Patočkovy máchovské studie

V myšlenkovém odkazu Jana Patočky mají jeho máchovské studie pouze zdánlivě marginální místo. Mohli bychom je sice i ve smyslu vymezení samotného Jana Patočky, případně Pražských přednášek Erazima Koháka pokládat za texty reagující na dobové podněty. Vznikaly v konkrétním společenském kontextu. První z nich, Symbol země u K. H. Máchy,¹ vyšla v roce 1944 v období okupace a symbol země-vlasti dal autor zřetelně do souvislosti s českým národním osudem. Druhá studie, Čas, věčnost a časovost v Máchově díle, je součástí sborníku pojednání Realita slova Máchova,² který byl vydán v roce 1967 v období liberalizace poměrů u nás, kdy Patočka mohl po dlouhé době veřejně publikovat své filozofické stanovisko. Nelze opomíjet i tehdejší myšlenkové kontexty - Symbol země se řadí k máchovským studiím, které vznikaly od poloviny třicátých let v souvislosti se 100. výročím Máchovy smrti a zevrubně analyzovaly Máchovu osobnost a jeho umělecký odkaz, sborník Realita slova Máchova vyšel k 130. výročí básníkova úmrtí. Marginální povahu mají Patočkovy máchovské studie pouze zčásti. Máchovo básnické dílo je Janu Patočkovi příležitostí zabývat se obecnými, nadčasovými filozofickými problémy. Tento názor potvrzují zejména další autorova práce na textu třetí části druhé studie, která je v upravené verzi součástí Archivního souboru prací Jana Patočky a vyšla v německém a francouzském vydání Patočkových vybraných spisů. Ve svém pokusu o interpretaci uvedených studií však vycházím z textů z roku 1944 a 1967.

1. Ve studii Symbol země u K. H. Máchy Patočka navázal na stať D. Čyževského K Máchovu světovému názoru ze sborníku Torzo a tajemství Máchova díla z roku 1938. Postřehl, že Čyževského mystická interpretace zachytila Máchovy filozofické motivy s velkou úplností, ale nechala stranou postižení vnitřního procesu jeho myšlení a nehledala v Máchově meditaci o životě a smrti skutečnou jednotu. Když Patočka rekapituluje Čyževského výklad Máchova myšlenkového postoje, ukazuje na časovost, prchavost, zahalenost v nic v Máchově základním pocitu jsoucna, spojeného s touhou po vyšším, věčném, reflektovaném prostřednictvím stále obnovované krásy přírody. Protiklady časovosti a věčnosti, ztracenosti člověka ve světě a mystického zážitku vyššího světa nejsou u Máchy smířeny a Čyževskyj je podle Patočky chápe v Máchových mystických básních pouze jako statickou strukturu a nikoli jako vývoj od "hrůzy časovosti k mystice".³ Patočka klade otázku po povaze Máchovy antitetiky. Ukazuje, že není ani antinomická v duchu Kantově, ani dialektická jako u Hegela, ale polární, že se její členy ani formálně nevylučují, ani nejsou logicky protikladné, ale že jsou současně, ve vnitřním napětí a sepětí. Tato polární protikladnost, vázaná polarita, "koincidence protiv"⁴ je vlastností myšlení mytologického, je "mnohem dramatičtější",⁵ je právě jako coincidentia oppositorum "čímsi nekonečně živějším",⁶ "čímsi příslušným k daleko elementárnějším vrstvám našeho života, než metafyzické spekulace".⁷ Mácha podle Patočky dospívá ke zvláštní jednotě původní duality, původního napětí vázané polarity, která není metafyzickou harmonií, ale je to mytologická jednota "nevyléčitelného nedostatku, touhy a trudu",⁸ je to však výzva bez vzdychání, pesimismu a sentimentality.

Osou lidského života je Máchovi polarita, kterou vyjadřuje ßymboly světla a tmy, jasné a temné noci, hvězdy a země".⁹ Rozhodující je protiklad mezi touhou po nedostupném světle a propadnutím temné hlubině, zemi. Země je přitom jako temná noc naší pravou skutečností. Patočka dokládá, že středem Máchovy mytologie není jako u Čyževského matka-příroda, ale právě matka-země. Je Máchovi někdy čímsi cizím, neživým, jindy u něho "cítí a myslí námi a v nás".¹⁰ Patočka zde upozorňuje na blízkost Máchova postoje stanovisku německé romantické přírodní filozofie, výslovně uvádí L. Okena, H. Steffense a F. W. J. Schellinga a věnuje se zejména rozlišení telurické a solární, noční a denní stránky života, duše a ducha. Spánek, noční stránka žití, noční cítění, mrákotné stavy, "v nichž náš život individuelní jaksi umlká a zaniká splývaje s veškerenstvem",¹¹ vedou citem k podstatným otázkám smrti a života po smrti, k nejhlubším a nejzávažnějším pravdám jako naprostá konečnost individuality, smrt jako neodvratný a věčný úděl člověka, ale také v hlubším významu k tajemství samotné země, k jejímu žalu a touze, "protože je navěky určena k tomu, aby byla jediným reálným ohniskem božství ve světě, jehož imaginární protipól je pouhý úběžný bod její vlastní touhy".¹² "Noční" stránku má ostatně láska i příroda. Významné je Patočkovo připomenutí Máchových motivů dětství a jinošství. Dětství zde není jen životní období, ale je vyjádřením prvotní touhy po naplnění ideálů, pohybující se v "zašlém světě", případně ve stejně "zašlém světě" poezie a fantazie. Patočka uvádí, že na rozdíl od obrazu dětství a mládí, který je vlastní celé německé romantice, je symbolika jinošství "původní, Máchovi vlastní".¹³ Znamená pronikavou reflexi spojení pólu ideálního a věčně neukojené touhy, "to, po čem se touží, je jako ideální pól v tom, kdo touží".¹⁴ Věčná neukojenost touhy plyne z toho, že toužící nemůže splynout s předmětem své touhy, když touha jako vědomá distance od ideálu je jeho jediná skutečnost a ideál pevně bytuje právě jen v touze. Proto však také "věčná touha pak znamená věčné zklamání".¹⁵ Patočka se věnuje Máchovu "poslednímu tajemství", věčnému obnovování individuality, které se vyjadřuje "časovým charakterem všeho bytí",¹⁶ tím, že "nicota je v samém srdci bytí".¹⁷ "Podstata Matky-země, věčné tvoření a ničení, které spolu nerozlučně souvisí, je tedy táž jako podstata času: věčně živého povstávání a zanikání, uchovávání zanikajícího v nově vznikajícím jako nárazu kamene v zanikajících, mizících vodních vlnách".¹⁸

Patočka si byl vědom toho, že jeho výklad Máchy může být chápán jako mytologický a pokládal za potřebné srovnat ho s pojetím mýtu a poezie u Ludwiga Klagese. Ukázal na shodu, ale zejména na to, že na rozdíl od Klagese je v Máchově tvorbě přítomno napětí mezi světem mytologickým a platónsko-křesťanským ideálem, že se Mácha prostřednictvím mýtu nezbavil za cenu ztráty individuality konfliktů a napětí, ale že jeho ödvaha je v tom, že celou bolest individuální osobnosti béře na sebe, že jí pohlíží do tváře bez iluzorních nadějí, ale aniž by ji samu obviňoval z metafyzického neštěstí, kterému podléhá".¹⁹

2. Zatímco v Symbolu země představovalo téma času, věčnosti a časovosti byť významný, přece jen jeden ze zkoumaných Máchových filozofických motivů, v Patočkově studii Čas, věčnost a časovost v Máchově díle je to téma ústřední. Navíc je zřejmé, že právě Čas, věčnost a časovost v Máchově díle má aspirace daleko širší, než být jedním z příspěvků do máchovského sborníku. Je totiž současně výkladem rozhodujících charakteristik založení Heideggerovy fundamentální ontologie. Když chce Patočka Máchovi porozumět, konstatuje protikladnost a rozpornost vyjádření, problematičnost a nesrozumitelnost určitých pasáží a výroků. Klíčem k nim mu má být zkonstruování jednotného schématu, které básník "nikdy v abstraktní formě nemyslel a nepodal",²⁰ které chce právě na uvedená místa uplatnit, a tím otevřít jádro a podstatu celé Máchovy poezie. Není to koneckonců nic neobvyklého, připomeňme, že Jan Mukařovský hovoří obdobně ve své studii Genetika smyslu v Máchově poezii (1938) o tom, že zkoumání významu je zjištěním jednotného dynamického stavebního principu díla. Neobvyklý je ovšem způsob, jakým Patočka toto "jednotné schéma" konstruuje. Máchova zkušenost o čase je vztahována k Heideggerovu pojetí časovosti.

Patočka se zabývá fenomény času a věčnosti v Máchově díle a klade otázku, zda za máchovskou melancholií, pocitem zániku všeho jednotlivého stojí "koherentní názor na povahu času, věčnosti a jejich vzájemný vztah".²¹ Setkáváme se opět s obrazy dětství a jinošství ve vztahu k uchopení času a věčnosti. Dětství otevírá bez pochybností přítomnost do budoucnosti, přítomnost je důvěřivá, dominují v ní kladné postoje víry, naděje, lásky a zejména důvěry. Reflektuje trvání jako stálé opakování do nekonečna, věčnost jako věčný život. Krizi tohoto způsobu reflexe přináší jinošství, "doba distance, vzdálenosti, zároveň osamění",²² kdy se tážeme na podstatu věčnosti a její vztah k času. Distance umožňuje pochopit realitu času, pravou skutečnost času a zároveň jeho nepravou idealizaci, jeho iluzívní podobu, kterou je dětství. Realita času je dvojitá - vše se zjevuje v čase, "čas je tedy jev všech jevů ... na druhé straně je to míjení, uplývání, ztrácení se do nenávratna, rozptylování každého zjevu až k limitě nebytí".²³ Touha po ideálech směřuje k věčnosti, kterou však nelze spatřit, která není v čase, protože "čas je s věčností nesouměřitelný",²⁴ která je pro nás nedosažitelná, "třebaže pro ni máme temný cit".²⁵ Právě ten nám umožňuje negativní přístup k věčnosti, přístup přes nic. Věčnost není ničím, ale "nic je věčnost, která se nám ohlašuje. V ,ničem' se ohlašuje konečnost zjevu, a to znamená konečnost času".²⁶ Patočka podrobně ukazuje, jak je intuice, extáze věčnosti podána v Máji. Aby mohl konstruovat "jednotné schéma", Patočka podrobně sleduje, jak filozofický problém času, věčnosti a časovosti řešili Kant, Husserl a Heidegger. Domnívá se, že Mácha chápal čas jako "formu" vnitřního smyslu, a klade jeho pojetí času do Kantovy blízkosti. Kantovo pojetí času charakterizuje jako způsob, jak aktivita naší mysli při kladení představ působí na nás samotné, jak se nám projevuje. Patočka připomíná Bergsonovu, Jamesovu a zejména Husserlovu zásluhu za objev dvojího, odvozeného a původního času. Husserl tuto myšlenku spojil s motivem intencionality vědomí a se zkoumáním původního, vnitřního časového vědomí, v jehož původní struktuře änticipace a podržování otvírá horizont jaksi současný s živou prezentací".²⁷ Heideggerova teorie vyjadřuje podstatu času pojmem časovost, který je spojen s existencí, s bytostí, které jde v jejím bytí o toto bytí. Patočka zde analyzuje pojem existence, ukazuje jeho význam u Kierkegaarda a upozorňuje na Jaspersovu zásluhu o jeho uvedení do německé filozofie v roce 1913. Dále se zabývá pojmem pobyt a ukazuje, že jeho podstatou je starost jako jednota existence, faktičnosti neboli sebenacházení a upadlosti. Časovost je pak Heideggerovi podstatou starosti. "Není to nic jiného než smysl bytí starosti - a tím je minuloucně přítomnící příští...Časovost, podstata času je tedy identická s podstatou bytí lidské existence".²⁸ Patočka připomíná dva odlišné způsoby časování času, vlastní, kdy se čas časuje zevnitř a ve kterém v předběhu, opětování a oka-mžiku převládá dimenze příští, budoucnost, a nevlastní, kde čas časuje zvenčí a ve kterém v očekávajícím hodlání, v zapomenutosti a přítomnění dominuje přítomnost, a ze kterého vzniká vulgární, objektivní, měřený čas. Mácha se podle Patočky vymanil z vulgárního času prostřednictvím věčnosti. Otevření původní časovosti, předstihu, opětování a okamžiku, se u Máchy projevuje v Máji, kde ve vězňově meditaci o věčnosti a v meditaci o osudu "nacházíme podstatnou minulost jakožto ,provinilost', tj. svobodu v její nezbytné situovanosti, částečnosti, slepotě a zaujatosti; odhodlanost a předstih v soustředěnosti do poslání (pomsty) a okamžik v jejím provedení, které je sebevyplnění i sebevzdání, sebespotřebování, nesoucí v sobě i konec a trest".²⁹

3. Když si znovu připomeneme konstrukci jednotného výkladového schématu, vlastně výkladového klíče k Máchově poezii, který Mácha "nikdy v abstraktní formě nemyslel a nepodal",³⁰ dostáváme se k dalšímu problému, kterého se Patočka v obou svých studiích o Máchovi významně dotkl. Je to vztah filozofie a poezie, vztah filozofa a básníka, vztah básnictví k filozofii. V Symbolu země je hned v úvodní části vymezen rozdíl mezi básníkem a filozofem v prožívání světa a myšlenek. Společnou mají snahu ßestoupiti co nejhloub, až k samotným pramenům jsoucího",³¹ ale filozof usiluje o pevné, myšlenkově jednotné myšlenkové stanovisko, zatímco básník se opírá o subjektivně jednotnou básnickou zkušenost a objektivita ho nezajímá. Patočka ovšem pokládá Máchův básnický zjev za myšlenkově zcela originální, když konstatuje, že "je čímsi velkolepým, že na počátku naší poezie stojí kdosi schopný rozpětí a ponoru do některých z nejhlubších otázek, a to původním, nesrovnatelným způsobem - neboť Máchova metafyzická idea se ani nekryje s vysněnými světy romantiky, přes všechny shody, ani s metafyzickým pesimismem Schopenhauerovy slepé vůle, nýbrž žije v ní vlastní síla kulturně syntetická".³² A navíc, toto básnictví jako nositel metafyzické ideje (řekněme i místo nerozvinuté filozofie) "je vskutku s to ... napájeti národní vzdělanost".³³ V Času, věčnosti a časovosti v Máchově díle je však celý problém postaven poněkud jinak. U Máchy konstatujeme "filosofémata o čase ... v podstatě kantovského ražení",³⁴ otázkou je, proč potom nacházíme shodu "mezi časovou problematikou Máje a mezi konceptem Heideggerovy časovosti".³⁵ Patočka souhlasil pouze podmíněně s tezí o shodě básnické a filozofické intence. Jistá shoda významové intence zde je, má však určité hranice, dosah a význam. Básnickou zkušenost Patočka chápal "jako terén, na němž metafyzika přichází v kontakt s jistým druhem zkušenosti, nikoli sice smyslové, ale přece jen bližší ve své nereflexivnosti obecně lidským postojům, než je postoj filosofický".³⁶ Zdá se, že toto je Patočkovo řešení poměru mezi básnictvím a filozofií. Máchova meditace o čase dává Heideggerově časovosti určitým způsobem za pravdu a tato Heideggerova časovost teprve otevřela v básnické zkušenosti její význam.

Footnotes:

¹ Patočka, J. : Symbol země u K. H. Máchy, Praha, Václav Petr 1944.

² Patočka, J. : Čas, věčnost a časovost v Máchově díle, in: Grebeníčková, R., Králík, O. (eds.): Realita slova Máchova, Praha, Československý spisovatel 1967.

³ Patočka, J. : Symbol země u K. H. Máchy, c. d., s. 6.

⁴ Tamtéž , s. 7.

⁵ Tamtéž .

⁶ Tamtéž .

⁷ Tamtéž .

⁸ Tamtéž , s. 9.

⁹ Tamtéž , s. 10.

¹⁰ Tamtéž .

¹¹ Tamtéž , s. 14.

¹² Tamtéž , s. 17.

¹³ Tamtéž , s. 12.

¹⁴ Tamtéž .

¹⁵ Tamtéž .

¹⁶ Tamtéž , s. 23-24.

¹⁷ Tamtéž , s. 23.

¹⁸ Tamtéž , s. 24.

¹⁹ Tamtéž , s. 27.

²⁰ Patočka, J. : Čas, věčnost a časovost v Máchově díle, c. d., s. 183.

²¹ Tamtéž .

²² Tamtéž , s. 185.

²³ Tamtéž , s. 186.

²⁴ Tamtéž .

²⁵ Tamtéž .

²⁶ Tamtéž , s. 187.

²⁷ Tamtéž , s. 200-201.

²⁸ Tamtéž , s. 201.

²⁹ Tamtéž , s. 204.

³⁰ Tamtéž , s. 183.

³¹ Patočka, J. : Symbol země u K. H. Máchy, c. d., s. 5.

³² Tamtéž , s. 28.

³³ Tamtéž .

³⁴ Patočka, J. : Čas, věčnost a časovost v Máchově díle, c. d., s. 204.

³⁵ Tamtéž .

³⁶ Tamtéž .