Potíže s konektivitou.

Protože jsme byli tentokráte hosty univerzity na krátkou dobu, neměli jsme oficiálně zřízený přístup k počítači, a tak byl problém i s vybráním pošty. Pondělí a úterý se ještě dalo vydržet, neboť zde to byla skorosobota a zcelaneděle, ale ve středu se už začaly projevovat abstinenční příznaky, takže jsem se začal poohlížet po InternetCafé. Věděl jsem o jednom v Centre Pompidou, tak jsem tam zamířil, ale smůla. Bylo zrušené, a to to už jsem začínal pociťovat intenzivně příznaky konektivní nedostatečnosti. Naštěstí mi vrátný v knihovně dokázal poradit a nasměrovat mne na jiné IC, které bylo nedaleko. Za pět minut už jsem seděl u pěkného rychlého Compaqu se všemi síťovými službami. Byl to pohodlné a rychlé, ale přece jen ne ideální, protože by se lehce mohlo stát, že bych takto přišel o podstatnou část finančních prostředků, kterými jsme nebyli vybaveni nijak štědře (vzhledem například k ceně ubytování). Takže jen to nejnutnější a pokusit se ještě jinde. Nejlépe v knihovnách. Probral jsem všechny průkazky z minulých let a zamířil postupně do několika biblioték. Zase nic moc – buď jsem se vůbec nedostal dovnitř a když ano, byly tam pouze terminály ke katalogu bez připojení do vnější sítě. I když to byly krásné LCD 15“ pěkně placaté monitory, nechal jsem je být a zamířil do poslední knihovny, která ještě přicházela v úvahu.

Tam se mu nakonec po menších potížích podařilo přemluvit počítače určené pouze k vyhledávání v katalogu (již žádné lístečky) k tomu, aby o poskytl i spojení do Internetu a bylo vystaráno.

Kromě svých povinností jsme se věnovali především oficiálním návštěvám na Université Prais I, Paris IV, Paris VII a Paris VIII, na všech jsme předběžně domluvili možné uzavření smluv Erasmus, které by mohly vést k šestiměsíčním pobytům našich studentů na uvedených univerzitách, takže kdo se ze studentů ani teď nezačne věnovat francouzštině, je trotl. Návštěvy se odehrávaly porůznu - přímo na univerzitě, v restauraci při obědě, v bytě. Z jednoho jsme odcházeli po několika  kolumbijských či jakých rumech a jeli novým metrem na místě řidiče. Žádnou nehodu jsme nezpůsobili, neboť řídil hlavně P. H., který pil méně. Občas jsme se rozdělili, abychom neplýtvali silami, a každý jsme vyřizovali něco. P. H. chodil po návštěvách a dojednával nebo se jen tak bavil po večerech se známými, já chodil méně po návštěvách a jen tak jsem se po večerech bavil. Jeden takový večer jsem zavítal na vernisáž českých umělců, kde jsem se setkal s našimi studenty. Postáli jsme, popili vína, byl tam pan velvyslanec, tak jsem mu při té příležitosti navrhl, aby v Paříži ČR zřídila koleje pro české studenty, pan poslanec byl celkem slušný, nikam mne neposlal, ale řekl, ať se obrátím na paní kulturní atašé. Ta také neřekla, že jsem blázen, ale ještě mi poděkovala za námět, protože právě vypracovávala podklady pro setkání fr. ministra J. Langa s českými politiky. Tak jim to navrhne do jednání. A pak jsme šli s našimi studenty do jedné palušně na víno, odkud nás vyhnala až nutnost jít na poslední metro.

A pak už byl čas balit kufry. Moc se nám nechtělo, obzvláště, když jsem při čekání na autobus objevili s P. H. takový milý bar (místo židliček klubovky v anglickém stylu, ale víno francouzské), tak to se nám vůbec nechtělo zvedat a přemisťovat své sezení do autobusu, který, jak jsme záhy zjistili, byl hrozný trakař, neb měl totálně vymlácené pérování a na každých zpomalovacích boulích před dálničním placením, se mále rozsypal. Ale dojeli jsme a jsme zase tu.