Petr Chelčický

* kolem 1390

† asi před 1460

O jeho osobnosti i díle panují nejasnosti (F. M. Bartoš jej ztotožňuje se zemanem Petrem Záhorkou ze Záhoří u Chelčic, poblíž Vodňan, který se narodil asi r. 1379). Ve svém myšlení nebyl vázán tradicí středověkého vzdělání a také život na venkově mu umožnil svébytný náhled na sociální, filozofické i teologické otázky. Byl samouk: dobře se orientoval v bibli (a s přihlédnutím k soudobé životní praxi ji také osobitě vykládal), čerpal bohaté vědomosti z dostupných českých či do češtiny přeložených latinských pramenů (mj. z četby náboženskoetických traktátů Tomáše Štítného), citlivě navazoval na podněty valdenství. Na počátku husitské revoluce, v l. 1419–20, navštívil Prahu a diskutoval s univerzitními mistry, mezi nimiž byl ve vážnosti. Dostal se do kontaktu i s husitskou stranou, zejména se strážcem Husova reformátorského odkazu Jakoubkem ze Stříbra, který mu přiblížil Viklefovy a Husovy spisy (Jakoubka nazval „mužem veliké tichosti“, rozešel se s ním v otázce možného ospravedlnění války), později s Janem Rokycanou, i s táborskými radikálními kněžími, zejména s M. Biskupcem; střetl se s táborským seniorem Mikulášem z Pelhřimova, proti němuž hájil v podstatě Jakoubkovo učení o večeři Páně. Rozhovory s nimi i jejich literární tvorba se promítaly do jeho vlastních náboženských a sociálních úvah. Na sklonku jeho působení se kolem něho utvořil okruh žáků a přívrženců; prostřednictvím Rokycanova žáka a příbuzného bratra Řehoře Krajčího navázala na Ch. myšlenky nově vzniklá Jednota bratrská.

Na začátku své publikační dráhy formuloval v drobných česky psaných traktátech, jejichž datace je předmětem sporů, úvahy o nepřípustnosti užití fyzického násilí ve službách víry (O boji duchovním, 1421); odmítal i spravedlivou válku a jediný boj, k němuž vyzýval i bojovně naladěné tábory, měl duchovní povahu (odpor proti ďáblu). V traktátu O církvi svaté (po 1421) vyložil svůj názor na církev jako jediné tělo s mnoha údy, které si jsou vzájemně rovny, a které jsou řízeny jednou hlavou – Kristem; kritizoval světskou moc církve, která na sebe pohlíží jako na „sbor vyvolených k spasení“. S odkazem na bibli zamítal jako nekřesťanské středověké rozdělení společnosti na tři stavy – rytířský, duchovní a robotný a hlásal rovnost všech lidí (O trojím lidu řeč, asi 1425). V traktátu O těle božím vyjádřil své názory na učení o eucharistii. Myšlenky svých starších traktátů doplňuje, patrně až v pozdější době, souborem kázání na sváteční a nedělní biblická čtení; vycházeje z evangelijních úryvků (tzv. perikop) rozvíjí úvahy na rozmanitá světská i náboženská témata (Postila. Kniha výkladuov spasitedlnych, asi 1435, tisk 1522). Z 2. poloviny 30. let je i drobnější spis Řeč o základu zákonů lidských, v němž se zamýšlí nad vztahem zákonů a morálky: odmítá stát jako pohanskou instituci, neuznává světské, lidmi formulované zákony; za závazné považuje pouze zákony duchovní, boží, které mají původ v bibli. V rozsáhlém a myšlenkově nejpropracovanějším traktátu Siet viery pravé (po 1440, tisk 1521) vynáší svůj soud nad zpohanštělou církví, která odmítla následovat chudého Ježíše. Sítí rozumí církev a pravou křesťanskou víru, která zachraňuje lidi z hříchů, podobně jako se sítí vytahují z moře ryby. Kacíři a hříšníci svým špatným životem síť trhají. Nejvíce škody jí však způsobují dvě velryby, papež a císař. V prvé části Ch. sleduje zesvětštění křesťanství a zároveň ukazuje, jak světská moc i církev jsou v rozporu s křesťanskou naukou. V druhé části zkoumá, jak jednotlivé společenské vrstvy („roty“) přestupují zásady křesťanství. Při analýze soudobého společenského stavu se staví na stranu selských robotníků a drobných řemeslníků. Kritizuje nejen vysoké feudály, ale i měšťany (města považuje za zdroj zkázy; spravedlivou společnost představují jen lidé tělesně pracující). Vedle zmíněných prací se dochovalo na padesát drobnějších traktátů většinou k čistě teologickým otázkám. – Na Ch. učení navazoval (upozorněn Masarykem) L. N. Tolstoj, s úctou o něm hovořil T. G. Masaryk (např. v České otázce z r. 1895 charakterizuje Ch. slovy: „jasný, důsledný, neohrožený myslitel a pracovník, a přece nepřítel násilí, Hus a Žižka v jedné duši. Člověk cele český, netknutý latinskou učenou scholastikou, ale nikoli nepřítel pokroku, naopak vřelý jeho zastánce a šiřitel“), jeho příkladem se inspiroval P. Pitter ad.

Bibliografie: (z edicí)
◦ Menší spisy 1–2, ed. J. Karásek, 1891–92 (O očistci, O šelmě a obrazu jejiem, Jiná řeč o šelmě a obrazu jejiem, Řeč a zpráva o těle božím, Řeč o základu zákonů lidských, O svědectví, Řeč na 20. kapitolu sv. Matouše, Řeč sv. Pavla o člověku starém a novém, Výklad na pašije sv. Jana);
◦ Sočinenija P. Ch., Petrohrad 1893;
◦ Postila, ed. E. Smetánka, 1900–03;
◦ Siet viery, ed. E. Smetánka, 1912, 1929, ed. Z. Tobolka, 1926 (faksimile tisku z r. 1521), ed. F. Šimek, 1950;
◦ Dva traktáty, ed. E. Smetánka, 1932 (Výklad na 2. epištolu sv. Jana, O základu zákonů lidských);
◦ O trojím lidu, O církvi svaté, ed. R. Holinka, 1940;
◦ Drobné spisy, ed. E. Petrů, 1966 (O boji duchovním, O trojiem lidu řeč, O církvi svaté, Replika proti Mikuláši Biskupcovi).

Literatura:
◦ P. Pitter: Chelčický, Tolstoj, Masaryk, 1931;
◦ R. N. Foustka: Politické názory P. Ch., 1948;
◦ R. Foustka: P. Ch. názory na stát a právo, 1955;
◦ E. Petrů: Soupis díla P. Ch. a literatury o něm, 1957;
◦ F. M. Bartoš: P. Ch., duchovní otec Jednoty Bratrské, 1958;
◦ A. Míka: P. Ch., 1963;
◦ SČS, 1964;
◦ Š. Kolafa: Cesta L. N. Tolstého k P. Ch., in Studie z obecných dějin, 1972;
◦ P. Pitter: Duchovní revoluce v srdci Evropy, 1974;
◦ Antologie, 1981;
◦ M. L. Wagner: P. Ch. A Radical Separatist in Hussite Bohemia, Pennsylvania – Ontario 1983;
◦ Lexikon české literatury 2/I, 1993;
◦ E. Petrů: Vzdálené hlasy. Studie o starší české literatuře, 1996.

hp