- V sobotu jsem vyrazil na další bleší trh, tentokráte na sever Paříže do Saint-Ouen. Toto tržiště není jen tak ledajaké. Předně je to údajně čtvrté nejnavštěvovanější místo Francie (11.106 návštěvníků ročně, můžete si tipovat první tři místa), tržiště má nepřehlédnutelnou tradici - oficiálně bylo založeno r. 1885 a hlavně není to jenom tržiště. Hrají se tu karty, je tu spousta bufetů a hraje se tu muzika. A je to vlastně více tržišť, něco kolem desítky, zabírají v podstatě celou čtrvť, a v nich hlavně starožitnosti. Určitě tisíce krámků. Vedle starožitností je druhým tématem hudba a to hned na několik způsobů. Předně nosiče hudby, CD a spousta vinylu za ceny opravdu nízké, ovšem s odpovídající kvalitou. Ale jinde asi už takové kousky těžko seženete. Druhým artiklem jsou reprodukční přístroje všeho druhu a stáří. Speciální krámek nabízí všechno z historie rádia a druhý (La maison du phonographe) zase totéž pokud jde gramofony. Od amerického skříňového rádia (za 23 000 Ffrs), přes gramofony a desky s legendární značkou "His master's voice" až po CD přehrávače. A ráj pro kutily, kteří si svoje starožitné hrací skřínky sami opravují. A potom živá hudba (dobou svého vzniku konvenující s okolím) v řadě restaurací. V jedné z nich obzvláště vyhlášené (U Luisetty) prý obědvala Sharon Stone, když se zde vydala na hon za starožitnostmi, P. Picasso zde namaloval na ubrus holubici a vůbec se tu scházejí známé postavy. Já se tu s nikým nesešel, oběd jsem měl v menze a ani ubrus jsem jim nepočmáral. Nevejdu do dějin tohoto podniku. Celý ten mumraj končí kolem sedmé večer a je čas se přesunout do centra, kde se začíná sobotní večer.
- No to je taky podíváná. Frantík, když si má večer užít, tak to není nějak si ukotvit žaludek solidním jídlem a pak na pivo, pivo, nebo na víno, víno a až do konce. Frantík hlavně jí. Od devítí do půlnoci a furt něco žvejkaj. Ale je jich moc. Do toho turisti, venku je hezky, takže se to ze sálů přesune na chodníky a mnohde i na silnici. Takže Pařízci, pokud na to mají a nesedí doma, sedí v restauraci, pokud na ně už nezbylo místo, sednou do aut a jezdí těmi uličkami, ve kterých se večeří. Do toho ti poslední, co chodí pěšky a protože na chodníku už není místo, musí po silnici, kde překáží těm v autech. Ti jsou neptrpěliví, a tak čas o času přišlápnou na plyn a dají těm u stolků pěkně pokouřit. No, není to všude tak hrozné, ale třeba rue de Bucci, tak tam je to přesně jak říkám. Ale i tak se dají najít podniky, kde se jen nalívá pivo nebo víno, sedí se na trojnožkách nebo bedýnkách, hučí to tam jak na Bláhovce, prostě takové milé prostředí. Ale i v té lepší jsem viděl na vnitřních schodech vedoucích do patra v restauraci, dodělávat chudinku myš. Asi se jí z toho žrádla a vůní zatočila hlava a přepadla přes zábradlí o dva metry níže na schody. Takže abych neskončil podobně, poseděl jsem v přízemním pajzlíku u dvou skleniček červeného. Pak rychle na poslední metro a je konec soboty.