V tomto krátkém zamyšlení nad otázkou z nadpisu mi nepůjde o potřebnost filozofie pro žádnou jednoznačně vymezenou skupinu lidí, ale o odpověď na otázku, proč prakticky my všichni, proč každý z nás v této zemi potřebujeme filozofii.
Musím vyjít z teze, že bez filozofie se dost dobře neobejdeme
při aktivní účasti na vytváření svého světového názoru (při osvojování
základních znalostí o světě, při tvorbě hodnotových představ
a vytyčování etických, některých ekologických i jiných norem);
neobejdeme se bez ní rovněž při uvažování o širších souvislostech
získaných poznatků a informací, hlavně pak v tom případě, nechceme-li
propadnout falešné ideologii. Filozofie nám pomáhá objevovat
cesty a metody nejen jak hledat a nalézat fundamentální poznatky
všeho druhu, ale také jak jednat, jak se v životě rozhodovat.
Schopnost objevovat širší až filozofická zdůvodnění pro všechno
patří ke kultuře myšlení a života, pomáhá zdokonalovat komunikaci
mezi lidmi a tím i jejich mírumilovné propojování a integrování
zdola. (Jde tedy hlavně o světonázorovou, ideologickou, poznávací,
metodologickou, heuristickou, kulturní, komunikační a integrační
funkci filozofie v duchovním a materiálně praktickém osvojování
světa člověkem.)
Často se připomíná, že v osobních krizových obdobích může filozofie
být utěšitelem (útěchou, plynoucí z nadhledu), a také to, že
co nejčastější účast na hostině moudrosti (filozofie je totiž
přátelením se s moudrostí, usilováním o moudrý přístup ke všemu)
může se stát příležitostí k významnému obohacování života každého
člověka. Pro mnohé z nás je filozofie nedocenitelná, neboť víme,
že také s její pomocí (bez ní to prakticky beze zbytku nejde)
můžeme svět kolem nás poznat dost přesně, a to téměř takový,
jaký je ve skutečnosti, a pouze pak můžeme hledat, nalézat a
uplatňovat ty nejoptimálnější metody a způsoby, jak jej měnit
a změnit, aby byl sociálně co nejspravedlivější.
Slyším v duchu mručení prakticistů, tj. hlavně těch praktiků,
kteří se domnívají, že se bez filozofie přece jen obejdou. Někteří
z nich právem připomínají Goethovu myšlenku o zeleni stromu života
proti šedi každé teorie, tedy i filozofické. Jiní rovněž oprávněně
opakují prastarou pravdu, že nejprve je nutno žít, a pak teprve
je možno filozofovat. Jenže v našem národě právě tyto pravdy
vždy tanuly na mysli všem opravdovým filozofům. Ironické výzvy
typu "Nefilozofuj a dělej!" jsou produktem nedorozumění, nejspíše
příliš širokého používání pojmu "filozofie", slova "filozofovat"
aj. Od Jana Husa přes J. A. Komenského a T. G. Masaryka až třeba
ke Karlu Kosíkovi čeští skutečně tvůrčí filozofové byli a jsou
na výši nejen při řešení základních filozofických problémů své
doby, ale také - a to především - rozebírali a rozebírají tu
filozofickou problematiku speciálních oborů a existujících sociálních
jevů, která byla a je aktuální, a proto v životě lidu a pro jeho
další osudy přímo klíčová. (Prvý jmenovaný se takto zaměřil na
teologii a tehdejší praktiky katolické církve, druhý kromě teologie
na pedagogiku, svou všenápravu, na boj za práva svého lidu atd.,
třetí především na sociologii, historii a politologii podobně
jako čtvrtý jmenovaný.)
Vzorem v tomto směru byl a je T. G. Masaryk, který byl nejen
filozof par excellence, ale také autorem, který se
fundovaně zamýšlel nad filozofickými problémy sociální otázky,
různých dílčích sociálních jevů, našich národních dějin, světově
revoluční podstaty první světové války apod. Jeho teoretická
činnost vyvrcholila v praktickopolitické aktivitě, v níž se sokratovsky
nezalekl ani toho, že ho rakousko-uherský soud odsoudil k smrti.
Česká tvůrčí filozofie, která se nikdy nespokojovala a nespokojuje
ani pouze s analýzou fundamentálních myšlenek světových filozofů,
ani jenom s vlastním hloubáním o odtažitých filozofických otázkách
jako takových, vždy usilovala a usiluje o to, aby v zájmu lidu
a pro lid vytěžila maximum z konkrétní aplikace svého základního
filozofického uvažování.
Nemohu však nezdůraznit, že nejenom připomenutá aplikace, ale
znalost tvůrčího řešení mnohých základních problémů filozofie
je pro nás často velmi potřebná. (Rozumí se filozofie, pojímané
jako důsledně otevřená, stále se proměňující a zdokonalující
se soustava problémů; každý údajně definitivní, uzavřený a nekriticky
přijímaný systém domněle filozofických poznatků není filozofií,
ale spíše věroukou.) Např. při hledání zevrubné odpovědi na otázku,
proč zanikl pokus o socialismus v SSSR a jaké byly příčiny jeho
zániku i jinde ve východní Evropě, se nikdo z nás bez znalosti
toho, jak soudobá filozofie řeší své příslušné základní problémy,
dost dobře neobejde. (Otázku si klade velmi mnoho lidí u nás
i ve světě; odpověď na ni totiž pomáhá politicky se orientovat
i v současnosti.) Naprosto nezbytná je znalost toho, jak se dívá
současná filozofie na vzájemný vztah mezi materiálními a ideálními
faktory v lidských dějinách (nebere se občas v úvahu, že v krátkých
obdobích či etapách bývá někdy ideální rozhodující), jak dnes
filozofie pojímá v celé jeho složitosti problém příčinnosti ve
společenském dění atd. Bez těchto znalostí je možno vyslovovat
stovky i tisíce stručných i obsáhlých odpovědí na uvedenou otázku,
žádná z nich však nejspíš nebude na dosažitelné úrovni soudobého
bádání. Jednotlivé teoretickoekonomické, národohospodářské, historické,
politologické, praktickopolitické či jiné přístupy k této otázce
jsou - při vší možné perfektnosti a akribii jejich autorů - svým
způsobem nedokonalé, protože jsou jenom dílčí. Každému z těchto
přístupů jednak většinou chybí něco z obecně metodologického
fundamentu, jednak se mu často nedaří postihnout něco důležitého.
Jsou nutně neúplné, a proto abstraktní (od něčeho důležitého
abstrahují). Postrádají v současnosti dosažitelnou komplexnost
a myšlenkovou konkrétnost.