Příspěvky
Filosofie a literatura jako konceptuální výzva
Petr Koťátko(FLÚ AV ČR)
Jednou z funkcí, které může plnit literární (a obecně jakékoli umělecké) dílo, je vystavovat náš pojmový aparát, schémata imaginace a interpretační návyky zatěžkávacím zkouškám. Účinek díla s takovou funkcí lze obecně popsat takto: místo aby jen spouštělo naše kognitivní mechanismy a poskytlo jim příležitost k uplatnění, zasahuje do jejich chodu, brání jim, aby se rozeběhly navyklým způsobem, případně přepíná jejich možnosti, a tak odkrývá jejich meze. Je zřejmé, že tento popis lze právě tak vztáhnout k tomu, co příležitostně zakoušíme nad filosofickými texty. To, co je v prvním případě součástí komplexní literární funkce, k níž směřuje konstrukce díla, je ve druhém případě výsledkem (nebo průvodním jevem) pohybu filosofického myšlení. V obou případech může interpret zakoušet tento účinek jako silný (a současně zneklidňující) estetický zážitek.
Zaměřím se na tři filosofické a jeden literární příklad tohoto druhu:
(1) Hegel popisuje ve Fenomenologii ducha ve velmi dynamických (a „fyzicky“ mimořádně účinných) metaforách pohyb, jímž prochází myšlení, které se pokouší artikulovat spekulativní obsah v tradiční subjekt-predikátové struktuře (založené na fixním substančně-atributivním schématu).
(2) Stejně dramatický účinek mají externalistické myšlenkové experimenty (H. Putnam, T. Burge aj.), které rozkládají naše intuice o povaze myšlenkových aktů a napadají „přirozený“ předpoklad, že tyto akty jsou situovány v naší mysli.
(3) Griceovská sémantika proslulá svými regresy vede k závěru, že jakýkoli akt „mínění něčeho něčím“ expanduje (ve své intencionální struktuře) do nekonečna: je to radikální výzva našim intuicím o povaze komunikativních aktů.
(4) Vypravěč v Beckettově Nepojmenovatelném popisuje svou mysl jako prostor pro intervence jiných (výkonnějších a průbojnějších) myslí: i tuto myšlenku ale připisuje svým „protivníkům“, totéž platí pro právě uvedenou tezi atd. – vlastní vypravěčův subjekt se tak propadá v nekonečném regresu. Ke slovu zde přichází jak externalistické zpochybnění interní povahy našich myšlenkových aktů (srov. 2), tak griceovské regresy zasahující jakýkoli pokus vymezit pozici, v níž „něco něčím míníme“ (srov. 3). Rozklad referenční funkce zájmena první osoby, který je s tím spojen (právě tak jako další příklady beckettovské destrukce věty), je analogií Hegelova přehodnocení tradiční větné struktury (srov. 1).
James Bond ako praktizujúci existencialista
Martin Kasarda(FM PEVŠ Bratislava)
Hraničné situácie a odvaha byť slobodný vo svojich rozhodnutiach, to sú typické situácie filmového/literárneho popkultúrneho fenoménu Jamesa Bonda. Agent 007 je existencialista vyznávajúci osobnú slobodu, implicitne obsahujúcu schopnosť realizovať svoju vlastnú (postnietzsechovskú a postbožiu) vôľu rozhodovania o živote a smrti (dobre a zle). Jeho morálne kategórie sú imperatívmi, ktoré sú nadzákonné. Zároveň, uvedomujúc si poznanie, že peklo sú tí druhí, si Bond uvedomuje aj potrebu viesť svet k spravodlivosti, pretože našou najväčšou bytostnou ľudskou odvahou je prekonať absurditu života; teda smrť. James Bond zachraňuje existenciu tohto sveta uvedomujúc si, že je to zbytočné. Ale nádej, že to zbytočné nie je, zostáva. Mimochodom, Ian Flemming, tvorca Jamesa Bonda, bol o tri roky mladší ako Jean Paul Sartre a o päť rokov starší ako Albert Camus.
Hayden White a prolínání diskurzu fikce a historie jako inspirace pro nový historismus Stephena Greenblatta
Šárka Fleischmannová(KFI FF ZČU Plzeň)
Fikce a historie se na první pohled jeví jako formálně i obsahově odlišné diskurzy; pokud jsou ovšem zkoumány pouze jako verbální artefakty, vyjevuje se značněji jejich podobnost, která může vést k úvahám o prolínání těchto diskurzů. Zkoumáním odlišností fikce a historie se v minulosti zabývala řada konceptů - zásadní otázkou bylo zejména, zda se fikce a historie prolínají či zda lze mezi nimi vést jasnou hranici. Jedním z badatelů, kteří se touto problematikou zabývají, je americký historik a teoretik Hayden White. Koncepce tohoto autora se stala inspirací pro Stephena Greenblatta jenž je považován za hlavního představitele nového historismu. Tématem příspěvku budou právě koncepce těchto dvou autorů, resp. budou vyzvednuty ty aspekty Whitovy koncepce, které se staly inspirací pro Greenblatta. Mimo jiné tedy v příspěvku bude ukázáno, že filosofie a věda, zde konkrétně reprezentovaná Haydenem Whitem a Stephenem Greenblattem, pomáhá rozvíjet a obohacovat historiografii a fikční literaturu.
Obraz přírodovědného mecenátu Rudolfa II. ve filmu Císařův pekař a pekařův císař – fikce vs. realita
Magda Štětková(KFI FF ZČU Plzeň)
Příspěvek bude zaměřen na osobnost císaře Rudolfa II. jako mecenáše věd a umění ve filmu Císařův pekař a pekařův císař. Bude reflektován primárně pohled na alchymii, který divákovi tento film nabízí. Autorka porovná dění ve filmových alchymických laboratořích s reálnou historickou praxí. Ve filmu je na osobnost císaře pohlíženo jako na podivínského, nepříliš schopného vládce, jehož jediným zájmem jsou umění, alchymie, krásné ženy a golem. S negativním pohledem na Rudolfovy vědecké aktivity se lze ostatně setkat i v novodobé odborné literatuře, autorka však kriticky představí realitě bližší pohled na Rudolfovo mecenášství. V příspěvku bude rovněž zmíněn význam dvora Viléma z Rožmberka pro rozvoj věd, především alchymie. Propojení rožmberského dvora se dvorem Rudolfa II. bylo velmi úzké. Poukázáno bude nejen na běžně známá fakta, ale též na výsledky autorčina výzkumu, prováděného v SOA Třeboň.
Gödelův argument pro posmrtný život: leibnizovská lekce určená konkrétnímu čtenáři
Iva Svačinová(KFI FF MU Brno)
Příspěvek nabídne rozbor části osobní korespondence matematika a filozofa Kurta Gödela (1906-1978), jejímž ústředním tématem je otázka posmrtného života, primárně bude vycházet ze čtyř dopisů, které Gödel v období mezi červencem a říjnem 1961 adresoval své matce. V příspěvku se pokusím o rekonstrukci, analýzu a zhodnocení argumentu, který Gödel na podporu posmrtného života matce předkládá. Zkoumané dopisy budou v příspěvku pojímány jako specifický typ literatury spojený s naplněním konkrétních argumentačních cílů. K analýze argumentace v dopisech využiji nástroje, které do teorie argumentace zavádějí v rámci programu tzv. Nové rétoriky Chaim Perelman a Lucie Olbrechts-Tyteca. Klíčovým přínosem této teorie je zaměření na publikum (univerzální/konkrétní) a s ním spojené zkoumání nástrojů vhodných k jeho přesvědčení nebo „přemluvení“. Ukážu důvody, proč považuji Gödelova čtenáře z hlediska této teorie za tzv. konkrétní publikum, budu se věnovat charakteristikám, které Gödel tomuto publiku zřejmě přisuzuje, a prostředkům, které považuje za adekvátní vzhledem k jeho úspěšnému přesvědčení. V závěru pak ukážu, proč Gödelova argumentační strategie s největší pravděpodobností nebyla jeho čtenářem akceptována.
Otázka tzv. simulation argumentu na pozadí trilogie Matrix
Vendula Šubová(KFI FF ZČU Plzeň)
Znepokojující myšlenku lidstva nevědomky připojeného k počítačové simulaci zpopularizoval v roce 1999 filmový hit sourozenců Wachowských Matrix. Vyvstala základní otázka, kterou se začali zabývat jak odborníci, tak i laická veřejnost. Je možné, abychom skutečně žili v nějaké počítačové simulaci světa, která by byla tak dokonalá, že bychom ji od skutečné reality nerozeznali? A pokud ano, není možné, že už v takové simulaci dávno žijeme?
To, že tyto otázky nepatří jen do sféry science fiction, ale jsou naprosto relevantní i na úrovni filozofické reflexe, dokazují mnohé koncepce a teze, jež byly od té doby na toto téma publikovány. Ve svém příspěvku představím dva nejvýraznější pohledy na tuto problematiku, a to tzv. simulation argument Nicka Bostroma zformulovaný v článku Are You Living In A Computer Simulation? z roku 2003 a následnou reakci Davida Chalmerse z roku 2005 The Matrix As Metaphysics. Oba tito filozofové nám předkládají zcela plauzibilní hypotézy, s kterými stojí za to se seznámit.
Rozhodla jsem se proto v krátkosti nastínit základní argumentaci pro obě hypotézy a nadnést několik zásadních otázek k diskuzi: Vyznívá snímek Matrix pouze jako neutěšený skeptický obraz budoucnosti nebo v něm lze nalézt i metafyzickou rovinu, tak jak nám to předkládá David Chalmers? Poskytuje současný rozvoj informačních technologií větší možnost proniknutí do problematiky než tomu bylo v době uvedení Matrixu do kin? Změnilo by zasádně lidské životy zjištění, že skutečně žijeme v počítačové simulaci?
Interakce vědy a umění
Michal Giboda(SCIART CZ)
Vědecká a umělecká činnost jsou považovány za nejvyšší mety kultury, (věda navíc i za hybnou sílu ekonomiky.) Nejprve si ujasníme pojmy věda-vědec a umění-umělec, které jakkoli extrahované, nikdy neobsáhnou svou plnou podstatu a vnitřní obsah, ale pokusme se co nejlépe vystihnout zásadní rozdíly mezi oběma činnostmi. Pod pojmem věda budeme v našem případě rozumět vědy přírodní kde výsledky zkoumání musí byt co nejvíce nezávislé na pozorovateli a jeho názorech. Věda je objektivní, jejím cílem je pravdivý popis, intelektuální reprodukce faktů pravdivými soudy. Přírodní zákony nejsou výtvory našeho ducha, my je jen objevujeme slovy a symboly. Pythagoras tak známou větu nevymyslel, ani nestvořil; objevil ji již „hotovou“. Vědecké teorie jsou stabilní, nezávislé na kontextu, na nové situaci, jedině tak totiž mohou byt jejich pravdy univerzální, jejích zákony všeplatné a vždy platné, co se nezmění, je-li přesazeno do jiné situace nebo kontextu. (EPISTÉME). Věda je dílem kolektivního úsilí, kumulujícím poznání mnohých do jediného faktu, zákona, teorie.
Umělec vytváří dílo na základě své imaginace a svůj emoční svět vyjevuje skrze svá díla. Umělec tvoří, vyjadřuje se, ztvárňuje invence, ale neobjevuje, nezdůvodňuje, nepracuje s fakty. Umění pomoci svých vizuálních struktur dokáže koncentrovat velké množství informaci na malém prostoru. Uměni, nebo krásné umění, je rozsochatá větev fylogenetický vyrůstající ze stromu umění jehož kořeny jsou retroaktivně vrostle v neolitických jeskyních, imaginacích mezopotamských mýtů a legendách, a v liturgiích k uctívání božstev v Egyptě, Řecku, Římě; a nakonec přes náboženské tradice Evropy postupně transformované v sekulární salony, až po globální síť současných galérií konceptuálního umění. V umění hraje citlivost na kontext ústřední roli. Slova dostávají význam teprve v kontextu vět, veršů, v hudbě nemá význam analyzovat jednotlivé tóny a žádná analýza izolovaných prvků nám při interpretací výtvarného díla nepomůže. DOXA – pouhé mínění.
Křížení pohledů na vědu a umění se zjevuje tam, kde otázky kladené v jedné oblasti poznání nepřinášejí uspokojivé odpovědi a je třeba je hledat jinde. Přitom se nesmíme obávat konfrontace s odborníky v jiné oblast vědění. Když jde o dialog (přírodních) věd a umění, pomyslný krok za hranice vlastního oboru podnikají především přírodovědci vyzbrojení precizní metodologii přírodních věd a kolonizují prostor umění vědě vlastní pojmovou výzbrojí a metodologii, která je světu umění cizí (M. Flašar). Věda, na rozdíl od moderního umění, jenž jazyk k svému popisu již zformovala, zatím co umělecká elita nemá ani příliš jasno v tom proč se to děje tak, a ne naopak. „Estetika už není směrodatná, vyzouváme se z uměleckého řemesla, stávají se z nás filozofové, sociologové“ (M. Kvetán).
K širším společenským i existenciálním otázkám se vědci začínají vyjadřovat stále častěji. Lidé jako S. Komárek, F. Koukolik, I. Havel, V. Cílek dokážou lépe, než hermeneutičtí básníci „nasytit“ hlad po duchovnu, tajemnu, ale i znalostech. Z původních dvou kultur (C. P. Snow) se dalším vývojem komunikační bariéra mezi „humanities“ a „science“ překlenula a podle J. Brockmana vznikla „třetí kultura“- vytvořili ji vědci sami a z valné časti nahrazují kulturu literárních intelektuálů. Stává se tak novým intelektuálním a humanistickým proudem počátku 21. století.
Science fiction jako forma vědecké extrapolace
Jana Ženčáková(KFI FF MU Brno)
Příspěvek si klade za cíl představit vědeckofantastickou literaturu nejen jako inspirativní zdroj filosofických problémů a diskusí, ale především jako způsob formulace vědeckých hypotéz na základě extrapolování z dosavadních poznatků. Ne každou science fiction ovšem můžeme chápat jako vědeckou hypotézu, jelikož se musí řídit určitými pravidly a zákony. Jsou-li tyto podmínky splněny, mohou také díla sci-fi žánru představovat seriózní zdroje vědeckých scénářů.
Margaret Cavendishová: The Blazing World (1666), literární utopie vědeckého společenství
Monika Bečvářová(KFI FF ZČU Plzeň)
Svůj příspěvek věnuji analýze díla The Blazing World (1666), jehož autorkou je Margaret Cavendishová - spisovatelka a filosofka sedmnáctého století. Cavendishová je považována za první anglicky píšící autorku, která se zabývala přírodní filosofií. Její filosofie představuje rovněž první případ pochopení a zhodnocení myšlenek nové vědy v ženském podání. Ve svém příspěvku ukáži, že spis Blazing World je především výsměšným pojednáním o Royal Society a parodií na její činnost. Cavendishová v něm reflektuje především experimentální vědu, kterou pro ni reprezentují členové Royal Society. Záměrem mého příspěvku je představit specifický způsob, který si pro vyjádření svých myšlenek v tomto díle zvolila.
Dílo Blazing World se žánrově obvykle zařazuje mezi utopické romány; uvádí se, že se jedná o vůbec první utopický spis psaný ženou. Blazing World je ovšem více než to; je různorodou směsicí žánrů. Sama autorka jej považuje za pojednání romantické, filosofické i fantastické… Lze jej nazvat dokonce „křížencem“, tedy stejným výrazem, jakým autorka označuje tvory, kteří tento fiktivní svět obývají.
Cavendishová se pokoušela obsáhnout různé druhy žánrů a využít je pro vyjádření svých filosofických názorů o přírodě. Bez rozpaků proto vtělila filosofickou diskusi do středu smyšleného příběhu a za prostředek vyjádření svých filosofických myšlenek zvolila spekulaci, verš i románové prvky. Lépe než kdekoli jinde přitom v Blazing World názorně a jasně ukazuje, jak lze za pomoci imaginace vyjádřit stanoviska, která v rámci své koncepce filosofie přírody vyznává. Svůj postoj prezentuje se stejnou intenzitou jak ve svých filosofických pojednáních, tak i ve fiktivním příběhu. Kam totiž nedosáhne filosofie, tam svůj cíl splní román či příběh fantastický. Reflexe způsobu, jakým se Cavendishová v tomto díle snažila přiblížit své filosofické názory širší veřejnosti, bude předmětem mého příspěvku.
Campanellova přírodněfilosofická poezie
Petr Pavlas(KFI FF ZČU Plzeň)
Tommaso Campanella OP (1568-1639) je dnes znám jako především politický filosof a jeho příspěvek k přírodní filosofii bývá odbyt několika frázemi o jejím telesiánském charakteru. Méně známý je Campanella jako básník, přestože jeho jediné dílo přeložené do češtiny, Sluneční stát, nese podtitul Poetický dialog. Cílem tohoto příspěvku bude přiblížení filosofického obsahu jeho italské rýmované poezie, přičemž předmětem zájmu se stanou především metafory světa, přírody, slunce aj. Jako příklady metafor světa jmenujme obrazy školy, knihy, divadla, zvířete, sochy, chrámu a továrny. Campanellova poezie bude zasazena do širšího kontextu jeho filosofické tvorby a stranou nezůstanou ani paralely mezi Campanellou a Komenským.
Dobytí Ameriky reflektované Michelem de Montaignem v díle Eseje
Marcela Durasová(KFI FF ZČU Plzeň)
Tématem příspěvku je Montaignova reflexe dobytí Ameriky. Zohledněn bude jeho kritický názor na chování Evropanů v Novém světě v kontextu střetu dvou odlišných kultur, kolonizující kultury evropské a domorodých kultur původních Američanů. Názor Montaignův bude komparován s komentáři Francise Bacona, který se rovněž vyjadřoval k dobytí Nového světa; teoretickým zastřešením příspěvku bude pohled Stephena Greenblatta, současného představitele novohistorismu, zohledněny budou především problematické aspekty střetu odlišných kultur osvětlené Stephenem Greenblattem v knize Podivuhodná vlastnictví a Tzvetanem Todorovem v knize Dobytí Ameriky.
