Noetická východiska estetiky
Mirko Nováka

Několik našich poznámek k uvedené problematice vychází především z Novákových prací Otázky estetiky v přítomnosti a minulosti a Od skutečnosti k umění. Úvodem konstatujme, že Mirko Novák věnoval v těchto dílech hodně pozornosti aplikaci teorie odrazu v teorii umění.

1. Novákův přístup k problematice umění je charakteristický od počátku úsilím o noetické zakotvení estetické teorie. Projevuje se to už v Základech vědy o umění z roku 1926, kde chce "vypracovat noetické základy této vědy", i v dalších pracích a celá snaha vrcholí v padesátých a šedesátých letech už v rámci autorovy marxistické filozofické orientace. Zde pak nalezla místo a uplatnění teorie odrazu. Pozornost, kterou Novák aplikaci teorie odrazu v estetice věnoval, se projevila i v jeho definicích estetiky. V jedné z nich chápe estetiku jako "vědu o estetickém odrazu skutečnosti ve společenském a individuálním vědomí a o jeho projevech ve skutečnost novou, ve skutečnost estetických významů a hodnot".¹ Otázkou zůstává, zda přijetí teorie odrazu jako gnozeologického východiska Novákovy estetické koncepce nebylo do značné míry usnadněno a připraveno jeho předchozí kriticko scientistickou orientací. V každém případě však platí, že zájem Mirko Nováka o teorii odrazu nesmíme zjednodušeně spojovat se situací v naší estetice na počátku padesátých let. Právě Novák naopak postupně usiluje o nezjednodušující aplikaci teorie odrazu na oblast estetických jevů a zčásti i kritizuje zplošťující přístupy.

2. Jednu z příčin vulgarizace teorie odrazu jako výchozího principu marxistické teorie poznání a umění spatřoval Mirko Novák v tom, že termín estetický odraz byl zaměňován či ztotožňován s pojmem umělecký obraz. Oba termíny vyjadřují spjatost umění se skutečností. Novák však upozorňuje, že z teze "všechna umění jsou odrazem skutečnosti" nelze vyvozovat závěr, že všechna umění skutečnost zobrazují. Na příkladu architektury, která vedle hudby patří do umění neobrazného, Novák ukázal, že přestože není obrazem skutečnosti, významným způsobem odráží společenskou skutečnost, společenské vztahy, ideje, představy, společenské hodnoty, reaguje na materiální potřeby člověka a snaží se je uspokojovat. Široké pojetí odrazu, které je použito, má ukázat, že umění odráží skutečnost i tehdy, když ji přímo nezobrazuje a když je umělecký čin zdánlivě jen produktem umělcovy obrazotvornosti.

3. Teorie odrazu se Novákovi stává východiskem pro vysvětlení základních estetických pojmů, kategorií, a problémů, především problému krásy. Novák chápe prožitek krásy jako zvláštní odraz skutečnosti v lidském vědomí, spojený se vztahem hodnotícím. Tento způsob osvojení skutečnosti nazývá Novák odrazem estetickým. Krása je zde pojata jako kategorie vztahová, vysvětlitelná ze vztahů člověka a reality, která ho obklopuje. Přitom je významné, že problém krásy není vysvětlován jen ve své gnozeologické dimenzi, nýbrž je pojat jako "plný životní vztah člověka ke skutečnosti, ovšem specifickým způsobem stupňovaný a zobecněný."²

4. S touto otázkou souvisí i další vymezení subjekt-objektového vztahu v rámci estetického odrazu. Mirko Novák si v této souvislosti všímá interakce mezi člověkem a věcí, při níž skutečnost pro nás nabývá estetického významu, stává se pro nás krásnou. Zdůrazňuje v této souvislosti aspekt hodnotící - "není reakce subjektu na objekt, není odrazu, není naší odpovědi na skutečnost, při níž by věc, jestliže skutečně na ni reagujeme, nám byla naprosto lhostejná".³

Není tedy odrazu bez hodnocení. Novák si v této souvislosti klade otázku, odkud se bere estetický význam věcí. Spojitost smyslového podnětu s oblastí estetické reakce na skutečnost se snaží objasnit pomocí Pavlovovy signální teorie, o které se u nás vedly začátkem padesátých let četné diskuse. Zejména využívá té její části, v níž se zdůrazňuje, že smyslová kvalita věcí se může stát signálem signálů a podat informaci nejen o sobě, nýbrž i o vztahu k nám, k našemu vnitřnímu životu, citům, snahám, radostem, obraznosti.⁴ Novák připomíná, že signalizace skutečnosti může být dvojí, buď přímá, bez prostřednictví slova, nebo slovní. Mirko Novák zde používá k vysvětlení slovního signálu termíny znak a význam, které se mu stávají dalším nástrojem k výkladu uměleckého díla.

5. Vedle této analýzy subjekt-objektového vztahu v rovině vnímatel, konzument - umělecké dílo Novák řeší z hlediska umělecké tvorby i vztah skutečnost - umělec - umělecké dílo. Zabýval se jím v souvislosti s rozborem problému realismu. Analyzuje dvě významné a vzájemně související otázky, týkající se naší problematiky, otázku specifičnosti uměleckého odrazu a otázku umělecké pravdivosti.

K první otázce je třeba připomenout Novákova slova, že ümění je specifickou reakcí člověka na skutečnost, specifickým způsobem poznání, procítění, odhalení a zhodnocení světa".⁵

Novák používá termínu hlubinný odraz, hovoří o hlubinné reakci na skutečnost. Umění vzniká z reakce, "při níž se prvky smyslové ústrojně a funkčně spojují s prvky citovými, fantazijními, snahovými a ideovými ve zvláštní psychickou strukturu".⁶

Specifičnost estetického odrazu vyjádřeného v uměleckém díle v konfrontaci s běžným poznáním je Novákovi zdrojem uměleckého účinu díla, jak dosvědčuje i jeho rozbor problematiky srozumitelnosti a nesrozumitelnosti básnictví. Zde upozornil, že z hlediska poznávacího jednu rovinu odrážení a zobrazování skutečnosti představuje běžné poznání, sdělované jazykem běžného dorozumění, druhou pak básnické odrážení a zobrazování skutečnosti. Příčiny nedorozumění s básníkem a současně zdroj básnického ozvláštnění vidí právě v zákonitých "konfliktních situacích" mezi oběma rovinami odrazu.⁷

Významná z hlediska specifičnosti estetického odrazu je i myšlenka o tom, že jde nejen o plně rozvinutý vjem uměleckého díla, nýbrž i o proces aktivního estetického a uměleckého vytváření skutečnosti, tedy tvůrčí umělecký odraz. Jestliže Mirko Novák charakterizuje umělecký tvůrčí odraz, klade důraz na přítomnost všech jeho složek, smyslové, emocionální, ideové, racionální a jejich vzájemný vztah, přičemž si je vědom, že v konkrétním uměleckém díle může jedna z výše uvedených složek vystupovat více do popředí, být dominantou. Jednostranné přecenění jedné složky však znamená změnu estetického odrazu v poznání rozumové, mravní, politické ap.⁸

Problém specifičnosti uměleckého odrazu Novák analyzoval i na základě rozboru polarity uměleckého a náboženského odrazu skutečnosti.

6. Problém umělecké pravdivosti je zpravidla řešen prostřednictvím polarity věda - umění. V této otázce varuje Novák před jednostranně gnozeologickým pohledem na umění, před tím, aby byla v této oblasti ztotožňována pravdivostní hodnota vědy a umění. Odmítá však rovněž koncepci dvojího předmětu poznání - předmětu vědy a předmětu umění, kterou zastával například ve sborníku Otázky teorie poznání Jaroslav Volek. Naopak zdůrazňuje jediný předmět poznání a osvojení a rozdílnost způsobu poznání a osvojování skutečnosti, a tím i rozdílnost prostředků a výsledků tohoto poznávání. Uznává kategorii umělecké pravdy, pravdivost uměleckého zobrazení skutečnosti však vyvozuje z hlediska pravdivého vědomí celku života a jeho dynamiky.

Z tohoto rozboru specifičnosti a pravdivosti estetického odrazu pak Mirko Novák vyvozuje, že estetický odraz skutečnosti "proniká hlouběji, odpovídá na skutečnost citlivěji a často nově, tak, jak skutečnost dosud procítěna nebyla. Společenské rozpory a nesrovnalosti, které se v průměru společenského vědomí ještě nepociťují nebo jsou pociťovány jen nejasně, bývají namnoze postiženy a odhaleny umělcem".⁹

Novák nepochybuje o tom, že umění je svébytným poznáním skutečnosti, je si vědom odlišností mezi jednoznačností vědeckého pojmového poznání podstat a mnohovýznamovostí uměleckého konkrétně smyslového uchopení skutečnosti. Proto říká, "že umění je poznáním, to jest poznáváním věcí dosud více nebo méně skrytých, nezjevených, nepocítěných a neprožitých,"¹⁰ Pozornost, kterou na mnoha místech Mirko Novák věnoval tvůrčímu charakteru uměleckého odrazu svědčí o tom, že v této souvislosti postupně docenil, že důraz na nesporný poznávací přínos umění pro člověka nemůže současně nahradit specifiku umění jako tvorby, estetického ztvárnění a vytváření nové skutečnosti. Svědčí i o tom, že Novákovi bylo cizí zjednodušující pojetí poznání jako pouhého odrazu, že však pro něho současně nebylo myslitelné mluvit o umění bez přihlédnutí ke vztahu člověka ke skutečnosti, k přírodě, společnosti, k věcem, z nichž umění vyrůstá. Zájem, který ho poutal k noetickým problémům estetiky, vztahu umění a skutečnosti, umění a poznání, a způsob, jakým je ve své estetice řešil, svědčí o hlubokém vědomí potřeby gnozeologického zakotvení vědy o umění.

Footnotes:

¹ Novák, M. : Od skutečnosti k umění, Praha, NČSVU 1965, s. 25.

² Novák, M. : Otázky estetiky v přítomnosti a minulosti, Praha, SPN 1963, s. 31.

³ Novák, M. : Od skutečnosti k umění, cit. vyd., s. 27-28.

⁴ Tamtéž , s. 29.

⁵ Tamtéž , s. 59.

⁶ Tamtéž , s. 48.

⁷ Tamtéž , s. 102.

⁸ Tamtéž , s. 21.

⁹ Tamtéž , s. 48-49.

¹⁰ Tamtéž , s. 49.