Paříž, Dijon duben 2003

Fotografie

Bylo v bloku

1. 4. 2003

• J. K. a P. H. bez problémů dojeli do Paříže. Jak by také ne, jsou to zkušení harcovníci, trasu mají vyježděnou, a tak jediným problémem bývají spolucestující. Vždycky se najde nějaký exot, který se postará o jiné zážitky. Tentokráte to byl stařík-cestovatel, který si nasadil kšiltovku, sluchátka, spací límec, sklopil opěradlo J. K. do klína a Rozvadov byl ještě daleko, když se celý autobus otáčel směrem ke hluku. Drobný stařík zabořený v sklopeném sedadle přehlédnut a všichni čučeli na J. K., ten  na ně musel valit oči, aby bylo jasné, že není původcem toho děsného chrápání. Kolem druhé v noci zase autobus zjistil, že asi není něco v pořádku a začal na to upozorňovat posádku vytrvalým vysokým pískotem. S drobnými přestávkami, kdy řidiči vypínali a zapínali kde co, to trvalo několik desítek minut, které slabším jedincům stačily přivodit nepříjemné stavy v oblasti hlavy. J. K. byl zachráněn svými mp3, které si pouštěl přímo do uší a přivodil si brnění v hlavě tímto kulturním způsobem. Posledních 40 km byl standardní dopolední pařížský embouchon, který se překonával asi hodinu, ale pak už šlo vše hladce. Dali si kafe a P. H. se vydal do zajištěného ubytování, J. K. na blind vyrazil hledat hotel. Uspěl hned v prvním. A je to. O odpoledním a večerním programu později.

• Odpoledne setkání s prof. F. R. ze Sorbonny a předání společné česko-francouzské publikace, nějaké další jednání a povídání a byl večer a šli se najíst a napít a jejich cesty se do konce týdne rozešly. P. H. zůstane v Paříži do neděle, J. K. ve středu dopoledne pokračuje do Dijonu. První šel odpočívat, druhý se šel ještě projít po Montmartru, na skleničku, pak začalo lehce pršet, takže na hotel. Noc v autobuse přece jenom sil nedodá, takže nic víc.

2. 4. 2003

• Přes noc nejen že pršelo ale i se  řádně ochladilo, takže odjezd z Paříže byl trochu ulehčen, protože v takovém počasí to přece jen není úplně nejlepší. Teď to za oknem TGV vypadá docela na slunečno, ale hodnocení si ponechám až do Dijonu. Ale i kdyby i tam pršelo... hned na nádraží je Inetcafé, které jsem nestihl navštívit v Paříži, ale nejspíše se pojedu nejdříve zabydlet, takže tato zpráva bude zveřejněna až později. Oni totiž tady v tom super vlaku - představte si - nemají připojení k Internetu. Ale možná to je tím, že jsem přišel na poslední chvíli, už nebyly místenky a tak jedu na sedátku na chodbičce. Ale zase je to rychlé - za hodinu čtyřicet minut z Paříže do Dijonu, což je, nooo, asi tak tři sta km. Když tak se podívejte na mapu pro přesnější údaj.
• Jak jsem psal, P. H. jsem zanechal v ochlazené Paříži, bude si tam chodit do Centre Koyré dělat výpisky, vlastně recherche, bydlí v Cité Universitaire, kde je o něj dobře postaráno, takže do konce týdne ho mohu/musím vypustit ze zpravodajství. Nahradí ho studenti. Uvidíme, jestli čekají na nadráží s transparentem. :-)

3. 4. 2003

• S transparentem na nádraží kdosi čekal, ale na někoho jiného. No, asi to bylo tím, že ani já sám jsem nevěděl, kdy přesně přijedu. Ale i tak se nám podařilo poměrně rychle se  s doktorskými studenty M. P. a posléze Z. J. zkontaktovat. Místní počítačníci se bohužel vylepšili, pokud jde o bezpečnost jejich strojů, takže nebylo snadné se dostat k mailu a už vůbec ne k aktualizaci webu. Abych se mohl spojit s M. P., musel jsem porušit zákaz mailování z knihovny a předstírat, že to není mail, ale naprosto regulérní recherche. Ale M. P. mi záhy ukázal InetCafé, které je za rohem, s přijatelnými cenami, takže je vystaráno a pokud najdu na FF někoho, kdo bude aktualizovat web (tedy Blok) tím, co mu pošlu, bude to zcela O. K. Pokud toto čtete a jour, je to již jasné. No a pak jsem šli s M. P. na vínko, povídali až zavřeli obchody, takže jsem nekoupil bagetu ani nic jiného, M. P. měl naštěstí na koleji nějaké sedmičky v zásobě, koupili jsme kebab a zase bylo dobře. Tedy až na to počasí. To je skutečně aprílové: déšť, kroupy, slunečno mrazivo, kroupy, slunečno studeno, vítr, slunečno.

5. 4. 2003

• Páteční večer byl ve znamení - hm, no, mejdan je silné slovo, prostě koupili jsme si (J. K., M. P. a Z. J.) víno a sýr, poseděli na pokoji u Z. J. a povídali - tak tedy večírku. Víno bylo dobré, se sýrem, který přinesl J. K. to bylo horší, protože vybral takové, Frantíci říkají eufemisticky tres fort, prostě smradlavé, a Z. J. je odmítla na pokoji rozbalit a konzumovat, že už s nimi má své zkušenosti, že ani za týden je nevyvětrala, a že jsou schopny smrdět i přes sklo okna. Takže si je J. K. odnesl zpátky s výhružkou, že zúčastnění přijdou na druhý den k němu a na jeho pokoji ty smradlavky snědí. Souhlasil jsem, ostatně co na tom, za týden odjedu a navíc všechno zde smrdí po renovaci novotou, nový nábytek plný formaldehydu, nové tapety plné zdravotně jistě netečného nezávadného lepidla na bázi naprosto neškodných jedů, takže nějaké velmi silné sýry už to radikálně nemohou změnit. Takže jsme konzumovali pouze sýr s neutrálním odérem a bezproblémové víno a k tomu jsme vedli řeči o pravdivosti a kompatibilitě, rozumění a epistemologii a evoluci, o mravech různých národů, jak máme možnost je pozorovat ve vzorcích studentů programu Sokrates/Erasmus a ještě dalších tématech, o kterých mi M. P. zakázal jakoukoli zmínku, aby se profesně totálně neznemožnil. Ctím jeho přání a o [censored] ani slovo. Taky nemusíte vědět úplně všechno. 

6. 4. 2003

• Jo, přišli na velmi silný sýr a snědli ho. Vyklubalo se z toho zajímavé posezení, jednak za M. P. přijela jeho drahá D. D. a takto obohacená sestava přišla na pokoj za J. K., kde se pustili do výše uvedených sýrových pochoutek a společnost posléze doplnil Ivan, což je -jak byste podle jména asi těžko uhodli - Katalánec z dopisů Ištvánovi. Vysvětloval nám, jak se chutná víno a prozradil, že to co pijeme, je rien du tout nebo ještě hůře rien du rien, tedy naprostá nula, ale to mu nakonec nebránilo setrvat s námi při konzumaci této nuly v družné konverzaci. Zdálo se mi, že to bylo celkem fajn, i když někteří sousedi nás přišli upozornit, že bychom nemuseli být tak hlasití, ale když vám řeknu, že to bylo teprve ve 22:30, tak jistě sami uznáte, že to byl nějaký zapšklý potížista. Naučili jsme Ivana tři lekce češtiny, tj. 1. jedno pivo 2. dvě piva 3. tři piva a prozradili mu, že od pěti je to zase jinak, čímž jsme ho totálně zmátli, takže se pokorně vrátil k francouzštině.
• Ovšem abyste nenabyli nesprávného dojmu, tento sedánek byl jen závěrem jinak normální soboty, což zde představuje z velké části pracovní den. Ale prací obtěžovat nebudu.

7. 4. 2003

• V neděli do Dijonu přibyl P. H. z Paříže, setkání jsme oslavili Cabernetem, domluvili jsme se na strategii pro nadcházející setkání s Mme Perrot, naší zdejší partnerkou. To proběhlo naprosto ke spokojenosti všech, krátce jsme byli přijati u děkanky fakulty, domluvili svůj podíl na výuce, který bude spočívat v účasti na doktorském semináři a nějakých drobnostech. Ovšem v okamžiku, kdy jsem si následně na nástěnce přečetli téma semináře, tak se nám neudělalo moc volno a já zatoužil po teleportaci. Ne že bych chtěl odsud zmizet, ale rád bych, kdyby se tu mohl objevit někdo jiný, více maternovsky laděný - téma totiž zní Les noms propres, tj. Vlastní jména. No, nějak se s tím budeme muset vypořádat. Třeba řeknu, že Evoluční ontologie, je vlastní jméno pro koncepci, která - rozvíjena v Brně - nabízí zcela jiný (nový) pohled..., no dál už to znáte. Pak jsme to šli ten úlek zajíst do menzy, kde jsme se setkali s našimi nejlepšími studenty, kteří jsou nyní v Dijonu, zašli na kávu (pod tlakem P. H., fotodokumentace bude k dispozici po návratu do Brna) a pak jsme se odebrali do pracovny Mme Perrot, která byla tak hodná a dala nám klíče od své pracovny. Takže k dispozici je tu počítač, trošku šunkovatý, ale když si od něj vypůjčím  IP adresu, tak snad připojím svůj stroj, což právě jdu zkoušet.
• Tak to funguje a je to velmi pohodlné.

8. 4. 2003

• Po pracovně úspěšném pondělku jsme si večer vyšli do hospody, kterou nám doporučil M. P. jako velmi levičáckou a velmi podobnou Bláhovce s velmi normálním množstvím piva, které se tu podává na jednu dávku - tj. půl litru - ovšem také s cenou, která je rovněž velmi. Alespoň v přepočtu, ale to je věc, které je třeba rychle odvyknout, nebo by také takový vytrvalý přepočítávačník mohl umřít hladem, žízní, strachem z leknutí a jinou potupnou smrtí nejméně dvakrát denně (nebo se alespoň zbláznit šílenstvím). Nicméně jsme se nezdrželi dlouho, jsme přece v Dijonu a nebudeme se napájet Guinessem, šli jsme na koleje dát si po skleničce červeného, probrali jsme u toho některé jazykové záludnosti jazyka francouzského jiné drobnosti všedního života, tím jsme také zakončili všední pondělí a začali všední úterý.

9. 4. 2003

• Tedy vůbec nemám v úmyslu konkurovat spisovatelům, kteří píší o ústřicích a filosofech, ale prostě to dnes dopadlo tak, že se sešly mušle a debata o filosofii. Ale abyste si nemysleli, že pobyt v rámci programu Sokrates je jen série večírků, při kterých se ledacos semele, tak si budete muset přetrpět i referát o práci. A nebudu dělat odstavce, aby se nedalo snadno přeskakovat. Ráno jsme se s P. H. dohodli, že musíme využít glejtu, který jsme dostali na katedře a který nás opravňuje k přístupu do knihovny a výpůjčkám tamtéž. Byl jsem tam první a zvolil jsem ten postup, že jsem si nejdříve vybral knihy a teprve pak šel za dohlížející osobou s hotovou věcí, že si knihy odnesu, ať to nějak zařídí. Deset minut někam bezvýsledně telefonovala, pak jsem jí nabídli svou průkazku z roku 1991, kdy ještě současná knihovna asi nebyla ani na papíře, ale pak jsem zase čučel já. Šel okolo asi o třídu důležitější pracovník, na mou letitou průkazku nalepil samolepku s čárovým kódem, naťukal data do počítače a bylo vystaráno. Je pravda, že to neprobíhalo zcela idylicky a že dotyční byli rádi, že už tu proceduru mají za sebou, ale v tom se na od obzoru rychle a cíleně blížil P. H., který chtěl totéž. I když měl jen vlastní fotografii, byl obsloužen rychleji, i když pohledy pracovníků, byly výmluvné, ochota byla deklarována v nezměněné podobě s naprosto uspokojivým výsledkem. Profíci. Skoro jako u nás. Knihy jsem si odnesl do kabinetu, který je přitažlivý zejména počítačovou zásuvkou a klidem, který panuje ve čtvrtém patře bez výtahu (resp. výtah je na klíč, takže studenti, kteří by jen tak náhodou šli okolo dveří a vzpomněli si, že něco chtějí, odpadají) a ... no dál popisovat nebudu, jak taky popsat sezení nad knihou. V pozdním odpoledni jsem to zabalil a šel koupit nezbytnosti k večeři a vzápětí na domluvený sedánek s D studenty a mušlemi. Mušle byly konzumovány v nálevu a) vinném - apéritif (velmi dobrý, jemný, lahodný) a b) octovém - provencal (ostřejší, ale také dobré, ovšem ne tak jako první případ), k tomu něco červeného. Obojí bylo natolik dobré, že se někteří snažili ostatním konzumaci znechutit řečmi o čouhajícím jazyku, očičkách, střevech apod., ale nikdo na to nedal a všem chutnalo.A přitom se vedly řeči, zpočátku filologické, posléze filosofické. Filologické na téma zdravení a vlastních jmen (nakolik zde zafungovalo podvědomí očekávané přednášky nelze odhadnout) a různé zkušenosti s vyslovováním jmen, přičemž jsme dospěli k závěru, že Frantíci jsou buď vypatlaní, nebo nás diskriminují. Když totiž dokáží zcela bez problémů vyslovit Mgdubeht Agdubhetimrt, tak proč by jim mělo dělat problém jméno jako třeba Oldřiška Čtvrtníčková. No, a dělá. Došlo i na vzpomínky z úplně jiného konce světa (za Kavkazem, kde, jak pamětníci vědí, se realizovaly spanilé jízdy katedry v letech osmdesátých a můžete hádat které vlastní jméno tam mělo podobu - fonetický přepis - Soso.) A pak se debata nějak přesmykla na roli, smysluplnost a oprávněnost filosofie a při vědomí veškeré ošidnosti se zúčastnění pod vlivem zkonzumovaných mušlí snažili dojít k uspokojivému závěru. Průběh ani výsledky reprodukovat nebudu, musí stačit ujištění, že opravdu o ničem jiném pak už řeč nebyla (freudisticky jsme se překlepl a napsal jsem "břeč"), některé, i když se statečně dlouho držely, usnuly, ostatní to respektovali a mluvili tišeji.  Abych o tom vůbec mohl ještě referovat, dal jsem si jedno blond Leffe, sepsal výše uvedené a tisknu definitivně CTRL+S. Dnes nás čeká náročný den.

10. 4. 2003

• Pracovní středa je úspěšně za námi, den zakončila pracovní večeře v Le Sauvage (Divoch), kam jsme byli pozvaní na 20 hodinu. Vyrazili jsme se značným předstihem, abychom se trošku prošli po městě a stihli si dát někde aperitívek, což se nám beze zbytku podařilo a v osm jsme byli nastoupeni do akce. Po nezbytných prodlevách, ke kterým zákonitě musí dojít, když se spontánně organizuje deset filosofů, jsme si objednali a po chvíli jsme se dozvěděli, že to, co si dala většina už je jenom v jedno exempláři. Všichni si tedy objednali něco jiného, takže zase zůstal i ten jediný exemplář volný, J. K. to zachránil a vrátil se k němu, P. H. si dal vepřové kolínko. Z kolínka se vyklubalo bez upozornění koleno, a to nikoli nějaký plátek, ale celé - komplet, full, entier - koleno s kostí. P. H. měl co dělat, J. K. trochu pomohl a už v tuto chvíli bylo jasné, že tato noc nebude krátká, protože s plným břichem se nehodí jít spát. Obzvláště, když se na to přihodí zmrzlina (P. H.) a flambovaná palačinka (J. K. - plamen rychle sfoukl, aby zůstalo co nejvíce nespálené šťávy, která byla vynikající). Tolik, pokud jde o jídelníček. Samozřejmě se vedly řeči, z některých vyplynuly i úkoly, zatím však nevhodné ke zveřejnění. Před půlnocí se společnost rozešla a J. K. s P. H. se vydali procházkou po okolních barech, aby večer zakončili tak, jak ho začali a hlavně, aby vytrávili. To se částečně podařilo, takže dokonce i přes zvětšené břicho stále ještě dosáhnu rukama na klávesnici těsně za ním a můžu referovat.

11. 4. 2003

• Poslední večer jsme si udělali rozvernější. Poslední pracovní schůzka se odehrála před obědem a odpoledne jsme už měli volno a mohli jsme s rozvahou zvolit odpovídající strategii. Tak jsme se vypravili do města a tak trochu jsme šli po stopách našich dřívějších pobytů, kterých se účastnil ještě Luboš N. (Bistrot Dijonais a Café Jeanin). Bylo to velmi inspirativní a pestré, dokonce i P. H. zapomněl bědovat, že není v Paříži a docela akceptoval nějaký Dijon. Abyste se mohli posmívat, prozradím, že J. K. si spletl při objednávání  červené víno s pivem (to už U starého Lva, kam J. K. zavlekl z nostalgických důvodů a kde se všem líbilo, protože je to tam strašné, ale bezvadné) za situace kdy CHIMEY de ROUGE 75 cl považoval za víno a ono to bylo pivo, na místě chybu opravil a výsledkem  bylo opravdu červené burgundské, ale obrátilo to naši pozornost k pivům, jejichž poměr výkon - cena (hlavní hledisko, které prosazoval M. P.) bylo velmi - na zdejší poměry, bez přepočítávačnické ideologie - přijatelné (jednou za půl života to jde). Tak jsme si je, posléze po 0,7 l červeného, dali, protože půl života (něčího) už máme určitě za sebou, a když ne, na tak pro jistotu, a bylo to fajn. P. H. sice brblal proti barbarským kombinacím, protože - zapomněl jsem sdělit, že jsme začali s kir (víno plus sherry) - kombinovat víno a pivo bylo proti jeho gustu, ale my barbaři jsme to - z gnoseologických důvodů - zvládli. Když pak - při čekání na autobus - došlo na jiné kombinace - s kalvadosem - P. H.  neprotestoval a dal si ho. Dojel s ostatními na koleje (neopomněl zdůraznit jejich etymologický původ od collegia), kde pokračoval v konzumaci toho, co bylo. M. P. a Z. J. - dva nejlepší mí doktorandi v Dijonu - taktéž a vedli jsme růůůůzně chytré řeči a zhodnotili jsme celou českou filosofickou scénu, až mi M. P. vylil sklenku červeného do postele a ve svých nových světlých kalhotách, které mu pomohla pořídit D. D. (blonďaté potěšení, viz dopisy Ištvánovi) se v tom vylitém vyválel a pak si šel své gatě opláchnout, aby to D. D. nepoznala, ale nevím, nevím. P. H. alibisticky odešel těsně před tím, když M. P. se snažil usnout v předklonu opřen hlavou o stěnu. Tyto excesy, jsme okamžitě odsoudili za nevhodné, M. P. se trochu vzpamatoval, ale přece jen trávil zbytek večera bez kalhot. Počestně. Pak se oblékl - jsa náhle probuzen vědomím povinnosti být jinde - do vlhké textilie a odešel sledován Z. J. do pavijónu, kde bydlí již několik měsíců a jěště budou.  Jak zde bydlet , jsme se jim snažili naznačit během našeho krátkého "profesorského" pobytu.