Příspěvky

Potřebuje ekonomie psychologii? Filosofická perspektiva

Petr Špecián
SCSP ( http://scsp.vse.cz/ )
Fakulta humanitních studií UK a Národohospodářská fakulta VŠE

Stejně jako byla ve středověku filosofie považována za služku teologie, ekonomové měli dlouho sklon považovat za svoji služku psychologii. V klasickém manifestu „ekonomického přístupu“ Garyho Beckera (1978), který je programem ekonomického imperialismu činícího si nároky na zábor území tradičně nárokovaných ostatními společenskými vědami, hraje psychologie roli přinejlepším pomocnou a ještě musí o své místo na slunci soupeřit se sociobiologií. Dnes se však karta, zdá se, obrací – „psychologistická“ behaviorální ekonomie spojená například se jmény Daniela Kahnemana a Dana Arielyho získává přes zuřivý odpor části ekonomické profese prostor v předních žurnálech, podíl na Nobelových cenách a pozornost politiků i veřejnosti.

Moje prezentace se zaměří primárně na metodologické aspekty sporu mezi standardním a behaviorálně-ekonomickým přístupem. Budu analyzovat filosofické základy obou koncepcí, jejich silné a slabé stránky a problémy s jejich slučitelností. Prezentace by měla přispět k vyjasnění otázky, jestli a v jakém smyslu potřebuje ekonomie psychologii. Dotkneme se také toho, zda je homo economicus skutečně takové monstrum, jak bývá prezentován, a proč si ekonomové mnohdy nedělají vrásky s psychologickou (ne)realističností svých předpokladů.

Reference
Becker, Gary S. 1978. The Economic Approach to Human Behavior. University of Chicago Press.

Fenomenologie volního jednání: jak filosofie a neurovědy nalezly společnou řeč

Ondřej Bečev
SCSP ( http://scsp.vse.cz/ )
Lékařská fakulta, Masarykova univerzita, Brno
Fakulta humanitních studií, Univerzita Karlova, Praha

Vědecký výzkum svobodné vůle, který zažil dramatický vývoj v posledních dvaceti letech, byl umožněn plodnou spoluprací filosofů a experimentálních vědců. Nedávné pokroky kognitivní vědy a filosofie mysli ukazují způsoby, jak o problému přemýšlet, a jaké metody lze použít pro jeho zkoumání. Odhalují však také nová úskalí a výzvy.

Dobrý experimentální výzkum vědomí nestojí pouze na snímání mozkových procesů, ale také na jejich usouvztažnění se subjektivními prožitky participanta. Správná operacionalizace a experimentální úloha je nutná pro získání správných výsledků. Spolu se správnou konceptualizací jsou pak podmínkou pro reálnou porovnatelnost výsledků různých výzkumných týmů. V těchto nesnázích mohou experimentálním vědcům dobře pomoci právě filosofové kognitivní vědy.

Ve svém příspěvku představím téma motorického jednání (motor agency), jeho volních a prožitkových aspektů a vnitřní dynamice. Současné postoje v disciplíně budou představeny na argumentech nejvýznamnějších autorů, jakými jsou S. Gallagher, E. Pacherie, P. Haggard, M. Synofzik a G. Vosgerau. Výklad fenomenologie volního jednání se bude opírat také o aktuálně probíhající polemiku kolem dvojstupňového modelu (two-step account of agency). Zkoumání prožitkové stránky jednání stojí na pojmech Sense of Agency, Feeling of Agency a Awareness of Intention. K ilustraci nám poslouží například případy pacientů se schizofrenií, či exotický syndrom cizí ruky.

Každodenní morálka

Michal Stránský
KFI FF Brno

Pojem „každodenní morálka“ je standardní výbavou slovníku morálních psychologů a probíhají rozsáhlé výzkumy, které s ním přirozeně pracují. Tyto výzkumy poskytují zajímavá data, ze kterých pak zvláště empiričtí etikové rádi vyvozují závěry o fenoménu morálky. Co to ale je „každodenní morálka“? Ve svém příspěvku se pokusím ilustrovat, že na tomto pojmu je páchána křivda a že existuje zásadní pochybnost o tom, co má vlastně znamenat. Nelze zpochybnit, že fenomén morálky je pro nás a pro naši společnost klíčový, ale jedná se opravdu o něco,co zasahuje do našeho jednání každý den?

Sebauvedomovanie v procese morálneho rozhodovania

Romana Žihlavníková
Katedra psychologie, Filozofická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci
Ivan H. Tuf
Katedra ekologie a životního prostředí, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci

Správajú sa ľudia inak, ak sa nikto nedíva? Podľa výsledkov rôznych štúdii je odpoveď jednoznačne áno. Ak sa ľudia nachádzajú medzi inými, majú sklon správať sa viac prosociálne, morálne a štedrejšie. Prosociálna reputácia má v kolektíve rôzne výhody, a preto sa ju ľudia snažia udržiavať. Ak sú však sami, správajú sa menej morálne a porušujú pravidlá častejšie. Čo môže ovplvniť ich konanie vo chvíľach, keď sú sami? Tak, aby sa správali ako medzi inými? Jedna z možností je vyvolať v nich pocit, že sa niekto díva. A je jedno, že je to iba odraz v zrkadle. Naše experimenty potvrdzujú, že aj obyčajné zrkadlo vyvolá u ľudí, ktorí sú v miestnosti sami, zmenu chovania smerom k morálnejšiemu. Prístupov k vysvetleniu tejto zmeny správania je viacero. Jeden z nich tvrdí, že vizuálny stimul spustí automatickú percepciu, ktorá na základnej úrovni nerozlišuje, či sa jedná o reálnu osobu alebo nie. Druhý prístup spočíva v procese na seba upriamenej pozornosti vyvolanej odrazom. Automaticky po nej človek prejde do stavu sebauvedomovania, v ktorom sa rozpor medzi stanovenými, nielen morálnymi hodnotami, a jeho činmi stáva intenzívnejším. V takomto stave porušenie pravidiel by mohlo ohroziť sebavedomie a sebahodnotu daného jedinca. Alebo sa jedná iba o spätnoväzbový proces, ktorý funguje na princípe negatívnej spätnej väzby vzhľadom na referenčnú hodnotu alebo cieľ. Nakoľko sa tieto prístupy vylučujú? Ktoré z nich podporuje experimentálny výskum?

X-phi a „tradiční“ filosofické otázky: Kontra Williamson

Jan Horský
KFI FF Brno

Prof. Timothy Williamson (Wykeham Professor of Logic, University of Oxford) patří již od dob prvních badatelských krůčků experimentální filosofie (x-phi) k jejím nejzarytějším a nejtvrdším kritikům. O tom, že mu četné a rozsáhlé odpovědi experimentálních filosofů na jeho výtky nepřipadají zcela postačující a jeho nespokojenost s tímto výzkumným programem nadále trvá, se mohli přesvědčit i návštěvníci jeho podzimních trnavských přednášek. Prof. Williamson zde zcela rezolutně tvrdil, že x-phi nemůže přispět k řešení filosofických otázek. Rád bych s tímto tvrzením polemizoval a můj příspěvek by měl sloužit především jako jakýsi korektiv neblahých vlivů tzv. schodišťového efektu, jímž prof. Krob označuje onu frustrující zkušenost, kdy ty nejlepší reakce člověka napadají až na schodech, po cestě z přednáškového sálu.

Experimenty s myšlenkovými experimenty mezi evoluční psychologií a etikou

Robin Kopecký
PřF UK- KFDPV, FF UK - ÚFaR

Jsou "trolley problems" a "ticking bomb" jen teoretickými hříčkami nebo se mohou stát užitečnými nástroji při revizi našich přesvědčení v oblasti etiky? Tento příspěvek si klade za cíl být ilustrací způsobu, pomocí něhož může být filosofie přínosná pro vědu a následně věda může poskytnou zpětnou reflexi pro filosofii. Stručně je nastíněno historické pozadí specifických myšlenkových experimentů v etice ("trolleyology"), doplněné o současný stav biologických faktorů ovlivňujících rozhodnutí v těchto dilematech. Příspěvek prezentuje metodiku a průběžné výsledky vlastního experimentálního evolučně psychologického výzkumu s využitím myšlenkových experimentů na masivním vzorku pokusných osob (N > 7000). Zkoumán je vliv latentních faktorů: morální předpojatosti, reflexe intuitivního souzení a inteligence na řešení různých morálních dilemat, též jsou navzájem porovnávány mezi sebou vlivy drobných změn kontextu zadání jednotlivých úloh. Přesvědčení české veřejnosti jsou srovnána s přesvědčeními velkého vzorku (N > 1000) profesionálních filosofů z předních světových pracovišť souhrnně publikovaném jako "What Do Philosophers Believe? " (Bourget, Chalmers 2013). Výzkum na české veřejnosti potvrzuje závěry předchozích studií o existenci dvou přístupů k řešení dilemat: averze ke způsobení újmy versus utilitaristické řešení. Závěrečná část cílí na přesvědčení filosofů, které se liší od intuice veřejnosti zřejmě jen ve své rafinované verbalizaci, ale nikoliv co do podmíněnosti určitým faktorům. Výsledkem plynoucím pro etiku je doporučení zásadní revize zejména toho přístupu, který u testovaných pozitivně koreluje se selháním v kognitivních úlohách.

Łukasiewicz a Leśniewski: Cesta od filosofie k vědě a zase zpátky?

Zuzana Rybaříková
KFI FF UP

Lvovsko-varšavská škola představuje významný milník v dějinách polské filosofie. Twardowski jako filosof a učitel podnítil mnoho následovníků, kteří po první světové válce obsadili množství významných profesorských postů ve znovuobnoveném Polsku a to nejen na katedrách filosofie. Z tohoto hlediska je zvláště zajímavá životní dráha dvou jeho žáků Łukasiewicze a Leśniewského, kteří v tomto období společně přijali místo na katedře matematiky Varšavské univerzity jako profesoři filosofie matematiky. K tomuto kroku je nepřiměl nedostatek profesorských míst na katedrách filosofie, ale skutečnost, že se profilovali jako logikové, kteří mají blíže k „vědecké“ matematice než „nevědecké“ filosofii.

Je však otázkou, zda skutečně dokázali vyklouznout ze svého filosofického kabátu a být vědci,[1] nebo zda tato sebeprezentace byla pouze jejich přáním, které však nebyli schopni zcela naplnit. Odpověď na tuto otázku bude hlavní náplní příspěvku. Budou představeny nejen logické systémy obou uvedených logiků, ale také práce a profilace studentů, které během svého působení na Varšavské univerzitě ovlivnili. Pro doplnění celého obrazu jejich působení bude uvedena také jejich veřejná činnost.

Reference:
[1] I když otázka, zda je logika vědou nebo ne, je rovněž velmi zajímavá, ve svém na tomto místě bych ji nechtěla diskutovat.

Matematizace a její omezující vliv na filosofii

Miroslav Fojtík
KFI FF Brno

Matematika a její metoda je jedním z nejzajímavějších jevů našeho světa. V tom, co dělá, je tak úspěšná, že se stala vzorem pro další disciplíny. Fyzika je dobrým příkladem toho, kdy se propůjčení úspěšné metody osvědčilo. S matematizací se můžeme setkat i ve filosofii, jež doufá, že se díky ní ocitne v řadě těch úspěšných. Co ale toto přebírání metody z jiného oboru pro filosofii znamená? Umožní matematická metoda dosáhnout filosofii stejných úspěchů, jakých dosáhla matematika?

V příspěvku bude představen pohled, který na zmíněné otázky odpovídá v negativním duchu. Matematizace podle něj filosofii omezuje. Převzatá matematická metoda tvoří hranice, které neumožňují filosofii pracovat ve větším metafyzickém prostoru. Tento pohled bude reprezentovat Gian-Carlo Rota, jenž se snaží ukázat, že zmíněné hranice vycházejí ze špatně pochopené matematické metody. Následovat bude srovnání s teorií Ladislava Kvasze. Ta, i když má jinou motivaci a jiný cíl, se ukazuje jako pokračovatel Rotových kritických názorů.

Arabská optika a středověká filosofie

Lukáš Lička
KFI Ostrava

Příspěvek představuje vztah středověké vědy a filosofie na konkrétním příkladu arabské optiky a jejího přijetí, resp. odmítnutí dvěma latinskými mysliteli. Nejprve bude představeno několik hlavních tezí Ibn al-Hajthamovy (Alhacenovy) (965 – 1040) teorie a jeho přínos optické tradici, následně dvojí typ reakce, kterého se dostalo arabské optice na latinském západě ve 2. pol. 13. stol. Pozitivního hodnocení se optice dostalo u Rogera Bacona (1214/1220 – 1292), který disciplínu nadšeně přijímá a je fascinován jejími výdobytky. Zároveň ji obohacuje o nové koncepty a vytváří textový podklad pro další rozvoj v latinském prostředí. Naopak Petr Olivi (asi 1248 – 1298) provádí pojmovou analýzu myšlenkových základů optické tradice, pokouší se poukázat na jejich vnitřní rozpornost a v důsledku toho optiku odmítnout jako celek.

Berkeleyho vztah k přírodním vědám

Martin Kovář
KFI FF Brno

Ve svém příspěvku se budu zabývat vztahem George Berkeleyho k přírodním vědám a přírodovědnému poznání, které je chápáno na počátku 18. století stále sice jako přírodní filosofie - vysvětlující přírodu pomocí převládajících mechanických principů -, ale dělící čára mezi touto rodící se novověkou vědou a metafyzikou (či první filosofií) je už zřetelná. Poukážu na Berkeleyho snahu přijmout přírodovědné poznávání světa vyjádřené v matematických a fyzikálních vzorcích, ovšem za předpokladu, že bude tomuto přírodovědnému poznávání vymezeno jeho místo ve vztahu k vyšším vědám, za něž považuje metafyziku či teologii. Důvodem je odlišnost přírodovědného poznávání světa, jak ho Berkeley chápe, s jeho základním metafyzickým pojetím světa, o jejichž sladění se pak pokouší. Dále se - u Berkeleyho - budu zabývat rolí Boha v přírodovědném poznání a vztahem přírodovědného poznání k běžnému poznávání.

Prolínání diskurzů fikce a historie u Lubomíra Doležela a Haydena Whita

Šárka Fleischmannová
FF ZČU

„Od doby, kdy Jean-François Lyotard vyhlásil [ve své knize Postmoderní situace] dějinné koncepce za ‚velké vyprávění‘, se datují pochybnosti o tom, co je smyslem historiografovy práce.“[1] Do popředí se dostaly úvahy o tom, jak objektivně vypovídat o minulosti, a zda je to vůbec možné, když pro popis historických událostí dějepisci používají jazyk. Začalo se uvažovat o tom, jaké techniky autoři historických děl používají při koncipování svých textů, jakou povahu mají události, které popisují, a jak se dějepisectví odlišuje od psaní fikce. K diskuzím o naznačených otázkách vedl pravděpodobně i takzvaný „obrat k jazyku“ či „lingvistický obrat“, se kterým je v souvislosti s historiografií jmenován Hayden White. Ten hovoří o básnických tropech, které lze najít v základech historikových konceptů, a poukazuje na to, že historické texty mohou být literárními artefakty. Na Whitovu myšlenku ohledně historických textů reagoval Lubomír Doležel, který na rozdíl od Whita vidí jasnou hranici mezi diskurzy fikce a historie. Svou odezvou na Whitovo stanovisko ohledně střetávání fikce a historie se Doležel snaží obhájit postavení historiografie jako vědy, která se nachází (alespoň podle Doležela) na stejné úrovni jako vědy přírodní. Bylo by možné říci, že je na první pohled viditelná odlišnost pojetí problému prolínání diskurzů fikce a historie u obou autorů. Ale bude tato rozdílnost patrná i při bližším prozkoumání obou pohledů? Právě komparace dvou (zdánlivě) odlišných pojetí problematiky prolínání diskurzů fikce a historie bude tématem tohoto příspěvku. Mimo jiné také bude ukázáno, zda je možné historiografii stavit na stejnou úroveň jako vědy exaktní.

Reference:
[1] HAMAN, Aleš. Interakce nebo kontradikce? Poznámky k narativitě v beletrii a v historiografii. In BLÁHOVÁ, Kateřina – SLÁDEK, Ondřej (eds.). O psaní dějin, s. 71.

Kritické myšlení jakožto paralela a distinkce vědy a filosofie

Michael Doležal

Cílem příspěvku bude ukázat, že stěžejní styčný bod mezi filosofií a vědou se nalézá v kritickém myšlení. Paradoxně se ale záhy ukáže, že kritické myšlení tvoří rovněž ústřední bod, jímž se věda od filosofie odlišuje. Bude rovněž vysvětleno, proč je věda principiálně vzato v kontrastu k filosofii nedostačující. V závěru příspěvku budou zmíněny oblasti, u nichž by dnešní filosofie mohla nalézt svou dnes ztracenou důležitost a pomoci vědě.

Putinovi „západní partneři“ a jejich domnělé námitky

Iva Svačinová
KFI FF Brno

Ve svém příspěvku prozkoumám krymský proslov prezidenta Putina (18. 3. 2014) z hlediska diskurzivní analýzy. Zaměřím se především na to, jakými prostředky jsou v tomto proslovu konstruovány segmenty zamýšleného publika, a jakými způsoby je cíleno na jejich efektivní oslovení. Využiji model kritické diskurzivní analýzy Teuna van Dijka, který se pokouší o identifikaci diskurzivní strategie při vykreslování jednotlivých aktérů v opozici My vs. Oni a formuluje tzv. ideologický čtverec. Tento sociálně-vědný model propojím s teoretickými nástroji argumentační analýzy, konkrétně využiji koncepty pragma-dialektiky. Pragma-dialektický model argumentace nám umožňuje pojímat projev, tedy monolog, jako implicitní dialog se zamýšleným publikem či oponentem. V příspěvku se pokusím ukázat, že argumentační analýza může sloužit jako nástroj, který přispívá ke komplexnějšímu uchopení diskurzivní konstrukce jednotlivých aktérů. Zaměřím se konkrétně na to, jak Putin v projevu konstruuje publikum „západních partnerů“ prostřednictvím tzv. prolepsis, tedy předjímání jejich možných námitek a jejich následného vyvracení. Pokusím se identifikovat, jakou strategii a závazky Putin tímto argumentačním manévrem „západním partnerům“ připisuje a jaký obraz „západních partnerů“ tak ve svém projevu vytváří.

Hypoteticky dokončitelné hry

Filip Svoboda
KFI Ostrava

Filosofie šachové hry je v současné filosofii již jejím etablovaným subžánrem, metodologicky zakládajícím se na alegorické komparaci královské hry a skutečného světa. Své uplatnění tento přístup našel především v oblasti filosofie jazyka, ale nejen zde. Mezi filosofy, kteří této alegorické komparace hojně využívali, patří např. Charles S. Peirce, Edmund Husserl, Ferdinand de Saussure, Ludwig Wittgenstein, L. E. J. Brouwer, Paul Grice či Jürgen Habermas. Paralelám mezi šachovou hrou a filosofií se poté komplexně věnuje publikace Benjamina Haleho Philosophy Looks at Chess. I my bychom chtěli přidat svůj drobný příspěvek k tomuto „proudu“ filosofického smýšlení.

Zajímat nás bude především otázka „výhody tempa“. Logika šachové hry, jakožto hry tahové, předpokládá, že bílý má při započetí hry výhodu prvního tahu (a má tedy tzv. „tempo“ navíc). Předpokladem by tedy bylo, že při dokonalé hře z obou stran by měl bílý využít své drobné výhody a jeho výhra by měla být nutným důsledkem této počáteční výhody. Více jak patnáct set let trvající dějiny šachu lze poté vnímat jako snahu podat důkaz o tomto tvrzení. Pravdou ovšem je, že toto tvrzení nejen že nikdo nepřinesl, ale drtivá většina šachistů se shoduje na tom, že tento důkaz ani přinést nelze – jedná se pouze o hypotetickou možnost řešení. Přesto však zájem o tuto hru nijak neopadá (spíše naopak). Většina šachistů se královské hře věnuje především z lásky ke hře samotné, k procesu „hraní šachů“, nikoli pro výhru, nikoli pro přinesení posledního důkazu.

Tato „metafyzika“ šachu se nám tak může stát vhodným výchozím bodem pro prozkoumání povahy filosofie a vědy. Aristotelův nárok na metafyziku (tj. první filosofii či základ vědy) jakožto na vědu pěstovanou samu pro sebe, se nám v této alegorii jeví jako daleko lépe srozumitelný. Obě disciplíny mají své „hrací kameny“ i svá pravidla, jež budí zdání hypotetického dosažení cíle konečného řešení (dosažení pravdy, konečného, universálního a jistého poznání). Vzhledem k obrovskému počtu variant (ne-li nekonečnému) se však jedná o pouhou iluzi možného řešení a tak se věda i filosofie stávají pouze hypoteticky dokončitelnými hrami, jejichž smysl leží především v jejich hraní pro ně samy, tj. v jejich procesualitě a nikoli zdánlivé finalitě.

V závěru našeho příspěvku se tak pokusíme zamyslet nad tím, zda takovýto pohled na tyto disciplíny s sebou nese i nárok na jejich (především metodologické) uchopení a posouzení jejich hodnoty.