Josef Durdík

* 15. 10. 1837 Hořice u Jičína

† 30. 6. 1902 Praha

Byl nejstarším z 15 dětí kloboučnického mistra. Po maturitě na gymnáziu v Hradci Králové, kde učil duchovní protektor jeho rodiny Václav Kliment Klicpera, studoval (1854–59) na pražské univerzitě přírodní vědy, matematiku a filozofii. V l. 1860–61 byl asistentem na české vyšší reálce v Praze, 1862–66 suplujícím profesorem matematiky a fyziky na gymnáziu v Litomyšli (kde navázal filozoficky jej inspirující přátelství s německým filozofem M. Drossbachem), od r. 1867 vyučoval na pražském Akademickém gymnáziu navíc filozofii. Po habilitaci v r. 1870 přednášel na pražské univerzitě jako soukromý docent dějiny novověké filozofie a průpravu k estetice. 13. 9. 1874 byl jmenován mimořádným a 25. 3. 1880 řádným profesorem filozofie. Enormní byla jeho aktivita politická, kulturně organizační, populárně vědecká, přednášková a publikační. Byl iniciátorem založení Jednoty filozofické, jejím protektorem, i zakládajícím členem Jednoty českých matematiků. Jeho přednášky ve všech pražských „Besedách“ a „Jednotách“, zvláště pak v Americkém klubu dam manželů Náprstkových, byly pokládány za mimořádné společenské a intelektuální události. V l. 1883–89 byl poslancem za národní stranu na českém zemském sněmu. R. 1890 se stal řádným členem a záhy nato i tajemníkem 1. třídy Akademie pro vědy, literaturu a umění, r. 1876 mimořádným a 1882 řádným členem KČSN. Byl i místopředsedou družstva Národního divadla, od r. 1878 předsedou družstva pro zbudování Akademického domu. Psal básně a divadelní hry. Byl předním literárním kritikem a významným překladatelem, zejména Byrona, kterého ctil a propagoval stejně jako svého přítele básníka Rudolfa Mayera. Zasílal každoroční přehledy o české literatuře do londýnského Athenea (1874–82) a přispíval do mnoha dalších časopisů. Cestoval po Německu, Francii, Anglii, kde v r. 1875 navštívil Darwina, jehož učení u nás šířil. Po vcelku bezvýznamném konfliktu v Jednotě filozofické (1882) a po D. článku v Květech (1883) došlo mezi D. a Masarykem k pokračujícím neshodám a napětí, vrcholícím vyšetřováním před Akademickým senátem FF (1890). Nevraživost, již k němu chovali někteří z Masarykova okruhu, byla založena spíše na důvodech osobních než věcných. Pro jeho údajné pozérství a „neomylnickou urputnost“ ho nejjadrněji odsoudil F. X. Šalda v Juveniliích. D. skutečným antipodem byl však katolický profesor Löwe, jenž mu znepříjemňoval život pro jeho pokrokové, antiklerikální smýšlení. Mnozí D. významní žáci, kteří přešli vesměs k pozitivismu, naopak oceňovali, že jako člověk svobodomyslný psal „proti zpátečnictví, proti pedanterii v literatuře a ve veřejném životě“ (F. Krejčí), že „byl všude a všechno ho zajímalo“ a vyznačoval se „zvláštní milou přívětivostí a milou povahou“ (F. Drtina), že „vychoval řadu žáků nadšených pro filozofii, kterým byl nejen učitelem, ale i přítelem“ (F. Čáda), že si „vytvořil zvláštní sloh, jehož hlavní předností jsou jasnost a srozumitelnost, pevná logičnost a milá živost, vzlet“ (G. Zába). Také J. Vrchlický ho označil za „výtečného organizátora“, jenž se přičinil o „prohloubení ducha českého“, a J. Neruda za „chloubu naší vědy“. O deset let mladšímu O. Hostinskému byl účinným rádcem i přímluvcem a třebaže se později v mnohém vědecky rozcházeli, J. Bartoš obdivoval, jaká přesto „duševní noblesa spojovala přátelství obou těchto mužů“. – D. bratr Petr (1845–1909) se stal docentem pedagogiky na české pražské univerzitě; napsal např. spisy Pedagogika pro střední školy I–III (1882–87) a O základech mravnosti. Pokus mravouky přirozené, zvláště pro potřeby vychovatelské (1893).

První nástin své metafyziky podal ve své habilitační práci Leibniz und Newton (1869). Přírodovědný atomismus obohacuje Leibnizovým monadismem o myšlenku „vniternosti“, Newtonovým gravitačním zákonem o ideu „působení na dálku“ („skutečně jsoucí je nekonečné a vniterné“) a Kantovým kriticismem: „před jakýmkoli myšlením jsme ve vztahu bezprostředního vzájemného působení s reálnými bytostmi; skutečnost smyslově vnímáme, jev vytváříme“. Vychází tak z určitého monadistického pluralismu, tedy z leibnizovství, jak byl také charakterizován v Ueberwegovi. Tato původní syntéza zabarvuje i D. pojetí herbartismu v dalším jeho vývojovém stadiu, v němž si získává pověst našeho nejvýznamnějšího herbartovce, a to popularizací a výkladem nejen Herbartovy metafyziky a metodologie, ale hlavně jeho psychologie a praktické filozofie a energickou i duchaplnou obhajobou herbartismu před výtkami, že k nám byl uměle zaveden z Vídně, aby čelil rozvratným důsledkům Hegelovy filozofie. Základ herbartovské metafyziky shledává v pojmu „reálu“ („bytku“, „věcniny“). V článku O metafysice (1886), zahrnutém do jeho druhého nejzávažnějšího metafyzického díla Soustava filosofie, vysvětluje herbartovský realismus z všeobecné platnosti kauzality, „která mě sama nutí k tomu, abych uznal, že mimo mne existuje něco, věc (res)“. Podstatu světa tvoří množství individuí, nedělitelných bytostí; tento ontologický individualismus je určitou verzí nominalismu. Domnívá se, že ke svému příklonu „k novému filozofickému realismu pro jeho střízlivost a logickou přesnost nalezl průpravu v odborném vzdělání matematickém a přírodozpyteckém“. Ve svém třetím hlavním (nejrozsáhlejším) metafyzickém spisu Darwin und Kant, zanechaném v rukopise, objevuje v darwinismu další argument pro „vniternost všeho jsoucího“. Darwin obohacuje jeho eklektickou syntézu o myšlenku účelovosti pojaté jako imanentní zákonitost dění. V metafyzice však těžiště D. odkazu nespočívá. Metafyzika má následovat za vědami a nikoli stát nad nimi – je „závědou“, ne „nadvědou“. Zavedl často uváděnou definici filozofie jako „vědy, která na základě výsledků ostatních věd jednotný názor světa sestrojiti hledí“. Ve své Architektonice věd (1874) provedl novou vědeckou klasifikaci: rozdělil veškeré vědění na „zevnovědy“, „nitrovědy“ a metafyziku. Sepsal první české přehledné dějiny filozofie, které zahrnují zčásti antické Řecko a novověk. Největší proslulost a obdiv mu zjednala jeho Všeobecná aesthetika (1875), jež byla u nás zatím nejsoustavnějším vědeckým výkladem tohoto oboru z hlediska zimmermannovsky pojatého herbartismu, jehož pět všeobecných estetických forem s malými obměnami přejala. Estetika je pro D. tvaroslovím, jejím předmětem je čistá forma. V jeho koncepci formy jako „způsobu složenosti“ byla rozpoznána anticipace „struktury uměleckého artefaktu“ z pojmové výbavy budoucího strukturalismu (M. Novák), podobně jako v jeho „teorii obrysu“ se začíná „konstituovat významná část učení o sémantice básnického slova“ (O. Sus). Kromobyčejnou pozornost věnoval jazyku, „estetice mluvy a přednesu“, zejména v Kallilogii (1872), knize „specificky durdíkovské“ (O. Hostinský). Zasloužil se o sloh české vědecké prózy. Spolu s Dastichem zveleboval českou filozofickou terminologii i odborné názvosloví dalších duchovědních oborů. Vděčíme mu i za některá nová slova: nálada, slavomam, soběstačnost, útulný aj.

Bibliografie:
◦ Leibniz und Newton. Ein Versuch über die Ursachen der Welt auf Grundlage der positiven Ergebnisse der Philosophie und der Naturforschung, Halle 1869;
◦ O poesii a povaze lorda Byrona, 1870;
◦ Dějepisný nástin filosofie novověké I. Od Descartesa až po Kanta, 1870;
◦ Psychologie pro školu, 1872;
◦ O velikém hvězdáři Koperníkovi, 1872;
◦ O letorách, 1872;
◦ Kallilogie čili o výslovnosti, 1872;
◦ Karakter, 1873;
◦ Pozor na lesy! 1873;
◦ J. S. Mill, 1873;
◦ O pokroku přírodních věd, 1874;
◦ Kritika. Výbor úvah o zjevech literárních a uměleckých, 1874;
◦ Všeobecná aesthetika, 1875;
◦ Pláč koruny české, 1875;
◦ Rozpravy filosofické, 1876;
◦ Řeč v pětistyletou ročnici úmrtního dne Karla IV., 1879;
◦ Tóma ze Štítného, praotec filosofie české, 1879;
◦ Stanislav a Ludmila. Tragoedie o pěti jednáních, 1881;
◦ Poetika jakožto Aesthetika umění básnického, 1881;
◦ O filosofii a činnosti B. Bolzana, 1881;
◦ Karthaginka. Tragoedie o pěti jednáních, 1882;
◦ O methodičnosti ve studiu filosofie, 1882;
◦ O Kantově Kritice čistého rozumu, 1882;
◦ O módní filosofii naší doby, 1883;
◦ O pokroku mravnosti, 1884;
◦ Dějiny filosofie nejnovější od Kanta až do doby nejnovější, 1887;
◦ O pansofii J. A. Komenského, 1892;
◦ Dějepisný nástin filosofie řecké, 1892;
◦ O poměru pedagogiky k ostatním naukám, 1896;
◦ O významu filosofie Descartovy, 1897;
◦ Darwin und Kant, 1906 (separátní otisk).

Sborníky:
◦ J. Dastich, Filosofie, F. Herbart, OSN 1893–96;
◦ Moje náhledy o praktické pedagogice, in J. Tretera: Herbart a jeho stoupenci (přílohy), 1989;
◦ O jednotě vzdělanosti, Almanach české Akademie cís. Františka Josefa (AČA), 1899;
◦ Sborník Durdíkův, ed. A. Papírník (spisy z Durdíkovy pozůstalosti: Soustava filosofie, Darwin und Kant, Večer), 1906, dostupné z: http://nb.vse.cz/kfil/elogos/archives/mysl-5/durdik-1.htm.

Časopisecké příspěvky:
◦ O učení Darwinově (přednáška z r. 1869), Osvěta 1876;
◦ Spor se oškliví, Právník 1875;
◦ O významu nauky Herbartovy hledíc obzvláště ku poměrům českým, ČČM 1876;
◦ Návštěva u Darwina, Osvěta 1876;
◦ Ueber das Gesammtkunstwerk als Kunstideal, Politik 1880;
◦ Ueber die Verbreitung der Herbart'schen Philosophie in Böhmen, Zeitschrift für exacte Philosophie 1883;
◦ Pět nejzajímavějších jmen v literatuře XIX. věku, Květy 1883;
◦ Darwinismus a nauka, Paedagogium (Paed) 1883;
◦ Nástin filosofie praktické dle Herbarta, Paed 1886;
◦ O metafysice, Krok 1887;
◦ Útvary básnické. Třetí kniha Poetiky, ed. A. Papírník, ČM 1913–14.

Edice
◦ Básně Rudolfa Mayera, 1873.

Překlady:
◦ G. G. Byron: Parisina, Květy 1869;
◦ G. G. Byron: Kain, 1871;
◦ G. W. Leibniz: Monadologie (s před. a poznámkami), 1884.

Literatura:
◦ O. Hostinský: O českých spisech filosofických, Osvěta 1877;
◦ T. G. Masaryk: J. D.: Dějiny filosofie nejnovější I (rec.), Athenaeum 1885, přetištěno in Masarykův sb., 1924;
◦ G. Zába: J. D., OSN VIII, 1894;
◦ F. Ueberweg: Grundrisse der Geschichte der Philosophie 4, 1897;
◦ G. Zába: Filosofie (1848–1898), Almanach České akademie (AČA) 1903, přetištěno in Zábův sb., 1925;
◦ O. Hostinský: J. D., AČA 1903;
◦ O. Hostinský: D. význam literární, ČM 1903;
◦ F. Čáda: Příspěvky k D. názorům filosofickým, ČM 1903;
◦ F. Čáda, F. Drtina, J. Vrchlický: Řeči při odhalení pamětní desky spisovatelům bratřím Durdíkům v Hořicích 3. 6. 1906, Nové hořické noviny 10. 6. 1906;
◦ Sb. Durdíkův, 1906 (F. Krejčí: O D. metafysice, J. Kramper: J. D. jako kritik a básník, A. Papírník: K historii spisu Darwin und Kant);
◦ E. Rádl: Dějiny vývojových teorií v XIX. století, 1909;
◦ J. Bartoš: O. Hostinský a J. D. ve světle vzájemné korespondence, Hudební sb. 1913 (ed. Z. Nejedlý);
◦ A. Papírník: K literární pozůstalosti Prof. Dra J. D., ČM 1913;
◦ B. Lifka: České herbartovské vyznavačství, Zábův sb., 1925;
◦ F. X. Šalda: Juvenilie I, 1925;
◦ B. Lifka: J. D., Masarykův slovník naučný 2, 1926;
◦ Z. Nejedlý: Tomáš Garrigue Masaryk III, 1935;
◦ J. Herben: Kniha vzpomínek, 1935;
◦ F. Krause: J. D. und Maxmilian Drossbach, RF 1936–37;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ K. Svoboda: D. estetika, Naše věda 1937;
◦ Z. Šolle: D. úsilí o dosažení docentury, ČM 1937;
◦ E. Vejvoda: J. D. Jako historik filozofie, ČM 1938;
◦ M. Novák: Česká estetika, 1941;
◦ Z. Šolle: Příspěvky k životopisu J. D., ČM 1941, 1942;
◦ J. Fučík: Kritik píše básníkovi, Tvorba 1945;
◦ M. Volková: Darwinismus u českých herbartovců a u M. Tyrše, Vesmír 1956;
◦ J. Zumr: Některé otázky českého herbartismu, in Filosofie v dějinách českého národa, 1958;
◦ O. Sus: D. pojetí estetické pravdivosti, SPFFBU 1959;
◦ O. Sus: Zárodky sémantiky básnického jazyka v D. poetice, SPFFBU 1960, D 7;
◦ O. Sus: Sémantické problémy u J. D., FČ 1960;
◦ M. Jůzl: Otakar Hostinský, 1980;
◦ R. Pečman: J. D. und die Musik, SPFFBU 1979, H 13–14, česky J. D. a hudba (Slovo o Hostinského vědeckém souputníkovi), in Pocta O. Hostinskému, 1982;
◦ J. Volek: Kapitoly z dějin estetiky I, 1985;
◦ M. Blahynka: J. D., Lexikon české literatury I, 1985;
◦ I. Tretera: Spor kolem habilitace Petra Durdíka, HUCP 1988;
◦ J. Pešková: J. D., Antologie, 1989;
◦ I. Tretera: K otázkám metafyziky J. D., Sb. Archivu UK 1989;
◦ I. Tretera: J. F. Herbart a jeho stoupenci, 1989;
◦ Sborník z konference uspořádané ke 100. výročí úmrtí významného českého filozofa a estetika J. D., ed. R. Dykast, 2003;
◦ K. Stibral: J. D.: estetik a příroda, Aluze 2008, dostupné z: http://www.aluze.cz/2008_01/14_archivalie_komentar_stibral.pdf;
◦ H. Pavlincová: J. D., dostupné z: http://www.biographien.ac.at/oebl?frames=yes.

it