Boris Jakovenko
* 5. 6. 1884 S.-Peterburg
† 16. 1. 1949 Praha
Zpočátku patřil k představitelům třetí generace ruského novokantovství: byl členem ruské redakce časopisu Logos. V r. 1906 poprvé emigroval (po věznění z politických důvodů); studoval pak u W. Windelbanda a H. Rickerta. V r. 1910 se vrací do Ruska, avšak v r. 1912 – poté, co byl opět z politických důvodů v krátké „preventivní“ vazbě – odchází natrvalo. Zprvu žil v Itálii, od r. 1921 v ČSR (po osobním Masarykově pozvání). Brzy se sblížil s okruhem myslitelů kolem Ruchu filosofického (ve 30. letech s F. Pelikánem tvořil vedoucí dvojici jeho redakce). Zároveň byl organizátorskou duší racionalistické části ruské filozofické emigrace. Mimořádné zásluhy měl o vydavatelskou činnost, vydával časopis Der russische Gedanke a pravidelnou řadu International Philosophical Library, připravil dva významné masarykovské sborníky atd. Z Prahy (resp. Mariánských Lázní) udržoval nejužší svazky s německými novokantovci i hlasateli nové ontologie a s italskými filozofy, přičemž se snažil plnit úlohu mostu mezi nimi a čs. filozofy. Od r. 1930 byl členem Mezinárodního filozofického komitétu.
Ve filozofii vycházel z noetické antinomie mezi poznávajícím zážitkem a logickou platností, mezi obsahem a předmětem poznání. Své stanovisko nazýval „transcendentální skepticismus“; metodologicky je chtěl založit v absolutním kriticismu, dokonalé adogmatičnosti a v uvědomělé a zdůvodněné nezprostředkovanosti, nevztahovačnosti a nepomíjejícnosti vědění. Filozofický um musí uplatňovat nejvyšší vědeckost spolu s nejhlubší bezprostředností, překonávat pseudovědecké předsudky, zejména naturalismus jako vidění světa v podobě jednotlivých věcí v prostoru, antropomorfismus jako neuvědomělé vnášení volních principů tam, kde ve skutečnosti nejsou, psychologismus jako vědomý antropomorfismus, jako uznání bytí v podobě sumy psychických momentů, a konečně intencionalismus jako samotné jádro všech předsudků. Ve šlépějích A. Vveděnského a I. Lapšina zastával radikálně antimetafyzické stanovisko, které se snažil vystupňovat ve formulaci systému filozofického pluralismu. V duchu tohoto systému požadoval likvidovat ve filozofickém myšlení dualismus stejně jako monismus. Po první světové válce (v reakci na dobové iracionalistické sklony) hájil „nezcizitelná práva rozumu“ a racionalistické filozofie. Přitom vyjádřil nový přístup k ontologii (v širší paralele např. k N. Hartmannovi), ovšem v sestavě filozofických disciplín jí dále vymezoval sekundární místo (jako „prima philosophia“ zůstává noetika). Pluralismus má být nikoli mrtvým schématem, nýbrž živým, dynamickým stanoviskem. Proto J. formuluje nikoli sám systém, nýbrž metodologické principy ryze pluralistického přístupu k filozofické aktivitě. Tuto fázi svého učení nazýval „transcendentálním pluralismem“, „kritickým intuitivismem“, jindy „filozofickým absolutismem“ (na rozdíl od každého relativismu a agnosticismu). Od Hegela přijímá tezi, že um překonává sám sebe jako rozum v intelektuálním zření, veškeré další jeho výklady však považuje za neudržitelné. Kritické intelektuální zření – v němž absolutní rozmanitost vystupuje tak, jak je sama o sobě – je také jediným podstatným zdrojem skutečné filozofické aktivity. V ní je třeba ve všem odkrývat absolutní a současně rozmanité, přičemž rozmanité je třeba chápat jako „absolutně rozmanité rozmanito“. Předpokladem toho je odnaturalizování, odsubstancializování a odpsychologizování jakéhokoli jsoucna. Noetický kriticismus musí dále dospět k naprosté negaci účinků a následků původního dualistického předsudku o subjektu a objektu, vědomí a bytí. Zejména v tomto karteziánském konceptu vidí „jádro všech fikcí a slepých cest novověké filozofie“. Za další zvlášť scestný prvek považuje „pověru psychologistické substancializace“. Také filozofické předpokládání faktu charakterizuje jako kriticky neodůvodnitelné; odtud dovozuje neopodstatněnost pozitivismu, včetně jeho tehdy popularizovaných inovací, počínaje logickým pozitivismem. S odůvodněním, že nejsou schopny zbavit se dualistického předsudku, odsuzuje i aktuální verze fenomenologie, teleologie a dialektiky. Přes tvrdé odsudky jednotlivých filozofických směrů nepojímal dějiny filozofie jako sérii omylů. Dějiny filozofie jsou mu vývojem snažení o kritické poznání, souvislým procesem vzestupu k tomu, aby stále četnější historicky podmíněné, neúplné, jednostranné koncepty dostávaly význam momentů systému absolutna. Jako historik filozofie podal především fundamentální mnohostranné zhodnocení rozvoje hegelianismu v Rusku.
Bibliografie:
◦
Filosofija boľševizma,
Berlin 1921;
◦ Očerki amerikanskoj filosofii,
Berlin 1922;
◦ Očerki russkoj filosofii,
Berlin 1922;
◦ Vom Wesen des Pluralismus.
Ein Beitrag zur Klärung und Lösung des philosophischen Fundamentalismus,
Bonn 1928;
◦ Zur Kritik des Psychologismus,
1929;
◦ Ein Beitrag zur Geschichte des Hegelianismus in Rußland,
1934;
◦ La philosophie tchécoslovaque contemporaine,
1934, 21935;
◦ Zweiter Beitrag zur Geschichte des Hegelianismus in Rußland.
Hegel und die Anfänge des Slawophilentums 1839–1849,
1935;
◦ Eduard Beneš als Denker,
1935;
◦ Zur Kritik der Logistik,
der Dialektik und der Phänomenologie I,
1936;
◦ Alcuni capitoli di storia della filosofia nordamericana,
1936;
◦ Vom Wesen der Philosophie,
1936,
2.
vyd.
Melbourne 1970;
◦ L'idealismo construttivo ed absoluto di Josiah Royce,
1937;
◦ Geschichte des Hegelianismus in Rußland I,
1820–1850,
1937,
2.
rozš.
vyd.
1940;
◦ Untersuchungen zur Geschichte des Hegelianismus in Rußland I–II,
1937,
III–IV,
1938;
◦ Dějiny ruské filosofie,
1939;
◦ Wilhelm Windelband.
Ein Nachruf,
1941;
◦ Über die Hegelsche Philosophie I,
1942,
II–III,
1943;
◦ Die Grundidee der theoretischen Philosophie J.
G.
Fichtes,
1944;
◦ The Bolshevist Philosophy and the Philosophy of Bolshevism,
Melbourne 1977;
◦ The Essence of Pluralism,
Melbourne 1990.
Sborníky:
◦ Podstata pluralismu, Současná ruská filosofie, 1929;
◦ La raison et l'intuition dans la connaissance philosophique, Travaux du IXème Congrès International de Philosophie, vol. IV, Paris 1937.
Časopisecké příspěvky:
◦ O teoretičeskoj filosofii H. Cohena, Logos (russkij) 1910;
◦ Čto takoje filosofija? Vveděnije v transcendentalizm, Logos (russkij) 1911–12;
◦ Ob immanentnom transcendentizme,
transcendentnom immanentizme i dualizme voobšče,
Logos (russkij) 1912–13;
◦ Učenije Rickerta o suščnosti filosofii,
Voprosy filosofii i psichologii 1913;
◦ Puť filosofskogo poznanija,
Logos (russkij) 1914;
◦ „Wissenschaftslehre“.
Proba istoričesko-sistěmatičeskogo issledovanija teoretičeskoj filosofii J.
G.
Fichte,
Voprosy filosofii i psichologii 1914;
◦ Il cammino della conoscenza filosofica,
Logos (ital.) (Napoli) 1922;
◦ Vom Wesen des Pluralismus,
RF 1927–28,
1928–29;
◦ Die Grundvorurteile des menschlichen Denkens,
Ed.
Husserl und die russische Philosophie,
Der russische Gedanke 1929;
◦ Kritika russkogo intuitivističeskogo ideaľnogo realizma,
Trudy Russkogo Narodnogo Universitěta v Prage 1929;
◦ Dreißig Jahre der russischen Philosophie (1900–1929),
Der russische Gedanke 1930;
◦ Negativní světový názor Dostojevského,
Hegels Einfluß auf das russische Denken,
Aus der Geschichte der russischen Philosophie.
War Herzen ein Feuerbachianer? RF 1933–34;
◦ M.
N. Katkov und W. P. Botkin als Hegelianer,
Ideové kacířství v ruském marxismu a M. Lenin, Nikolaj Platonowitsch Ogarew, RF 1935–36;
◦ Z nejnovějších dějin italského myšlení (75-leté jubileum Benedetta Croce), RF 1941;
◦ Tridcať let russkoj filosofii (1900–1929), Filosofskije nauki 1991.
Překlady:
◦ Bergson: Čas a svoboda. O bezprostředních datech vědomí, 1947, 21995.
Edice:
◦ Festschrift T. G. Masaryk zum 80. Geburtstage I–II, Bonn 1930.
Literatura:
◦ F. Pelikán, J. Tvrdý: Současná filosofie u Slovanů, 1932;
◦ Slovanský přehled 1993, č. 1.
vg