Jan Hus

* 1371 Husinec u Prachatic

† 6. 7. 1415 Konstanz (Kostnice)

Do počátku 20. století uváděný rok H. narození 1369 opravil podle nových dokladů F. M. Bartoš. Hoch chudého původu se po základním vzdělání na škole v Prachaticích dostal – snad s přispěním svého staršího „milého krajana“ a spolupracovníka M. Křišťana z Prachatic – do Prahy, kde studoval na FF a TF. Jeho studium a vysvěcení na kněze se událo právě v době, kdy dosáhly vrcholu spory mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna (povahy majetkové a právní), v nichž ne zcela jasnou epizodou bylo umučení jinak celkem neznámého arcibiskupova náměstka Nepomuka v r. 1393. Nebyly to už spory o investituru, vrcholící v době Štaufů ve 13. století mezi papežstvím a císařstvím (jež v podstatě ukončil až Karel IV.), ale spory pohoršlivé (král i arcibiskup byli politicky neschopní, ale oba panovační), jež tedy musely prudce posílit opoziční reformní hnutí.

České reformní hnutí podnítil původně sám císař Karel IV.; je spjato se jmény Konrád Waldhauser, Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova. H. byl sice brzy hnutím získán a četl i Matěje z Janova, ale jeho extrémní radikalismus a jednoznačný odsudek církevní praxe ho nijak nestrhly. Naopak ho strhl jiný plod „milíčovského hnutí“ – Betlémská kaple (tj. kostel bez farních práv), určená výhradně pro kázání lidu v mateřském jazyku, kam H. přišel r. 1402 jako hlavní kazatel a jež se stala východiskem jeho osobního a dějinného poslání, jeho činnosti zprvu v tehdy běžném reformním směru, podporovaném králem Václavem IV. i arcibiskupy po Jenštejnovi. H. původně ryze moralistní kázání měla brzy takový ohlas, že jej arcibiskupská konsistoř nechala promlouvat i na shromážděních kněží synody (tj. celé diecéze). Z těchto příležitostných akcí se rodily i první H. spisy, zpočátku scholastické univerzitní disputace, vzápětí však i proslovy, jež teprve s odstupem několika let nabývaly na dynamickém ohlasu, např. De arguendo clero (O nutnosti kritizovat duchovenstvo), De libris haereticorum legendis (O potřebě číst knihy kaceřovaných) aj. V té době se v H. mysli rodila i jeho nejvýznamnější teoretická díla, zejména De simonia (O svatokupectví; tj. o oné běžné praxi, že si faráři za všechny svátostné úkony dávali platit) a De ecclesia (O církvi). Ohlas jej brzy donutil psát knihy i česky, z nichž nejvýznamnější je Postilla (výklad evangelijních úryvků jednotlivých nedělí církevního roku), ve které prudká kritika napětí mezi bídou lidu a většinou zlhostejnělým kněžstvem a hierarchií dostoupila vrcholu – to pořád ještě se souhlasem králova i arcibiskupova dvora. Zde je proklamováno a biblicky dokládáno nejen právo lidu na chléb, ale i na vzdělání, na samostatnou četbu bible, na její volný veřejný výklad, právo každého kohokoliv kritizovat a kohokoliv trestat (do té doby kněžstvo nepodléhalo běžné státní justici). Během této práce zjednodušil i český pravopis, nahradil „spřežky“ (podobné polským) pomocí háčků (č, š, ž atd.) apod. Zda sám překládal části bible, není bezpečně doloženo, jisté je však, že se zasazoval o dobově co nejživější a „aktualizující“ způsob překladu. Teoreticky nejdůležitější zmíněná latinská díla dokončil až v relativně mu to umožňujících (nuceným odchodem z Prahy) letech 1412–14. Prudké výpady proti zhýralosti kléru a hierarchie a dvojici papežské byly v té době samy o sobě ještě něčím běžným a vyskytují se v téže prudkosti i u největších světců té doby (např. u sv. Brigity Švédské, sv. Kateřiny Sienské ad.).

H. celkové světonázorové stanovisko a jeho teoretické základy v obecném i speciálnějším smyslu představují beze zbytku týž teologický pohled na svět, který hlásala středověká teologie, vrcholící v 12. a 13. století. Hus ani náznakem nenapadl jediné „dogma“, ani kult svatých či mariánský. (Že akcenty v jeho díle byly někde jinde, platí o všech lidech jeho doby včetně světců.) Ze směrů uvnitř této teologie je mu nejbližší augustinismus. Augustinovo učení o plné slučitelnosti suprématu milosti boží s lidskou aktivitou, svobodou a odpovědností, dále akcent na láskou očištěné nitro, projevující se vnějšími skutky, zejména však jeho učení o církvi se stalo základem H. teorie i praxe. Augustin podal dvojí charakteristiku církve – jednak jako světské organizace s běžnými lepšími i horšími stránkami čehokoliv lidmi vždy jen nedokonale organizovaného, jednak jako mystické „nevěsty Kristovy“, prozářené jeho novozákonním odkazem a slávou jeho budoucího konečného triumfu. (Tato dvojí charakteristika byla nutná v době, kdy zhruba polovina křesťanstva odmítala Konstantinův edikt z r. 313, smír církve se státem, a žádala svatost každého duchovního, tj. tzv. donatismus.) Hus obě definice bez výhrad přejímá, činí je však zřetelněji na sobě závislými tím, že světská instituce je věrohodná jen do té míry, do jaké je zároveň „nevěstou Kristovou“ duchem i příkladem. To znamená požadavek tzv. „mravní kvalifikace“ pro církev jako celek i pro každého duchovního. Jen pak je kněz, biskup či papež držitelem tohoto titulu důstojně a opravdově („digne“). Jsme ochotni věřit, že papež je „náměstek Kristův“, je-li Kristovi svými mravy podoben. Jestliže se však od Husova dětství (od r. 1378) dva, později i tři „papežové“, lidé zpustlého života, vzájemně proklínali a vytloukali odevšud peníze nevybíravými prostředky na vzájemné války, především prodejem církevních hodností, pak ovšem nelze mluvit o náměstkovství Krista, ale spíše Antikrista. Nic z toho nebylo ve středověké teologii nového – nová byla dosud nikdy tak vyhrocená situace. Co do základů teorie, byl u Husa ve vztahu k veškeré středověké teologii rozdíl pouze v akcentech na to či ono, ne v celku učení.

V H. učení byly však dva akcenty v jeho době už cizí většině teologů: jednak všudypřítomný platonsko-augustinský mystizující kult „pravdy“ jako čehosi transcendentního, božského, jednak její stálé osobní hledačství. Např. ve vůbec nejslavnějším H. výroku, v oné sedminásobné apoteóze pravdy, je na prvním místě zdůrazněna nutnost hledat ji: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti!“ To je klasicky augustinské – srovnej Augustinův výrok: „Hledáme, abychom nalézali, ale nalézáme, abychom hledali; tedy hledáme, abychom hledali.“ O tom neměli pozdější H. odpůrci a soudci, představitelé v té době již úpadkového nominalismu, ani potuchy: pro ně byla pravda v církevní tradici jednou provždy „dána“ (tedy sama o sobě mrtvá) a pouze konzervovaná autoritou hierarchie. Celá záležitost se zkomplikovala a propletla s jednou dobovou okolností: Kontinentem se v té době rychle šířila (u nás už zhruba od r. 1395) díla neb aspoň úryvky spisů anglického teologického a právního myslitele Jana Viklefa (John Wycliffe, ok. 1325–84). Obsah byl v mnohém podobný tomu, co bylo běžné už v milíčovském hnutí (prudká kritika zlořádů v církevní instituci), ale jedno bylo radikálně nové a přitom provokativně jednoduché: Zatímco Matěj z Janova lkal nad finančnictvím a prodejností tehdejších církevních hodnostářů, Viklef přichází s velmi prostým návrhem, totiž že světští páni – konkrétně zejména anglický král – mají církev vyvlastnit a zbavit jakýchkoliv právních nároků. V Anglii samé – rozvrácené rozvíjejícími se spory mezi dvěma větvemi Plantagenetů („válka dvou růží“) – nebyly předpoklady to provést (o to radikálněji k tomu došlo v 16. století za Tudorovců). Avšak v zemích koruny české, kde v téže době spor mezi královským dvorem a hierarchií jako největším dobovým majetníkem z ryze domácích kořenů prudce narostl, vzbudil Viklef sympatie a pozornost, a tím nepřímo i Husovo hnutí z důvodů i jiných než ryze mravně obrodných. Hus sám byl vůči některým důsledkům Viklefovy teorie opatrný. Zejména v tom, že Viklef se opět vrátil k tradici, která byla samozřejmou po celé první tisíciletí: že Kristus je způsobem chleba přítomen jako mystický vrchol shromážděných právě jen skrze toto shromáždění a v tomto shromáždění. Ve 12.–13. století byli však teologové podmaněni novým, domněle filozofickým výkladem, že požehnaný chléb je chlebem jen vnějškově, zatímco jeho „podstata“ (záhadný termín vzniklý ve 12. století nepochopením jistých Aristotelových výroků a latině zcela cizímu kalku „substantia“) je „přepodstatnělá“ (lat. transsubstantio), čemuž sice nikdo nemohl rozumět, ale právě proto to vyhovovalo jak hierarchii, tak dobovému mysticismu – nyní bylo možno „klanět se“ chlebu i mimo mši. Viklef mohl být nyní snadno ocejchován termínem „remanence“ (z lat. remanere – zůstávati, tj. že chléb zůstává chlebem). Hus si to uvědomil a „remanenci“ neučil; Viklefův radikalismus teorie mu byl bytostně cizí. Nicméně často cituje dílčí věty Viklefovy, zejména o církevním majetnictví: „Psi se o kost rvou – vezmi kost a přestanou!“ A adresuje to nejen králi, ale tisícům v Betlémské kapli.

Václavem IV. vydaný Dekret kutnohorský (1409) – na němž H. osobní účast není plně prokázána, ale zajisté vznikl mj. vlivem situace v Praze, kde již reformní hnutí mělo velkou většinu – formálně jen přizpůsobil situaci na univerzitě způsobům na jiných univerzitách již běžným, že totiž studenti a profesoři domácí země měli na univerzitách zhruba tři čtvrtiny, cizinci jen čtvrtinu „hlasů“. (To nebylo možné, když Karel IV. v Praze univerzitu 1348 založil, jelikož tehdy byla jediná severně od Alp.) Ale tím, že značná část německých mistrů z Prahy na protest odešla do Lipska, jejich pomluvami českého reformního hnutí a zejména H. „viklefismu“ počala být věc Husova evropskou záležitostí. To nabylo prudce na síle r. 1412, kdy nově zvolený třetí papež nechal „prodávat odpustky“ za peníze pro válčení s oběma dalšími „papeži“. Řada panovníků (mezi nimi francouzský král) pro své země tuto akci zakázala, Václav IV. ji však z jakýchsi diplomatických důvodů povolil. To však již v Praze – vlastně nezávisle na H. – vyvolalo pravé bouře odporu i krvavé konflikty. „Odpustky“ (lat. v jednotném čísle „indulgentia“ je identické s „odpuštěním“), spojené blízce s učením o „očistci“ (lat. „purgamentum“, novotvar „purgatorium“) – opět zcela neznámým prvnímu křesťanskému tisíciletí –, patří k jedné z nejpodivnějších záležitostí úpadkových větví scholastiky 12. a 13. století. (Podle tohoto učení Bůh odpouští při zpovědi a lítosti křesťanu jeho viny, ale ne tresty za ně; ty je nutno odpykat pobytem v „očistci“, často předlouhém a plném muk, jež však lze zkrátit modlitbami, obětmi, dobrými činy, zejména „na úmysl papežův“, v tom i penězi.) H., aby věc dále nevyhrocoval, sám r. 1412 odešel na venkov, kde kázal i dokončoval své knihy. Na podzim 1414 odjel z hradu Krakovce u Rakovníka do Kostnice v Německu. (Je příznačné, že H. zakončil r. 1412 svou veřejnou činnost týmž problémem, kterým ji o 105 let později pro Německo a veškerý protestantismus Luther začne.)

Kostnický koncil (po prvé na Západě pod patronací císaře, za nějž byl uherský král Zikmund nedávno zvolen) se skládal téměř výlučně z nejvyšších církevních hierarchů a vedoucí role měli kardinálové a biskupové francouzští a italští. H. si mohl dělat jen malé naděje na ohlas aspoň vlídný, ale z důvodů mravní povahy na koncil jet musel, neboť koncil se – aspoň formálně – sešel z týchž důvodů, pro něž H. žil a pracoval: „pro reformu církve v hlavě i údech“. Jinak by odpůrcům dal snadnou zbraň, že je zbabělý a nedůsledný, proti čemu by sebelepší obrana musela vyznít příliš osobně i u jeho stoupenců, vždyť princip koncilu, o který se jako první zasazoval Milíč, zdaleka nebyl apriori zavrženíhodný. Ve skutečnosti – což veřejnost Evropy, ani v zemích koruny české, zprvu nemohla pochopit – byl tu základní rozdíl. Kardinálové a biskupové koncilu opravdu chtěli reformu církve, ale pro ně bylo úplně samozřejmé, že provedení jakékoliv reformy zůstane pevně v rukou hierarchie. Věc Husova byla jim maličkostí, kterou hodlali řešit oslabujícím dlouhým vězněním a pouhými komisemi, jež ho měly přimět k „odvolání“ a podrobení se koncilu, aniž je jeho myšlenky vůbec zajímaly. Argumenty proti němu dodali jeho odpůrci (dílem vytržením H. vět, ba i půlvět ze souvislostí, dílem úplně nesmyslné). Když mu konečně císař Zikmund vymohl (asi vzhledem k tomu, že jako mladší bratr bezdětného Václava IV. byl legitimně i dědicem zemí koruny české) „veřejné slyšení“ před koncilem, Husa k souvislému projevu vůbec nepřipustili, jen ho vyzývali k „odvolání“. H. se ovšem nemohl této problematické autoritě podrobit, koncil jej zase nemohl než odsoudit a předat světské moci k upálení. Dnes i maximálně ortodoxní katoličtí historikové uznávají problematičnost kostnického rozsudku, a to už proto, že koncil odsoudil H. pro tytéž požadavky, podle nichž sám jednal (požadavek sesadit papeže pro nemravný život apod.), i proto, že i oné „světské moci“, jíž byl H. předán k upálení, on jako poddaný českého krále vůbec nepodléhal. Následky tohoto absurdního rozsudku v českých zemích (kde se křižácké válečné intervence marně pokoušely H. odkaz zničit) i v celé Evropě i protestantské Americe, přes Luthera a Kalvína pokračující v H. principech, jsou záležitostí světových dějin. S podobnou intenzitou a dlouhodobostí už po Husovi do světových dějin nezasáhl dodnes žádný český myslitel.

Bibliografie:
Edice H. spisů byly v 16. a 17. století možné jen v zemích protestantských (ostatně řídké), u nás až po tolerančním patentu 1781 a prakticky až po pádu absolutismu 1860 a po připuštění aspoň relativně vlivného parlamentarismu, politických stran a omezení cenzury na věci mocnářství a dynastii provokativně a přímo napadající, čímž v té době H. spisy již nebyly. Prvním odborným činem v tom směru byly Palackého Documenta Mag. I. Hus vitam, doctrinam, causam ... illustrantia (1869) a pak již byly jednotlivě i v menších komplexech častěji vydávány H. spisy české i latinské v novočeštině. Pokus o kompletní kritické vydání byl několikrát započat, ale nikdy daleko nedospěl z důvodů jak finančních, tak i z nedostatku kvalifikovaných odborníků. Tak i plán ČSAV vydat kriticky celé dílo Husovo – Opera omnia, započatý 1959, postupuje tempem, že sotva bude ukončen před H. miléniem.

Edice české:
◦ České Spisy I–III, ed. K. J. Erben, 1865–68;
◦ Vybrané spisy 1–3, ed. F. Žilka, 1900;
◦ M. J. H. Sebrané spisy I–VII, ed. V. Flajšhans, př. M. Svoboda, V. Flajšhans, 1903–07. Postila, ed. V. Flajšhans, 1898;
◦ O svatokupectví, ed. V. Novotný, 1907;
◦ Knížky o svatokupectví, ed. A. Gregor, 1954;
◦ Dcerka, ed. A. Kolářová-Císařová, 1927, ed. N. Reichrtová, 1995;
◦ Betlémské poselství (výbor z H. kázání, ed. B. Ryba), 1947;
◦ Sto listů J. H., př. a ed. B. Ryba, 1949;
◦ Betlémské texty (De sex erroribus – O šesti bludiech), ed. B. Ryba, 1951;
◦ O církvi, př. F. M. Dobiáš, A. Molnár, 1965.

Odborná literatura o H. počala až v 18. století, u nás po tolerančním patentu (1781) a (byť jen dočasně) za josefinské plné svobody tisku. Ještě v počátcích panování Marie Terezie líčili někteří kazatelé venkovskému lidu Husa nejen jako arcikacíře, ale přímo jako „hada“ v lidské podobě, což ani katolická inteligence samozřejmě nebrala vážně. První obranná a oslavná díla byla u nás publikována autory německými, ovlivněnými protestantismem větší části německy mluvících zemí. Byli to Johann Heinrich Wolf (1784) a Kašpar Royko (1785), okamžitě však překládaní či kompilovaní do češtiny (Václav Stach, August Zippe). Větší význam pro nyní prudce se rozmohlé osvícenství však mělo to, že se k H. přihlásili největší a nejvlivnější autoritu mající jeho představitelé, tak pro celou Evropu především sám Voltaire, pro Čechy Josef Dobrovský, jimž byl Hus – jako všem osvícencům potom – předbojovníkem svobodného rozumu, bouřícího se proti tmářství a slepé autoritě, jak to teď bylo v centru osvícenských snah a reforem, byť nyní již na základech vědy a racionalismu. Dobrovský kromě toho ocenil H. českou literaturu i písemnictví celé jeho doby jako první vrcholné období české kultury (Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur, 1795, aj.), což už zůstalo trvalým základem pojetí české kultury a mělo ohromný vliv na jazykové i kulturní činy jeho i další generace tzv. „národního obrození“. Vlastní novodobé bádání o H. začal až František Palacký. Mnohaletou prací v archivech – hlavně vatikánském a schwarzenberském v Třeboni – nejprve zmnohonásobil dobové dokumenty a tím i znalosti o H. a jeho době. Připravil si půdu řadou menších studií a pak vydával po více než dvacet let jednotlivé svazky svých Dějin národa českého v Čechách a na Moravě, jejichž třetí díl (1848) je vlastně první velkou novodobou monografií o H., pečlivě vybavenou dokumentací i poukazy na celoevropské souvislosti. Hus je Palackému svým odmítáním slepé autority nejen „zakladatelem protestantismu“, ale novověku vůbec. Protože však Palacký ani jeho odpůrcům neodpírá jistou pochopitelnost jejich ryze středověkého stanoviska, pro něž bylo nepředstavitelné dát se Husem „mistrovat“, vyznívá jeho líčení ne jako minuciózní dějepis, ale jako antikizující drama typu děl Euripidových, strhující dynamikou a pochopitelností obou stran. Jeho dílo dosáhlo na několik generací účinku tak ohromného, jako pak už nikdo po něm – bez jeho vlivu by nemohlo vzniknout podobně monumentální dílo Smetanovo, ani popularita děl Jiráskových ad. – Ohromný rozvoj české vědy na přelomu 19. a 20. století, časově splývající s vrcholem pozitivismu v Evropě (charakteristickým jak maximální faktografií, tak světonázorovým agnosticismem) projevil se u nás i obnoveným a rozšířeným badatelstvím o H. Vznikla četná díla velikého rozsahu a rozpracovaná až do jemných podrobností, ale na širší veřejnost mj. proto prakticky vůbec nepůsobící, tak především Václava Novotného Mistr J. H. (život) I–II (1920–21, dosud nejpodrobnější životopis), Vlastimila Kybala Mistr J. H. (učení) I–IV (1921–31, rozsáhlá, ale metodicky pochybná práce, založená na prostém srovnání dogmat dnešní katolické dogmatiky s H., ale bez dostatečné pozornosti k rozmanitosti v akcentech, dobových souvislostech atd.). Do plodů pozitivismu Gollovy školy patří i rozsáhlé dílo Zdeňka Nejedlého Dějiny husitského zpěvu I–III (1904–13), jež se často vrací i k dílu H. V pozdějších drobnějších spisech Nejedlý redukoval Husa více a izolovaně jen na sociální složky jeho kritiky. Osobním vlivem a nátlakem Nejedlého byla ovšem v původní podobě znovu postavena Betlémská kaple (zbořená v 18. století), přičemž zbytky latinských nápisů nalezených na odkrytých starých základech rozluštil Bohumil Ryba jako úryvky H. spisu O šesti bludech. Spisky a brožurky z pozic katolicismu se ještě do 30. let omezovaly na dokazování, že H. byl odsouzen právem; byly psány pravidelně bez znalosti jeho díla. Čestnou výjimkou (ne základní pozicí, ale solidními znalostmi a dokumentací) byl spis Jana Sedláka Jan Hus (1915). Evangelickou tradici Palackého pojetí se s pozitivistickou popisností v mnoha studiích pokoušel spojit František M. Bartoš (zejm. Literární činnost Mistra J. Husa, 1948, Čechy v době Husově, 1947 aj.). – Zcela nový přístup k H. zahájil Tomáš G. Masaryk (Jan Hus, 1896, a četné drobné spisy a projevy), a to poprvé z pozic filozofa hledajícího orientaci ve světě (což dle něho nejde za stavu ignorance v dějinách) a opravdovost lidské existence. Přistupoval k H. „existenciálně“, tj. ptal se, co pro nás jako národ i jako jednotlivce znamená, že vůbec byl možný člověk jako H. a jak se nás jeho reformní dílo i hrdinná smrt týkají dnes. V tom smyslu je mu H. záležitostí spíše přítomnosti a budoucnosti než minulosti. Toto pojetí zprvu ovlivnilo jen malou část veřejnosti, výrazněji jen v organizaci Sokol; když však Masaryk vedl zahraniční odboj, první z formujících se pluků na Rusi dostal čestný titul „Mistra Jana Husi“ (později dlouhá léta sídlil v Českých Budějovicích). Naopak odpor proti podobnému „aktualizování“ H. a jiných osobností nejvýrazněji vyjádřil Josef Pekař, který se sice H. spisy ani středověkou teologií nezabýval, nicméně prohlásil Kybalovo dílo za „rehabilitaci Husa z katolického hlediska“, čímž však nemínil H. přiřadit k současnému katolicismu (sám byl agnostik), ale jen vrátit do středověku jako postavu „gotickou“, která současnosti nemá co říci. Tím byl od r. 1912 vyprovokován spor, v širších vrstvách často slabé úrovně, obnovovaný až do let třicátých, jež zasulo až následující období převahy totalitních systémů. – Zmíněnými politickými okolnostmi bylo podmíněno, že v 2. polovině 20. století nebylo bádání o H. příliš hojné. Práce Milana Machovce Husovo učení (1953) ještě v jádře vyrostla z „nejedlovských“ ryze sociálních akcentů. Spis Roberta Kalivody Husitská ideologie (1961) přes některé sporné detaily představuje vcelku monumentální pokus zařadit H. do velkého filozofického vývoje od platonismu a augustinismu přes Viklefa až ke Komenskému, Hegelovi, marxismu a strukturalismu. Četné studie vztahující se k husovské problematice a době napsali Jiří Kejř, Vilém Herold, František Šmahel (Mistr J. H., 1985, Husitská revoluce 1–4, 1995–96). Z hlediska celkové situace už půltisíciletí rozděleného západního křesťanství a z hlediska ekumenické epochy, jak ji – ale zřejmě pro dlouhé další generace – zahájil papež Jan XXIII., asi nejvýznamnější teoretické dílo zpracoval francouzský benediktin Paul de Vooght, L'hérésie de Jean Huss (Louvain 1960; o knize českou veřejnost informoval M. Machovec v brožuře Bude katolická církev rehabilitovat J. H.? 1963.) Paul de Vooght prostudoval soustavně H. celé dílo (naučil se proto dokonale česky) i veškeré dobové souvislosti, zejména kostnický koncil a proces. Prokazuje s naprostou suverenitou, že dobře katolická byla nejen základní teoretická pozice H. (jak o tom psal Kybal), ale že zcela legitimní byla i jeho kritika a domnělá vzpoura proti církvi, jeho odmítnutí poslušnosti koncilu pochybné legitimnosti a kardinálům jednajícím zcela podle stejných principů jako on (práva kardinálů sesadit hříšnou vrchnost, tj. tři „papeže“) a nadto lidem – na rozdíl od Husa – pohoršlivého způsobu života. Katolíci v českých zemích měli samozřejmě možnost se případem zabývat až po r. 1989; J. Pánek, M. Polívka (ed.): J. H. ve Vatikánu. Mezinárodní rozprava o českém reformátoru 15. století a o jeho recepci na prahu třetího tisíciletí, 2000; F. Šmahel: Jan Hus. Život a dílo, 2013 (se Seznamem pramenů a literatury).

mm