Marek Picha: Occamova břitva

V pátek 21.ledna se v pestrobarevné atmosféře maloměřického klubu Rocketa uskutečnila ceremonie nadmíru vytříbená, zvláštní a snad by se mohlo použít i slova v serióznějších médiích zapovězeného, ojedinělá. Brněnské publikum totiž mělo poprvé možnost na vlastní uši shlédnout a ochutnat originální projev tuzemského hudebního tělesa Occamova břitva, které (snad díky nevyjasněné geopolitické orientaci) dosud paradoxně sklízelo mnohem výraznější vavříny ve Finsku a v Lotyšsku.

Je třeba předeslat, že Occamova břitva je studentská kapela, ba co víc, je to skupina složená povětšinou ze studentů. Upozorňuji na to ne snad proto, že by se tato tristní zkušenost nějakým výraznějším způsobem podepsala na samotné technice úchopu hudebních nástrojů (ještě stále má odborná veřejnost v živé paměti skandál s náhubkem žesťové podpory Uzeného kolena), ale zdůrazňuji tuto skutečnost z toho důvodu, aby další nepřipravený divák neutrpěl anafylaktický šok.

V Maloměřicích se kapela uvedla v tomto obsazení: Prudim Leningrad (pětistrunná kytara, triangl), Alexej Neštěk (basa, bicí, klavír), Ištván „Dvanácterník“ Tračník (kazo, silonová šňůra, vodní dělo) a za ampliónem klečela Simona Bácsová.

Již po úvodním hitu Pigithé bylo zřejmé, že Occamovu břitvu tvoří seskupení sice velmi potentních, šoubyznysem poznamenaných hudebníků, avšak tvrdý studentský chléb a ekonomické reformy se promítly jak do aktuálního nástrojového parku, tak do hlasu zpěvačky. Nasazením skupina připomínala mladé Brontosaury, technikou pak Steveho Wondera. Těžko zařaditelný vokál zpěvačky Bácsové evokoval nejlepší léta Petra Hapky. Kompozičně se hudebníci, jak sami tvrdí „kvůli lokálpatriotismu“, nechali inspirovat krematoriální výzdobou kosmopolitní restaurace Greenwich+1, svůj repertoár potom stylově obohatili o kongeniálně zhudebněný Úvod do srovnávací etiky.

Spokojený divák si tedy během více než dvacetiminutového hudebního maratonu přišel na generační arteterapii Psychoanalyticko-syfilitická sonáta či na Státním fondem pro kontrolu porodnosti sponzorované osvětové Modromodré rady vyhlášených sexuologů. Samozřejmě, že nechyběla ani lotyšská národní hymna Umbernacionála.

Podařilo se mi prodrat hloučkem všech těch Černých, Tesařů, Vlasáku a jiných kočkopsů a získat exkluzivní interview:

Dámo a pánové, nejdřív mi dovolte, abych vám poděkoval za mimořádně intenzivní hudební zážitek a jako rozehřívací otázku bych se zeptal na něco intimního, možná skandálního. Máte hlad?

Bácsová: Spíš žížu a chce se mi smrkat.
Neštěk: Nevím.
Tračník: Ne, trápí mě trakt.
Leningrad: Proč?

Co svedlo dohromady lidi z tak odlišných profesí? Co se muselo stát, aby z anonymních muzikantů roztroušených po celém světě vzniklo seskupení, zvící takových kvalit?

Tračník: Tak dohromady nás dalo nejspíš to, že jsme všichni tak nějak jako studenti filozofie v Brně, žejo, máme takový ty samý jako problémy nebo, jak říká Saša, trápeníčka, že, no a navíc všici se umíme podepsat a Průďa prý dokonce jako umí aji rusky, což samo o sobě je jakože dost, ne?

Jistě. Kdy Occamova břitva vznikla?
Bácsová: Jaká břitva?

Kdy spatřila vaše kapela světla ramp?

Leningrad: Proč?
Neštěk: Inu, bylo nebylo. Začali jsme koncertovat v naší garáži v devětadevadesátým, chápejte, byly to takové pidikoncerty. Nejbližší příbuzní, domácí zvířata a spousta plyšáků. Podruhé tam vlastně přišla pouze Simonina babička, profesor Kohák a Ištvánův nejmilejší mončičák. Potřetí nikdo. Byly to těžké začátky, tož tak.

Renomovaný finský hudební týdeník Sóren píše o nezvykle celistvém soundu zdánlivě nesourodého crossoveru ideologizujících šturmů a drunk-jazzu. Lotyšský ministr zdravotnictví se dokonce nechal slyšet, že styl, který prezentujete je konečně zase aufgehoben. Naposledy se takto v superlativech hovořilo a psalo o Sex Pistols.

Leningrad: Nerozumím otázce.

Chci se zeptat, jak vy sami svůj novátorský přístup k hudbě nazýváte?

Tračník: Řikáme mu šumafunk. Teda jakože já mu tak řikám a Saša mu tak taky řiká, aji Průďa mu tak taky jakože řiká, akorát Simona ne, protože to neumí vyslovit. Takže ta tomu řiká šumafunk a všichni se jí smějeme.
Neštěk: Ano, opravdu se náš styl zařazuje do hudebních encyklopedií jako šumafunk. Na semináři Radikální teroristická hnutí jsem ten termín našel v knize Ohrožená kultura, kde na třicáté druhé straně autor píše: Do každého tanku/krapet šumafunku/do jaderných raket/šumafunku krapet. Požádali jsme autora, aby nám připsal ještě jednu sloku. No a tak vznikl text, známý jako Šumafunčí manifest, který v dohledné době vydá na CD-ROM katedrální edice Torzo.

Co nového v nejbližší době plánujete?

Leningrad: Komu svou otázkou prospíváte?
Bácsová: Dobýt Kazachstán, Litvu a východní pobřeží Pruska. Taky sme chtěli hrát na fakultním plese, jenomže to nám senátoři kvůli hygieně zatrhli. Ale prej nás doporučí na pedáku.

Chcete na závěr našim čtenářům něco vzkázat?

Bácsová: Nikdy jsem žádnou stranu nesponzorovala!
Tračník: Nekuřte na lačno a množte se!
Neštěk: Jsem třikrát vykořeněn! Já, Mahler a Přemeček Podlaha.
Leningrad: Ano, chci.

Děkuji za rozhovor.