Jaroslav Kudrna

31. 10. 1926 Vlkanov - 25. 3. 1996 Brno

Narodil se v rodině se starou učitelskou tradicí. Po maturitě na gymnáziu v Chrudimi studoval (1945-49) na FF UK dějepis, filozofii, italštinu a španělštinu. V r. 1949 obhájil doktorskou práci K Hegelovu pojetí praxe. V l. 1950-53 učil na Zdravotní škole v Mariánských Lázních a na Gymnáziu v Karlových Varech. Od r. 1953 působil na katedře historie FF MU v Brně. V r. 1959 obhájil kandidátskou práci z právně obecných dějin Lex Baiuvariorum a Lex Alamanorum a počátky feudálních vztahů v jižním Německu, vztahující se k problematice barbarských zákoníků jihoněmecké oblasti. V r. 1963 se habilitoval na základě monografie Stát a společnost na úsvitu italské renesance, v r. 1968 byl jmenován profesorem obecných dějin. R. 1969 získal na základě svých prací o italské renesanci doktorát věd. Často přednášel na různých evropských univerzitách a spolupracoval s řadou zahraničních historických a filozofických institucí (SRN, Itálie, Francie, Irsko, Rakousko, USA aj.). Účastnil se aktivně i řízení brněnské univerzity, např. v l. 1969-73 jako prorektor pro vědu a výzkum. V r. 1986 byl jmenován členem-korespondentem ČSAV.
Základem K. vědeckého zájmu je postižení souvislostí historicko-filozofického vývoje v dějinách a odhalování vnějších i vnitřních genetických vztahů v historickém procesu. Jeho široký erudiční základ mu umožnil propojení historické a filozofické problematiky. K. metodologická a tematická orientace byla předznamenána již jeho prvními pracemi, které vyplývaly z enormního zájmu o strukturu myšlení G. W. F. Hegela a G. Vica a o jejich vřazení do vývoje filozofického a historického myšlení. Při studiu hegelovské problematiky se snažil dobrat hlubšího sociálně politického vkořenění Hegelových názorů na společnost. Vico ho zaujal svou koncepcí filozofie dějin; šlo mu zejména o výklad Vicovy kritiky descartovského mechanického materialismu a Vicova rozpracování dialektického myšlení. Komparativní studie věnoval filozofické koncepci Herdera a Vica. Zájem o dějiny italské renesance ho přivedl ke zkoumání myšlení význačných (zejména italských) filozofických osobností 13.-14. století a jejich místa ve společensko-politickém vývoji Evropy. Zajímavé výsledky přinesla K. analýza Aristotelovy Politiky v názorech myslitelů 13. století (Tomáš Akvinský, Marsilius z Padovy). Studie politického myšlení Danta Alighieriho (zejména na základě rozboru Božské komedie) vedly k analýze vztahů středověkého či raně renesančního myšlení k politicko-společenské dimenzi studia společnosti. Závěrečná etapa italského renesančního myšlení je prezentována a završena v práci o historicko-politických názorech Machiavelliho a Guicciardiniho. Na rozdíl od koncepcí Barona či Chaboda ukázala, že problém jednoty či diskontinuity Machiavelliho díla lze řešit pouze z aspektu postoje Machiavelliho k soudobým problémům Itálie; zdůraznila tedy pragmatičnost Machiavelliho myšlení.
K. přínos k nejnovější evropské historiografii lze vysledovat od jeho studií revize německé historiografie po r. 1945 až po obsáhlé studie z přelomu 70.-80. let o pozitivistických tendencích v německé, francouzské a italské historiografii. V této oblasti vytvořil základnu pro analýzu a komparaci stěžejního západoevropského dějepisectví, na které se napojují jeho studie o škole Annales (seriální historie, dějiny mentalit) či o vlivu Croceho filozofie dějin na (nejen italské) dějepisectví.