Colloque international
Gaston Bachelard
dans le monde
diffusion et lectures
Dijon 11.–14. března 1998
Po cestě (10. 3. 13:00 odjezd z Brna, 11. 3. 07:00 v Paříži nějaké vyřizování, 12:18 vlak TGV směr Dijon, 14:03 Dijon nádraží), ubytování v hotelu, krátké rozkoukání, v 17:00 zahájení kolokvia. Úsporné zdravice a kulturní program, boj se spánkem a padající vlastní hlavou. Probuzení na recepci se spoustou jídla (šunka s ananasem, roláda z hlemýžďů, chleba s chlebem, sýr, desert) a pití (Burgundská univerzita má vlastní vinici a z ní skvělé víno) a řečí (setkání s lidmi z univerzity, s kterými jsem se setkal v r. 1992 při studijním pobytu tamtéž a setkání s novými lidmi) a zahájení jednání o přesunutí mého příspěvku ze soboty, kdy už budeme odjíždět, někam na dřívější termín. Večer ještě lahvinka vína na hotelu a pak už jen spát.
12. 3.
Od 09:00 chytré řeči o Bachelardovi, mezi které se důstojně
zařadila i doc. I. H. se svým příspěvkem, prostě
standardní náplň kolokvia. Zato oběd byl nestandardní. Forma
švédského stolu je skvělá, protože je možné si naložit,
co je libo, ale i nebezpečná, protože výběr neznámých
pochoutek jen podle vzhledu může mít nečekané následky, kdy
namísto vyvážených chutí podle předních odborníků se v
útrobách střetnou chapadla kalamara s debrecinkou, ústřice
na kyselo s fazolovým salátem, kompletní mořští tvorečci v
podobě tlustých červů s těstovinami něčím proloženými,
to vše utopené v červeném víně. Pokušení veliké,
následky taktéž. NA závěr oběda totéž s desertem,
vyýběr již opatrnější, sýr se kupodivu nepodával. Ve
stavu, který jsem si takto přivodil, jít na odpolední seanci
a poslouchat další dávku mouder o G. B., představuje jisté
hrdinství. Jsem hrdina. A navíc jedno překvapení. Můj
příspěvek už byl přesunut ze soboty na pátek odpoledne, ale
pak se ukázalo, že by bylo výhodné, kdybych ho přednesl
dnes, a to hned, protože kdosi vypadnul z programu. Vždy
připraven. Neváhal jsem a furiantsky blahosklonně přijal
nový termín. Vzápětí si však dobrovolně zkracuji
přestávku a utíkám ještě rychle poupravit povídání a
domalovat poslední obrázek, který mne jěště napadl, na
slide. Dopadlo to žádoucím způsobem, posluchačstvo
spontánně reagovalo (smálo se) tam, kde jsem předpokládal,
prostě komiksová podoba a obrazová prezentace zabírá vždy
spolehlivě, i když třeba zrovna není moc co říci.
(Samozřejmě se nemohl nevyužít příležitosti lehce plivnout
s pomocí A. Sokala na postmoderní filosofii a muhu tak
referovat, že reakce světového publika byla vcelku
příznivá.)
Večer bez přestávky rovnou na další recepci, tentokrát k madam rektorce, je to čistě zdvořilostní a oficiální záležitost se šampaňským a drobným bufetem (kaviárovými chlebíčky a na chlebě rozmáznutými mořskými potvorami). Recepce se nakonec neoficiálně trošku protáhla a naladila skupinu vytrvalců k návštěvě dalšího podniku ve městě. Tak se i stalo a 2 Francouzi, 2 Řekové, 1 Brazilec, 1 Tunisan, 1 Polka a 1 Čech si druhý den kolokvia udělali tak náročným, že šli spát až den třetí.
13. 3.
Tentýž den však museli vstát (ne všichni to řádně a včas
zvládli — Brazilec a Řekové dopoledne prostě absentovali,
Francouzi to museli zvládnout jako pořadatelé, Polka, Tunisan
a Čech jako prostí hrdinové). Oběd za stejných podmínek,
vedený trochu i pracovně (snaha J. K. a P. H. dotlačit děkana
k nějakému konkrétnímu projevu další spolupráce).
Součástí odpoledního programu je i vystoupení prof. P. H., samozřejmě zcela suverénní, lehce rozvlnil hladinu citací J. Patočky: „Bachelard? To není filosofie“, ale vzápětí se pustil do piglování. Další řeči vyžadují stále větší úsilí k jejich sledování. Pomalu jsem přestával být hrdinou.
Večer v 08:00 slavnostní večeře v nejstarším (tj. nejhonosnějším) hotelu v Dijonu, vše hrozně nóbl a končí to až po 11 hodině. S P. H. jsme pak zvládli ještě pivo v jednom uřvaném nočním baru a jdeme balit.
14. 3.
Dnes už jenom soukromé záležitosti a v 11:31 na TGV a do
Paříže. Jedno zpestření: J. K. a I. H., přestože chtěli
lístek na vlak na sobotu (kupovali je hned po příjezdu ve
středu), dostali lístek na pátek. Ale všimnuli si toho až ve
vlaku, když zjistili, že někdo sedí na „jejich“ místech.
Průvodčí to naštěstí přešel mávnutím ruky, ono taky
nejbližší zastávka byla právě Paříž. Tam ještě
krátké pracovní jednání v kavárně u Sorbonny s prof. F.
Rivencem a pak už jen autobus a I. H. a J. K. zase míří do
Brna.