Ignác Antonín Born

* 26. 12. 1742 Karlovský Bělehrad (Alba Iulia)

† 24. 7. 1791 Vídeň

Narodil se v Sedmihradsku, kde jeho otec podnikal v dolování. Absolvoval latinskou školu ve Vídni; krátce byl novicem v jezuitském řádu. V Praze vystudoval práva (1763; dizertace De finibus iuris naturae). V l. 1763–66 poslouchal na pražské FF přednášky montanisty, profesora hornických věd Jana Tadeáše Peithnera, které ho natrvalo získaly pro hornickou problematiku a následně pak pro geologii a disciplíny s ní spojené. V l. 1769–70 získával další zkušenosti – už jako dolnouherský horní rada – na Slovensku (Štiavnica) a na výzkumné cestě po Sedmihradsku a Banátu. V l. 1770–72 byl v Praze přísedícím v Úřadu nejvyššího hormistra a mincmistra Českého království. V té době vydával recenzní přírodovědecký časopis Prager gelehrte Nachrichten (1771–72). (S profesorem FF Františkem Zenonem, prvním českým sběratelem zkamenělin, v něm diskutoval o významu zkamenělin pro studium geologických dějin Země.) Ve studii O vyhaslé sopce u města Chebu (1773), navazující na zkoumání F. J. Kinského, se hlásil k vulkanismu, tj. k teorii o vlivu sopečné činnosti na utváření povrchu Země, jež tehdy soupeřila s tzv. neptunismem, zdůrazňujícím v té věci úlohu vody. V r. 1772 přesídlil na svůj statek Staré Sedliště u Tachova, mj. proto, aby tu vědecky zpracoval svou bohatou sbírku nerostů a zkamenělin, kterou sem převezl z Prahy; po ukončení práce (Lithophylaticum Bornianum I–II, 1772, 1775) sbírku r. 1775 prodal Britskému muzeu. V l. 1776–80 pořádal sbírky ve vídeňském dvorním kabinetu přírodnin (Index rerum naturalium Musei Caes. Vindob. P. I. Testacea, 1778). Ve Vídni, kde už zůstal natrvalo (a kde byl r. 1779 jmenován dvorním radou dvorské komory pro mincovní a horní záležitosti), se pro podporu věd snažil získat i tamější zednářskou lóži K pravé svornosti. V září 1886 se ve Sklených Teplicích na Slovensku zúčastnil jednání přírodovědců-montanistů (navštívili tu první evropskou amalgamovnu, postavenou podle B. návrhů), které dalo podnět k založení mezinárodní Společnosti pro báňské vědy.

„V B. přírodovědě se protínaly nejpokrokovější směry evropského přírodovědeckého myšlení osvícenské doby. Byl skvěle informován o tom, co se děje na evropském severu i na evropském západě. Dokázal pro sebe abstrahovat to, co bylo nejnosnější, a uplatnit to, co si osvojil, při formulování tematiky vědeckého bádání a interpretaci jeho výsledků“ (J. Haubelt). K šíření vlivu osvícenských myšlenek u nás B. významně přispěl i svou organizační činností: Už kolem Prager gelehrte Nachrichten se ustavil Učený klub, aby přispíval k morální i materiální podpoře domácího vědeckého bádání. Na jeho půdě vznikly i vlastenecké projekty „borniánů“: Effigies virorum eruditorum atque artificium Bohemiae et Moraviae (hlavním autorem těchto podobizen vzdělanců byl František Martin Pelcl) a Acta litteraria Bohemiae et Moraviae (vydával je Mikuláš Adaukt Voigt). Klub byl předzvěstí Soukromé učené společnosti nauk, která se někdy v l. 1773–74 z B. iniciativy ustavila jako první „akademie věd“ u nás (B. byl už členem berlínské Společnosti přátel výzkumu přírody); v l. 1775–84 vydala – za B. vedení – šest svazků Abhandlungen (Pojednání Soukromé společnosti v Čechách pro povznesení matematiky, vlasteneckého dějepisu a přírodovědy). K členům Společnosti patřili F. M. Pelcl, M. A. Voigt, F. J. Kinský, J. Stepling, J. Tesánek, G. Dobner ad. Po B. odchodu do Vídně Společnost upadala, avšak po r. 1784 došlo opět k jejímu oživení: lékař a přírodovědec Jan Mayer, spolu s některými dalšími členy (A. Strnad, K. R. Ungar) usiloval především o to, aby Společnost získala statut veřejné organizace. Společnost začala užívat označení Česká společnost nauk, od r. 1792 pak Královská česká společnost nauk. – K B. proslulosti přispěla i jeho „vedlejší“ satirická dílka: Spisek Státní paruka (1772) je zaměřen proti konzervativním, na feudálním smýšlení zůstávajícím představitelům státní byrokracie. I když šlo obvykle o lidi se šlechtickými tituly, B. šlechtu samu neodmítal: K jeho blízkým spolupracovníkům ve Společnosti patřil hrabě František Josef Kinský (1737–1805), svého času velitel Vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě, který byl nejen vědecky činný (také s jeho jménem jsou spjaty počátky české geologie), ale i vlastenecky smýšlející (v pedagogicky laděné Úvaze o důležitém předmětu hájil češtinu jako mateřský jazyk Čechů). V Monachologii (1783) B. ostře satirickým, až nevybíravým způsobem odsoudil všechny mnišské řády jako instituce jen pomáhající „zhášet světlo rozumu“, nijak neprospívající skutečné víře a zbožnosti. Monachologie vyšla několikrát francouzsky v čase francouzské revoluce a její český překlad vydala naše Volná myšlenka.

Bibliografie:
◦ Die Staatsperrücke. Eine Erzählung, Wien 1772;
◦ Joannis Physiophili speciem Monachologiae, Wien 1783, čes. Přírodopis mnichů, př. Z. Gintl, 1934;
◦ Bergbaukunde I–II, Leipzig 1789.

Literatura:
◦ OSN;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ Antologie, 1963;
◦ J. Haubelt: České osvícenství, 1986;
◦ J. Lněníčková: České země v době osvícenství, 1995.

jg