Josef Pekař
* 12.
4.
1870 Malý Rohozec
† 23.
1.
1937 Praha
Narodil se v rodině sedláka,
která záhy přesídlila do Daliměřic.
V l.
1880–88 navštěvoval gymnázium v Mladé Boleslavi,
potom UK,
kde v r.
1892 absolvoval obory historie a zeměpis.
V témže roce se zapsal jako mimořádný student na práva.
Na UK byl žákem Gollovým a Rezkovým (který také inspiroval jeho práci o Valdštejnovi).
Navštěvoval i přednášky Gebauerovy,
Kalouskovy,
Durdíkovy a Masarykovy.
V r.
1893 získal titul PhDr.
za práci Kandidatury krále Přemysla Otakara.
V r.
1894 absolvoval studijní cestu do Německa; v Erlangen poslouchal přednášky Fr.
v.
Bezolda a v Berlíně M.
Lenze,
H.
v.
Treitschke a Ed.
Zellera.
Od r.
1893 byl členem redakce OSN a také do něj přispíval.
V květnu 1895 nastoupil na gymnázium v Mladé Boleslavi,
pak na gymnázium v Praze v Truhlářské ulici; tam působil do r.
1896,
kdy si našel místo v právě otevřené Strakově akademii,
nadačním ústavu pro mladé katolické šlechtice.
V r.
1897 se habilitoval prací Dějiny Valdštejnského spiknutí 1630–1634 a stal se soukromým docentem na české FF; od letního semestru 1897 začal zastupovat prof.
Rezka.
Byl spoluředitelem Historického semináře.
V r.
1902 byl jmenován mimořádným a v r.
1905 řádným profesorem na FF UK.
Vedle Golla se stal redaktorem ČČH (od r.
1898,
od 1916 samostatně).
V r.
1904 inicioval reorganizaci Historického klubu,
který se pak stal mj.
institucí zabývající se vydáváním základních děl české historické literatury.
Zasloužil se o vydávání Bibliografie české historie při ČČH (od r.
1905).
V l.
1909–10 byl děkanem FF UK,
1910–11 proděkanem,
1931–32 rektorem UK,
1932–33 prorektorem.
Politicky stál na straně obhájců realistické politiky,
bojoval i proti překrucování dějin česko-německých vztahů Th.
Mommsenem (Čechové jako apoštolové barbarství,
1897),
ale zároveň se obával rozpadu Rakouska-Uherska.
Stál na pozicích státoprávního programu.
Odtud i politické spory s Masarykem a jeho politická stanoviska za války (Z české fronty I–II,
1917,
1919).
V době trvání ČSR,
jejíž vznik nadšeně přivítal,
patřil ke konzervativcům,
jak o tom svědčí jeho odpor proti pozemkové reformě,
daný jistým přeceněním role šlechty v československé společnosti.
Od počátku se také stavěl proti nacionalistickému podceňování národnostních menšin.
Úcta,
které P.
požíval i za své politické názory,
se projevila tím,
že mu byla po Masarykově abdikaci nabídnuta kandidatura na úřad prezidenta; P.
nabídku odmítl.
P.
bývá charakterizován jako historik,
v němž se pojí romantismus zájmu o národní dějiny s pozitivismem Gollovy školy.
Zájem o teorii a metodologii historie signalizuje jeho stať Spor o individualismus v dějepisectví (1897),
v níž informuje o tzv.
sporu o Lamprechta v Německu.
Poukazuje na to,
že K.
Lamprecht pouze vyjádřil starší tendence mířící k syntéze dějepisectví orientovaného na jedince a jeho svobodné jednání a dějepisectví novějšího,
které se zabývá vývojem velkých kolektivů a jeho pravidelnostmi.
P.
zájem o filozofickou problematiku prozrazují v jeho pozdějším díle i zmínky o W.
Diltheyovi,
E.
Troeltschovi,
E.
Husserlovi a M.
Heideggerovi.
Vlastní P.
význam tkví v oblasti českých dějin.
Ani zde se nevyhýbal sporům o obecnější otázky: o zádruhu,
ale zejména o smysl českých dějin.
K němu se svým způsobem vztahují všechna jeho velká díla,
zejména Kniha o Kosti a Žižka a jeho doba.
P.
odmítal Palackého a Masarykovu myšlenku,
že Tábor byl předobrazem demokratické společnosti.
Husitství chápal jako středověké hnutí,
do něhož vyúsťuje doba,
v níž český národ dospěl k vrcholu svých kulturních a mravních snah a zaujal v duchovním vývoji západní Evropy na čas vůdčí místo.
Samotná revoluce je mu však destruktivním procesem.
Kritizuje i Tomkovu charakteristiku Žižky jako bojovníka za právní řád: Žižka byl středověkým „božím bojovníkem“.
Nevidí přímý vztah mezi husitstvím a Bílou horou,
avšak husitství a příklon k protestantismu chápe jako překážku rozšíření renesance,
a tedy i dalšího kulturního rozvoje.
Při periodizaci českých i evropských dějin zdůrazňuje středověk (13.–18.
století),
po němž následuje novověk,
rozdělený na dobu osvícenskou a romantickou.
Zvláště pro potlačované národy,
včetně Čechů,
má význam doba romantická,
která pro P.
končí smrtí F.
Palackého.
Bibliografie (z díla):
◦
Dějiny Valdštejnského spiknutí 1630–1634,
1895;
◦ O době husitské,
1900;
◦ K českým dějinám agrárním ve středověku,
1901;
◦ Die Wenzels- und Ludmila-Legenden und die Echtheit Christians,
1906;
◦ Kniha o Kosti I–II,
1909,
1911;
◦ Masarykova česká filosofie,
1912;
◦ František Palacký,
1912;
◦ České katastry 1654–1789,
1913–15;
◦ Dějiny naší říše se zvláštním zřetelem ke královstvím a zemím v říšské radě zastoupeným,
1914;
◦ František Josef I.,
1916;
◦ Říjen 1918,
1920;
◦ Z české fronty I–II,
1917,
1919;
◦ Bílá Hora,
její příčiny a následky,
1921;
◦ Tři kapitoly z boje o sv.
Jana Nepomuckého,
1921;
◦ Světová válka; stati o jejím vzniku a osudech,
1921;
◦ Dějiny československé,
1921;
◦ Omyly a nebezpečí pozemkové reformy,
1923;
◦ Žižka a jeho doba I–IV,
1927–1933;
◦ Svatý Václav,
1929;
◦ Smysl českých dějin,
1929;
◦ Valdštejn,
1933;
◦ O povstání kralevice Přemysla proti králi Václavovi,
1941;
◦ Z duchovních dějin českých (ed.
J.
Klik),
1941;
◦ Listy úcty a přátelství (korespondence J.
P.
s J.
Gollem),
1941;
◦ O smysl českých dějin (ed.
Fr.
Kutnar),
1990.
Časopisecké
příspěvky:
◦ Kandidatury krále Přemysla Otakara,
ČMM 1891–1893;
◦ Čechové jako apoštolové barbarství,
Spor o individualismus v dějepisectví,
ČČH 1897;
◦ Nejstarší kronika česká,
ČČH 1902–05;
◦ Objevy Bretholzovy čili od které doby sedí Němci v naší vlasti,
Národní listy 1922;
◦ K sporu o rodiště Husovo,
ČČH 1923;
◦ Ještě ke sporu o rodiště Husovo,
ČČH 1924;
◦ K českému boji státoprávnímu za války,
ČČH 1930;
◦ O periodizaci českých dějin,
ČČH 1932.
Literatura:
◦ J.
Slavík: Nový názor na husitství (Palacký či Pekař?),
1928;
◦ J.
Slavík: P.
contra Masaryk,
1929;
◦ Od pravěku k dnešku.
K 60.
narozeninám J.
P.,
1930;
◦ K.
Kupka: K P.
periodisaci čs.
dějin,
ČM 1932;
◦ J.
Patočka: Německý historik o Masarykově a P.
pojetí českých dějin a české kulturní orientace,
ČM 1936;
◦ O J.
P.
(sborník,
red.
R.
Holinka),
1937;
◦ J.
Werstadt: O filosofii českých dějin.
Palacký – Masaryk – Pekař,
1937;
◦ Z.
Kalista: Středoškolská studia J.
P.,
Lumír 1937;
◦ J.
Matoušek: K myšlenkovému profilu J.
P.,
M.
Novák: K P.
nacionalistickému pojetí dějin,
M.
Novák: Pekař a Palacký? ČM 1937;
◦ Z.
Kalista: J.
P.,
1941,
1994;
◦ J.
Pachta: P.
a pekařovština v českém dějepisectví,
1950;
◦ F.
Kutnar: Přehledné dějiny českého dějepisectví II,
1977;
◦ J.
Hanzal: J.
P.,
1992;
◦ J.
P.
a české dějiny 15.–18.
století,
1994;
◦ Pekařovské studie,
1995;
◦ T.
Weiser: Josef Pekar Rezeption Lamprechts Geschichtslehre,
Storia della Storiografia 1992;
◦ Spor o smysl českých dějin (ed.
M.
Havelka),
1995;
◦ Pekařovské otazníky,
Tvar 1996,
č.
9.
ih