Dnes něco ze života na kolejích. Bydlím v Cité International Universitaire de Paris, což je kolejní campus, kde jsou soustředěny různé národní koleje - belgická, USA, brazilská, třeba také armenská, tuniská a spousta dalších, já bydlím v monacké. Jsou to většinou starší (ale stále pěkné,dokonce někdy i skoro honosné) budovy, ovšem přece jen jejich stav odpovídá stáří či stavu údržby. Zrovna když jsem přijel, tak vrcholilo jednání místní kolejní rady s ředitelstvím. Pro zajímavost vybírám některé požadavky monackých studentů:

• Dát na hlavní schodiště detektor pohybu, který by automaticky rozsvítil světlo, když se někdo objeví v jeho dosahu (aby opilci vracející se v noci nemuseli šmátrat po vypínači pozn. J. K.).
• Kam se podělo nářadí z posilovny?
• Vyměnit nábytek v místnosti s televizí za pohodlnější.
• Obnovit instalaci satelitu
• Instalovat automat na preservativy.
• Instalovat automat na čokolády, bonbóny...
• Vyměnit na pokojích všechny staré telefony, které nesnesitelně hlasitě zvoní.
• Zařídit zvýhodněný tarif pro připojení do Internetu.
• Vyměnit na pokojích staré lednice, které hlučí.
• Koupit fax
• Umožnit pravidelné podávání aperitivu v hlavním sále (aperitiv zde neznamená chlastat metropol před obědem, ale odpolední setkání nad skleničkou a dvěma sušenkami.) První pokus bude učiněn tuto neděli.

A některé další, úřední a méně zábavné. Ale ani ty uvedené nemusí být nijak k smíchu. Když například máte za souseda studenta houslistu či violistu a on usilovně trénuje (nebo co tuhleti lidí dělají), i když je to asi složité trylkování, kterému někteří na koncertech nábožně naslouchají, tak po hodině jeho opakování už jste alergičtí na jakýkoli zvuk a i hlasitější spuštění lednice vám připadá jako dávka z kulometu. Jednou, až půjde na záchod a nechá otevřené dveře na pokoj, tak těm jeho skřipkám šlápnu na kobylku. A jestli to má nějaký stradivárky, tak dostudoval. Pokud ovšem jeho fotřík netočí v monackým kasinu ruletou nebo neshrabuje hráběma žetony. Takže jak vidíte, je to tu i s kulturou.