„Filozofia po tej i tamtej stronie wieku“

Daniel Špelda

Ve dnech 10. - 13. května 1999 se v polské Wisle konala mezinárodní filosofická konference, jejímž tématem se stala „Filozofia po tej i tamtej stronie wieku“. Tato konference se koná každý rok pod záštitou Instytutu Filozofii Slezské univerzity v Katowicích, jehož ředitelem je prof. J. Banka, kterému za uspořádání akce patřil dík všech účastníků.

Čtyřčlenná skupina brněnských účastníků vedená doc. J. Zouharem dorazila do Wisly v úterý 11. května, a proto zmeškala odpolední pondělní zahajovací projev. V něm prof. Banka promluvil o vztahu své filosofické koncepce - recentivismu - k dosavadní filosofické tradici v referátu Stan filozofii przed powstaniem recentywizmu i po jego sformulovaniu.

V úterý po obědě se konference rozdělila do čtyř sekcí, jež však byly referujícími obsazeny víceméně nahodile, takřka bez tematické souvislosti - což ale bylo dáno i faktem, že málokterý účastník se obtěžoval ve svém projevu reflektovat vlastní téma konference.

V sekci I promluvil například prof. M. Szulakiewicz (Rozum i doswiadczenie na przelome wieku); pozornost českých filosofů vzbudil referát olomouckého doktoranda Mgr. P. Vodešila (Dogmata empirismu včera a dnes), který účastníky seznámil s revoluční studií W. V. O. Quina o dvou dogmatech empirismu. Během následující diskuse se však Quinova studie přestala jevit tak revoluční.

Sekce II se stala doménou čtyř referentů ze Slovenska, zejména z Univerzity Banská Bystrica. Zajímavý byl referát doc. M. Palenčára (Filozofický aspekt problému nádeje), kde se užaslý badatel bloudící na temných stezkách metafyziky, teologie, existencialismu a filosofie dialogu dozvěděl, že „dech nicoty je dnes stále silnější“, že se s P. Tillichem „vykláníme do nicoty“, že bytí se má stát dynamickým a konečně že naděje je ctnost, která vyjadřuje vztah k bohu. Spontánní debatu o hrůze z nicoty a o ztrátě smyslu, komentovala poznámkami doc. A. Ondrejková, která tak podávala vysvědčení o svých vpravdě originálních znalostech cizích jazyků i dějin filosofie.

Přednášky v Sekci III zahájila svým vystoupením Dr. E. Struziková (Antropologie filozoficne u schylku wieku). Posluchače seznámila s novým „antropoelektronickým modelem“ člověka jménem „homo electronicus“, který se má stát novým úkolem myšlení, úkolem nové antropologie, jež nesmí redukovat člověka na jediný rozměr a musí vycházet z poznatků přírodních věd (bioplazma, vesmír). Legitimita takové nové antropologie bude vycházet z perspektivy celku při zodpovídání otázky „Co je člověk?“ a ze zkoumání duchovního rozměru člověka. Nutno však přiznat, že v záplavě proklamací o novém myšlení a strhující analýze elektronů v bioplazmě se poněkud vytratila filosofie. Dr. P. Laciak přednesl pojednání Pojecie horyzontu w fenomenologii E. Husserla, jehož horizont však nepřesáhl hranice fenomenologie, a tak se posluchač nedověděl co s fenomenologií na konci věku.

Sekce IV byla přece jen tematicky sevřenější, spjata jednotícím rysem antické filosofie. Dr. B. Dembinski promluvil o stále vděčném tématu: Platónovi (Platon: teoria dwu swiatów), Dr. D. Kubok přednesl referát Greckie zródla ontologii - Parmenides z Elei.

Během konference se seznámili i studenti ze Slezské univerzity (3), Univerzity Palackého (3) a Masarykovy univerzity (2). Jejich další diskuse však již tak hřejivá nebyla. Kromě jiného vznesli olomoučtí studenti velmi rychle obvinění vůči brněnské katedře filosofie; její studenti (tedy nejen přítomní vyslanci, ale všichni) prý nedostatečně ovládají dějiny filosofie, a to zejména filosofie středověké. Byla také potvrzena popularita knih prof. J. Šmajse, která vede k považování brněnské katedry za ekologistickou. Argumentace ohledně trestuhodné zaostalosti studentů z Brna se vinula od počtu semestrů věnovaných tomu kterému tématu, určujícím kritériem však bylo množství přednášek věnovaných středověké filosofii; byla také zmiňována kompetence členů kateder - přičemž, jak se brzy ukázalo, jedinými kompetentními jsou dva nejmenovaní deifikovaní bratři.

Ve středu 12. května se dopoledne konalo plenární zasedání; na něm pronesli své příspěvky polští filosofičtí koryfejové: prof. W. Koniew (Ontologia fundamentalna Martina Heideggera jako nowy paradygmat filozofii) a prof. A. Zachariasz (Filozofia wobec wyzwan przyslosci. O potrzebie etyki odpowiedzialnosci). Po obědě se delegáti znovu rozdělili do tří sekcí. V sekci III pronesli své referáty brněnští zástupci: doc. J. Zouhar (České myšlení na minulém přelomu století) a doc. B. Horyna (Evropa: domov Evropanů). Zároveň byla otevřena i studentská sekce, na níž vystoupili společně se studenty ostatních univerzit i brněnští vyslanci P. Macků (Jsou navrhovaná řešení ekologické krize naivním sněním?) a D. Špelda (Počátky moderny: Saint-Simon a A. Comte).

Na bouřlivém jednání studentské sekce se objevilo několik inspirativních myšlenek: například teze o ohrožení biosféry považovali olomoučtí studenti za přehnané, zato postulovali celospolečenskou krizi („ztráta smyslu“), jejímž řešením se má stát jediná zmiňovaná alternativa - návrat k tomášovské metafyzice, která je vrcholem filosofování. Při „sporu fakult“ polští a olomoučtí studenti poněkud udivili zvláštní vírou, která stála v pozadí jejich argumentace: filosofie je na světě od toho, aby řešila aktuální společenské problémy, zachránila životní prostředí a umožnila spasení člověka (lidstva). Nástrojem takového působení se má stát „aristokracie ducha“, která ovládá - a má ovládat - žeroucí a souložící masy; „aristokrat ducha“ se vyznačuje historickým vědomím a rozumovým vykročením z nesvéprávnosti. Takový člověk je „moudrý“ a povolaný k tomu, aby odvedl nemyslící masy na správnou cestu k budoucímu.