Zpráva ze stáže ve Vídni

Kdysi, za mladých let, tu byla moje babička ve službě. Chodívalo se tak; děvče dorůstalo, doma práce nebylo, tak šup s ní do světa, ať si vydělá. Dělala Mädchen, služebnou, čili holku pro všechno, což si domácí pán vyložil po svém a dožadoval se i věcí, jež byly pro babičku jaksi nad plán. Urychlenou depeší vyzvala dědečka (znala se s ním tehdy víc než rok), aby něco podnikl. Ten si pro ni, jak žádá dobrý mrav nastávajícího ženicha, přijel, a při té příležitosti pohovořil i s domácím pánem. Vzal to však po způsobu řádného moravského chasníka, čehož výsledkem bylo, že si kromě babičky odvážel rovněž policejní zákaz pobytu ve Vídni. Do Vídňa nesmím, prohlašoval pak po zbytek života lítostivě, zato mám na krku bábu.

Teď jsem tu já. Procházím se po Josefově (Josefstadt), kde se to všechno někdy dávno odehrálo. Pochmurná, nepříliš romantická Vídeň, kde dost páchne kanalizace (nepříjemné), ještě víc koně od turistických fiakrů (pach příjemný, vykulení Japonci, ani fotografují cokoli, už méně), kde kodrcají vozy elektrické dráhy (babička tu poprvé v životě viděla šalinu: když do té věci nastoupím, mám pocit, že je to stále táž), a kde se všude sedí na chodníku u kávy, čtvrtky vína nebo třetinky piva (když člověk déle pobýval v Německu, nedokáže pochopit tento zhudlařený amerikanistický zlozvyk pití piva v dětských porcích; Vídeň určitě není světová a tímhle to teda nedožene). Kdyby se mně někdo zeptal, kde je Vídeň, řekl bych, že na chodníku. Zřejmě to domorodci okoukali někde u Napolitánců, a tak se sedí venku na Ringu, kolem se valí čtyři proudy aut, několik proudů chodců, práší se, kope se do židlí a stolků, je poměrně dost hlučno, za Votivkirche zapadá sluníčko, a pořád se sedí a debatuje nesrozumitelným místním jazykem, který by jen nejotrlejší povaha byla s to nazvat němčinou. Když už sedět venku, tak v Biergartenu, prosím pěkně, ale ne na dálnici. Prapodivné zvyky, které přesně zapadají do obrazu města, které již dávno mocnářství prosto trpí zjevnou osiřelostí a utíká se na chodníky.

Univerzita je impozantní a má systém. Kdo ho zvládne, tomu je hej. Mě se to vzdor několika pokusům příliš nepodařilo. Poněkud překvapeně jsem zjistil, že na počátku systému stojí hřbitov. Mají ho na univerzitě v atriu, které je krásné, okouzlující, nostalgické a pravdivé jako každý jiný urnový háj. Tedy přesně vzato, urny tu nejsou, pouze busty všemožných učenců a vědců a badatelů a mudrlantů, mezi nimiž i Freud a Masaryk a Boltzmann a spousta dalších. Kolem jejich kamenného chladu nadšeně cválají stovky mladých nadšenců bádat do knihovny v patře; dorost pro příští hřbitov bust, které tu budou stát.

Knihovna je veliká, chaotická, je v ní vedro a jemný pach knih, jež dlouho nikdo neotvíral. Má promyšlený systém výpůjček, jehož osvojení mě zabralo dva dny. Problémy se špatně konzultují, pokud neovládáte místní dialekt: knihovník mě rozhorleně (soudím podle tónu) půl hodiny vysvětloval, jak se dostat k žádané knize. Poté jsem ho požádal, zda by totéž nemohl říci německy. Odpověď je nepublikovatelná.

Budete-li kdy ve Vídni v univerzitní knihovně, nemusíte si vyřizovat žádný průkaz. Stačí používat bílou žádanku na knihy, vepsat signaturu a své jméno, a zpravidla knihu druhý den naleznete ve studovně ve veliké skříni pod písmenem, jímž vaše jméno začíná. Knihy se nesmí vynášet ven, mohou se ale kopírovat. Koupíte-li si kopírovací kartu na tisíc jednotek, vyjde vás nejlevněji, cca. na 60 grošů za stránku. Cena roste úměrně klesajícímu počtu jednotek, takže karta na sto jednotek už vyjdo skoro šilink za stránku. Pokud nehledáte něco staršího, jsou kompletní katalogy v počítači. Vyhledávání je velice pohodlné, rychlé a přesné, člověk má orientaci po všech knihovnách ve Vídni současně. Chce to pouze zapamatovat si několik hesel pro počítač (jako vždycky si s námi dělají, co chtějí). Pokud hledáte i starší věci, jako se to podařilo mě, musíte do speciálního oddělení, kde nejsou počítače, nýbrž ručně psané a vyvázané katalogy. Jste-li nadšenci pro krásné staré knihy, užijete si už jenom u katalogů. Máte-li málo času, užijete si také, protože v tom něco najít je zábava na dost dlouho. Každý písař měl svůj rukopis, je to psané starou němčinou, ne všechno je kompletní, prostě radost. Až to všechno najdete, dostanete (někdy) knihu, a pak vám řeknou, že se to nesmí kopírovat, anžto je to příliš staré, poslední vypůjčka byla v roce 1883 a mohlo by se to rozpadnout. Mám lidi vcelku rád, ale některé Vídeňáky bych do toho zahrnout nedokázal. Tak se zase vrátíte k novější literatuře a víte, že budete dál pokračovat v objevování již stokrát objeveného a zdůvodňovat to tím, že filosofie žije svou nedokonalou pamětí. Mimochodem, chcete-li novější literaturou dobře zásobovanou knihovnu, nechoďte na Institut für Philosophie, kde jsem neprozřetelně strávil skoro celou dobu, ale na katedru germanistiky. Záleží na tom, co vás zajímá, ale z toho, co zajímá mě, tam měli skoro všechno: nadto se nikdo nezajímal o tituly, které zajímají mě, tudíž bylo všechno po ruce (jsou to normální lidé a jejich oborem je germanistika), a nejlepší bylo, že se nikdo nezajímal o mě a o to, co tam dělám. Vřele doporučuji (xeroxy tam stojí k dispozici tři!).

Protože jste ale vědec, musíte tyhle radovánky jednou opustit a jít si všechno odpracovat. Takže vláčkem do severního Německa, na konferenci Expo 2000: Man - Nature - Culture. Koná se v Hildesheimu, kousíček od Hannoveru, v krásném městě, které může snad spolu s Rothenburgem aspirovat na nejhezčí německé městečko. Mají tam věž, vyhlídkovou, s třistapětašedesáti schody. Zaplatíte tři marky vstupné a už můžete trajdat do výšky 79 metrů, odkud krajina až k obzoru, město jako dětská stavebnice, obloha hodně daleko, někde až po pás lesům, románské církevní stavby přísně germánské myšlenky božského všude kolem, a směrovky do všech končin: Mount Everest - 6 573 km, Tokio 10 112 km, Havaj ještě dál a Severní pól docela blízko. Naladíte si duši kosmopolitně, myslíte v duchu všechny spojitosti mezi dálkou a blízkostí, cítíte možnosti prolínání a opakujete si s Kantem to o lidské svobodě a o hvězdách nad hlavou. Pak sejdete dolů a bolí vás nohy, na ulicích se mluví německy (oproti Vídni příjemná změna) a na radnici začíná kongres.

Začalo to jako vždycky (přípitky, řečnění, kožené výrazy, všichni se tváříme náramně učeně a jako že jsme hrozně rádi, že právě tady, a právě my a právě teď...), pokračuje to ale lépe. Jednání mají vcelku něco do sebe, co příspěvek, to jiný vztah mezi kulturou, přírodou, náboženstvím, antropologií... Dá se to poslouchat, byť nikdo z účastníků (jak jsem si ověřil), neví nic o evoluční teorii přírody. Je to sice nepochopitelné, ale je to tak. Asi to bude tím, že nikdo z účastníků nestudoval na naší katdře. Mají ale mezery, kongresmani. Město Hildesheim se o nás stará přenáramně, jsme pro ně generálka na Expo, a tak se snaží. V městě právě probíhaly městské slavnosti (Stadtfest, kdo to zažil, ví, oč jde): radnice pronajala jeden z vinných stánků a dala ho k dispozici kongresu. Chvályhodný počin, který vedl ke zvýšené soustředěnosti účastníků (postupně se tam scházíme všichni), poněkud ale narušoval harmonogram. Horší je, že pronájem platí i na noc; příliš toto nenaspím.

Můj vlastní pracovní výkon připadá na neděli podvečer a jmenuje se Nationalismus und Religion. Poměrně obtížná panelovka, která trvá přes dvě hodiny a věnuje se tématu zvláště v Německu stále živému, nesnadnému, mnohdy ožehavému, citlivému, a přesto nebo možná právě proto vyžadujícímu i dost velkou razanci ve formulacích. Jsme na to dva (druhý je Gary Lease z Kalifornie, mnozí ho snad ještě budou znát z brněnské konference před několika lety; razance ve vyjadřování mu naštěstí nechybí), a když to skončí, máme toho požehnaně. Večeru, který následoval, bude patřit řada našich vzpomínek.

Zpátky ve Vídni je to již docela nuda. Tohle svou architekturou i atmosférou Prahu připomínající město mě asi příliš k srdci nepřiroste. Snad s výjimkou jedné oblasti: je to nad Švédským náměstím (Schwedenplatz), v uličkách kolem Ruprechtskirche, nejstaršího kostelíka ve Vídni. Říká se tomu tady Wiener Bermuda-Dreieck, slyšel jsem i variantu Ruprechtsdreieck. Bermudský trojúhelník proto, že v bezpočtu místních hospůdek, kavárniček a restaurací se ztratíte rychleji a spolehlivěji než loď v moři kolem korálového souostroví téhož jména. Mohu potvrdit; poslední večer, na co vozit domů zbytky rakouské měny, a tak to pohltí vídeňský bermudský trojúhelník. Sedíme dlouho, věž kostela sv. Ruprechta je nasvícená, na zbytek města naštěstí není vidět a rozprava o příjemných zbytečnostech plyne. Když se vracím, potkávám početnou skupinu mládenců, kteří do vídeňské noci vyřvávají rasistická a fašistická hesla. Jako doma. Ještě že jsme si to v tom Hildesheimu tak pěkně o tom nacionalismu vysvětlili.

P.S. Dovezl jsem spoustu literatury. Se zájemci o soudobou německou filosofii, příp. o některé záležitosti romantismu a německého idealismu můžeme kdykoli dát řeč.

- bh -