Období renesance bývá nezřídka pro zjednodušení  představováno s pomocí úderných a jednoduchých tezí. Po prvních školských setkáních s dějinami renesance v nás pravděpodobně ulpí tzv. charakteristické rysy renesance. Základní osnova charakteristických rysů se zpravidla omezuje na

1) hospodářský rozvoj a vzestup italských městských států (Benátky, Bologna, Florencie, Neapol, Padova, Pavia, Perugia, Pisa, Janov, Siena) a nástup měšťanstva;

2) rozmach humanistické vzdělanosti, individualismu, návratu k pramenům a znovuvzkříšení antické vzdělanosti

3) velké zámořské cesty a objevy; otevření Ameriky i oblastí na východ od Evropy evropskému obchodu

4) rozvoj „vědy a techniky“ spojený s pochybnostmi o stávající, středověké představě světa, s důrazem na rozum, zkušenost, zesvětštění poznání, víra ve schopnosti lidského intelektu

5) v duchovní oblasti přechod od teocentrismu k antropocentrismu, spjatý se vznesením požadavků a nároků na svobodu, nezávislost, zesvětštění poznání

6) rozštěpení jednolitosti západního křesťanského myšlení, rozvoj necírkevní složky myšlení a současně doba největších konfliktů mezi církví a představiteli vědy

7) období devotio moderna - reformního hnutí nové zbožnosti a hnutí za obnovu a prohloubení duchovního života v oblasti severně od Alp.

Pokusíme-li se však obsáhnout pestré historické období renesance s pomocí jednoduchých tezí a hesel (oživení kultury a nové navázání vztahu k antice, svoboda, nezávislost, zesvětštění, touha po poznání, individualismus), vystavujeme se nebezpečí, že ulpíme na jednoduchých přesvědčeních a míněních, která Terry Pratchett[1] označuje jako „lži-dětem“, popř. „lži-lidem“. Při bližším ohledání zjistíme, že renesanci neidentifikují a nepředstavují ani dominantní jevy. Johan Huizinga upozornil na to, že obraz renesance vyplňují proměny a kolísání, přesahy a mísení kulturních elementů. Ten, kdo v ní hledá bezpodmínečnou jednotu ducha, kterou by mohl vyjádřit v jediné formuli, jí nebude moci nikdy porozumět ve všech jejích projevech. („Lež-dětem“ - viz přednáška nebo přímo Pratchett.) Spojíme-li pokus o porozumění fenoménu renesance s jednoduchými tezemi a vysvětleními, obsahujícími jednoduše identifikovanou příčinu, získáme určitý obraz renesance, který však nemusí zdaleka vystihnout pestrost a složitost renesančního světa. Chceme-li něco dobře vysvětlit, pak to obvykle znamená použít velmi variantní popisy, a pokud jsou k dispozici, pak i uplatnit co nejvíce různých verzí. Na období renesance nelze použít unifikovaný výklad, byť každá ze zmíněných událostí a uvedené charakteristické rysy mají jistou vypovídací schopnost. Domnívám se, že každé rozšíření jednoduchého obrazu o obdobích dějin filozofie, může podnítit pochopení souvislostí, které se vymyká dosahu „lži-dětem“.

Příklad: jeden z výše uvedených charakteristických rysů uvádí, že období renesance přináší rozvoj „vědy a techniky“, spojený s pochybnostmi o stávající, středověké představě světa, s důrazem na rozum, zkušenost, zesvětštění poznání a víru ve schopnosti lidského intelektu. Ovšem ještě ve 14. století se slovo věda běžně používalo ve významu vědění (jehož garantem byl pochopitelně bůh). Přesnější by bylo hovořit přírodní filozofii, právě ta měla k tomu, co dnes chápeme jako vědu asi nejblíže. V moderním významu se pojem „věda“ používá od roku 1725 a slovo „vědec“ pravděpodobně zavedl William Whewel v textu s názvem Filozofie induktivní vědy z roku 1840. Pravděpodobně existovali vědci i v období před Whewelem, ale pokud byl pánem vědění bůh, nebyla věda. A to se týká celého období renesance.

Latinské slovo renáscor znamená znova se narodit, znova narůstat, opět se objevit, obnovit, též vzkřísit. Pokud pojem renesance odvozujeme z italského rinascimento, rinascita, pak zjistíme, že se používalo jíž podstatně dříve a zachycovalo procesy podobné těm, které máme na mysli, když o renesanci hovoříme dnes.

Představy o změně a obnovení byly vlastní rovněž 11. a 12. století. Historikové (J. Le Goff, R. Chartier, J. Revel, Ph. Aries) nabídli na  základě historicko sociologických zkoumání (týkajících se obchodu, soužití pohlaví, každodenních i světových dějin) doklady o dynamice společností, rozvíjejících se hybnými momenty krize a reformy v období mezi 5. a 15. stol. Tyto společenské proměny se zrcadlily v proměnách pojmů „změna“, „obnova“ i základních pojmů renesance a reformace? G. B. Ladner použil (v roce 1959) při vymezování renesance a reformace následné čtyři základní a odlišitelné formy obnovení a změny ve středověku: změny v karolinské a ottonské době nazývá  pojmem „restaurace“. Pojmu restaurace se používá často ve smyslu politické nebo přinejmenším imperiální renovace. „Reformu“ charakterizuje jako pokračování duchovního znovuzrození, které se týká jak osobního tak církevního obnovení (např. reforma gregoriánské epochy). Pojem „rebellio“, chápe jako koncepci vzniklou v císařském Římě a zaměřenou proti zničení Pax Romana, která byla přenesena do středověku a v 11. až 14. stol. byl pojem používán k označení kvazirevolučních pohybů. V „renesanci“ viděl Ladner specificky středověkou představu o renovaci, která koření v obnovení života a v inklinaci k představám o kosmologicko-vitalistické reintegraci. Víme rovněž, že se používá označení renesance v souvislosti i s jinými epochami, např. „theodosiánská renesance 4. stol.“, „ottonská renesance 8. stol.“,  „karolínská renesance 9. stol“, „renesance 12. století“.[2]  

Představy a o změně a inovacích, o obnovení a změně, byly součástí středověkého kódu, a ten lze rozluštit zkoumáním dobových termínů, protože dnešní pojmy fungují jako filtry nepropouštějící již některé středověké významy. Ladner zmapoval používání pojmů znovuzrození v předrenesančních pramenech a identifikoval kosmologicko-vitalistickou  metaforiku, která popisuje přirozené procesy a jevy jako zrození, růst, rozkvět, dětství, teplo nebo světlo a srovnal různé představy o obnovení v období od 4. do 16. stol.[3] Před renesancí se lokálně objevily individuálně křesťanské reformy a římsko-imperiální renovace, vzdělávací opatření, zavedená učenci, objevují se různé podoby říšskořímské ideologie korporativní obnovy říše a církve, které obsahují pojmy „renovatio“ a „reformatio“, ve 12. století vzniká milostná poezie, pohrávající si s jarní metaforikou, která byla charakteristickou výrazovou formou pro vědomí obnovení přírody. V textech se objevují pojmy „recalescere“(recaléscó: oteplovat se, zahřívat) a „revivescere“ (opět nabývat sil, znovuožívat).

V období „gregoriánské reformy“ se dají prokázat mnohé příklady vitalisticko - kosmologických představ o obnovení ve smyslu ideje znovuzrození. Exemplární příklady: texty následujících autorů: Lanfranc z Canterbury (1010-1089), klíčová postava gregoriánského reformního období. Benediktýnský mnich Guitmund z Aversa (+1085) ve spise De corporis et sanguinis Christi veritate in eucharistia píše o tom, že se Bůh postaral o to, aby artes liberales (svobodná umění) rozvíjela novou vřelost a skrze učeného Lanfranca přivedla předcházející moudrost k novému životu. Odklánějíce se od tohoto výroku, perzonifikoval Milo Crispin z Becu, pozdější opat ve Westminsteru, ve svém díle z konce 30. let 12. stol. Vita beati Lanfranci Lanfranca jako supremus magister pro latinitas, podle něj Lanfranc opětovně použil „scientia moudrost“ ve staré podobě ke svému prospěchu. Milo používá pojmy „recalescere“(recaléscó: oteplovat se, zahřívat) a „revivescere“ (opět nabývat sil, znovuožívat) v kontextu reformy k lepšímu stavu, který bylo možno nalézt v minulosti. Pojem „reformare“ sice není výslovně použit, ale existuje paralela mezi restitucí „status antiquus scientiae“ a znovunastolením „primitiva forma ecclesiae“ (původní podoba církve), která často prosvítá jako reformní cíl ve spisech gregoriánských reformátorů. U Guitmunda je popsán proces obnovy (od boha skrze Lanfranca) spíše jako spontánní znovuoživení intelektuální aktivity, která zpočátku nebude měřena normou „status antiquus optimus“ Je tedy blíže představě o znovuzrození. Znamenalo by to tedy následující: reformní představy gregoriánské reformace žijí dále i ve 12. stol., a na druhé straně byly rovněž pojmy a ideje znovuzrození imanentní již rannému stadiu gregoriánského reformačního pohybu.

V díle De mundi universitate sive Megacosmos et microcosmos sive Megacosmos et Microcosmos neboli Cosmographia (kolem 1150) pojednává Bernard Silvestris z Tours (Bernhardus Turonensis; de Tours, +1167) o univerzu jako makrokosmu a lidstvu jako mikrokosmu, přičemž mikrokosmos (lidstvo) i makrokosmos univerza musí být reformován od svého původního stavu k naplnění, přičemž může smrtelný člověk získat podíl na božské říši. Představa o znovuzrození se zde ztělesňuje v přání „rursus nasci“, což může být přeloženo právě jako „renesance“. V Cosmographii se vyskytují rovněž pojmy „reformare“ a „reformare in melius“. Bernard nepoužíval pojem „reformare“ pouze v jeho původně nábožensko-personalistickém smyslu, ale též v kosmologicko-vitalistické souvislosti. Reforma u něj není tedy pouhým remédiem nedostatečného stavu své doby, nýbrž je chápána jako fáze ve sledu tvořícího dění. Dalším z pramenů, obsahujícím kosmologicko vitalistickou metaforiku je Anticlaudianus básníka a teologa Alana z Lille (Alanus ab Insulis, 1120-1202/3). Známé rčení, pocházející z chartreské školy a hovořící o trpaslících, kteří mohou vidět dále, protože stojí na ramenou obrů ukazuje, že právě ve 12. stol. vzniká vědomí modernity, spočívající na přicházející tradici.

Tato tendence má i své kontrasty: Jan ze Salisbury (1125-1180) – (v díle Metalogicon podal přehled o názorech svých současníků v otázce univerzálií) nehovoří o renesanci, nýbrž o nepotřebných, módních inovacích neznalých mladých mužů, kteří se označovali jako cornificiáni. Jan respektuje tři zdroje hodnověrného poznání: smysly, rozum a víru a domnívá se, že veškeré pravdy je nutné přezkoumávat a promýšlet - při tom sehrává roli logika, která je pro něj instrumentální disciplína, jejíž zvládnutí musí předcházet úvahám o jakékoli filozofické otázce. Teolog musí znát rovněž kulturu antického světa a historii. Cílem lidského života je vědění - to je spjato se štěstím a toho dosahují ti, kteří dospějí k nejvyšším projevům vědění, tj. filozofické moudrosti, spočívající v poznání světa a věcí prostřednictvím jejich příčiny (těch je však mizivé množství a většinu tuto snahu postrádá a neliší se příliš od zvířat).

Reformní představy v oblasti náboženství (např. u Bernarda z Clairvaux, 1091-1153) jsou spjaty s ideou „reformy“ která je chápána jako obnovení z božské milosti a jsou tedy v protikladu ke kosmologicko vitalistickým představám formující a obnovující kvality bohem vytvořené přírody. Existovaly rovněž pokusy o symbiózu naturalistického a eschatologického obnovení - renovatio (Vilém z Conches, 1090-1148: Commentariolum in Hierarcham coelestem S. Dionysii Areopagite): bohem stvořená příroda, která svoji krásou manifestuje svého stvořitele, získává svoji vlastní sílu a rozvinutí skrze Krista, který umožňuje svým učením a svoji přítomností ve svátosti eucharistie to, aby nahlíželi božskou pravdu a měli na ní podíl.

K čemu jsme dospěli na konci dějinně pojmového exkursu? Vidíme, že v pramenech z 11. a 12. stol, se nachází mnohé indicie pro naturalisticko-sekularizovaný svět pojmů, jejichž prostřednictvím byly vyjadřovány procesy změny a obnovy. Označení „renesance“, jako specifické epochy, přesně určené od/do, by se tím poněkud problematizovalo – což ještě neznamená, že bychom je měli přestat používat. Pojmy změny a obnovy byly v tomto období  soustředěny kolem metafory „parens natura“, s příbuznými pojmy nasci, nativitas, generatio (plození), genitura (plození), genetrix (rodička, matka), genius (strážný duch od narození do smrt). Nasvědčují přítomnosti vědomí pro obnovu ve smyslu znovuzrození, vedle vědomí pro historickou kontinuitu. Renesance 12. stol. nesmí být však posouvána do blízkosti italské renesance 15. a 16. stol., která se definuje právě nostalgickým vědomím distance vlastní přítomnosti od „zlaté doby“osvícené minulosti a jejím znovuzrozením utváří novou kulturu.[4]

Závěr: K čemu směřoval výlet do dějin pojmu? K naznačení toho, že mezi středověkem a renesancí není v mnoha ohledech žádný náhlý předěl a středověké formy vědění paralelně pokračují do konce století 16, ne-li dále. Novověké myšlení se postupně rodí v kulturním hnutí velké renesance a současně v něm žije pokračování středověkých myšlenek a proudů, které jsou považovány za specificky dobově renesanční. V novověku najde pokračování jen část renesančních podnětů. Od 15. stol do počátku stol. 17. byla patrná silná podmíněnost středověkou filozofickou tradicí a novověká filozofie a novověké filozofické pojmy se formují až počátkem 17. stol., kdy období renesance končí. Pro renesanci zřejmě platí totéž, co při vymezení středověku - žádný středověk neexistuje: ono souvislé období či jednotný rámec poukazů, do kterého např. historik filozofie zapisuje posloupnost nauk a individuálních trajektorií, z nichž se podle něj skládají konkrétní dějiny, totiž „dějiny středověké filozofie“, neexistuje. Césura mezi středověkem a renesancí neexistuje o sobě. Mění se v závislosti na různých oblastech poznání, problémech, oborech a metodách. Přesto, jak uvádí P. Burke kolem roku 1350 nedokázal jediný člověk v západní Evropě přečíst řeckou stránku – kolem roku 1500 jich byli tisíce a řečtí klasikové, po tisíciletí ztraceni se opět vydávali a horlivě studovali. Za středověku byl Aristoteles (v překladech) konečnou autoritou v mnoha oblastech lidského myšlení. Roku 1536 prohlásil Petrus Ramus ve své doktorské práci: Všechno, co řekl Aristoteles, špatné jest.[5] 

V kontextu dějin Evropy se pro vymezení renesance ustálil časový interval mezi roky 1330 -1630, zjednodušen řečeno, období počínající Petrarcou a končící Descartesem. Při širším pohledu vystupuje v tomtéž kontextu evropských dějin vedle renesance stejně silný hráč, kterým je  reformace a protireformace, které snad ovlivnily životy více lidí, než samotná renesance. Podrobnější určení respektuje územní posuny a časové posuny při šíření hlavních idejí renesance. Vymezení od 2. poloviny 14. stol. do počátku 16. stol. platí především pro Itálii. V precizním slova smyslu lze renesanci konkretizovat snad pouze v rámci dějin umění, přičemž i zde jsou sporné časové hranice. Počátek bývá spojován s korunovací F. Petrarky králem básníků na římském Kapitolu roku 1341 nebo pokusem Cola di Rienza o znovuzřízení římské republiky roku 1347, konec pak se zničením Říma 1527 nebo Tridentským koncilem 1545. Dostatečně elegantní časové vymezení se nabízí narozením Petrarky – 1304 – a smrtí G. Bruna – 1600, úsek mezi 1300 a 1600 vyhovuje P.O. Kristellerovi, i když pochopitelně netvrdí, že by renesance náhle začala a skončila, jde jen o časové přiblížení. Teritoriálně se vztahuje především k Itálii, zatímco anglické dějepisectví dává přednost označení „alžbětinská doba“ nebo „tudorovské období“, německé dějepisectví  hovoří o 16. století jako o období reformace.

Podrobnější chronologie začínají 1) ranou renesancí, „znovuobjevením“ antiky – nebo přesněji řečeno antických písemností – v Itálii mezi raným 14. a pozdním 15. stoletím a postupně prosakujícím vlivem tohoto odkrytí na ostatní Evropu, ať už formou recepce nebo odporu. Následuje 2) rozvinutá/vysoká renesance, trvající od 1490 do 1530. V uvedeném období se spojovaly nejrůznější fragmenty; je to období „nápodoby“ – v tom smyslu, že Italové zjistili, že sami mohou vstoupit do jakési konkurence s antikou a současně začínají umělci, autoři a učenci jiných zemí Italům konkurovat. 3) pozdní renesance (1530 –1630) přináší pak akcentaci recepce, období jednotlivých příspěvků k mezinárodnímu pohybu, období, kdy je klasický a italský styl překládán do místního „jazyka“. V pozdní renesanci nalézáme řadu příkladů „zevšednění“ renesance, její vtělení do každodenních praktik. Proces, který začal jako proud uvnitř malých skupin učenců a umělců, postupně se stal módou nebo zapříčinil vzestup mnoha mód – a skončil přeformováním centrálních postojů a hodnot evropské elity (snad i elity jiných národů) byl završen. Pokusme se tedy renesanci chápat jako pohyb od  cílů, témat, postojů a jednání, které kolem poloviny 14. století nebo ještě na počátku 15. století zajímaly pouze malou skupinu lidí, kteří žili převážně v Itálii, a které se pozvolna staly součástí každodenního života zásadních menšin Evropanů. Budeme-li renesanci chápat jako dějinný pohyb, nepřekvapí nás nejednotnost v určování počátečních událostí a jeho prvních známek a projevů. Většina představení začíná v Itálii, ale v rozdílných obdobích a u různých osobností. 

Symbolicky bývá počátek renesance spjat s obdobím života básníka a učence Francesco Petrarky (1304-1374), historikové umění s oblibou začínají o generaci dříve u Giotta (1266-1337) a nového stylu obrazového ztvárnění, který se částečně opírá o styl klasických soch, jež mohl  Giotto spatřit v Pise. Giottovým současníkem byl rovněž Dante Alighieri (1265-1321). Oba umělci a jejich následníci, se stali symbolem mimořádného výbuchu kreativity ve Florencii, krátce po roce 1300. Dante je považován za představitele středověké kultury, ale ve Florencii 15. a 16. století byl nahlížen v těsné souvislosti s Petrarkou. Bude-li za kritérium počátku renesance považováno znovuodkrytí antiky, pak současníkem Danta byl rovněž padovský spisovatel Albertino Mussato (1261-1329), který psal dramata a historická díla, jejichž předobrazem byly klasické spisy antiky. S pomocí dalších argumentů a příkladů lze počátek renesance posouvat do ještě dřívější doby: v malířství by bylo možné začít ve 13. století Cimabuem (Cenni di Pepo, kolem 1240 – 1302?) nebo sochaři Nicolou (kolem 1225 – asi 1278) a Giovannim Pisano (kolem 1250-po 1314), jejichž díla byla příležitostně inspirována starořímskými vzory.

Pokud bychom si chtěli pomoci při stanovení počátku renesance evidencí nadšení pro klasické autory u humanistů a jejich kritikou scholastické učenosti a příznivců Aristotela, rovněž bychom nespatřili ostrý předěl. Ve 13. století dochází k opětovné recepci Aristotela na Západě a to především Tomášem Akvinským a dalšími. Petrarca, jako příslušník první generace humanistů, a jeho žáci, se na jedné straně distancovali od příznivců Aristotela. Petrarca kritizoval tehdejší akademickou filozofii a označoval filozofy za „bláznivou a povykující sektu scholastiků“, uctívající výhradně Aristotela. Ovšem při pohledu z dlouhodobější perspektivy je obtížné vést nějaký ostře zřetelný předěl mezi zájmem o Aristotela u Tomáše Akvinského a Petrarkovým nadšením pro antické a římské autory. Scholastičtí filozofové, jako například Vilém z Conches vysvětlovali – podobně jako později humanisté -, že důstojnost našeho rozumu spočívá v jeho schopnosti, všechno vědět.

Další historikové zaměřují pozornost na paralely mezi zájmy literátů 12. století, např. Jana ze Salisbury, a jeho následovníků ve století patnáctém. Jan byl obeznámen s některými antickými klasiky (Cicero, Seneca, Platónův Timaos a Vergiliova Aeneida). Přizpůsobil jejich texty (ať už vědomě nebo nevědomě) své kultuře a interpretoval je v morální a náboženském duchu (Aeneida jako alegorie pro cestu duše životem). S podobnými interpretacemi přišli rovněž učenci 15. století.

Girolamo Tiraboschi, italský učenec 18. století popsal ve své práci Dějiny italské literatury ve třech po sobě následujících kapitolách paralely mezi takzvaným „objevením knih“ (scoprimento di librí), „objevením starověku“ (scoprimento d´antichitá) a objevením Ameriky (scoprimento dell´America). Toto „Kolumbovské paradigma“ mělo pro další generace značnou přitažlivost. V 19. století tuto ideu rozšířili Jules Michelet a Jacob Burckhardt – oba hovořili o tzv. „objevení světa a člověka“. Pak už tuto floskuli přebírali další historikové. Model otevírání světa lze účinně použít k představení hlavních aktivit a událostí, které se v období renesance odehrály. Svět byl otevřen v několika ohledech metafyzickém (Mikuláš Kusánský, G. Bruno), astronomickém (M. Kopernik, J. Kepler, Marcellus Stellatus Palingenius) a terrestrickém (objevy nových zemí, následné obkroužení a doprozkoumávání Země). Otevřen byl mikrosvět (včetně a doslovně člověka) a makrosvět. Lutherův reformační útok na církev pomalu otevírá teologický svět pevného sevření papežské autority. Humanisté opětovně otevírají svět antiky, oživují platonismus a sami překládají Platóna z řeckých pramenů, současně se však toto znovuodkrytí odehrává v koexistenci s kulturou pozdně středověké Evropy. Byť je heslem humanistů spojení „ad fontés“, mějme na paměti, že řecká kultura prošla k humanistům přes několik filtrů. Prvním je starořímský filtr, protože Římané řeckou kulturu nejenom přejímali, ale současně přizpůsobovali vlastním potřebám. Druhým a zcela nepominutelným je filtr byzantský a arabský. Skrze ně se antika dostala do středověku a začala pronikat z Východu na Západ. Nakonec jistě i italský filtr, protože Italové byli pionýry znovuoživení a převzetí antiky a ostatní Evropa často přebírala antiku od Italů. Otevírání světa antiky bylo v souvislosti s uvedenými filtry spjato rovněž s procesem translatio studiorum (přenosu vzdělanosti) díky němuž antika doputovala zpět do Evropy. Žádná ostrá cézura mezi středověkem a renesancí neexistuje, snad už jen proto, že neexistovala koexistence všeobecného historického času ve vývoji latinském, řeckém, arabsko-muslimském a byzantském. Proces translatio studiorum probíhal neustále od pozdní antiky, od 6. stol nejdříve směrem do Byzance, v níž přežívala pohanská filozofie, usídlená nyní na Východě. Odtud se šířila po celém Blízkém východě a přetrvala jako svébytná forma života a jako prvek nové monoteistické islámské kultury. Na pomezí pozdní antiky a středověku existovalo několik cest přenosu: 1) z Athén do Persie a z Persie do Harránu 2) z Alexandrie do syrských klášterů v 7. a 8.století 3) přes syrskou kulturu do arabské, z Alexandrie do Bagdádu. Další translatio směřuje z Bagdádu do Cordóby, pak do Toleda; tedy z muslimského Východu na muslimský Západ a odtud na Západ křesťanský. Návrat řeckého vědění do latinského světa, byl spjat s vnitřním přenosem, omezeným na území islámu a spjatý s muslimskými dobyvatelskými taženími. Počátek renesance je spjat s rozchodem s arabismem; renesance se podle některých badatelů snaží zahladit translatio studiorum a nastolit imaginární nový začátek, tady a teď. Pokouší se rozžehnat se s arabským prostředníkem. 4. dubna 1497 narazil arabizační pohyb na první institucionální překážku. Nicolo Leonico Tomeo (1456-1531) obsadí na padovské univerzitě profesorskou stolici s pověřením vyučovat Aristotela podle řeckého textu. Řecký Aristoteles je znovudobyt. Arabové a arabština jsou vyhnáni z vlasti, dále jsou vyhnáni Židé z Toleda, Byzanc umírá a „objevuje se“ dosud netknuté Řecko. To je zkratka spletité situace, kterou lze popsat jako znovuotevření řeckého světa. 

Prameny:  Peter Hibst: „Rennaissance“ und „Reform“. Begriffsgeschichtliche Untersuchungen zu Vorstellungen von Wandel und Erneuerung im späten 11. und im 12. Jahrhundert. In: Archiv für Begriffsgeschichte. XXXIX/1996, s. 180-206.