Patočka a Kosík
o filozofii Františka Palackého

Osobnost a dílo Františka Palackého sledovala česká filozofie vždy s velkým zájmem a zaujetím. Historicko-filozofický přehled našich filozofických pojednání o Františku Palackém do poloviny našeho století přinesla již před časem monografie Milana Machovce.¹

Autor nás v ní provází naší bohatou produkcí od Leandra Čecha přes Otakara Hostinského, T. G. Masaryka, Jana Heidlera, Josefa Pospíšila, Otakara Vočadla, F. M. Bartoše, Ladislava Neumanna, Josef Fischera, Františka Fajfra, Ladislava Riegera, Mirko Nováka, Josefa Krále, Jaroslava Ludvíkovského, Jana Miliče Lochmana, Jana Patočku, Karla Kosíka až po studie Mileny Jetmarové, které se staly základem její monografie z roku 1963.²

Tato úvaha se proto soustředí na několik poznámek o místu Františka Palackého v aktuálním filozofickém diskurzu. Pokusím se na tento ne zcela jednoznačný problém ukázat prostřednictvím dvou autorů, pro které osobnost a dílo Františka Palackého zajisté nepředstavuje hlavní předmět jejich odborného zájmu, kteří se však na stránkách svého díla k Palackému obracejí v úctě i v nesouhlasu. Chtěl bych takto připomenout texty Jana Patočky a Karla Kosíka. Oba Palackého připomínají jako filozofové krize, případně krize smyslu, a to navíc i v určitých vypjatých momentech našeho národního života.

Je koneckonců přirozené, že se Palackého odkaz stal součástí naší myšlenkové tradice. Jaroslava Pešková nedávno použila obrat obraz světa podle Palackého.³

Ale tak, jako se to stává i v jiných případech, kdy aktualizace jednotlivých stránek této myšlenkové tradice znamená v nových souvislostech zpravidla odkrytí a rozšíření jejích nových významů, tak i zde návrat Jana Patočky a Karla Kosíka k Palackému není pouhým návratem. Transponují Palackého odkaz do úrovně a role metahistorické a mimohistorické. Pokud se na něho dívají současnýma očima a inspirováni problémy současného života, zůstávají vlastně svým způsobem věrni metodologickému postoji samotného Františka Palackého. Je sice důležité a potřebné vědět, jaká byla skutečně minulost, ale v určitých momentech je možná daleko důležitější způsob, jak na ni dnes nahlížíme my.

Patočkovými názory na dějepis a dějepisectví se podnětně zabýval nedávno Jaroslav Marek.⁴ Ukázal, že Patočka v úvahách o smyslu dějin v Kacířských esejích dochází k jejich charakteristice jako fenoménu, který "nemůže být nikdy vyložen jako věc, který nemůže být ovládnut, ohraničen, pozitivně zachycen a zvládnut, nýbrž je přítomen pouze v hledání bytí".⁵

Pro Jana Patočku je František Palacký především tvůrcem filozofie českých dějin. Pokládá ji v přednášce Filosofie českých dějin z roku 1969⁶ vlastně vůbec za jedinou takovou koncepci, z níž jsou pak odvozeny nejen všechny koncepty navazující (například Masarykův), ale také všechna stanoviska kritická či opačná. Veškeré úvahy ö povaze dějinného procesu v naší zemi" jsou tedy pro Patočku kritickým komentářem k Palackého textu. Patočka připomněl už v roce 1939 ve stati Česká vzdělanost v Evropě, že právě Palacký a Havlíček vytvořili český národní program, vycházející z idejí Francouzské revoluce a liberálního demokratismu roku 1848. Palackému se pak věnoval ve dvou studiích (Filosofie dějin v Palackého Krásovědě a Idea božnosti v Palackého Krásovědě), které zveřejnil v roce 1956 v Křesťanské revui. Jeho dějinná koncepce je mu zde "přirozeným pokračováním myšlenek o božnosti, o zápase bohopodobné stránky člověka s přírodním".⁷

V přednášce Filosofie českých dějin označuje Palackého filozofii českých dějin za metafyzicky-teologickou. Ukazuje, jak tato filozofie dějin vychází z jeho metafyziky ducha, podané v Krásovědě. Pro Palackého je tvůrčím centrem lidského ducha cit, principem ducha pak jednota, svoboda a autonomie. Aktivita ducha směřuje k oživení, rozšíření, zintenzívnění vlastního bytí, k uskutečnění idejí - obrazů lidské dokonalosti, onoho božského v nás. Ideje nás vedou k vznešenému celku života a činí nás teprve lidmi. Odlišuje lidství čisté (možnosti, které činí člověka člověkem) a lidství božné (směřuje za ideálem a k jeho uskutečnění). Toto uskutečnění nemůže realizovat všechny možnosti, pouze některé z nich, a tak vede k jednostrannosti a protikladům. Koncepce citu, možností a božného lidství se tak uskutečňuje prostřednictvím protikladů a jejich syntézy.

Palacký pokládal za subjekt dějin národ, proto se Patočka nejprve ptá po jeho pojetí národa. Při úvaze o dvou koncepcích národa v našem obrození - herderovsko-jungmannovské a bolzanovské - nachází u Palackého pokus o syntézu těchto dvou koncepcí, ovlivněný kromě Kanta, Friese a Schillera zejména Bolzanovou myšlenkou soužití, koexistence, vzájemného plodného ovlivňování různých kmenových prvků a jeho důrazem na sociální spravedlnost, rovnost a úkoly mravní. Patočka uznává dobový společenský význam filozofie českých dějin jako ideje nábožensko-mravní kontinuity, tedy význam mravního zdůvodnění obnovy národa, ale domnívá se, že tato filozofie českých dějin ztratila svou aktuálnost, a vyslovuje požadavek vyjít z faktu diskontinuity a filozofii dějin založenou na národním charakteru nebo ideových motivech pokládá za čistou konstrukci. A na tomto stanovisku nic nemění, i když má uznání pro Palackého kontinuitu morálního zaujetí a příkladu. "Faktická diskontinuita tedy nevylučuje jistou kontinuitu morálního zaujetí a příkladu jako u Palackého; nelze ji však hypostazovat ani v jednotu ,národního charakteru', ani v kontiunuum ,kulturního statku', např. jistých idejí, které by tvořily reálný most mezi 14.-15. stoletím v Čechách, osvícenstvím a obrozením."⁸

V eseji Co jsou Češi?⁹ z počátku sedmdesátých let nás ovšem Patočka provází českými dějinami od dob přemyslovských až po Mnichov. Je to zřejmě jeho nejucelenější úvaha o českém národě a jeho dějinném směřování. Motiv kontinuity a diskontinuity v ní vystupuje v novém kontextu. Vývoj českých dějin do národního obrození chápe jako kontinuální, diskontinuita přichází s národním obrozením. Může to vyjadřovat i přesvědčení, že teprve zde vzniká moderní český národ, který je ovšem pro Patočku společenstvím osvobozených sluhů a který vytváří malé české dějiny malými prostředky, jež se nakonec stanou osudnými. I v těchto úvahách se objevuje jméno Františka Palackého, tentokrát jako politika a spolutvůrce politické koncepce, kterému Patočka vytýká, že naše neúspěchy v politickém životě 19. století ovlivnilo i jeho spoléhání na utopickou vizi spojení slovanského obyvatelstva uvnitř rakouské monarchie. Přitom však na druhé straně Patočka na jiném místě uznal, že Palacký i Bolzanovou zásluhou unikl myšlence slovanského mesianismu.¹⁰

Zde je možno připomenout, že Patočkův vztah k Palackého filozofii českých dějin a k jeho pojetí národního programu byl nesporně ovlivňován i proměnami jeho poměru k Masarykově filozofii. Právě v sedmdesátých letech se radikalizuje Patočkova kritika filozofických východisek Masarykovy koncepce českého národního programu, jak ukazuje nejen esej Co jsou Češi?, ale zejména jeho Dvě studie o Masarykovi.

Pro Karla Kosíka je František Palacký především myslitelem, který pozoruhodným způsobem formuloval a prosazoval ideu střední Evropy. O Palackém se Kosík vyslovil obsáhleji v jiném kontextu již ve své České radikální demokracii.¹¹

Obrátíme se však nejprve k jeho úvahám z konce šedesátých let Co je střední Evropa, které získaly konečnou podobu v roce 1992, a dalším jeho textům z let devadesátých. Kosík se obrací k Ideji státu rakouského a chápe a představuje Palackého jako myslitele a praktického politika, který ve své ideji státu rakouského formuloval jako první ideu střední Evropy jako dějinného prostoru mezi Ruskem a Německem, který je místem tvořivého a syntetizujícího stýkání, dotýkání a potýkání kultur a řečí. Je to ïdea, v níž se promýšlí postavení člověka a národů ve změněných podmínkách moderní doby" a z níž plyne podle Kosíka odmítnutí dělit národy na vyvolené, určené k panování, a na ty, které jsou odsouzeny k poddanství. Je to rovněž idea takového určení člověka, který není äni kladivo, ani kovadlina, ale jediným jeho určením je božnost, tj. vztah (vztahování) k dokonalosti, a právě proto touha po svobodě a spravedlnosti".¹²

Pro Kosíka je významné i zjištění, že Palacký za dominantu Evropy pokládal soulad všech národů, zrušení výsad a výlučnosti, a že spolu s Havlíčkem přisoudil sjednocující moc v moderní době samotným národům a obci (občanské společnosti). Demokratismus vyplývá podle Kosíka z dějinné situace Čechů jako potlačovaného národa, který hledá moc vyplývající z vlastních zdrojů. Palacký je tedy Kosíkovi tím, kdo nabízel možnost udržení Rakouska jako zreformované středoevropské federace rovnoprávných národů, proti carismu a pangermanismu, protože jeho politické myšlení bylo určováno paradigmatem hrozby a nutné obrany proti expanzívnosti.

Palacký však vstoupil i do Kosíkových úvah o krizi moderní doby. Kosík uvádí, že ji Palacký svým způsobem dokonce předvídal. Podle Kosíka moderní civilizace (symbióza techniky a ekonomie, svět, který "míru ztratil a vyvíjí se bez míry") postrádá pravdu, imaginaci a ideu. Prosazuje se v ní hodnotový relativismus. Velikost a opravdovost Palackého je podle Kosíka právě v tom, že jeho usilování vždy vyjadřovalo a opíralo se o ideu, jeho politika vycházela z filozofie. "Co nazývá Palacký ideou, je jednak kritika dobových předsudků jako reálných sil zotročujících lidi, jednak nahlédnutí do toho, co v moderní Evropě probíhá a co lidi této epochy mohou, smějí a jsou povinni - v zájmu humanity - dělat."¹³

Patočkův a Kosíkův přístup k Palackému ukazují ovlivněnost dobovým kontextem a vnitřní vývojovou dynamiku. Oba myslitelé prokazují, že Palackého myšlenky žijí intenzívně své další životy, že stále znovu vstupují přímo i nepřímo do různých myšlenkových koncepcí a konstrukcí, stávají se součástí aktuálních filozofických sporů, předmětem stýkání a potýkání, a přesvědčují tak o své živosti a životnosti.

Footnotes:

¹ Machovec, M. : František Palacký a česká filosofie, Praha 1961.

² Jetmarová, M. : František Palacký, Praha 1963.

³ Pešková, J. : Role vědomí v dějinách, Praha 1997, s. 44-48.

⁴ Marek, J. : Jan Patočka o dějinách a dějepisectví, Český časopis historický 89, 1991, s. 198-218.

⁵ Patočka, J. : Kacířské eseje o filosofii dějin, Praha 1990.

⁶ Patočka, J. : Filosofie českých dějin, in: týž : Náš národní program, Praha 1990, s. 60.

⁷ Patočka, J. : Filosofie dějin v Palackého Krásovědě, Křesťanská revue 23, 1956, s. 91.

⁸ Patočka, J. : Filosofie českých dějin, cit. vyd., s. 70.

⁹ Patočka, J. : Co jsou Češi? Praha 1992.

¹⁰ Patočka, J. : Dilema v našem národním programu - Jungmann a Bolzano, in: týž : Náš národní program, cit. vyd., s. 53.

¹¹ Kosík, K. : Česká radikální demokracie, Praha 1958.

¹² Kosík, K. : Co je střední Evropa, in: týž : Století Markéty Samsové, Praha 1995, s. 70.

¹³ Kosík, K. : Obrana Karlova mostu, in: týž : Století Markéty Samsové, cit. vyd., s. 150-151.