V pátek mě dvakrát oslovil duch historie. Poprvé - když jsem si kupoval víno, vzpomněl jsem si, nevím proč, na jedna francouzská hrabata a vzal jsem láhev Anjou. Podruhé - když jsem se šel večer projít po zadní klidnější straně ostrova, na kterém stojí Notre Dame, tak jsem si najednou vzpomněl na to slavné katedrové divadlo, a že tady někde měl kdysi bydlet P. Abelard a pár zlomků vteřiny na to jsem na jednom domě (na adrese 9, Quai aux fleures, což je nyní nedaleko Notre Dame, ale tehdy to pravděpodobně vypadlo dost jinak, neboť stavba tohoto chrámu začala 1163 a dokončena byla 1330) zahlédl pamětní desku. Sice z dálky jsem to nepřečetl, ale skoro jako bych to věděl, přestože jsem v těchto místech před tím ještě nebyl. A také že ano. Když jsem přišel na dočet, dozvěděl jsem se ze skromného nápisu:
ANCIENNE HABITATION D'HELOISE ET D'ABELARD
1118
REBATIE EN 1849
Večer mne potkala nehoda znamenající neklamnou předzvěst brzkého konce mého pobytu. Když jsem tahal špunt z té láhve Anjou, rozbila se mi vývrtka. To je skoro stejně tak osudové, jako kdyby se odporoučela disketová mechanika na notebooku, na kterém pracuji. (Mlácení lahví o stěnu je psychicky velmi vyčerpávající; to lze aplikovat jednou za čas, nikoli pravidelně.)
Tuto neděli jsem byl podívat (alespoň to, když už jsem tam nebádal) do největší francouzské knihovny, zcela nové Bibliotheque nationale francaise. Obrovský supermoderní barák na více než sedmi hektarech, uprostřed něj atrium s borovým lesem. Dřevo, chrom a sklo, a to tak, že všude. Když místnost ve dřevě, tak od podlahy po strop včetně, totéž pro kov, takže jsem si někdy nebyl jistý, jestli třeba nejsem ve velkém výtahu. Ale na práci by to pro mne asi nebylo, jednak dost z ruky a velikost samotné budovy by způsobila, že by badatel usedl k práci už značně unavený vlastní cestou a dvak, přístup do knihovny je placený, což je dost neobvyklé. Není to sice žádná závratná částka, ale přece jenom by to bylo po několika dnech poznat. Prošel jsem jen jedno patro a měl jsem toho dost. V pondělí půjdu zase do knihovny v Cité, kde se sedí loket na lokti.
Poslední zprávu z posledního víkendu věnuji prostředku, který mne spolehlivě všude po Paříži vozil. Jak už jsem se zmiňoval, metro má letos stoleté výročí, oslavy mají vrcholit na podzim, a tak se mnoho zastávek dává do pucu, což momentálně není zrovna pohledné. Ovšem tam, kde se nepracuje to zase stojí za zdržení. Třeba na Cluny la Sorbonne se tradičně bavím luštěním mozaikou po stěnách a stropě vyvedených podpisů slavných osobností (samozřejmě francouzských), skromnější návštěvníci nemusejí ani zacházet do Louvru, stačí se projít po přilehlé zastávce :-), nadzemní zastávky zase nabízejí zajímavé pohledy na město, zejména ty kolem řeky. Samostatnou kapitolou jsou pachy metra. Třeba na Port d'Orléans se hodí vystupovat najezený, protože průvan žene dovnitř vůně z pouličních stánků, kde se dnem i nocí pečou vafle a lívance a vše je do daleka provoněno vanilkou a čokoládou, no ovšem jinde je zase třeba být s žaludkem opatrnější, protože je to cítit spíše po pisoárech, jinde je to parfumerie nebo kožené zboží, což souvisí s dalším rysem. Stanice metra totiž také představují svérazný obchodní dům. Koupit se tu dá především ovoce a zelenina, noviny a časopisy, souvenirs, bijouterie, pečivo, cukrovinky, plakáty a třeba taky mobil. Dokonce vycházejí tištění průvodci po obchodech v metru. A velikou atrakcí je také nová linka metra, které jede právě k nové knihovně. To byl vlastně takový malý výlet do 21. století. (Jo mimochodem, také na Défense se mohutně staví a přibývají nové mrakodrapy.) Vlaky nové linky, jak už jsem se zmiňoval, jsou od nástupiště oddělené skleněnými stěnami, které za ty dva roky ještě nejsou posprejované. Havním lákadlem ovšem je to, že tyto vlaky jsou plně automatizované, jezdí bez lidského strojvůdce a místo u čelního skla je tak volné pro pasažéry. Toho samozřejmě vyžívají v hojné míře děti, které si tu hrají na konduktéry. Tatínci a dědečci pod záminkou hlídání potomků dávají bedlivý pozor, aby se do řízení nevloudila chybička a kritickým okem sledují protijedoucí soupravu, zda ji nekočíruje nějaký břídil, a je i dost takových, kteří se ani neskrývají za své potomky a řídí metro nepokrytě sami za sebe. Mačkají imaginární knoflíky, zavírají dveře, brzdí v kritických situacích (imaginárních), prostě je radost se na ně dívat. Mají pro ně pochopení i revizoři, kteří trpělivě vyčkají, až samozvaný konduktér přivede vlak bezpečně do nejbližší zastávky a teprve pak po něm chtějí lístek.