Jakoubek Václavův ze Stříbra

* asi 1371–1373

† po 1429

Iacobellus Wenceslai de Misa. – Pocházel z vesnice Vítkov (Těchlovice-Víchov, okr. Tachov) z rodiny poddaného stříbrských křižovníků s červenou hvězdou. Studoval na pražské univerzitě, kde byl jeho spolužákem Jan Hus. R. 1393 se stal bakalářem a r. 1397 mistrem svobodných umění. Učitelsky působil na artistické fakultě, známe jeho vystoupení na kvodlibetech v l. 1411, 1412 a 1417, a pokračoval ve studiích na TF; bakalářem teologie se stal před r. 1410. R. 1402 přijal kněžské svěcení a r. 1405 se stal oltářníkem v kostele sv. Štěpána na Rybníčku na Novém Městě pražském, r. 1410 získal faru u sv. Vojtěcha na Zderaze, poté u sv. Michala a po Husově smrti se stal kazatelem v Betlémské kapli. Účastnil se utrakvistických synod, na svatoprokopské synodě r. 1421, na jejímž vedení se podílel, byl zvolen jedním z administrátorů. Byl blízkým spolupracovníkem Husovým (r. 1410 ho nazval anglický lollard Richard Wyche Husovým pomocníkem v evangeliu) a přívržencem Viklefovým – do češtiny přeložil jeho Dialog, ale daleko větším vlivem na něj působilo učení Matěje z Janova, z jehož Pravidel Starého a Nového zákona od samého počátku své literární tvorby přebíral nejen řadu principů a myšlenek (byl mj. ovlivněn Matějovou eklesiologií, eucharistiologií, ikonofóbií, učením o Antikristu, biblicismem, ideálem prvotní církve, odporem k nálezkům lidským), ale i celé dlouhé pasáže. Zasáhl do pražských sporů o Viklefa traktátem, jímž po odvolání remanenčního učení, k němuž byl donucen Stanislav ze Znojma, hájil remanenci, při první pražské obraně Viklefa podal r. 1410 obhajobu Viklefova Dekalogu (jako jediný zde hájil Viklefovo dílo teologické, ostatní účastníci rozebírali díla filozofická), při druhé obhajobě r. 1412 pak hájil jeho myšlenku vyvlastnění světských statků církve. Velmi radikální byla J. vystoupení na kvodlibetech. R. 1411 na kvodlibetu Husově vyslovil názor, že závazné zákony pro všechny může vydávat jen Bůh, ostatní jsou pouze lidské nálezky. O rok později pak na kvodlibetu Michala z Malenic dovršil své učení o Antikristu spojením Antikrista s papežem a výrazně tak přispěl ke zformování husovské strany. R. 1414 vystoupil ve svých kázáních a při univerzitní disputaci s požadavkem podávání z kalicha laikům a téhož roku zahájil s přáteli, mezi nimiž přední místo náleželo Mikulášovi z Drážďan, i praktický utrakvismus. Stal se nejvýznamnějším zastáncem přijímání podobojí, v četných polemikách se střetl s přívrženci přijímání pod jednou způsobou, zejména se svým bývalým učitelem Ondřejem z Brodu, dále pak s Janem Hildessenem a Janem Gersonem. Utrakvismus byl důvodem Jakoubkovy klatby, kalich byl zakázán kostnickým sněmem 15. 6. 1415, ale dostalo se mu schválení pražskou univerzitou v březnu r. 1417. S Mikulášem z Drážďan rozebíral J. i jiná témata. R. 1415 psali oba proti lichvě, v duchu Matěje z Janova vystupovali proti světským vědám a univerzitním hodnostem a rovněž se postavili proti uctívání obrazů. J. kázání proti obrazům však vzniklo jako nesouhlasná reakce na prohlášení univerzity r. 1417 až poté, co se s Mikulášem pro jeho přílišný radikalismus rozešel. Již od r. 1414 se začaly v J. utrakvistických spisech objevovat myšlenky o nutnosti podávat přijímání i maličkým dětem, od r. 1417, kdy se přijímání maličkých uvádí v praxi, se polemicky střetl s jeho odpůrci na univerzitě Janem z Jesenice a Šimonem z Tišnova. R. 1420 přispěl ke sjednocení husitských frakcí kolem programu čtyř pražských artikulů. Ve 20. letech vystupoval proti učení pikartů, popírajících reálnou přítomnost Kristovu v eucharistii, byl odpůrcem pražských radikálů v čele s Janem Želivským, „slovem, činem i písmem“ bojoval proti táborům a čelil rovněž husitskému křídlu v čele s Janem Příbramem, které se snažilo o dohodu s Římem. S přibývajícím věkem však postupně ustupoval do pozadí. Poslední zmínka o J. je z 30. 12. 1429. Petr Chelčický ho charakterizoval jako muže veliké tichosti, postavy posvátné.

J. se stal ideologem husitského hnutí, k němuž se hlásily různé myšlenkové směry v husitství. Jeho rozsáhlé literární dílo, které tvořil zejména v latině, částečně psal i česky, však do značné míry zůstává nevydané v rukopisech. Soustředil se zejména na otázky teologické, již současníky byl označen jako "theologus profundus". Nedochovala se žádná z klasických prací spojených s jeho působením na univerzitě. První J. známá díla pocházejí až z 2. poloviny prvního desetiletí 15. století. Ve svém traktátu De remanencia panis (1406–07 nebo 1407–08) odmítá změnu podstaty chleba a vína, na rozdíl od Viklefa však akcentuje reálnou přítomnost Kristovu v eucharistii. Reálná přítomnost pak byla nejpodstatnější složkou jeho eucharistiologie; založil na ní svůj postulát kalicha (od r. 1414), hájil ji proti Martínku Húskovi-Loquisovi a pikartům (1421) a ještě na sklonku života ji vyjádřil v traktátu De existencia vera corporis Cristi in sacramento altaris (1428). Ve svých nejstarších dochovaných kázáních hlásal Janovem proklamovanou chudobu kněží, kterou spojil s viklefovskou superioritou světské moci nad církví (Magne sanctitatis, snad 1407). Utrakvistickou tematiku otevřel J. r. 1414 v několika kázáních své Evangelijní postily a záhy ji rozvinul při univerzitní disputaci v kvestii Quia heu in templis cristianorum (Posicio de percepcione corporis et sanguinis sub duplici specie omnibus fidelibus ministranda). Tento počáteční utrakvismus, vycházející z eucharistiologie Matěje z Janova a akcentující nutnost přijímání zároveň duchovního a svátostného podle svědectví Janova evangelia 6,54, v polemikách s oponenty propracovává a obohacuje o další prvky (mezi nejrozšířenější díla patřil jeho Tractatus de communione sub utraque specie adversus doctorem Andream de Broda, 1414) a dokládá četnými autoritami (dekretál Comperimus, Pseudo-Dyonisius Areopagita, Albert Veliký). Část J. děl tvoří soubory těchto autorit; nejznámější z nich, traktát Salvator noster (1415–16), nechal napsat na stěny Betlémské kaple. Po několika dřívějších náznacích začíná od r. 1417 obhajovat přijímání maličkých; epigrafické podoby v Betlémě se dostalo i jeho traktátu De communione parvulorum (1419). V řadě svých děl se vyjadřoval k přípustnosti války. Připouštěl určité podmínky, za nichž je v krajním případě dovoleno použít zbraň (Noverint universi, 1419–20), ale teprve události r. 1420 ho přiměly ke schválení tělesného boje, za což se mu dostalo ostré kritiky od Petra Chelčického. Nejrozsáhlejším a nejvýznamnějším J. českým dílem je Výklad na Zjevenie sv. Jana (1420–22), v němž navazuje na domácí eschatologickou tradici, rozebírá sedm věků církve od církve apoštolské až po večeři vyznavačů s Beránkem Božím.

Bibliografie:
◦ Překlad Viklefova Dialogu, ed. M. Svoboda, 1909;
◦ Beati pauperes spiritu, De paupertate cleri, Non enim vie mee, ed. J. Sedlák, in Studie a texty k náboženským dějinám českým I–III, 1914–19;
◦ Tractatus responsivus, ed. S. H. Thomson (jako dílo Husovo), 1927, český př. části díla in Mistra Jana Husi Sebrané spisy II, 1904;
◦ Sermo habitus in Bethlehem in memoriam novorum martyrum, Fontes rerum Bohemicarum VIII, ed. V. Novotný, 1932, český př. Kázání na paměť nových mučedníků, Výbor z české literatury doby husitské I, 1963;
◦ Výklad na Zjevenie svatého Jana, ed. F. Šimek, 1932–33;
◦ Betlémská kázání z roku 1416, ed. K. Sita, 1951;
◦ Salvator noster, De communione parvulorum, Betlémské texty, ed. B. Ryba, 1951 (s českým př.);
◦ Noverint universi, H. Kaminsky: A History of the Hussite Revolution, Berkeley – Los Angeles 1967;
◦ Tractatus de remanencia panis, Contra usuram, Tractatus Ihesus Christus, Dominus et Salvator, P. De Vooght: Jacobellus de Stříbro ( 1429), premier théologien du hussitisme, Louvain 1972;
◦ O válkách, český př. úryvku z Evangelijní postily, Slovem obnovená, ed. A. Molnár, 1977;
◦ Pius Iesus, J. Kadlec: Literární polemika mistrů J. ze Stříbra a Ondřeje z Brodu o laický kalich, AUC – HUCP 1981.

Literatura:
◦ V. Kybal: M. Matěj z Janova a M. J. ze Stříbra. Srovnávací kapitola o Antikristu, ČČH 1905;
◦ J. Sedlák: Husův pomocník v evangeliu I–IV, Studie a texty k náboženským dějinám českým I–III, 1914–19;
◦ E. Amann: Jacobel et les debuts de la controverse utraquiste, in Miscellanea Francesco Ehrle, Scritti di storia e paleografia I, Roma 1924;
◦ F. M. Bartoš: Literární činnost M. J. ze Stříbra, 1925;
◦ J. Pekař: Žižka a jeho doba I–IV, 1927–33;
◦ W. Wostry: Magister Jacobellus von Mies, in Festschrift der Bergstadt Mies 1931 zur 800-Jahrfeier, Mies 1931;
◦ F. M. Bartoš: Mistr J. ze Stříbra, Husův spolubojovník a obnovitel kalicha, 1939;
◦ F. Borecký: Mistr J. ze Stříbra, 1945;
◦ A. Molnár: Poslední věci v pohledu J. ze Stříbra, TP KřR 1955;
◦ A. Molnár: Theologie husitského kalicha, TP KřR 1965;
◦ F. Seibt: Die revelatio des Jacobellus von Mies über die Kelchkommunion, Deutsches Archiv für Erforschung des Mittelalters 1966;
◦ V. Urfus: J. ze Stříbra a Mikuláš z Drážďan jako teoretikové úroku a lichvy, Jihočeský sb. historický 1966;
◦ E. Werner: Der Kirchenbegriff bei Jan Hus, Jakoubek von Mies, Jan Želivský und den linken Taboriten, Berlin 1967;
◦ P. De Vooght: Jacobellus de Stříbro ( 1429), prémier théologien du hussitisme, Louvain 1972;
◦ J. Kadlec: Literární polemika mistrů J. ze Stříbra a Ondřeje z Brodu o laický kalich, AUC – HUCP 1981;
◦ P. Spunar: Repertorium, 1985;
◦ M. Ransdorf: Vztah Prahy a Tábora v bádání o J. ze Stříbra, Folia Historica Bohemica 1985;
◦ M. Ransdorf: Kapitoly z geneze husitské ideologie, 1986;
◦ H. Krmíčková: Studie a texty k počátkům kalicha v Čechách, 1997;
◦ J. ze S. Texty a jejich působení, eds. O. Halama, P. Soukup, 2006.

hk