Ke vztahu umění a světového názoru
v díle Jana Mukařovského

Existuje obava, že redukce interpretativních metod na hledání ideových motivů literárních děl vede k jednostrannosti a monotónnosti. Vztahu umění a světového názoru je však věnována značně obsáhlá a členitá literatura. Problém přesto dosud zdaleka není jasný. Snad největší obtíže působí sám pojem světový názor. Jeho obsah se v průběhu vývoje přirozeně měnil a dnes jsou s ním spjaty různé významy. Je ovšem otázka, zda je možné neurčitost pojmu světový názor vůbec překonat, zda v něm není spíše obsažena jako jeho neodmyslitelná součást, zda nakonec nebyl přímo konstruován tak, aby tuto neurčitost postihoval. Názor na svět neznamená systematicky uspořádané poznatky o světě.

Mukařovského přístup ke vztahu umění a světového názoru odráží mnohá úskalí dané problematiky a v jeho názorech zaznamenáváme vývojové proměny. Lze to naznačit na dvou otázkách: 1. na otázce místa světového názoru ve struktuře uměleckého díla, 2. na otázce prostředků zkoumání světového názoru v uměleckém díle.

1. Jaké místo má podle Mukařovského světový názor ve struktuře uměleckého díla?

Ve studii Básnické dílo jako soubor hodnot z roku 1932 Mukařovský uvádí, že mimoestetické hodnoty (mezi nimi i intelektuální) nepůsobí samostatně, nýbrž jako složka umělecké výstavby. Jejich shoda s hodnotami životní praxe neznamená, že jsou podmíněny sociální skutečností, nelze je automaticky ztotožňovat s obdobnými hodnotami v sociální realitě. Ve skutečnosti mají strukturní závažnost a strukturní rozbor výstavby díla s nimi musí počítat jako s jejími činiteli. V univerzitní přednášce z roku 1934 se Mukařovský k otázce mimoestetických hodnot vyjádřil, že "nikdy nelze, ani v takových dílech, kde je souhlas hodnot v díle obsažených s hodnotami prostředí, které dílo přijímá, vést přímou linii mezi tématem díla jakožto souborem hodnot a hodnotami žijícími v kolektivu. Vždy třeba vést linii přes obecný kulturní kontext (přes oblast struktury struktur) a přes autonomní funkci umění."¹ Ve třicátých letech zkoumá Mukařovský v máchovských studiích Máchovu "noetiku" a ve studii o Karlu Čapkovi se objevuje i otázka o Čapkově filozofickém stanovisku. V pozdější Mukařovského přednášce Umění a světový názor z roku 1947 jsou základní otázky vztahu umění a světového názoru vyloženy ve změněných souvislostech explicitně a jinak. Pod pojmem světový názor se zde rozumí 1. noetická základna, 2. systém myšlenkových obsahů (ideologie) a 3. filozofický systém. Mezi těmito stránkami, aspekty nejsou ostré předěly. Světový názor zde Mukařovský chápe jako princip výstavby a jako zvláštní prvek uměleckého díla, který spojuje umění s celou oblastí lidské kultury. Připomíná i specifika české umělecké tvorby z hlediska společenských funkcí, které plnila a měla by plnit.

2. Jakými prostředky můžeme světový názor v uměleckém díle zkoumat (Mukařovský, Čyževskyj a Patočka o Máchovi)?

Mukařovského analýza Máchovy noetiky obsažená v jeho Příspěvku k dnešní problematice básnického zjevu Máchova z roku 1936 se opírá o tezi, že tuto noetiku nelze odvodit pouze z tematického rozboru, nýbrž že je třeba brát v úvahu i rozbor jazykový. Významová souvislost slov je v Máchově poezii oslabena a uvolněna užitými syntaktickými vztahy. jazyková struktura se svými významovými aspekty je východiskem pro charakteristiku básníkova světového názoru. Obdobně Mukařovský postupoval ve studii Významová výstavba a kompoziční osnova epiky Karla Čapka z roku 1939. V umělecké výstavbě Čapkova díla nachází potlačení hierarchie podřízenosti a nadřízenosti a současně posilování spojitosti kontextu - tomu pak z filozofického hlediska odpovídá Čapkovo zdůrazňování individuality osob a věcí a současně toho, co zejména lidské individuality spojuje, obecně lidského jako cesty od člověka k člověku. Máchův svět vykládá Mukařovský jako svět dějů, nikoli předmětů, jako na jedné straně svět lidského jednání opřený o klamnou metafyzickou jistotu, na straně druhé svět přírodního dění, dynamicky plynoucí v čase a podléhající proměně. Problém smyslu a významu je pak u Máchy komplikován i tím, že Mácha je nechápe jako něco předem daného, jako obecný konsensus, nýbrž jako záležitost subjektivního vnímání a výkladu, pro které je příznačná neurčitost a nestálost.

D. Čyževskyj ve studii K Máchovu světovému názoru z roku 1938 konstatuje potíže při charakterizování básníkova světového názoru. Spatřuje je především v Máchově romantismu, ale připomíná i překážky, které klade fragmentárnost a kontrasty Máchovy poezie. Nechce užívat metodu hledání paralel, ani sémantickou analýzu básníkovy řeči, do pozadí odsouvá psychologické, psychopatologické a biografické otázky. Pokud uvažuje o vlivech a souvislostech (baroko, romantismus, byronismus, Kant, Hegel, mystika), pak hlavně proto, aby ukázal originalitu a osobitost K. H. Máchy. Východiskem je mu rovněž umělecký text, ale přistupuje k němu jinak než Mukařovský, i když i vliv strukturalismu je vedle fenomenologie patrný. Čyževského analýza není zřejmě mimo vliv existencialistické filozofie a M. Heideggera, pracuje s pojmy životní situace, nicotnost světa, čas jako podstata světa, vrženost člověka do světa apod. Zdůrazňuje, že Máchův světový názor není jednotný, že obsahuje jako základní rys Máchova myšlení kontrasty, antiteze (časovost nešťastného člověka - věčně blažená příroda, "vrženost" - mystický zážitek vedoucí mimo časovost ap.), které je možno převést na dvojici protikladů čas - věčnost. Charakter jsoucna je u Máchy dynamický, jeho podstatou je čas.

Jan Patočka ve studii Symbol země u K. H. Máchy z roku 1944 zdůrazňuje rozdílnost básnického a filozofického prožívání a promýšlení světa. Vychází z toho, že básník se sice stejně jako filozof snaží o uchopení podstaty jsoucna, že však subjektivní jednotou jeho vizí je básnická zkušenost. Patočka rekapituluje Čyževského přístup k Máchovu dílu, oceňuje, že určil hlavní orientační body Máchova myšlení, chce však jít až k analýze jeho "vnitřního procesu", k intenci, která prochází dílem. Ukazuje na polárně antitetický a mytologický charakter Máchova myšlení, ve kterém ovšem "původní dualita...se objeví posléze jako jednota, ale nikoli jednota harmonie, nýbrž nevyléčitelného nedostatku touhy a trudu".² V tomto Patočkově schématu hraje zvláštní roli země-matka, pravá skutečnost, temná noc, jeden pól antiteze světla a tmy, ideálu a skutečnosti. Připomeňme, že Čyževskyj věnuje více pozornosti pojmu příroda a že i Mukařovský ve svém Příspěvku k dnešní problematice básnického zjevu Máchova charakterizuje význam slova země jako jediná pravá skutečnost, vlast (v máchovské mnohovýznamovosti skutečnost, Země, příroda, rodná země), příroda.

Variace na analýzu Máchova světonázorového stanoviska ukazují, že prohlubování strukturální analýzy o analýzu fenomenologickou vedlo k odhalování dalších významových rovin a souvislostí. Musíme však připomenout, že se vedle toho, předtím i potom Máchovým světovým názorem zabývali i další autoři, jako například A. Novák, F. X. Šalda, B. Václavek a jiní. Znamená rozmanitost interpretací jejich naprosté zrelativnění? Patočka připomíná, že výklad autorových názorů je obnovováním, myšlenkovou reprízou jeho základních ideových motivů a že při úsilí o jejich vystižení můžeme dojít i jinam, než došel sám básník. Zdůrazněním otevřenosti literárního textu se snažíme řešit otázku rovnoprávnosti různočtení. Problém jediného a ßprávného" výkladu tak přirozeně ztrácí smysl.

Footnotes:

¹ Mukařovský, J. : Z filosofie básnické struktury, Tvar 1991, 36, s. 6.

² Patočka, J. : Symbol země u K. H. Máchy, Praha 1944, s. 9.