Jestliže Comte prohlásil, že myšlenky spravují svět a hýbají světem a že střídání v názorech musí mít hlavní vliv na postupné obměny života lidstva, pak Mill tento názor bezvýhradně potvrdil: "... řád lidského pokroku ve všech směrech závisí hlavně na řádu pokroku duchovních předsvědčení, tj. na zákonu postupných přeměn lidských mínění. (5,554).
Za shodou v principu vývoje však při bližším přihlédnutí shledáme závažné rozdíly. Pro Comta i pro Milla jsou sice změny v názorech rozhodujícím faktorem dějin, avšak zatímco Comte považuje za rozhodující pro další vývoj proces sjednocování názorů, Mill vidí rozhodující vliv především v rozvoji poznání. Zatímco v souvislosti s ideou názorové jednoty společnosti vystupuje u Comta pravda jako relativně hotový výsledek poznání a jednotící moment pravdy je pro něho nejdůležitější, Mill klade na první místo proces poznávání pravdy, neboť především tento proces je mu předpokladem všeho pokroku. A jestliže pojem pravdy umožňuje zdůraznit ideu duchovní jednoty společnosti, pojem rozvoje poznání umožňuje postavit na čelné místo ideu duchovní rozrůzněnosti. Mill našel v pozitivismu princip, který poskytuje možnost hodnotit názorovou nejednotnost společnosti kladně a zdůvodnit nutnost svobody zkoumání a svobody projevu: je to princip relativnosti poznání. Comte jej ovšem také začlenil do své teorie společnosti, avšak především ve smyslu historické relativnosti. Naproti tomu Mill kromě toho zdůrazňuje relativnost poznání individuálního, tj. podmíněnost názorů člověka jeho individuální zkušeností: "Svět znamená pro každého onu jeho část, se kterou se stýká, jeho stranu, jeho církev, jeho sektu nebo společenskou třídu... Ani v nejmenším není jeho víra v tuto autoritu otřesena tím, že jiné země, doby, církve, sekty, třídy a strany myslely nebo dosud myslí opačně. Zodpovědnost za správnost vlastních názorů přenechává svému vlastnímu světu a nemýlí ho, že jen náhoda rozhodla o tom, který z těchto četných světů se stal předmětem jeho víry" (3,31-32).
Člověk, protože je omezen svým světem, nepoznává předmět svého poznání v jeho celistvosti, nýbrž poznává jen některé jeho stránky. Východisko z této omezenosti jednotlivce vidí Mill právě ve spoluúčasti nejrůznějších názorů na procesu hledání pravdy: "Jedinou cestou, jak se poněkud přiblížit k poznání předmětu celého, je naslouchat, co o předmětu řeknou lidé nejrůznějších názorů, a studovat nejrozmanitější lidská stanoviska" (3,35-36). Tedy nikoli jednota, nýbrž různost názorů je předpokladem poznání věci v její totalitě.
Omezena není jen individuální zkušenost. Lidský duch je jednostranný, tj. není schopen obsáhnout pravdu všestranně: "proto obyčejně při převratech myšlenkových, když jedna část pravdy vzchází, druhá zaniká. Sám pokrok staví na uprázdněné místo zas jen pravdu jednostrannou a neúplnou a zlepšení spočívá ponejvíce jen v tom, že nový zlomek pravdy je nutnější a hodí se více potřebám doby" (3,79).
O tom, o čem se nepochybuje, se ani nepřemýšlí, ani nediskutuje. Není-li dovoleno o něčem pochybovat, nezíská tím tento názor důvěry a jistoty. Naopak, jen tehdy, zůstanou-li závory pochybování a spory protichůdných názorů otevřeny, můžeme nejen doufat v pokrok poznání, ale mít i jistotu, že "zatím jsme se jistě k pravdě přiblížili tak, jak to v přítomné době bylo možné. To je míra jistoty, které může mýlící se bytost dosáhnout, a to je jediná cesta k ní" (3,37).
Rovněž využití zkušenosti v procesu poznání předpokládá diskusi: "Člověk je schopen opravovat své mylné názory diskusí a zkušeností. Nikoli ovšem jedině zkušeností. Musí být diskuse, aby se ukázalo, jak je třeba zkušenosti rozumět. Mylné názory a mylná praxe ustupují ponenáhlu moci faktů a důkazů. Ale fakta a důkazy musí si lidé uvědomit, aby mohly působit" (3,35).
Bez svobodné diskuse se živá pravda stává mrtvým dogmatem: "Není-li volné diskuse, zapomenou se nejen důvody mínění, nýbrž i význam mínění. Slova přestanou budit ideje, pro něž byly původně určeny. Na místě životného nazírání a víry plnící duši zbude několik nazpaměť naučených frází" (3,67). Živý význam učení trvá, dokud trvá boj, avšak jakmile má učení zajištěno své místo, slábne boj o smýšlení, názory se dědí, přijímají pasivně, stávají se z nich formule, podle nichž se nežije. Tedy nejen pro poznání pravdy, ale též pro uchování jejího živého významu je nutná svoboda myšlení a projevu.
Ve svobodě tisku vidí Mill záruku proti samovládě a korupčnímu vládnímu systému. Protože "lid", jenž vykonává moc, není totožný s "lidem ovládaným" (3,9), tedy protože "vláda není se zájmy lidu úplně totožná, nesmí lidu předpisovat nebo určovat, jaké nauky a důvody smí slyšet" (3,27). Ze sféry pochybování a diskuse odmítá Mill vyjmout i názory, které jsou pokládány za nepostradatelné pro společnost: "V přítomném věku, kdy lidé nejsou sice příliš přesvědčeni o pravdivosti svých názorů, ale nevěděli by, co si bez nich počít, zakládá se nárok na ochranu (těchto názorů) před veřejnými útoky ani ne tak na jejich pravdivosti, jako na jejich důležitosti pro společnost" (3, 38). Svoboda slova je tedy omezována s odkazem na užitečnost nebo škodlivost učení, nikoli na jeho pravdivost nebo nepravdivost. Proti tomu Mill namítá, že pravdivost názoru je částí jeho užitečnosti a že tato užitečnost "je zase jen věcí osobního mínění, tak sporného, tak vhodného pro diskusi, tak jí vyžadujícího, jako názor sám" (3,39). Mill hájí svobodu diskuse i proti názoru, že diskusi je nutno omezit, protože lidé musí své názory pokládat za pravdu, aby mohli podle nich zařídit své chování: "Je velký rozdíl, pokládáme-li názor za pravdivý, poněvadž nebyl nikdy vyvrácen, nebo předpokládáme-li jeho správnost proto, abychom nedopustili jeho vyvrácení. Úplná svoboda odporu a útoku na naše názory je nezbytnou podmínkou, abychom je mohli učinit vodítkem svého chování" (3,34).
Každé omezení svobody diskuse předpokládá podle Milla nárok na neomylnost. Takovýto nárok znamená víc než pouhé přesvědčení o pravdivosti nějakého názoru - je rozhodováním otázek i pro druhé, jimž se nedovolí říci, co se pro mínění druhé strany uvést dá (3,41). Nejmocnější prostředek omezování diskuse vidí Mill v tlaku veřejného mínění, v označování odpůrců za špatné a nemravné lidi, ve "vypalování společenských znamení tomu, kdo se odváží znát se k názorům, jež jsou v klatbě společenské" (3, 54). Hlavní smysl potlačování svobody projevu vidí v tom, že se tak zajišťuje mír duchovního světa a zabezpečuje se tím, äby zůstaly věci lidské v těchže kolejích, na kterých se nyní pohybují" (3,56).
Z toho všeho Mill vyvozuje, že potlačení svobody projevu mínění je loupež spáchaná na lidstvu: je-li názor nesprávný, lidstvo se okrádá o možnost vyměnit omyl za pravdu, je-li správný, lidstvo přichází o hlubší porozumění a živější pojetí, jež plyne ze sporu pravdy s omylem. "Nemůžeme být nikdy jisti, že mínění, které chceme potlačit, je nesprávné, a i kdybychom si tím byli jisti, přece by potlačování mínění nepřestalo být zlem" (3, 30).
Tedy nikoli názorová jednota, nýbrž spor je v Millově pojetí jak předpokladem pokroku, tak také jediným zdrojem jistoty a důvěry. Mill Comtovi vytýká, že zavedení sociální vědy chápe jako její dokonalé rozvinutí a že zavedení pozitivní metody chápe jako odstranění všech sporů v názorech sociálních myslitelů. Sám se domnívá, že vlivem komplikovanosti společenských jevů a mnoha osobních i třídních zájmů "vyhlídka na jednomyslnost sociologů, která prostou vahou autority této jednomyslnosti vynutí bezpodmínečný souhlas, mizí v nekonečné dálce" (2,86). Pro Milla je pravda "ve velkých a praktických záležitostech života otázkou smíření a spojení protiv", avšak protože jen velice málo myslitelů je schopno všestranně obsáhnout její různé stránky, musí se pravda "ponechat hrubému vyřízení bojem" (3,82).
Se zdůrazněním významu rozmanitosti a boje názorů v procesu poznání je u Milla spjat důraz na kritické myšlení. V tomto směru odmítá nejen Comta, nýbrž tendenci celé doby: "Dnes je módou pohrdat negativní logikou, která odkrývá slabosti teorie a omyly v praxi, aniž by sama podávala pozitivní pravdy. Taková kritika by ovšem byla chudým posledním rezultátem, ale nemůžeme ji dost vysoko ocenit jako jeden z prostředků k dosažení pozitivní znalosti nebo přesvědčení" (3,77).