Karel Michňák

* 5. 3. 1930 Ostravice

† 10. 4. 1992 Praha

Po maturitě na obchodní akademii ve Frýdku-Místku (1949) studoval na FF UK (1949–54). Od r. 1955 přednášel filozofii na FF UK, od r. 1963 jako docent. V r. 1959 obhájil kandidátskou dizertaci Občanská společnost a stát. R. 1972 odešel z UK, v l. 1972–77 pracoval jako korektor, od r. 1977 jako domovník. Od r. 1990 působil opět na FF UK.

Podle uvedené bibliografie, doby studií i habilitace, samozřejmého členství v KSČ, by mohl být zařazen mezi průměrné marxistické filozofy. Zimní semestr r. 1967 však představuje „Kehre“ na M. filozofické cestě: V cyklu heideggerovských přednášek a zejména ve velkém semináři, koncipovaném po způsobu proslulých seminářů alma mater vedoucích k doktorátu, vystupuje již jako duchovní žák M. Heideggera, J. Patočky a H.-G. Gadamera. Erbovním znamením jeho projevu se stala žízeň po vědění, pravdě, bytí. Zkušenost minulých let mu však vtiskla do rukou zbraň proti parmenidovské vizi-iluzi okamžitého setkání s pravdou: radikální skepsi, kterou nosil jako polní láhev stále s sebou. A protože mu byla vlastní myšlenka sousedství filozofie se zpívajícími básníky, přijal beze zbytku za svůj i básníkův verš, že nenajde sklep, kdo nehledá víno. V březnu r. 1968 zahájil heideggerovskou přednášku čtením článků z Lidové demokracie o mučení a popravě Milady Horákové. Otázka viny v Jaspersově smyslu byla překvapeným posluchačům demonstrována s ryzí otevřeností: „Já jsem tím vinen – jako člen KSČ jsem zodpovědný za zločiny padesátých let, jako člen KSČ jsem se stal docentem, zatímco nadanější a schopnější pro toto místo se v důsledku svého mravního postoje ocitli ve vězení, nemohli dostudovat, ba často ani začít studovat.“ To, co následovalo po tomto „confiteor“, bylo praktickým výrazem opravdového pokání: Vrátil legitimaci KSČ, otevřel svůj velký seminář režimem perzekvovaným filozofům a teologům a zvýšil důraz na etický rozměr lidského pobytu ve světě. Bylo pak již jen přirozeným důsledkem tohoto postoje, že po r. 1969 patřil k prvním, kteří museli odejít z UK, aby se následujících dvacet let živil jako korektor a domovník. Podpis na Chartě 77 (byl mezi prvními signatáři) je jeho poslední velkou přednáškou-výzvou ex catedra jeho životní univerzity.

Bibliografie:
◦ Idea rovnosti v dějinách a za socialismu, 1962;
◦ Společenské třídy (s E. Urbánkem), 1964;
◦ Ekonomie a fetišismus, 1965;
◦ Individuum a společnost. Příspěvek k problematice depersonalizačních účinků zbožně kapitalistických vztahů, 1966;
◦ Metafyzika subjektivity a její pojetí člověka jako animal rationale, 1968;
◦ Ke kritice antropologismu ve filosofii a teologii, 1969.

Sborníky:
◦ Ideál a skutečnost (s I. Michňákovou), Sb. k 60. narozeninám Ludvíka Svobody, 1953;
◦ Jednotlivec a společnost, Třídy a stát, Historický materialismus, 1965;
◦ Stručný filosofický slovník, 1966;
◦ Bakunin und Hegel, Hegel bei der Slawen, ed. H. Gentner, Bad Homburg von der Hohe 1967;
◦ Filosofie budoucnosti a budoucnost filosofie (s I. Michňákovou), Marx a dnešek, 1968.

Časopisecké příspěvky:
◦ Karel Marx o státu, diktatuře proletariátu a Pařížské Komuně, Bedřich Vilém IV. contra Karel Marx, DaS 1964;
◦ Peníze – „všeobecné převrácení individualit“, Fenomenologie hodnoty neboli dialektika abstraktního, FČ 1965;
◦ Významný příspěvek v úsilí o „antropologizující“ filosofii, LtN 1965;
◦ Bakunin a Hegel, Heidegger a osudy „boha metafysiky“, FČ 1967;
◦ Na počátku byl stud a údiv, Host do domu 1967;
◦ Ke kritice humanismu a antropologismu, AUC – PhH 1968;
◦ Teologie pokroku, DaS 1968.

Literatura:
◦ ČBS, 1992.

az, as