I I.  M E D A I L O N Y

Václav Bělohradský se narodil 17. 1. 1944 v Praze. Po maturitě v r. 1961 studoval na FF UK do r. 1967 nejprve češtinu a historii, později filozofii a češtinu, diplomovou práci psal o markýzi de Sade; PhDr. 1969. V r. 1968 zahájil vědeckou aspiranturu na katedře filozofie FF UK, v r. 1970 odešel do emigrace, působil na Filozofickém institutu Antonia Rosminiho v Janově, od r. 1973 byl profesorem sociologie na univerzitě v Janově a spolupracoval s českými exilovými časopisy a nakladatelstvími a s domácím disentem. Od r. 1990 je profesorem politické sociologie na univerzitě v Terstu a hostujícím profesorem na Fakultě sociálních věd UK.

V návaznosti na Husserla a Patočku pokládá např. v eseji Krize eschatologie neosobnosti (K Patočkově pojetí evropského dědictví) za základ univerzální srozumitelnosti a sdělitelnosti světa osobně žitou zkušenost. Evropská civilizace je podle Bělohradského založena na diarchické struktuře, na nezrušitelném napětí mezi legitimností (osobním vědomím, přirozeném světě, komunikaci s druhými lidmi) a legalitou (institucemi, aparáty, idealizacemi světa, státní racionalitou). Krize evropské civilizace, "pozdní doba", věk banálnosti znamená redukci legitimnosti na soukromý názor a mínění, na psychologii a redukci legality na moc aparátů. Legitimnost jednání přestává být problémem osobního vědomí a stává se problémem technickým. Politická racionálnost a budování racionální společnosti jsou založeny na imperativu neosobnosti, na představě dokonalého neosobního zákona a státu. Kritiku této eschatologie neosobnosti přináší solidarita paralelní polis a disidentské úsilí o lidská práva, které odkazuje na přirozený rozum a přirozený svět a obnovuje diarchii legitimity a legality jako základ evropského dědictví. Kultura neunikne unifikaci plynoucí z konfliktu mezi civilizací a kulturou, mezi relativizací hodnot, tradičních mravních systémů, technikou, pragmatismem, utilitarismem, odnárodňováním na jedné straně a organickou, přirozenou a národní kulturou na straně druhé, ale vytváří jako sebezáchovné hodnotové minimum úctu k užitku jako předpokladu naší vzájemnosti a smysl pro nezrušitelný rozdíl mezi cizí a vlastní verzí světa. Řada jeho příspěvků, úvah a rozhovorů např. pro Literární noviny, Mladou frontu Dnes, Mladý svět, Proglas, Lidové noviny, Reflex, Týden ad., shrnutých do knih Přirozený svět jako politický problém (Eseje o člověku pozdní doby), Kapitalismus a občanské ctnosti a Mezi světy & mezisvěty (filosofické dialogy) představuje Bělohradského jako filozofa podněcujícího diskuse a polemiky a hledajícího způsoby, jak prosadit filozofii v mediálním věku. Svůj metaforický mediální rétorický a literární styl obhajuje úsilím o veřejný status filozofického slova na "planetárním elektronickém tržišti", filozofie podle něho patří na ägoru", má zajišťovat kvalitu veřejného prostoru, vytvářet podmínky pro smysl slova a produktivnost dialogu. Proti akademické filozofii staví pojetí filozofie jako velkého evropského literárního žánru, rozvíjeného jako sdílená životní praxe, jako osvobozující odstup od samozřejmosti světa, jako unikání z vědecké a ekonomické racionality. Poté, co podle Bělohradského byly rozváty historické světy, nahrazuje obraz platónské jeskyně podobenstvím o chladných mezisvětech, v nichž jsme rozdělali ohně, k nimž přisedáme, posloucháme a vyprávíme, a metaforicky je toto vyprávění u ohně filozofií. Svým pojetím pravdy a smyslu se řadí k postmoderním myslitelům a k diagnostikům postmoderní doby a společnosti. Pravdu pokládá za životní formu, dohodu mezi lidmi, která platí, protože je prospěšná a užitečná. Smyslem filozofie je probudit v lidech smysl pro konvenčnost všeho smyslu. Za způsob porozumění pokládá přijetí fragmentárního vztahu k textům a obrazům, pozici postmoderního intelektuála spojuje s vytvářením souvislého prostoru mezi fragmenty a vnímáním švů ve vlastních doktrínách, idejích a osobnosti. Postmoderní stanovisko spojuje s přesvědčením, že konflikty naší doby lze řešit rozvracením objektivních a univerzálních verzí světa, překonáním vlády ideologie jako mýtu, že pochopení a přijetí určitého systému idejí změní situaci lidí ve světě. Upozorňuje na nebezpečí "člověka bez skrupulí", který je schopen všeho a který pokládá za skutečnost jen svou verzi světa. Univerzálnost západní civilizace chápe jako pluralitu a heterogennost režimů řeči, jimiž popisujeme svět. Postmoderní obrat charakterizuje dvěma imperativy a třemi postuláty: filozof nesmí být na straně věčných pravd, ale na straně smrtelného, ohroženého těla; smysl se nenalézá, ale vynalézá, je to použití vět a činů; každý popis světa je hodnocením světa; skutečnost není před námi, ale mezi námi, je to médium, které nás spojuje nebo rozděluje; neplatí, že vědění je moc, ale teprve určitá moc nad věcmi a bytostmi produkuje vědění. Postmoderní situaci vyznačuje podle Bělohradského nejen radikální pluralita a multikulturalismus, ale otázka "proč říkáme my" a z čeho pramení relevantnost naší výpovědi. Proti víře v možnost "čistých systémových řešení" vyjadřuje přání "žít ve špinavější části světa", snahu sofisticky ukazovat, že za vznešeností hodnot stojí zájmy lidí, jejich vůle říkat něco o sobě a o světě při různých příležitostech různým lidem. Povahu soudobé společnosti vyjadřuje pojmy-principy vlastnictví, svoboda, jednota v konfliktu, individualismus, antikonformismus a otevřenost trhu. Jako liberální myslitel chce otřást "českým archaismem", obavami z relativismu, pragmatismu, z neomezené svobody slova, z heterogenní a neřízené společnosti, za základní rys liberalismu pokládá sdílení principů, když cíle jsou soukromé. Dospívá ve jménu biocentrické filozofie až k odmítnutí antropocentrického přeceňování moci symbolů a kultury a k potřebě odstupu od "my" jako základu nového svobodnějšího společenství.

Inocenc Arnošt Bláha se narodil 28. 7. 1879 v Krasoňově u Humpolce, zemřel 25. 4. 1960 v Brně. Po studiu na gymnáziu v Pelhřimově v létech 1889-97 vstoupil do bohosloveckého semináře v Hradci Králové, ze kterého byl pro své svobodomyslné názory v r. 1899 vyloučen. Rozhodl se pro povolání svého otce - pro povolání učitelské. Filozofické a sociologické vzdělání získal v l. 1899-1903 na univerzitách v Praze, ve Vídni a v Paříži (zde byl v r. 1902-03 a znovu v r. 1908-09 na studijním pobytu, zejména u E. Durkheima a L. Lévy-Bruhla). Doktorát získal v r. 1908 na UK na základě práce Duše malého města. Jako profesor na reálce v Novém Městě na Moravě (1904-19) vypracoval habilitační spis Město. Sociologická studie (1914). Jeho habilitace na VŠT v Brně r. 1916 (pro obor filozofie se zvláštním zřetelem k sociologii) mohla být potvrzena až v r. 1919. Po kratší pedagogické činnosti na středních a vysokých školách v Praze a Brně přešel v r. 1922 na FF MU, na které působil v l. 1922-39 a 1945-49 jako profesor sociologie a ředitel sociologického semináře. Zde také vydával (spolu s E. Chalupným a J. L. Fischerem) Sociologickou revui (1930-40, 1946-49). Kromě teoreticko-metodologických sociologických prací vydal řadu monografií z oblasti speciálních sociologií (sociologie dělníka, sedláka, inteligence, sociologie dětství a rodiny, dějiny české sociologie) a o problematice etiky, rodiny a výchovy. Byl činný v Masarykově sociologické společnosti, v Jednotě filosofické, ve vydávání Sociologické knihovny. Díky jeho osobnosti a jeho koncepci teoretické i praktické sociologie se z jeho tehdejších spolupracovníků a pokračovatelů utvořila tzv. Brněnská (popř. Bláhova) sociologická škola (k jejímu nejužšímu okruhu patřili např. Antonín Obrdlík, Juliána Obrdlíková, Bruno Zwicker, Bedřich Václavek, Mojmír Hájek ad.). Po uzavření českých vysokých škol r. 1939 a krátkém věznění přešel Bláha do výslužby, po osvobození r. 1945 se vrátil k aktivní činnosti na FF MU, založil v Brně Vysokou školu sociální a stal se jejím rektorem (1947-48). Až do svého penzionování (1949) usiloval o zachování oboru sociologie. V ústraní potom (1950-60) pracoval na syntéze svého celoživotního díla - na spisu Sociologie, vydaném až v r. 1968 (ed. J. Obrdlíková, věd. red. L. Svoboda).

Bláha filozoficky navazuje na Masarykův kritický realismus a současně u nás reprezentuje přechod od klasického pozitivismu (A. Comte, J. S. Mill, H. Spencer) k sociologickému objektivismu E. Durkheima. Již před 1. světovou válkou se takto vyslovuje ke sporům mezi psychologismem a sociologismem, mezi subjektivistickým a objektivistickým pojetím sociologie (např. ve statích O některých směrech současné sociologie, ČM 1912; Kritický realism v sociologii, ČM 1913). Zde se též vyrovnává s Durkheimovým pojetím, v němž s jistými korekturami, jako je např. nesouhlas s pojmem kolektivní vědomí, vidí možnosti, jak překonat subjektivistickou redukci sociálna na sumu individuí i objektivistické vyřazení subjektu a vědomí ze sociologických úvah. Odmítá krajní subjektivismus (pojetí společnosti jen jako souhrnu individuí a sociálního chování jako produktu individuálního vědomí) i krajní objektivismus (pojetí vztahů mezi lidmi jen jako vztahů mezi věcmi). Tento filozoficko-metodologický přístup k sociálním jevům (naznačený již v monografii Město, 1914, kde chápe město jako sociální realitu sui generis, jako organizaci organizací) rozpracovává postupně (v monografii Sociologie dětství, 1927, v rozvinutém znění pak ve spisu Sociologie inteligence, 1937) do podoby "federativního funkcionalismu". Společnost je mu souborem nadindividuálních funkcí (hospodářských, politických, kulturních), které slouží uspokojování jednotlivých potřeb společenského celku, vzájemně natolik propojených, že z nich nelze obecně vyčleňovat určující komponentu. Podléhají strukturálnímu determinismu a jen jejich vyvážený vztah zaručuje organický vývoj společnosti. Bláha se tím zařadil do významného proudu českého strukturalismu ve společenských vědách a uvítal literárněvědný strukturalismus J. Mukařovského. Z Bláhovy obecné koncepce sociologické teorie vycházejí jeho četné sociologické monografie, věnované rozboru základních sociálních skupin naší společnosti (dělník, rolník, intelektuál). V souboru dalších spisů a studií, zabývajících se sociologií rodiny a morálky vystupuje druhá významná filozofická komponenta Bláhova myšlení - úzké propojení uvažování sociologického a etického. V návaznosti na Masaryka považuje mravní a duchovně kulturní hodnoty za klíčový harmonizující faktor optimálního zdravého fungování společnosti. Klade do popředí význam odpovědně jednajícího jednotlivce, úlohu vzdělání a mravní výchovy (např. Filosofie mravnosti, 1922; Dnešní krise rodinného života, 1933). Svou praktickou filozofií, filozofií a sociologií mravnosti patří k představitelům laické morálky, vytváří filozofické základy mravní výchovy, opřené o demokratické občanské principy a nezávislé na konfesijně náboženském základě (např. O laický základ mravní výchovy: Kritické poznámky k Rádlově brožuře Revise pokrokových ideálů v národní škole, 1929; Vědecká morálka a mravní výchova, 1940; Ehtika jako věda, 1947). Mravním hodnotám a mravní výchově přikládal Bláha velký význam nejen v oblasti rodinného života, školství a vzdělávání, ale také v celém politickém a občanském životě (K psychologii doby, 1922; Kultura a politika, 1946; Jak se dívat sociologicky na život, 1947; pokusil se - bez většího úspěchu - navázat na tradice masarykovské strany pokrokové: Program Strany pokrokové, 1925). K těmto etickým zásadám se vyslovoval i ve svém vlastním vědeckém oboru - v profesní etice a v důrazu na angažovanost sociologů, po nichž požadoval nejen objektivitu analýz daného společenství, ale i spoluodpovědnost za jeho chod a za překonávání disfunkcí a krizí.

Vlastním jménem Lev Bondy. Narodil se 2. 9. 1883 v Kolíně, zemřel v říjnu 1944 v Osvětimi. Po univerzitních studiích (PhDr.) působil jako novinář, od r. 1908 v Samostatnosti a Pokrokové revui, v r. 1917 byl ve Vídni parlamentním zpravodajem Večera a přispíval do Vídeňského deníku. V r. 1918 byl vyslán do Holandska, odkud odjel do Paříže. Od 14. 10. 1918 do 1. 1. 1920 byl diplomatickým zástupcem ČSR v Římě. Od r. 1921 se stal redaktorem Národní politiky a přispíval do Fronty. Působil jako profesor diplomatiky a moderních dějin na svobodné škole politických nauk v Praze.

Své filozofické stanovisko vyložil nejprve v práci Bedřich Nietzsche, vývoj jeho filosofie (1912). Přestože s některými Nietzschovými názory nesouhlasí, kladně hodnotí jeho noetiku, filozofii dějin, má pochopení pro kritiku křesťanství a zejména se hlásí k Nietzschově životní filozofii. Nietzschův přínos spočívá podle Borského zejména v tom, že je "prvním důsledným biologickým filozofem", dovršitelem spencerovského a zejména darwinovského evolucionismu. Oceňuje, že pro Nietzscheho je nejvyšší hodnotou sám život, že toto stanovisko vede k přehodnocení všech hodnot životu nepřátelských, k vytvoření individualistické a aristokratické etiky, jejímiž ctnostmi jsou síla, bojovnost, vznešenost, velkodušnost, úcta k sobě rovným a tvrdost, a souhlasí s ideálem nadčlověka jako syntézou síly a dobra. V návaznosti na F. Krejčího aplikuje při rozboru Nietzschova filozofického vývoje descendenční teorii o souvislosti ontogeneze a fylogeneze. Sám Nietzschův vývoj potvrzuje podle Borského evoluční teorii. Jeho jednotlivá stádia označuje jako období metafyzické (schopenhauerovsko-wagnerovské), vědecké (pozitivistické), etické (podle Borského nejvýznamnější), nihilistické (skeptické) a mystické a - jak dokládá i na proměnách řecké antické filozofie - jsou to podle Borského současně obecné zákonitosti vývoje celých národů a generací. Toto své stanovisko Borský prohloubil ve své knize Vůdcové lidstva a jeho svůdci (1935) a nazval je biosofií. Ovlivněn F. Nietzschem, N. J. Danilevským, O. Spenglerem a dalšími autory, zejména rasovými teoretiky, dospívá k názoru, že ve vývoji každého národa a historického celku jsou tři stádia: mládí, mužnost a stáří. Společnost chápe jako organismus, který má zkoumat "mužná filozofie, opřená o přírodní vědy a jejich zjištěné přírodní zákony, pro lidstvo jedině platné a jedině rozhodující o životu nebo smrti národů a dějinných celků". Příčiny úpadku společnosti nachází v jejím celkovém stárnutí, v blahobytu a kulturnosti (üpadají národové kulturní, kdežto národové nekulturní rostou"), což se projevuje ve ztrátě víry a vůle k životu, v úbytku porodnosti, v měkkosti a mentální slabosti. Staré národy jsou kulturní, rozumné a mírumilovné. Biopolitika vycházející z biosofie má bránit stárnutí národa a udržovat jeho mužnost. "Bylo-li dosud správné krotiti lidstvo humanitou, je nyní třeba opaku: posíliti injekcemi lidstvo stárnoucí ideálem mužnosti." Tento úkol nemohou zajistit pacifisté, úzce zaměřené zámožné vrstvy a intelektuálové ("největším neštěstím pro národy je vláda intelektuálů, od filozofů přes univerzitní profesory až po pokrokové novináře"). Biopolitika musí omezovat rozvoj kultury, sociálních vymožeností a emancipace žen, zabránit vylidňování venkova. Klíčový význam má zdravé, mužné náboženství, početné rodiny, vojenský duch státu, udržení kultury a techniky v "mužných formách" a zejména omlazování národů "mladšími kmeny bílého plemene".

Otokar Březina se narodil 13. 9. 1868 v Počátkách, zemřel 25. 3. 1929 v Jaroměřicích nad Rokytnou. Vlastním jménem Václav Jebavý. Oba rodiče zemřeli v únoru 1890. Do r. 1883 navštěvoval měšťanskou školu v Počátkách, potom reálku v Telči. Po maturitě v r. 1887 nastoupil jako učitel v Jinošově. Zde se seznámil s osobitou myslitelkou Annou Pammrovou. Doplňovací maturitu na učitelském ústavu v Praze získal v r. 1888, učitelskou zkoušku pro měšťanské školy složil v Soběslavi 1894. V l. 1888-1901 působil jako učitel v Nové Říši, od r. 1901 nejprve na chlapecké, později na dívčí měšťanské škole v Jaroměřicích nad Rokytnou, od r. 1914 se zkráceným úvazkem, od r. 1919 byl na tvůrčí dovolené, 1925 penzionován. V r. 1913 se stal dopisujícím, 1923 řádným člen ČAVU; obdržel čestný doktorát filozofie na UK (1919), velkou Státní cenu (1928, částku 100 000 korun věnoval spolku Svatobor). Dvakrát navržen na Nobelovu cenu za literaturu (1921,1928), odmítl profesuru filozofie umění na MU (1921). Do literatury vstoupil v osmdesátých letech 19. století pod pseudonymem V. J. Danšovský, od r. 1892 psal pod pseudonymem Otokar Březina (navrhl F. Roháček, redaktor Nivy). Je jedním z největších českých básníků, příslušníkem modernistické generace 90. let, představitelem básnického symbolismu u nás. Jako básník se odmlčel v r. 1907, jako esejista v r. 1908. Široké vzdělání a rozhled získal samostatným studiem filozofických a přírodovědných spisů, sledováním moderní literární produkce a četnými kontakty s předními osobnostmi kulturního života. Svědectví o jeho myšlenkovém vyzrávání podává zejména korespondence s Fr. Bauerem (spolužákem z telčské reálky) a A. Pammrovou.

Prvotní pesimismus, který poznamenal sbírky Tajemné dálky a Svítání na západě, překonává ve své třetí básnické sbírce Větry od pólů poezií kosmické vize, v níž je celý vesmír ovládán a řízen Nejvyšší vůlí a spojen Láskou. Poslání a postavení člověka, silných osobností, géniů i prostých lidí v kosmu a na Zemi je předmětem čtvrté básnické sbírky Stavitelé chrámu. Harmonie Březinova obrazu světa a lidstva zaznívá nejsilněji v jeho poslední sbírce Ruce. Jeho svébytný a bohatý básnický jazyk mu umožňuje vyjádřit i složité filozofické myšlenky. V Březinově poezii je i pod vlivem Schopenhauerovým a Nietzschovým uplatněna myšlenka o vůli jako atributu vůdčích osobností, sjednotitelů světa, hnacího motoru světového vývoje. Tato představa ústí do voluntaristického fatalismu, vůle přestává být vlastností lidí a stává se kosmickým neosobním principem, který je však plně vyvažován vírou v sílu lásky jako korelátu vůle, jako prostředku smíření, harmonie světa a útěchy v bolesti tvoření. Březina se nehlásil k určitému náboženskému vyznání, jeho mystika čerpá ze staroindických véd, řeckého platonismu a z mystiky křesťanské a využívá i moderní přírodovědecké evoluční názory. Potřebuje ßymboly zakrývající počátek života", aby měl život smysl. Jeho pojmy Věčný, Nejvyšší jsou symbolem Tajemství neviditelného světa a zákona Lásky. Vyzvedává význam idealistické filozofie jako nutného protikladu ryze scientistního pojetí světa. Za dominantu Březinova myšlenkového odkazu jsou pokládány knihy esejů a básnických próz Hudba pramenů a zejména Skryté dějiny, z nich pak eseje Přítomnost, Skryté dějiny a Mír. Zde je vyjádřena jeho koncepce světových dějin a perspektiva jedince a lidstva vřazených do kosmických souvislostí i pojetí umění jako jedné z cest k absolutnu a spojovacího článku mezi dosud nepoznaným a reálným světem. Odmítá únavu ze života a je přesvědčen o jeho neoslabitelné síle, která přináší stále těžší, nebezpečnější a složitější situace jako stále duchovnější a skrytější variace základu životního tématu. Svět je mu uměleckým dílem, tvořeným "miliony bratří", ztělesněním "gigantického snu, rozvíjejícího se věky". Toto dílo vyrůstá ze světa neviditelného, skrytého, do kterého se naše dějiny vracejí. Nic se v duchovním světě neztrácí, každý náš čin, všechno naše úsilí se podílí na vytváření dějin lidstva. Naše skryté dějiny jsou součástí "vyššího systému dějin, jež se rozvíjejí v kosmu ... vyšších duchovních světů, s nimiž je náš svět spojen". Je přesvědčen, že "veškerý boj na zemi jest jenom obrazem boje ve světě neviditelném", odmítá násilné sjednocování národů a zdůrazňuje sjednocení duchovní. Každý jednotlivý život má smysl, je třeba ho bránit. Proti kultu muk, bolestí, utrpení a krutosti stojí činy a gesta lásky. Březinovo dílo je výzvou k plnosti života v přítomnosti, k duchovní jednotě milionů, ke kosmickému sjednocení.

Max Brod se narodil 27. 5. 1884 v Praze, zemřel 20. 12. 1968 v Tel Avivu. Pocházel z pražské německé židovské rodiny. Jeho otec Adolf Brod byl ředitelem banky Union v Praze, kde Brod studoval v l. 1890-1902 nejprve na piaristické koleji v Panské ulici, později na gymnáziu ve Štěpánské ulici a v l. 1902-07 práva na pražské německé univerzitě; JUDr. Krátce byl koncipientem, do r. 1924 úředníkem a nakonec sekčním šéfem na poštovním ředitelství v Praze, v l. 1924-29 byl uměleckým kritikem v tiskovém odboru předsednictva čs. vlády, v l. 1929-39 literárním a uměleckým kritikem listu Prager Tagblatt. Byl přesvědčeným pacifistou a sionistou, v tom ho ovlivnily již v r. 1909 pražské přednášky M. Bubera o židovství a zejména přátelství s filozofem Hugo Bergmannem. R. 1939 emigroval do Palestiny a podílel se na budování samostatného židovského státu. V l. 1939-68 byl dramaturgem izraelského státního divadla Habimah, od r. 1948 působil i jako hudební kritik telavivského deníku Jedioth Chadaskot. V r. 1964 navštívil Prahu při příležitosti výstavy o F. Kafkovi.

Patřil do okruhu pražské německé literatury z počátku století, který výrazně zasáhl do světové kultury 20. století. Své vzpomínky na tehdejší Prahu, která byla městem střetu a prolínání české, německé a židovské kultury, přinesl v autobiografii Streitbares Leben a v esejistické práci Der Prager Kreis. Svou generaci nazýval generací všemu navzdory. Byl pro ni charakteristický důraz na etické požadavky, projevující se zřetelem k svobodě člověka, nesobeckým a odpovědným poměrem k umělecké tvorbě, odmítáním pseudovlastenectví, pseudohumanismu a všeho pokrytectví a úsilím o prosazení věčného dobra, rozumu a řádu. Hlavní postulát svého pojetí umění vyjádřil slovy Sei wahr und gut (Buď pravdivý a dobrý). Úzké přátelství, jež zobrazil ve svém románu Im Zauberreich der Liebe, ho poutalo ke Kafkovi, jemuž věnoval biografickou práci Franz Kafka. Eine Biographie. Objevil pro světovou kulturu nejen Kafku a F. Werfela, ale také české autory, zejména Jaroslava Haška, jehož Švejka pomohl uvést na německé jeviště (Piscatorova inscenace v Berlíně 1928), a Leoše Janáčka, kterému přeložil libreta téměř všech oper do němčiny a napsal o něm již v r. 1924 první monografii. Z jeho rozsáhlého prozaického, dramatického a esejistického díla získala proslulost zejména trilogie Kampf um Wahrheit, která zachycuje z náboženského hlediska tři velké historické postavy - Tycho Brahes Weg zu Gott, Reubeni, Fürst der Juden (za tento román dostal v r. 1930 čs. státní cenu), Galilei in Gefangenschaft. Zájem o filozofii projevil Brod už během svých studií, kdy na pražské německé univerzitě poslouchal filozofické přednášky Alfreda Webera a brentanovců Antona Martyho a Christiana von Ehrenfelse (pod jehož vlivem napsal spolu se svým přítelem Felixem Weltschem práci Anschauung und Begriff, která je věnována tvoření pojmů). Přestože krátce navštěvoval i brentanovský filozofický kroužek v pražské kavárně Louvre, který vedli mj. A. Kastil, O. Kraus a E. Utitz, a seznámil se s Brentanovým racionálním teismem, brentanovcem se nestal. Filozoficky na něho nejprve silně zapůsobil A. Schopenhauer, pod jehož vlivem formuloval svůj indiferentismus, vycházející z názoru, že cokoli se děje, děje se nutně, a ústící do fatalismu. Schopenhauerovský pesimismus však překonal a později odmítal. Své filozofické stanovisko z období zralosti vyložil nejúplněji ve dvou dílech spisu Diesseits und Jenseits. Tragickou zkušenost válečného utrpení svého národa i vlastní rodiny promítl do řešení otázky nesmrtelnosti duše a problému teodiceje. Pod vlivem Platónovým a poučen studiem přírodních věd a matematiky se zaměřil na problém poznání Boha a sjednocení s dokonalou boží bytostí. Úkolem filozofie je ukázat vysokou pravděpodobnost předpokladu dokonalého a dobrého Boha a překlenout prožitkem absolutního jsoucna propast racionálních rozporů mezi bytím a děním, jednotou a rozmanitostí. Je přesvědčen o reálné existenci nekonečna, ve kterém nezaniká rozmanitost individualit. Člověk žije ve dvou oblastech, které jsou svou podstatou odlišné, ve vznešeném a obyčejném neštěstí. Vznešené neštěstí, jež je třeba přijímat v tiché pokoře, plyne z toho, že člověk, který je postaven do nekonečné vesmírné souvislosti, je jako konečná, smrtelná bytost ve svém poznání omezený a závislý. Obyčejné neštěstí, odstranitelné zlo, jako válka, nenávist mezi národy, sociální útlak, lze odvrátit vlastní silou a vyžaduje aktivitu člověka. Brod apeluje na žádoucí spojení obou těchto postojů (uctívej a pomáhej).

Josef Čapek se narodil 25. 3. 1887 Hronově, zemřel mezi 5. a 24. 4. 1945 v Bergen-Belsenu. Starší bratr Karla Čapka. Dětství prožil v Malých Svatoňovicích a Úpici, kde chodil do obecné a měšťanské školy. V r. 1900-01 byl v Žacléři, aby se naučil německy, v l. 1901-03 navštěvoval tkalcovskou školu ve Vrchlabí. Rok pracoval v úpické tkalcovně jako tkadlec, montér a zámečník. V l. 1904-10 studoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, v l. 1910-11 pobýval v Paříži a ve Španělsku. Byl jedním ze zakladatelů Skupiny výtvarných umělců (1911), redigoval její Umělecký měsíčník (1911-12), od r. 1912 byl členem spolku Mánes a redigoval Volné směry (1912-13); z Mánesa byl vyloučen v r. 1914. S bratrem Karlem a S. K. Neumannem připravili v r. 1913 vydání Almanachu na rok 1914. Po válce založil v r. 1918 s J. Zrzavým, R. Kremličkou, V. Špálou a V. Hofmanem skupinu Tvrdošíjní, od r. 1929 byl členem Umělecké besedy. Působil v Národních listech (1918-20) a v Lidových novinách (1921-39), byl jevištním výtvarníkem v řadě pražských divadel a v ND v Brně a knižním grafikem. Gestapem byl zatčen 1. 9. 1939 v Želivi a vězněn v koncentračních táborech Dachau, Buchenwald, Oranieburg-Sachsenhausen, Bergen-Belsen, kde zemřel na skvrnitý tyfus.

Jako malíř, grafik, ilustrátor, karikaturista a jevištní výtvarník patřil mezi zakladatelské osobnosti českého moderního postimpresionistického umění. Svou uměleckou publicistiku shrnul kromě drobnějších tisků (Jak se dívati na moderní obrazy) zejména do souborů Nejskromnější umění, ve kterém se věnuje městskému, dětskému a selskému folklóru, a Umění přírodních národů, kde vychází z polarity umění pouze zobrazovacího a umění vytvářejícího. V oblasti krásné literatury se věnoval tvorbě prozaické, dramatické, básnické a pohádkářské. S bratrem Karlem napsal divadelní hry Lásky hra osudná, Ze života hmyzu, Adam Stvořitel a prózy Zářivé hlubiny a Krakonošova zahrada, sám byl autorem próz Lelio, Pro delfína, Stín kapradiny a své filozofické stanovisko vyjádřil v  Kulhavém poutníku a posmrtně vydaných aforismech Psáno do mraků a Básních z koncentračního tábora. Jeho texty vycházejí z osobitého vidění světa, které sám nazval magickým realismem. Objevilo se již ve sbírce povídek Lelio, kde vychází z údivu nad chaosem válečných hrůz a zájem přenáší do vnitřního života člověka. Meditativnost a dialogičnost textu, které se ve Stínu kapradiny projevily v podobenství o zločinu a trestu, úvahami o životě a smrti, o těle a duši, o skutečnosti a snu, o postavení člověka ve světě a v kosmu, se plně rozvinuly v  Kulhavém poutníkovi. Čapek byl za své, v české literatuře ojedinělé, filozofické eseje nazván Michelem de Montaignem a Blaisem Pascalem naší nové literatury. Současně se připomíná blízkost jeho tvorby dílu A. de Saint-Exupéryho, shoda jejich polaritního pojetí podstaty lidské osobnosti, kterou Čapek chápe jako svár Osoby a duše, Saint-Exupéry jako svár jednotlivce a člověka. Osoba je ta složka osobnosti, která člověka vede k předmětnému vztahu ke světu, duše obrací člověka k veškerenstvu a k svobodné a tvořivé činnosti, která dává bytí smysl. Osobnost je dynamická, usiluje o poznání a sebepoznání, je neklidná svým vnitřním puzením a napětím. Tématem Čapkových úvah je vnitřní život člověka. "Kulhavý poutník jest poutníkem v bytí", který putuje ödnikud nikam", ale "v něčem", hledá "důvody pro svůj život". Na své cestě se setkává s duší a Osobou, s dětstvím, mládím, stářím, s přírodou, s lidským společenstvím a uměleckou tvorbou. Autor vede dialog s poutníkem, ale také s textem Starého zákona, Platónem a dalšími antickými autory, s Augustinem, Tomášem, Pascalem a dalšími, zejména s Komenským, a formuluje i svůj postoj bez Boha jako postoj náboženský, který chce uchopit neuchopitelné příčiny. Soubor deníkových aforismů Psáno do mraků vznikal v l. 1936-39. Reflexe osobního osudu a dějinné společenské situace se stávají nadčasovým, programově sklenujícím sdělením, vycházejí z přesvědčení, že jediným skutečným bohatstvím člověka je jeho harmonická osobnost, navazují na Kulhavého poutníka, na polarity Osoba - duše, život animální - život duchovní, na úvahy o náboženství bez věrouky, a směřují k problémům existence kosmu, světa, člověka a smyslu jeho životní aktivity, k otázkám ontologickým, noetickým a etickým.

Karel Čapek se narodil 9. 1. 1890 v Malých Svatoňovicích, zemřel 25. 12. 1938 v Praze. Bratr Josefa Čapka. - Narodil se v rodině lékaře Antonína Čapka, dětství prožil v Úpici. Gymnázium studoval v l. 1901-05 v Hradci Králové, kde bydlel u své babičky Heleny Novotné, v l. 1905-07 v Brně, kde žila jeho sestra Helena, provdaná Koželuhová (1886-1961), a od r. 1907 v Praze, kam se přestěhovali rodiče; maturoval na Akademickém gymnáziu v r. 1909. Na FF UK studoval filozofii, estetiku, dějiny výtvarného umění a také francouzskou, německou a anglickou filologii, v r. 1910-11 anglistiku a germanistiku v zimním semestru na univerzitě v Berlíně, kde bydlel s V. V. Štechem, a v letním semestru na univerzitě v Paříži, kde bydlel se svým bratrem Josefem. Na FF UK v semináři F. Krejčího přednesl v březnu 1914 svou práci o pragmatismu, která poprvé vyšla v r. 1918 pod názvem Pragmatismus čili Filosofie praktického života (zatím naposledy spolu s jeho dalšími odbornými studentskými pracemi v knize Univerzitní studie, 1987). Doktorát filozofie získal v r. 1915 na základě dizertace Objektivní metoda v estetice se zřetelem k výtvarnému umění, kterou posuzovali F. Krejčí a F. Čáda, jenž v ní viděl základ pro budoucí Čapkovu habilitaci. V r. 1917 působil nejprve (spolu s J. Foustkou) jako vychovatel syna hraběte Lažanského, později v říjnu 1917 krátce jako knihovník Muzea království českého (pozdějšího Národního muzea) v Praze, koncem října 1917 se stal redaktorem Národních listů, odkud v r. 1921 přešel do redakce Lidových novin, kde působil až do své smrti. Ve 20. a 30. letech cestoval po řadě západoevropských zemí, své dojmy zpracoval v cestopisných knihách. V l. 1921-23 byl také dramaturgem a režisérem Vinohradského divadla. v l. 1936-38 pobýval i ve Strži u Dobříše, v domě, který mu poskytl švagr V. Palivec poté, co se Čapek v r. 1935 oženil s herečkou a spisovatelkou Olgou Scheinpflugovou (1902-68). Již od svých studentských let se významně podílel na kulturním a společenském životě. Organizačně i publikačně přispěl k prosazení moderních uměleckých směrů ve výtvarném umění a literatuře (kubismus, civilismus, kniha překladů Francouzská poezie nové doby), spolu se svým bratrem a S. K. Neumannem inicioval Almanach na r. 1914. Ve 20. letech navázal rozsáhlé styky se zahraničními autory, byl prvním předsedou čs. Penklubu (1925-33). Velkou politickou a myslitelskou autoritou byl pro něho T. G. Masaryk, kterému byl poprvé osobně představen v březnu 1922 ve Vinohradském divadle a s nímž se pravidelně stýkal od r. 1925, mj. i v kruhu tzv. pátečníků, osobností našeho politického a kulturního života, jež se v l. 1924-38 pravidelně scházely u Čapků, kam TGM docházel od března 1926. Svými Hovory s TGM přispěl významně k systematizaci a popularizaci Masarykových názorů. V září 1934 se zúčastnil 8. mezinárodního filozofického kongresu v Praze, ve dnech 4. a 7. 9. předsedal sekci Krize demokracie a 7. 9. 1934 uvedl jednání sekce příspěvkem T. G. Masaryk o demokracii, který je součástí 3. dílu Hovorů s TGM. Na podzim r. 1938 byl skupinou francouzských spisovatelů na popud L. Aragona navržen na Nobelovu cenu za literaturu. Soustavně se vyslovoval k politickým poměrům v ČSR (srov. soubor O věcech obecných čili Zóon politikon). Důsledně hájil československou demokracii, což bylo zejména v 30. letech, v době nástupu německého fašismu, důvodem k útokům na Čapka především ze strany politické pravice, které vyvrcholily po Mnichovu

Trvalý Čapkův zájem o filozofii se projevil řadou úvah, článků a recenzí věnovaných některým českým a cizím filozofům a nejrůznějším filozofickým otázkám. Tyto práce vyšly souborně ve Spisech K. Čapka ve svazcích Od člověka k člověku I-III a O umění a kultuře I-III. Své noetické a axiologické stanovisko, které je základem jeho humanismu a které má i svou vnitřní dynamiku a vývoj, vyjádřil v esejistické a publicistické tvorbě např. v souboru statí Krize inteligence (1934), ale zejména ve formě umělecké např. už v r. 1917 v knize povídek Boží muka, v r. 1920 v apokryfu Pilátovo krédo (Ruch filosofický 1920) i v některých dalších textech Knihy apokryfů, v Povídkách z jedné a druhé kapsy, v "noetické" trilogii Hordubal, Povětroň, Obyčejný život a v nedokončeném románu Život a dílo skladatele Foltýna. Ve svém díle hledá Čapek řešení vzájemně souvisejících filozofických otázek jednoty v mnohosti a rozrůzněnosti, kritérií pravdivého poznání a podstaty člověka. Východiskem se mu při tom stal především pragmatismus svým důrazem na subjekt a jeho aktivitu, a to nejen při zobrazování společenských a mezilidských konfliktů, ale i při hledání cest k jejich řešení, k vzájemnému pochopení, soucitu a smíření rozporů. V otázce vztahu poznání a hodnocení vychází Čapek ze souvislosti noetické problematiky s problematikou mravní a sociální a hledá cestu z hodnotového relativismu. Na jedné straně pro něho hodnoty existují nezávisle na naší vůli, zdůrazňuje jejich hierarchii a všeobecnou platnost, na straně druhé pokládá relativnost za nutný atribut hodnocení, jeho subjektivnost a pluralita plyne z práva na osobní stanovisko. Nesdílí pragmatické kritérium pravdivosti poznání, usiluje o garanci jeho objektivity a problém, jak od mnohosti názorů dospět k závazné pravdě, řeší prostřednictvím myšlenky komplexnosti objektivní pravdy jako plnějšího obsáhnutí života. "Věci nejsou sporné, sporná jsou jen naše stanoviska k nim; bylo by méně sporů mezi námi, kdyby v našem poměru k věcem bylo méně stanovisek a více znalostí." K objektivnímu názoru na člověka má vést součet pohledů subjektivních; nestačí k němu jedno stanovisko, byť věcně popisující jednání člověka, ani jeho vlastní sebereflexe; teprve průnik několika stanovisek a pohledů může být objektivací lidské osobnosti, jejího chování, jednání a myšlení. Zde se ukazuje, že vedle pragmatismu byl Čapek významně ovlivněn i dalšími filozofickými názory, např. vitalismem H. Bergsona, i pod jehož vlivem pro něho život znamená nejvyšší hodnotu, noetickým perspektivismem J. Ortegy y Gasseta, na jehož analýzu příčin "barbarizace" moderní společnosti sice reagoval odmítavě, sdílel však s ním jeho obavy z potlačování racionality a násilného vnucování názorů, předsudků a představ prostřednictvím hromadné manipulace, jejichž příčinu spatřoval nikoli ve vzpouře davů, ale v selhání těch, "kdo mají své určení a poslání jako jedinci", a především na něho působil Masarykův humanismus. Právě humanismus je konstitutivním prvkem Čapkova myšlenkového postoje. Vychází z ideje plurality lidské osobnosti a z toho, že člověk je základním měřítkem všech hodnot, věcí, jevů a procesů. Čapkův "člověk" je aktivní subjekt, činorodá bytost, spolupracující s ostatními lidmi, charakterizuje ho nikoli titanismus a radikalismus, ale drobná každodenní práce. Odmítá život spojený s kolektivitou, klade proti tomu důraz na život osobní a vztahy mezi lidmi postavené na soucitu, lásce, důvěře, naději a pospolitosti. Individualita se neztrácí, i když je podřizována obecně lidskému. Ve svém příspěvku do ankety Přítomnosti Proč nejsem komunistou (1924), které se dále zúčastnili F. Langer, L. P. Procházka, J. Kopta, J. Čapek, J. Herben, J. Kallab a J. Kříženecký, odmítl revoluční řešení sociální otázky a komunismus vůbec, protože mu jde - podle Čapkova názoru - pouze o moc a protože ruší tradice, které je třeba uchovat a rozvíjet. Socialismus přitom pokládal v 30. letech za teorii a postulát spravedlnosti a slušnosti. Čapek svého člověka brání proti odlidštěnosti jednostranného rozvoje technické civilizace, kterou jsme öčarováni i ustrašeni", proti netoleranci a potlačování svobody lidské osobnosti, proti válce a násilí. Obavy před nezvládanou industrializací a odlidštěním společnosti vyjádřil v románech Továrna na Absolutno a Krakatit a v dramatu RUR, kde je protiklad člověk-technika vyhrocen do krajnosti a kde před zánikem zachraňuje lidstvo láska rodící nový život. Čapek neodmítá technický pokrok, nestaví proti němu "návrat k přírodě", pouze varuje před ztrátou lidských hodnot, jejichž obranu spojuje s rozvojem duchovní kultury, s rovnováhou a vzájemným doplňováním "ducha poznání" a "ducha ovládání", duchovní kultury a techniky. Obával se zneužití techniky jako prostředku násilí vůči člověku, protože, jak to vyjádřil nejsilněji v románu Válka s mloky a v dramatech Bílá nemoc a Matka, násilí, potlačování, válka mu představují největší nebezpečí pro svobodný rozvoj individuality a uplatnění jejích schopností, a tím i největší nebezpečí pro lidstvo vůbec. Násilí likviduje hodnoty lidské kultury a projevuje se i ve formě netolerance, která ve jménu prosazení vlastní ideje, programu a stanoviska neguje a ruší základní hodnoty, jakými jsou "právo, svoboda myšlení, rovnost před zákonem, posvátnost lidského života".

Václav Černý se narodil 26. 3. 1905 v Jizbici u Náchoda, v rodině venkovského učitele a regionálního badatele Václava Černého, zemřel 2. 7. 1987 v Praze. Studoval na reálném gymnáziu v Náchodě a na lyceu Carnot v Dijonu (baccalauréat v r. 1924), v l. 1924-29 češtinu a francouzštinu na FF UK, kde dosáhl doktorátu na základě práce Bergson a současná francouzská poesie (1928). Jako středoškolský profesor působil v l. 1929-30 na reálce v Brně, Křenová ul., 1934-35 na dívčím reálném gymnáziu Krásnohorská v Praze, 1935-36 na reálném gymnáziu na Kladně, 1936-37 a 1939-45 na reálce, později reálném gymnáziu v Praze, Dušní ul. V l. 1930-34 byl sekretářem v Institut des études slaves v Ženevě. Na ženevské univerzitě se v r. 1931 habilitoval prací Bergson a vliv jeho filozofie na estetiku a tvůrčí praxi evropské básnické avantgardy a přednášel zde do svého návratu do Prahy v r. 1934. V r. 1936 se habilitoval na FF UK pro obor románských literatur na základě práce Essai sur le titanisme dans la poésie romantique occidentale entre 1815 et 1850 a působil zde do r. 1939, v r. 1938-39 byl současně mimořádným profesorem na FF MU v Brně. V r. 1945 byl za svou účast v protifašistickém odboji vězněn na Pankráci. Po osvobození byl v r. 1945 krátce členem České národní rady a v r. 1946 byl za svou odbojovou činnost vyznamenán Československým válečným křížem. Na podzim 1945 byl jmenován profesorem obecné a srovnávací literatury na FF UK, v r. 1946 obdržel čestný doktorát univerzity v Montpellier a byl zvolen řádným členem ČAVU. V r. 1951 byl z univerzity propuštěn, na přelomu l. 1952-53 zatčen a souzen. V l. 1954-60 byl pracovníkem Kabinetu pro moderní filologii ČSAV v Praze, v l. 1960-68 archivu ČSAV. V r. 1965 byl jmenován zahraničním členem Královské španělské akademie. V r. 1968 se stal znovu profesorem FF UK, v r. 1970 byl penzionován. Literární a umělecké kritice se věnoval, pokud mu to společenské poměry umožňovaly, ve 20. letech na stránkách Hosta, v 30. letech v Literárních novinách a Lidových novinách (kde od r. 1936 vedl literární přílohu), od r. 1938 především v Kritickém měsíčníku, který založil a řídil v l. 1938-42 a 1945-48, v 50. a 60. letech v Lidové demokracii a Hostu do domu, začátkem 70. let v Lidové demokracii (šifra vd), později, když podepsal Chartu 77, již jen v samizdatu a Tigridově Svědectví.

Byl především romanistou, hispanistou a bohemistou, komparatistou, editorem a literárním historikem a kritikem. Zabýval se středověkou literaturou, barokem, romantismem a moderní světovou a českou literaturou. Z české literatury se věnoval staročeské milostné lyrice, Babičce Boženy Němcové a moderní české poezii (J. Seifert, J. Hora, J. Orten, K. Bednář ad.). Jeho pojetí umělecké kritiky mělo výraznou filozofickou dimenzi. Kritika má podle něho filozofickou povahu, "úkon kritiky je filozofování". Jeho záměrem bylo hodnotit umělecké dílo jako výrok ö celku života a významu veškerenstva", je mu "domyslitelnou hypotézou o podstatě skutečnosti, ... obrazně zpodobněnou metafyzikou". Od svých studií na dijonském lyceu byl zásluhou svého učitele filozofie Alberta Sauvageho ovlivněn filozofií Henriho Bergsona, zejména jeho koncepcí duševního života a dění jako trvání a tvůrčího času, vitalistickým indeterminismem a intuitivním panestetismem. Bergsonovo dílo u nás působilo např. na F. X. Šaldu, O. Theera, S. K. Neumanna a K. Čapka, ale právě Černý je Bergsonem inspirován hluboce a trvale. Dokazuje to nejen jeho překlad Bergsonova Dvojího pramene mravnosti a náboženství (1936), ale zejména jeho práce Ideové kořeny současného umění. Bergson a ideologie současného romantismu (1929), ve které charakterizuje Bergsonovu estetiku jako romantickou a dokládá bergsonovskou inspiraci jednotlivých proudů moderní umělecké tvorby, studie Zpěv duše (1946), která sleduje básnickou tvorbu Josefa Hory a blízkost Horova a Bergsonova pojetí času, i esej Co je kritika, co není a k čemu je na světě (1968), ve kterém je mu umění projevem jednoty a solidarity všeho živoucího. Tato bergsonovská inspirace se proměňovala, objevuje se v ní existencialistický a personalistický akcent, jak ukazuje např. studie Básník Josef Palivec (1970) nebo esej Čas jako trvání a jako prázdnota (1978). Základem filozofického stanoviska V. Černého byl personalismus, znal Mounierův Manifest personalismu (1936), ale nesdílel s ním jeho křesťanskou povahu. Černého personalismus se nejvýrazněji projevil v úvahách o titanismu, v jeho šaldovských studiích (např. Myšlenka hrdinské osobnosti u F. X. Šaldy a otázka jeho duchovní podstaty, 1938) a především v knize esejů Osobnost, tvorba a boj (1947). Osobnost je mu nejvyšší životní hodnotou, základní kategorií jeho koncepce kultury a literatury, druhou významnou kategorií pak tvořivost jako schopnost a vůle člověka tvořit a mít vztah k výsledku tvorby. I zde je Černý pokračovatelem F. X. Šaldy. Souhrnný obraz existencialismu jako myšlenkového a uměleckého proudu přinesl První sešit o existencialismu (1948), který je věnován především interpretaci francouzského a zvláště Sartrova existencialismu a obsahuje i Černého personalistickou úvahu o úloze osobnosti. Černý oceňoval Sartrovo pojetí absolutní svobody a absolutní odpovědnosti za vlastní volbu, ale inspiroval se pouze těmi aspekty existencialismu, které pokládal za využitelné pro vlastní personalistickou koncepci, např. romantický individualismus, aktivní čin a lidskou sebeprojekci. Druhý sešit o existencialismu (vyšel až v r. 1992) je rozborem díla české básnické generace čtyřicátých let z hlediska projevů existenciálního fenoménu. V řadě textů se Černý stavěl odmítavě ke strukturalismu, často i na základě osobních sporů s některými jeho našimi představiteli. Složitější byl Černého vztah k marxismu. Své socialistické přesvědčení, které bylo marxismem nesporně ovlivněno, vyjádřil v období po 2. světové válce v souboru Boje a směry socialistické kultury (1946), ale kritické výhrady k marxismu jako metodě literární vědy, která přehlíží uměleckou osobnost, projevil již začátkem 30. let. Jako odpůrce komunistické kulturní politiky a obhájce kulturní svobody se stavěl proti politické ideologizaci našeho kulturního života a praxi totalitního systému. K osobnosti T. G. Masaryka se vyjádřil například již ve své knižně vydané habilitační práci Essai sur le titanisme (1935), ve stati FXŠ - TGM (1967), jejíž součástí bylo první zveřejnění Masarykova rozboru Šaldova románu Loutky i dělníci boží, i v polemice s Janem Patočkou ve Dvou studiích masarykovských (1978). Kriticky posuzuje Masarykovu dějinnou filozofii, jeho pojetí romantismu, titanismu a zbožnosti, Masaryk je mu především příkladem mravní osobnosti, usilující o osobní svobodu a integritu moderního člověka. Předmětem zájmu V. Černého se z filozofů stali dále M. de Unamuno, G. Bachelard a L. Goldmann. Schopnost syntetického pohledu na dějiny kultury prokazují i Černého univerzitní přednášky, např. Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti. Do češtiny přeložil kromě uvedené Bergsonovy knihy práce J. Ortegy y Gasseta Vzpoura davů (1933), Ch. A. Sainte-Beuva Studie a kritiky (1936) a Podobizny a eseje (1969), Eseje M. de Montaigna (1966) a Studie o dějinách a umění H. Taina (1978). Značný význam pro poznání osudů české inteligence 20.-70. let 20. století i pro poznání povahy osobnosti V. Černého mají jeho Paměti.

Záviš Kalandra se narodil 10. 11. 1902 ve Frenštátu pod Radhoštěm, zemřel 27. 6. 1950 v Praze. Pocházel z rodiny lékaře Břetislava Kalandry, spolupracovníka T. G. Masaryka a F. Krejčího. Po maturitě v r. 1922 na klasickém gymnáziu ve Valašském Meziříčí studoval na FF UK klasickou filologii a filozofii. V r. 1923 vstoupil do KSČ a byl s I. Sekaninou v l. 1925-27 ve vedení Kostufry (Komunistická studentská frakce). Publikoval v jejím časopisu Avantgarda. Jako novinář působil v komunistickém tisku (česká redakce Meztiskoru, Mezinárodní tisková korespondence, tiskový orgán III. internacionály, 1928 Rudý večerník, 1930-36 Rudé právo, Haló noviny, Tvorba). V r. 1936 po VII. sjezdu KSČ mu nebyla vydána nová stranická legitimace pro jeho politické postoje ke stalinismu, moskevským procesům a k nástupu fašismu. V r. 1937 vydával časopis Proletář, v r. 1938 Proletářské noviny, v l. 1936-38 byl spolupracovníkem Světozoru, v r. 1938 spoluredigoval Naučný slovník aktualit 1938, v l. 1938-39 přispíval do Přítomnosti. V říjnu 1939 byl zatčen a do r. 1945 vězněn v koncentračních táborech Ravensbrück a Sachsenhausen. Do Prahy se vrátil v červnu 1945. Kromě příspěvků do sociálně demokratického Cíle a do národně socialistického Slova pracujících se věnoval zejména vědecké práci. V listopadu 1949 byl zatčen a v procesu s Miladou Horákovou ad. odsouzen 8. 6. 1950 k trestu smrti.

Kalandra se filozofické problematice věnoval již ve své první rozsáhlejší práci Parmenidova filozofie (dokončil ji ve druhé polovině 20. let jako práci dizertační, ale před obhajobou si ji vyžádal zpět; část byla zveřejněna ve výboru Intelektuál a revoluce, 1994, celá v r. 1997). Chce interpretovat Parmenidovo učení na základě pochopení Parmenidovy perspektivy a filozofického prostředí, ve kterém jeho dílo vznikalo. Odmítá ahistorický přístup a nedostatek historického smyslu. Vychází z protikladu mezi iónskou přírodní filozofií, kterou nazývá cyklickým monismem, a Parmenidovou koncepcí věčně totožného bytí, z protikladu, který sleduje v rovině ontologické i gnozeologické (preference smyslového poznání v iónské filozofii a Parmenidův důraz na poznávání nezávislé na bezprostřední percepci). Rozebírá Parmenidovu kosmologii, jeho psychologii a za hlavní princip jeho systému pokládá větu "všechno zároveň". Ve spise Parmenidova filozofie se již projevil vliv Hegelův a zejména Marxův. V Kalandrově pojetí je marxismus otevřeným systémem, který se v dialogu neustále rozvíjí a který nemohou svazovat vnější omezení. Tento přístup uplatnil Kalandra zejména ve dvou tematických okruzích svého filozofování - při analýze formování a působení ideologických systémů a v problematice antropologické. Vedle vlivu filozofie mladého Marxe na Kalandru stále intenzívněji působil i S. Freud. Projevilo se to např. v textech Princip slasti a princip reality v umění (1935) nebo Čin André Bretona (1935) i v Kalandrově vztahu k docenění psychických momentů lidské individuality v surrealismu. Freudovou teorií snů se zabýval i kriticky v práci Skutečnost snu (rukopisné torzo z l. 1948-49; část uveřejněna ve sb. Intelektuál a revoluce). Osobitý marxistický přístup se projevil i v řadě Kalandrových článků, ve kterých se věnoval významným postavám našeho i světového myšlení. Dokázal věcně přistoupit k filozofii A. Schopenhauera, který je mu "nejmaterialističtějším z idealistů", s uznáním hovořil i o F. Nietzschovi, z osobností české filozofie se zabýval F. Krejčím a F. Palackým. Značnou pozornost věnoval Masarykovi, kterého srovnával s Tolstým, Dostojevským a Šaldou. Druhou část Kalandrova myšlenkového odkazu tvoří práce historické. Věnoval se významu husitství pro přítomnost, nejstarším českým dějinám, zejména pravosti a době vzniku Kristiánovy legendy a interpretaci pověstí Kosmovy kroniky, které pokládá za euhemerizované (racionálně a kauzálně vyložené) pohanské mýty a rituály (České pohanství, 1947), a událostem roku 1848 a formování slovenského národního vědomí. Třetí částí Kalandrovy tvorby je politická publicistika. Problematice mezinárodních konferencí o míru a odzbrojení věnoval soubor Zapovězená Ženeva (1932), dále se zabýval stalinistickými moskevskými procesy i situací ve Španělsku a po 2. sv. válce vydal spisek o antisemitismu.

Karel Kosík se narodil se 26. 6. 1926 v Praze. Po maturitě na reálném gymnáziu v Praze (1945) studoval v l. 1945-47 na FF UK a 1947-49 na FF leningradské a moskevské univerzity; PhDr. Do r. 1968 byl vědeckým pracovníkem FÚ ČSAV v Praze, v l. 1968-70 a 1990-92 profesorem FF UK, v l. 1970-89 po nuceném odchodu z UK žil ve svobodném povolání, po r. 1992 působil opět na FÚ AV ČR.

Jeho základním filozofickým tématem je problém člověka a krize současného světa. Filozofii charakterizuje jako umění ptát se, umění číst a umění žít v pravdě, nepokládá ji však za činnost uměleckou, ale za dovednost ducha, která patří k podstatě člověka. Posláním filozofie je být kritikou jakékoli ideologie. Jeho koncepční vystoupení na liblické konferenci Filozofie v dějinách českého národa (1958) a monografie Česká radikální demokracie byly součástí předělu v marxistické historiografii české filozofie. Prosazoval pojetí dějin filozofie jako filozofie a spolu s R. Kalivodou a J. Zumrem přinesl nové podněty v metodologii historickofilozofické práce směrem k překonání dogmatického marxismu. V České radikální demokracii sledoval vývojové proměny radikální demokracie jako politického a duchovního směru v evropském měřítku a v kontextu tehdejší české společnosti v konfrontaci s jinými myšlenkovými a politickými proudy. Vedle E. Arnolda, J. V. Friče a K. Sabiny se zabýval i dalšími klíčovými osobností českého myšlení a kultury 1. poloviny 19. století (J. Dobrovský, J. Jungmann, F. Palacký, K. H. Mácha, K. Havlíček, J. K. Tyl). Marxismus je tu v jeho pojetí metodou, "která duchovně reprodukuje skutečnost jako totalitu vztahů". Tématem autenticity člověka, žité skutečnosti a praxe se zabýval v Dialektice konkrétního, v níž s využitím podnětů Marxova myšlení a fenomenologie (zejména filozofie Heideggerovy) vyložil své pojetí společensko-historické skutečnosti jako složitě strukturované konkrétní totality, která předpokládá destrukci pseudokonkrétna, tj. sféry fetišizované praxe, obstarávání a manipulace. Destrukce neznamená popření danosti a existence jevového světa, ale zrušení jeho domnělé samostatnosti prokázáním jeho zprostředkovanosti a omezenosti. Velkou pozornost věnoval kategorii práce jako předmětného konání člověka, které prolíná celým jeho bytím a konstituuje jeho specifiku. Jeho úvahy o interpretaci filozofického textu, o životnosti a dějinně časové konkretizaci uměleckého díla podnítily v mnohém vznik moderní estetiky recepce. Jako stoupenec kritického myšlení se ve svých esejích a úvahách, shrnutých do souborů Století Markéty Samsové a Předpotopní úvahy, stále hlouběji zabývá krizí moderní doby: 20. století je pro něho "zdlouhavou a podivnou válkou", nevyřešilo ani jeden ze základních problémů moderní doby, pouze je přesunulo do budoucnosti. Staví se proti relativismu postmoderního myšlení, které mu představuje apologetiku převrácených poměrů, trhu a trhovců. Hledá dějinnou alternativu fungování moderního útvaru - symbiózy vědy, techniky a ekonomie, která vymezuje duchovní skutečnost našeho věku. Je přesvědčen, že se vyčerpalo paradigma moderní doby, které je charakterizováno dvojznačností autonomie osvobozeného subjektu - na jedné straně vůle ke svobodě, na straně druhé žádostivost ovládnout přírodu. Tato žádostivost vrcholí v převrácenosti subjektivity, kdy subjekt konstruuje systém, který je výrazem touhy manipulovat a disponovat a který přitom lidi spoutává, transformuje je na své objekty a obsluhovatele. Lidské zakotvení v inter-esse, v bytí mezi konečností a nekonečností, mezi pravdou a nepravdou, mezi dobrem a zlem, ve kterém je založena možnost svobody a tvořivé imaginace, je transformováno na interes, který vede k racionální kalkulaci a organizaci, uzavřenosti a bezduchosti. Osvobození vychází z tvořivé imaginace, která proti pragmaticko-utilitární samozřejmosti staví poetickou a heroickou nesamozřejmost, jež znamená překročení uzavřenosti a vystoupení do Ötevřenosti", návrat k pravdě, obci a Bytí. Dějiny lidstva jsou mu skrytým i zjevným zápasem o duši jako organonu našeho pobytu na světě. Často se vyjadřuje k naší národní existenci, kterou vřazuje do souřadnic střední Evropy, dějinného, kulturního a duchovního prostoru, místa stýkání, střetání a ovlivňování mnoha národů a národností, bránících se proti starému i novému pangermanismu a carismu. Tento prostor rezistence vůči okolním tlakům určuje povahu české otázky, která je mu zvláštní variantou celosvětového dramatu moderní doby, specificky u nás zobrazenou jako groteska a fraška F. Kafkou a J. Haškem, nad nimiž se mnohokrát zamýšlel.

Anna Pammrová se narodila 29. 6. 1860 v Jinošově, zemřela 19. 9. 1945 ve Žďárci. Její otec byl lesní úředník; neradostné dětství a mládí, které zachytila v rukopisném fragmentu autobiografického románu Antieva, prožila u adoptivních rodičů L. a A. Novákových v Jasenici a Náměšti nad Oslavou. Své široké všeobecné a jazykové znalosti (francouzština, angličtina) získala prostřednictvím řídícího učitele Nahodila z Březníku u Kralic, za dvouletého pobytu ve Vídni, ale zejména sebevzděláváním a korespondencí s O. Březinou a také např. se slovenským evangelickým knězem a náboženským myslitelem a pacifistou Jánem Maliarikem z Velkých Levár. Osobní zklamání z nevydařeného manželství (rozvedla se v r. 1903) a z osudu svých dvou dětí (dcera zemřela v r. 1906, syn uprchl bez rozloučení v r. 1914 do USA) řešila odchodem na lesní samotu u Žďárce u Tišnova, kde žila od r. 1899 až do své smrti. Výjimkou z minimálních styků s příbuznými a přáteli byly kontakty s rodinou Havlových, která měla v nedalekém Havlově od r. 1907 své letní sídlo.

Na její myšlenkový profil působila kromě životních zkušeností staroindická moudrost, okultismus a teozofie, myšlení J. J. Rousseaua, L. N. Tolstého, Th. Lessinga (kterého překládala do češtiny), konfrontace s filozofií A. Schopenhauera a F. Nietzscheho, ale zejména duchovní přátelství s O. Březinou, s nímž se seznámila v r. 1887 v Jinošově a komunikovala až do básníkovy smrti v r. 1929 prostřednictvím rozsáhlé korespondence (osobně se setkali ještě v r. 1925 v Tasově u J. Demla, v r. 1927 a 1928 ve Žďárci). Tento vztah ovlivnil nejen Březinu, ale přinesl cenné inspirace, informace a impulzy v tvorbě a osobním životě i Pammrové. Její knižní a časopisecký odkaz lze rozdělit do tří tematických oblastí. V první z feministického stanoviska sleduje otázku ženské emancipace, odsuzuje mužskou nadřazenost a zotročení ženy, druhým tématem je do krajnosti dovedená kritika moderní civilizace a kultury (je přesvědčena, že člověk se může zachránit jen v samotě), konzumní společnosti, technického věku i sociální nespravedlnosti. S tím souvisí i třetí základní motiv - ekologická výzva k nápravě našeho protipřírodního myšlení a jednání a k nastolení nového, hlubšího vztahu k přírodě. Naši existenci sice zobrazuje pesimisticky jako absurdní, její negativismus je však doplňován vizí "zářného cíle", "krásy Všeživota".

František Xaver Šalda se narodil 22. 12. 1867 v Libereci, zemřel 4. 4. 1937 v Praze. Dětství prožil v Čáslavi. Maturoval na gymnáziu v Praze, Žitná ul. (1886); studium na PF UK nedokončil; v r. 1907 získal titul PhDr. V l. 1894-1908 působil v redakci Ottova slovníku naučného, do kterého napsal řadu hesel ze západních literatur, od r. 1916 byl docentem a od r. 1919 profesorem dějin moderních literatur na FF UK. Od 90. let až do své smrti působil jako literární kritik a publicista. V l. 1892-1900 pravidelně psal do Literárních listů, v l. 1901-07 řídil Volné směry, 1908-12 redigoval Novinu, 1912-14 vydával se Z. Nejedlým Českou kulturu, 1917-19 revui Kmen, po válce založil Kritiku (1924-25), Tvorbu (1926-27, po pozastavení komunistického tisku ji předal J. Fučíkovi) a v r. 1928 revui Šaldův zápisník, který psal sám až do r. 1937. Jeho obsah věnoval zejména literární kritice a recenzím, zabýval se i našimi a zahraničními filozofickými osobnostmi (Masaryk, Rádl, Kierkegaard, Pascal, Nietzsche, Dostojevskij, Bergson) a širšími společenskými a kulturními problémy. Do dějin české literatury, literární kritiky a estetiky se zapsal mj. pracemi Boje o zítřek (1905), Duše a dílo (1913), románem Loutky i dělníci boží (1917), dramaty Zástupové (1921) a Dítě (1923).

V Šaldově literárně kritickém a teoretickém odkazu je řada filozofických přesahů. Z hlediska tradice českého filozofického myšlení mají svůj význam zejména v oblasti metodologie společenskovědního poznání, ve způsobu reflexe dobových sociálních a politických problémů, v pojetí filozofie dějin, v hledání vztahu k náboženství i v úvahách o české národní povaze. Metodologické problémy literární historie a sociologie literatury, spor mezi pozitivistickým pojetím společenské vědy a Diltheyovým rozlišením věd přírodních a duchověd si Šalda vyřešil jednoznačně. V 90. letech sice vyšel z Tainových impulzů, ale uvědomil si hranice pozitivistické metodologie. Záhy využil při výkladu umělecké osobnosti estopsychologickou metodu Hennequinovu a inspirován J. M. Guyauem a J. Ruskinem preferoval při poznávání jedinečnosti uměleckého díla a jeho tvůrce především intuici. Ve stati Syntetism v novém umění (1891-92) kritizoval jednostrannosti sociálně analytického (naturalistického) a nábožensko-metafyzického (symbolistického) hlediska a hledal možnosti jejich spojení v moderní umělecké tvorbě. Proti atomismu chaotického dezintegrovaného světa a člověka postavil vyšší jednotu, k níž dospíváme intuicí, ve které je daleko více než v rozumu zapojena celá lidská bytost. I pod vlivem Nietzschovým se mu stal ústřední hodnotou princip života a jeho dynamické proměny. Chápal literárního kritika jako důležitého kulturního činitele napomáhajícího normálnímu, zdravému vývoji společnosti. Vycházel z poznání básníka jako tvůrce a usiloval o rekonstrukci tvůrčího procesu. Kritika má plnit funkci vědeckou (kritika strukturální), uměleckou, ale také společenskou. Vztahem tradice a novátorství, problémem vzniku, udržování a regenerace kulturních hodnot a otázkou vývojové kontinuity se zabýval např. ve studii O nesmrtelnosti díla básnického (1928) nebo v úvodním článku Šaldova zápisníku Znova a znova: tradice a revoluce (1928). Hlásil se k tradici, k vývojové kontinuitě a byl přívržencem univerzalismu ve smyslu humanismu, tradičnost pro něho znamenala nadosobnost, nadpřítomnost. Tradici však současně pokládá za něco neuzavřeného, proměnlivého, dynamického. Úsilí o zakotvení individuality ve vyšším nadosobním řádu vyjádřil i svým vztahem k náboženství a spirituálním hodnotám, ve kterém mu religiozita vystihuje protikladnost života, napětí vztahu člověka k Bohu a ke světu a přináší jistotu věčnosti. Jeho filozofie dějin byla namířena proti historismu a pozitivistickému objektivismu. Usiloval o periodizaci dějinného vývoje a hledal charakteristiku jednotlivých kulturních období, kulturních celků, které odlišil dobovým duchovním zaměřením. Historická událost je činem, který má hodnotu, historické poznání musí být provázeno hodnocením. Historické epochy jsou jedinečné, hledal však historickou kontinuitu. V základech evropské kultury nachází antiku, židovství a křesťanství. Své stanovisko k sociálním proměnám, v zásadě shodné se stanoviskem Masarykovým, vyjádřil v románu Loutky i dělníci boží (1917). Klade důraz na sociální statiku, na to, co je stálé. Věřil v realizaci všelidských ideálů, novou společnost je třeba budovat svobodně, s respektem k lidské důstojnosti, hájit svědomí proti násilí.

Karel Teige se narodil 13. 12. 1900 v Praze, zemřel 1. 10. 1951 rovněž v Praze. Jeho otec Josef Teige (1862-1921) byl hlavním archivářem města Prahy. Soukromě absolvoval obecnou školu, dětství prožil zčásti v Neveklově. Po maturitě na reálném gymnáziu v Praze, Křemencova ul. začal v r. 1919 studovat dějiny umění na FF UK, jako rigorózní práci předložil až v r. 1946 studie Jarmark umění a Jan Zrzavý. Od r. 1919 působil jako výtvarný referent v Času (1919-21), Ruchu (1919), Právu lidu (1919-22), Kmeni (1919), Lidových novinách (1919), Činu (1921), Československých novinách (1922), jako redaktor nebo spoluredaktor v Orfeovi (1920-21), Stavbě (1923-31), Pásmu (1925-26), ReDu (1927-31), Době (1934-35), Zemi sovětů (1931-35), Praze-Moskvě (1936-37), Kvartu (1948-49), redigoval řadu sborníků, např. Mezinárodní soudobá architektura (1929-31), Surrealismus v diskusi (1934, s L. Štollem), Socialistický realismus (1935, s K. Konradem). V meziválečném období byl jedním z nejvýznamnějších představitelů umělecké avantgardy - podílel se na vzniku a činnosti Devětsilu (1920-32), Surrealistické skupiny (1934-38) - a levicově orientované inteligence - působil ve Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem (1925-37), v Levé frontě (1929-36, první rok byl předsedou). Několikrát navštívil Paříž (poprvé v r. 1922), Moskvu (1925) a v l. 1929-30 byl docentem Bauhausu v německém Dessau. Koncem 30. let patřil ke kritikům stalinského režimu v SSSR, v posledním období svého života byl po únoru 1948 izolován od kulturního života a vystaven neustálým útokům.

Teige byl především teoretikem a historikem umění, formuloval principy avantgardní estetiky a sám se také na umělecké tvorbě podílel (koláže ap.). Usiloval však programově nejen o estetický systém, ale o ucelenou životní filozofii. Jeho myšlenkový vývoj, který byl ovlivněn marxismem a přesvědčením o potřebě revoluční změny společenských poměrů, bývá členěn do tří fází. Po krátké předehře proletářského umění představuje první období dualitní systém čisté poezie a užité tvorby, založený na polaritě imaginativnosti poetismu (spontaneita tvorby, hedonistická životní filozofie) a racionality konstruktivismu (aplikace vědeckých poznatků a technických postupů s požadavky funkčnosti, ekonomičnosti, normalizace, typizace, sériové výroby). V druhém období se po prvotních výhradách sbližuje se surrealismem a spolu s V. Nezvalem patří u nás k jeho hlavním teoretikům. Vidí v jeho imaginativnosti cestu k osvobození a k proměně člověka, v rozvoji pudového života a tvůrčího vědomí výraz lidské touhy po emancipaci. Třetí fáze Teigova vývoje začala v průběhu 2. světové války a je spojena s nedokončeným dílem Fenomenologie umění. Přináší proti objektivistickému neutralismu postulát kritické objektivity, který k umělecké tvorbě přistupuje jako k objektu hodnocení. Kritická činnost spojuje poznání a výklad s přeměnou světa, tento typ noetického stanoviska ruší hranice mezi vědou a uměním. Umělecký jev není jen záležitostí estetickou, ale stává se nejzávažnějším faktorem duševního života. Fenomenologické hledisko sleduje strukturu a funkce uměleckého díla a znakových systémů jeho tvorby a za těmito strukturami, funkcemi a proměnami hledá psychosociální faktory vedoucí k osvobození člověka.