Jednou z možných reakcí je například enormní posílení některých rysů vlastních každému vědeckému zkoumání a takovým typickým případem je v současnosti skepticismus. Současné skeptické postoje ve vědě mají ovšem velmi málo společného s historickou formou skepticismus, jak ji známe například z helénistického období řeckého filosofování. Skepticismus jako filosofický směr je možné zařadit do doby 300 př. n. l. - 200 n. l. a rozlišit skepticismus starší (Pyrrhon, Timon), střední (Arkesilaos) a mladší (Agrippa, Sextos Empeirikos). Spolu s dalšími filosofickými směry helénismu je to z velké části životní postoj usilující o stav ataraxie. Hlásá gnoseologickou zdrženlivost, negativní postoj k možnostem poznání v situacích, kdy je nutno volit mezi dvěma protichůdnými tvrzeními. Podle skeptiků nelze privilegovat žádné z těchto tvrzení, protože nikdy neexistují, resp. nemáme k dispozici dostatečně hodnověrné důvody pro ospravedlnění volby. Neznamená to však popírání možnosti či existence čehokoliv hodnověrného; hodnověrné jsou např. naše smyslové vjemy a údaje, nejednoznačnost se objevuje až na úrovni soudů, tvrdících, že něco skutečně existuje. Při hledání cesty vedoucí k dosažení ataraxie je třeba, podle skeptiků, zodpovědět tři otázky: 1. Z čeho jsou věci, 2. jaký postoj k nim zaujmout, 3. co tím získáme a odpovědí na ně jsou vlastní charakteristikou skepticismu: 1. Nevíme a vědět nemůžeme, 2. proto se musíme zdržet jakéhokoli úsudku, 3. a tím získáme klid a blaženost.
Podrobněji je skeptický postoj vyjádřen v tzv. tropech, kterých bývá uváděno deset, a které představují argumentaci pro nutnost zdržovat se soudu o pravdě, což v důsledku představuje nemožnost poznání, přinejmenším teoretického. Převážně se argumentuje růzností lidí, jejich povah, fyzických, fyziologických a psychických možností, růzností věcí a jejich proměnlivostí v čase, růzností prostorových vztahů, nestejnorodostí složení, apod.
Současná věda má daleko k takovémuto rezignovanému postoji definitivního odmítnutí poznání, její skepticismus se projevuje mnohem více jako metodologický princip. I to je ostatně další z historických podob skepticismu, kdy se z původního konečného stanoviska rezignace na poznání stává výchozí bod poznání, kdy je skepticismus zvolen pouze proto, aby následné vědění bylo založeno na nové jistotě, jejíž další zpochybňování již není účelné, protože to jsme si již prodělali na samém začátku poznávání, kdy bylo zpochybněno vše, co se dalo.
V případě skepticismu jako metodologického prostředku již nejde o formulaci převážně životního postoje s morálními konotacemi, ale mnohem více o snahu zbavit poznání všech prvků, které jej činí nevěrohodným i za cenu zamítnutí doposud dosažených výsledků. Není původním záměrem odmítnout poznání, ale najít to, co jej může nerozporně, evidentně, potvrdit.

Být skeptický metodicky již není, narozdíl od historické podoby skepticismu jako teorie a postoje, jednoznačným určením, ale je možné rozlišit určité stupně metodického skepticismu. Lze být skeptický...

... k něčemu. V tomto případě je privilegovanému modelu dána důvěra, ostatní je zpochybněno. To, který model je privilegovaný, bývá určeno mnohdy mimognoseologicky, například pragmaticky nebo historicky. Skepticismus se v tomto případě stává prostředkem, který zajišťuje jistou kvalitu a úroveň poznání v mezích dosažené a platné evidentnosti tím, že nové teorie nutí prokázat svou hodnověrnost prostředky obvyklými v uznávaném modelu. Pomáhá tak udržovat fungující model kompatibilní ve všech jeho složkách navzájem. Tato nejmírnější forma metodického skepticismu může být ztotožněna s obecně kritickým postojem, kladoucím důraz na verifikaci či falsifikaci, logickou konzistentnost, možnost vyslovovat predikce, které lze kontrolovat. Upřílišnění tohoto postoje, tj. zaujetí apriorního negativního stanoviska vůči nestandardním postupům a řešením, může mít za následek odmítání i nadějných (správných) řešení ve fázi domněnek či hypotéz, které teprve hledají své potvrzení. V hraničních případech změn paradigmat se tak skepticismus v této podobě může stát brzdou v prosazování a přijímání nových poznatků.
... ke všemu. Je to podstatně důslednější postoj. Explicitně není privilegován žádný ze stávajících modelů, zpochybněno je veškeré poznání a snahou je vyhnout se spolu se vším dosavadním věděním i nepatřičným předsudkům a bez nich vybudovat nový poznávací model (Descartova metodická skepse, Husserlova hyperskepse). Tato podoba skepticismu ovšem není použitelná v běžném procesu poznávání, není to skepticismus "pro každý den", ale má smysl pouze jako formulace výchozího stanoviska, kdy se hledají základní postuláty a po jejich přijetí většinou již nastupuje skepticismus v mírnější, dříve uvedené podobě.
... i ke svému skepticismu. I když tento postoj často může přerůst v životní stanovisko a vrátit se tak až ke svému původnímu významu vyjádřenému v historické podobě skepse antické filosofie, kdy přestává být čistým gnoseologickým nástrojem, dnešní projevy této varianty metodické skepse nebývají tímto návratem k antickým myšlenkám, ale zcela aktuálním metodologickým postojem, který vyrůstá z uvědomění si komplexity světa, jeho obtížné postižitelnosti ve všech detailech, z problematičnosti snah úspěšně si nárokovat vlastnictví pravdy, ze střízlivého opětovného promýšlení slabých stránek pojetí objektivity v podobě novověkého nadšení a víry v brzké vytvoření univerzálního popisu světa. Skepticismus této podoby vzdaluje vědu její sebevědomé variantě 17. až 19. století a opravňuje ji - vedle skeptického postoje k sobě samé - zaujmout přísně skeptické stanovisko i vůči všem tzv. alternativním přístupům.¹ Ze strany älternativních" postupů, pak je možné se setkat s pokusy uplatnit výhrady vůči současné vědě, které jsou z hlediska této poslední formy skepse neopodstatněné, ale přesto si jich všimneme blíže.

1. Věda o sobě nepochybuje, vše je jí jasné. Naopak tvrdošíjně zpochybňuje vše, co stojí mimo její (oficiální) rámec.

Kdyby skutečně věda taková byla, znamenalo by to její konec a nebyla by zde žádná konkurence alternativním metodám a v důsledku ani samotná pavěda. Věda se zrodila z pochybování, z nejasností a ze snah překonat tyto stavy. Je pravda, že již několikrát se v dějinách vědy stalo, že si mnozí její představitelé mysleli, že konečně již nastal stav ne-pochybování, že vše podstatné již bylo vyřešeno, ale byla to zase jenom věda, tj. její skepse a přísné metody, která ukázala na neoprávněnost vlastní domýšlivosti. Několikrát tak již potvrdila své ßamočistící" schopnosti a jejich úspěšné použití ve vlastním případě ji opravňuje použít je i na všechny ostatní reflexe světa, které se domnívají, že jsou vědě konkurencí. A zde spočívá zdroj jedné z nejčastějších nevraživostí mezi vědou a pavědou. Pavěda není prostě jen jinou reflexí světa, jako třeba umění. Nikdo racionálně uvažující se nepokouší podrobit poezii věcné argumentaci a chtít důkazy poetických výpovědí. Na druhou stranu se básníci nesnaží své čtenáře přesvědčit, že četba jejich díla je zbaví všech fyziologických neduhů a nutnosti jít k lékaři. Pavěda je nedůsledná: nechce být testována podobně jako umění (nebo systematicky odmítá negativní výsledky testů), ale chce mít obecně uznávané a závazné výsledky podobně jako věda.

2. Věda jde přímočaře a neomylně cestou pokroku, vše je v ní pozitivní, neobsahuje žádná konkurenční vysvětlení a proto je nutné nějaká nabídnout.

Toto tvrzení může být výsledkem náhledu na vědu, který je v podstatě nehistorický (nebo historii dobře nezná), a i ze současného stavu vybírá jen nejhrubší obrysy. Samotné dějiny vědy jsou důkazem neoprávněnosti uvedené námitky, v historii se objevila řada koncepcí, které byly postupně a často i neochotně opouštěny (kosmologický člen v původním relativistickém modelu vesmíru), nahrazovány jinými (model statického vesmíru a nový dynamický obraz) či zanikaly zcela bez náhrady (éter, flogiston). Výsledný obraz pak sice může z velkého odstupu vypadat jako poměrně přímá line bez odboček, ale je to jen optický klam. Stejně tak nám podrobnější pohled na současnost vědy odhalí množství hypotéz, které si konkurují při pokusech vysvětlit dosud nezodpovězené otázky (typickým příkladem mohou být snahy o teorii všeho). Uvedená námitka je tak vlastně projevem neznalosti dějin vědy a současných snah, ve kterých je dostatečně patrné střetávání konkurenčních vysvětlení aktuálních problémů. Věda zdaleka není přímočarou cestou bez slepých odboček a z hlediska nabídky vysvětlení také není homogenním celkem. Je to živý útvar, který neustále hledá optimální uspořádání, zkouší různé možnosti a vyvíjí se.

3. Věda se brání přijmout netradiční vysvětlení, protože by mohla přijít o svůj monopol.

Zdá se, že dějiny vědy 20. století přímo vyvracejí tento předsudek. Stačí si jen připomenout situaci ve fyzice na konci století předchozího a řadu měření a pokusů, které měli uvést do souladu některá fakta v tradičním duchu, až nakonec po četných marných pokusech se objevilo vysvětlení, které bylo nejméně tradiční ze všech - teorie relativity a záhy po ní první obrysy kvantové mechaniky. Nic "netradičnějšího" než je právě kvantová mechanika zatím asi lidský duch nezformuloval. Pokud ovšem námitka pod pojmem "netradiční" hledá například neracionální, pak má pravdu. Věda se vždy musí bránit neracionálním pokusům o výklad světa, ovšem nikoli z obavy o ztrátu monopolu, ale prostě proto, že se snaží být konzistentním vysvětlením, které lze dokázat či vyvrátit, které je sdělitelné a pokud možno maximálně netečné vůči individuálním zvláštnostem svých tvůrců. Vysvětlení, které nesplňuje tyto a další základní požadavky, již není vysvětlením, ale interpretací a není tedy pro vědu konkurencí. Tak, jako vědě nekonkuruje umění, nemůže jí konkurovat ani jiná interpretace světa, ať se tváří jakkoli.

Ve všech uvedených případech je ovšem dobré si uvědomit, že jakákoli varianta redukcionismu v sobě může skrývat nebezpečí své přeměny v podobu, která zanedbává souvislosti (zejména kvalitativní určení) a může být v důsledcích škodlivá či dokonce nebezpečná. Typickou ukázkou může být současný vztah společnosti a přírody a ekologická hrozba. Například ekonomický redukcionismus v popisu společnosti prostě není schopen pojmout takové hodnoty jako je stabilita ekosystému, není s to pochopit současný stav světa, vesmíru jako nenahraditelný a neopakovatelný výsledek vzešlý z minulého vývoje, redukcionismus v jakékoli podobě zatím stále přistupuje ke světu spíše z pozic pozorovatele klasické fyziky, tj. z pozic vnějšího manipulátora, nikoli přímého účastníka. V každém případě je redukcionismus v podobě sjednocujících teorií nedílnou a nezbytnou součástí vývoje vědy a je - kromě zmíněné ekologické výjimky - užitečným nástrojem a pokud dokáže překonat antropocentrické iluze, může jím být i nadále.³

Footnotes:

¹ Výraz älternativní" ovšem není zcela přesný. Věda v zásadě nemůže mít nic proti "jiným" přístupům ke světu, proti umění, každodenní zkušenosti a třeba i náboženství. Älternativní" však bylo zneužito pro označení variant interpretace světa (a manipulace s ním), které jsou "pavědecké", tj. chtějí dosáhnout v podstatě stejných výsledků jako věda (objektivně uznaných), ale jinou, kratší cestou, na níž není místo pro racionální argumenty a objektivní testování.

² Upozorňuji ovšem, že tato třetí charakteristika už je mnohem spíše mojí interpretací, u fyziků bychom takové postoje explicitně vyjádřené hledali asi těžko.

³ K ekologické výjimce. Redukcionismus je čistě gnoseologickým nástrojem, poznávacím instrumentem vědy, kdežto člověk, jako tvůrce civilizace není primárně vybaven na hledání pravdy, ale na přežití. A ekologická krize rovněž není otázka akademické pravdy, ale je to věc přežití. Je možné být v souladu, a proto přežít a teprve následně pochopit.