Vilém Flusser
* 12.
5.
1920 Praha
† 27.
11.
1991 poblíž Prahy
Již svou knihou Lingua e Realidade naznačil pole svého hlavního zájmu. Je jím „komunikologie“, jak pojmenoval své ústřední téma. F. je však také vynikající znalec brazilské kultury. Podle F. se dnešní filozofie liší od ostatních disciplín tím, že „v podstatě nemá žádnou geografii a dějiny. Všichni filozofové jsou našimi sousedy i současníky“. F. myšlení však má – přinejmenším ve své brazilské fázi (1940–72) – svou osobitou geografii, silně poznamenanou brazilskou kulturou. V Brazílii vydal také svá směrodatná díla: A História do Diabo (Historie ďábla), Da Religiosidade (O víře). Iberoamerická fáze F. publicistické i pedagogické činnosti připravuje půdu pro koncentrovanou reflexi médií. Ta vrcholí filozofií fotografie, jíž F. připisoval výsostný význam. Půdou, z níž postupně vyrůstá jeho zájem o komunikaci, je nejen transcendence pojatá jako nahlédnutí lidské podmíněnosti zvnějšku, ale také pojetí člověka jako „ztracené bytnosti“. Oba tyto fenomény popsal ve své „fenomenologii nedostatečné rozvinutosti“ Brasilien oder Die Suche nach dem neuen Menschen. Peripetie svého myšlenkového hledání shrnul do své filozofické autobiografie Bodenlos (Bezedno – F. však vychází z etymologie latinského adjektiva absurdus ve smyslu bez kořenů). Nejvlastnějším myšlenkovým F. výkonem je však komunikologie, jež je spjata s jeho pedagogickou činností v Brazílii, ve Francii a naposledy v Bochumi. V nejobecnější poloze podal svou teorii komunikace v Umbruch der menschlichen Beziehungen? a ve Vorlesungen zur Kommunikologie. Její východiska jsou antropologická. Člověk je „zvíře vyvázané z přírody“, idiótés ve smyslu soukromá osoba, jež se dorozumívá s ostatními pomocí seřazených symbolů neboli kódů. Protože komunikologie patří ke Geisteswissenschaften, k „humanities“, je teorie komunikace podle F. bytostně uměleckým jevem. Účelem lidské komunikace je zapomenout na kontext bez významu, tedy na svět „přírody“, v němž jsme odsouzeni k osamocenosti a ke smrti. F. vytváří svou komunikační typologii z nejrůznějších hledisek. Např. z hlediska „herních“ kritérií uvádí tři hlavní klasifikační řady: „faktické“ neboli indikativní informace, „normativní“ neboli imperativní informace a „estetické“ neboli optativní informace. Jinou typologickou polohou jsou diskurzní modely, v nichž hraje konstitutivní úlohu struktura komunikační situace: divadelní, pyramidální, stromový a amfiteátrový diskurz, kruhový a síťový dialog. Na tato „synchronní“ měřítka pak navazují periodizační, tedy „diachronní“ kritéria, jež patří ke spornější části F. komunikologie. Ekvivalentem situace „tištěné knihy“ je podle F. historický pojem „novověk“. To, co představuje pro historiky průmyslová revoluce, je pro komunikology zavedení všeobecného školského systému. Situaci „manuskriptu“ odpovídá Evropa před vynálezem knihtisku a „třetí svět“ před vpádem masmédií. Jednotlivým komunikačním periodám – obrazu, lineárnímu textu a technickým obrazům – odpovídají i prožitkové struktury času a prostoru. Tak v lineárně programovaném vědomí je čas prožíván jako proud protékající z minulosti k budoucnosti. Je to nevratný, historický čas. Pro historické vědomí je přítomnost pouze bodem v linii, jíž probíhá čas. Pro technoimaginaci je přítomnost skutečná (na rozdíl od historického vědomí, pro něž je přítomnost neskutečná, protože existuje pouze jako vznikání), neboť je místem, kam přichází možné, aby se uskutečnilo. Pro lineárně programované vědomí jsou prostor a čas dvě odlišné formy nazírání, pro technoimaginaci je čas bez prostoru a opačně zcela nepředstavitelný. – Nejvlastnějším výkonem F. myšlení je, že ukázal technické obrazy (fotografie, film, video atd.) v jejich specifičnosti jako abstrakce vyššího stupně. Oč více ulpívá na technických obrazech iluze přímého průhledu do skutečnosti, o to silnější je potřeba je dešifrovat. Technické obrazy nejsou produktem magického myšlení, ale vědeckého pojmosloví. Neprůhlednost aparátů, jež spoluvytvářejí technické obrazy, v sobě skrývá velký manipulační potenciál. Dešifrace technických obrazů – a aparátů za nimi skrytých – znamená současně i odhalování iluze, že nám tato média přímo prostředkují realitu. F. přehodnocuje mylný „ontologický“ statut technických obrazů, které slouží symbolizaci světa. Fotoaparáty, televizní kamery apod. jsou aparáty, jejichž složitá technická kombinatorika slouží svou odvrácenou stranou proti zájmům člověka. Pojem aparát hraje u F. klíčovou roli, neboť se nejedná pouze o technické zařízení, ale také o administrativní útvar, který podobně jako „hračka simulující myšlení“, sestavená z „kombinací symbolů obsažených v jejím programu“, činí z člověka komplice a funkcionáře svého programu. – Výsostné postavení mezi médii zaujímá ve F. myšlení fotografie. „Dnes, na počátku virtuálních prostorů, mohou vděčit všechny věci za svůj původ nikoli válce, ale fotografii“, říká v jedné ze svých posledních přednášek Fotografie, die Mutter aller Dingen. V tomto ohledu hraje klíčovou roli v jeho komunikologii kniha Für eine Philosophie der Fotografie z r. 1983. V protikladu k estetické pozici Rolanda Barthese (v díle La Chambre Claire), jenž považuje fotografii za transparentní, „nekódované“ médium, jež je „mechanickým opakováním toho, co se existenciálně nikdy opakovat nemohlo“, považuje fotografii za abstrakci třetího stupně. V této fázi abstrakce překonává fotografie dvojí pokušení – idolatrii jako pokušení obrazu a textolatrii jako pokušení lineárního textu. Filozofický esej Za filosofii fotografie je přelomový nejen ve způsobu, jakým problematizuje postindustriální svět fungování a vstřebávající moc aparátů, ale i ve východiscích, jež nám prostřednictvím filozofie fotografie jako způsobu boje proti aparátům předestírá. V tomto smyslu jej lze považovat za úvahu o svobodě, o jejích nových možnostech v posthistorické době.
Bibliografie:
Kromě knih vydaných v portugalštině a francouzštině vychází F.
dílo ve dvou základních řadách: Nakladatelství European Photography rozvrhlo F.
spisy do 10 svazků: 1.
Quellen,
2.
Die Geschichte des Teufels,
3.
Für eine Philosophie der Fotografie,
4.
Ins Universum der technischen Bilder,
5.
Die Schrift.
Hat Schreiben Zukunft? 6.
Vampyrotheutis Infernalis,
7.
Angenommen.
Eine Szenenfolge,
8.
Standpunkte.
Texte zur Photographie,
9.
Zwiegespräche.
Interviews 1967–1991,
10.
Briefe an Alex Bloch.
– Nakladatelství Bollmann (Bensheim,
Düsseldorf,
Mannheim) rozvrhlo F.
texty do 14 svazků: 1.
Lob der Oberflächlichkeit.
Für eine Phänomenologie der Medien,
2.
Nachgeschichte.
Eine korrigierte Geschichtsschreibung,
3.
Vom Subjekt zum Projekt,
4.
Kommunikologie,
5.
Brasilien oder die Suche nach dem neuen Menschen.
Für eine Phänomenologie der Unterentwicklung,
6.
Bodenlos.
Eine philosophische Autobiographie,
7.
Dialogische Existenz.
Über andere und über sich selbst.
– České překlady: Za filosofii fotografie,
př.
B.
a J.
Kosekovi,
1994, 22013;
◦ Moc obrazu.
Výbor z filosofických textů z 80.
a 90.
let,
ed.
M.
Slavická a J.
Fiala,
1996;
◦
Bezedno: filosofická autografie, 1998;
◦
Do universa technických obrazů, př. J. Fiala, 2001;
◦
Komunikológia, př. A. Münzová, 2002;
◦
Jazyk a skutečnost, př. K. Palek, 2005.
Literatura:
◦
I.
Ozarčuk: Změna paradigmat a alfanumerická společnost,
Souvislosti 1992;
◦ Útěk před státem.
Rozhovor K.
Nuchtera s V.
F.,
LtN 1993,
č.
3;
◦ J.
Moucha: Za V.
F.,
Světová literatura 1993;
◦ M.
Janata: Kvantová filosofie V.
F.: Fotografie jako rovnocennost hledisek,
Ateliér 1995,
č.
9;
◦ M.
Janata: V.
F.,
SPFFBU 1997,
B 44;
◦
Z. Uhlíř: Komunikologie a posthistorie, Ikaros 1/2003, (dostupné z:http://ikaros.cz/komunikologie-a-posthistorie);
◦
S. Hubík: Heidegger, Derida, Flusser a úkol myšlení, V. Leško – P. Tholt (eds.): Hegel v kontextoch Heideggerovej a Patočkovej filozofie, Košice 2010;
◦ A. Ströhl: V. F. (1920–1991): fenomenologie komunikace, 2016;
◦
K. Žídková,
Filosofie jednoho Pražana aneb o myšlení z exilu, FČ 6/2015.
mj