Ján Pavlík

* 1. 4. 1956 Košice

Od r. 1975 žije v Praze. Na FF UK v l. 1975–80 vystudoval filozofii, a to především pod vedením M. Sobotky, J. Peškové, L. Majora, D. Machovce. Po promoci krátce pracoval ve FÚ ČSAV, byl však nucen z politických důvodů místo opustit. Od r. 1982 byl zaměstnán jako učitel psychologie na odborném učilišti, odkud v r. 1987 přešel na VŠE. V r. 1995 se habilitoval na FF UK. Kromě výuky na katedře filozofie VŠE působí také na univerzitě v Pardubicích a v pražském Liberálním institutu, jehož byl v r. 1990 spoluzakladatelem.

Již během studia byl zásadním způsobem ovlivněn fenomenologickou filozofií, zejména Husserlovým ideálem filozofie jako přísné vědy. Tato inspirace se u něho spojuje s vlivy německé klasické filozofie a Hayekovy verze kriticko-racionalistické teorie společnosti. Z tohoto konceptuálního základu diverzifikuje P. odborný zájem do několika prolínajících se oblastí. Jde především o problematiku rakouské filozofické tradice. Tu se věnuje zejména Brentanovi (je ve spojení s Mezinárodní brentanovskou společností ve Würzburgu, v r. 1991 inicioval brentanovskou konferenci v Praze), Husserlovi a Bolzanovi. Je zastáncem svébytného charakteru této tradice (hlavně ve vztahu k německé filozofii), přičemž jako její organickou součást pojímá i nejvýznamnější výkony českého myšlení 19. a 20. století (Havlíček, Masaryk ad.). Ve své zatím nejzávažnější publikaci Philosophy, „Parallel Polis“ and Revolution si klade za cíl zmapovat ideová východiska filozofické teorie i praxe čs. disentu, postihnout roli filozofického myšlení v čs. demokratické revoluci v r. 1989; konfrontaci disidentských postojů s totalitárním režimem přitom chápe jako specifické pokračování a vyústění dávné polemiky mezi rakouskou a německou filozofickou tradicí. Do této problémové oblasti patří i P. pokus interpretovat dílo F. Kafky jako svéráznou, judaistickým cítěním ovlivněnou uměleckou transpozici Brentanovy psychologie a etiky; tato interpretace naznačuje existenci jistých paralelních aspektů v myšlení Kafky, Husserla i Masaryka. Další oblastí P. odborného zájmu je filozofie matematiky, měření a kvantifikace. Převládajícím metodickým postupem je zde husserlovská metoda vyvozování matematických idealit ze struktury přirozeného světa. Jedním z výsledků aplikace této metody na lidské jednání za podmínek rizika a nejistoty je exaktní matematická formulace vztahu mezi objektivní pravděpodobností a způsobem jejího subjektivního prožívání. Třetí hlavní problémovou oblast představuje filozofie společenské skutečnosti, opírající se o Hayekovu teorii spontánního řádu. Tuto teorii aplikuje jednak ve svém výkladu struktury a fungování demokracie, jednak v pokusu o vysvětlení geneze lidské řeči a mravnosti, který eticky navazuje na Patočkovu fenomenologickou koncepci „ideální geneze“ jazyka. Zejména v této druhé souvislosti vystupuje u P. teorie spontánního řádu jako nutný „přírodně-filozofický“ korelát či doplněk k postoji fenomenologickému.

Bibliografie:
◦ Prax a zmysel, 1980;
◦ Pád (novela, spoluautor N. Bodnár), Košice, SI 1985;
◦ Udalosť na OO VB (jednoaktovka, spoluautor N. Bodnár), Košice, SI 1986;
◦ K základním předpokladům liberální demokracie, 1990 (vybrané části zařazeny do publikace Naše současné spory o liberalismus, ed. M. Znoj, 1995);
◦ On the Principal Prerequisites for a Liberal Democracy, 1990;
◦ The Decline and Ascent of the Expected Utility Theory, 1993;
◦ Netreba toľko slov (operní libreto na námět hry P. Zvona Tanec nad plačom, hudba N. Bodnár, premiéra 24. 1. 1994 v Štátnom divadle Košice);
◦ K filosofickým východiskům politiky a kultury v Čechách (skripta), 1996.

Sborníky:
◦ The Fall and Rise of the Expected Utility Hypothesis, Proceedings of the Czechoslovak-Austrian symposium „The Cognition of Social Processes“, Acta Oeconomica Pragensia, ed. J. P., 1990;
◦ Fenomenologie E. Husserla, L. Benyovszky a kol.: Úvod do filosofie, 1992;
◦ Genetic Phenomenology and Historicity, Zur Problematik der transzendentalen Phänomenologie Edmund Husserls, ed. M. Pauza, 1988;
◦ Měření subjektivních aktivit, Filosofická východiska využití kvantitativních metod ve vědeckém poznávání 2, ed. J. Stachová, 1989;
◦ Brentano's Theory of Intentionality, Brentano Studien 3, ed. W. Baumgartner, Würzburg 1991;
◦ Brentano und Masaryks Auffassung der Ethik, Masaryk und die Brentano-Schule, ed. J. Zumr, Prag – Graz 1992;
◦ On the Origin of Language, Philosophy and the Cognitive Sciences, ed. R. Casati, G. White, Kirchberg am Wechsel 1993;
◦ Philosophy, „Parallel Polis“ and Revolution, Philosophy and Political Change in Eastern Europe, ed. B. Smith, La Salle, Illinois 1993;
◦ Ho Heauton Noon, K filosofii René Descarta, ed. M. Hemelík, 1996.

Časopisecké příspěvky:
◦ On Patočka's Conception of the „Ideal Genesis“ of Language, E-Logos, Electronic Journal for Philosophy 1993, také Sborník vědeckých prací Univerzity Pardubice, serie C (ÚJHS) 1995;
◦ Bernard Bolzano a německá klasická filosofie, FČ 1994.

Předmluvy:
◦ K některým aspektům Brentanovy psychologie a etiky, F. Brentano: O původu mravního poznání, 1993.

Překlady:
◦ F. A. Hayek: Kontrarevoluce vědy (s D. Sloukovou), 1995;
◦ in Gary S. Becker: Lidský kapitál a ekonomický růst, Gary Becker v Praze, 1996.

a