Petr Žitavský

* mezi 1260–70

† asi 1339

Petrus Zittaviensis. – Původem Němec ze Žitavy, splynul však s českým prostředím (v Praze pobýval přinejmenším od r. 1297). Jak vyplývá z jeho spisů, v nichž hojně citoval nejen bibli a církevní spisovatele, ale znal i autory klasické, dostalo se mu hlubokého vzdělání. Nejpozději r. 1305 se stal členem zbraslavského cisterciáckého konventu. Byl kaplanem zbraslavského opata Konráda, s nímž se účastnil řady politických jednání. R. 1316 po Konrádově druhé rezignaci byl sám zvolen zbraslavským opatem. Nadále si udržel úzké styky s královským dvorem, zejména s královnou Eliškou a poté s mladým Karlem. Díky svým četným cestám po cizině, které vyplývaly i z jeho povinnosti účastnit se zasedání generální kapituly v Cîteaux, měl možnost poznat dění také za hranicemi království a měl zde četné přátele. Dominikán Vilém z Boldensele mu věnoval své Hodoeporicon ad Terram sanctam. Poslední zmínka o P. pochází z 13. ledna 1339.

R. 1314 po smrti Oty Zbraslavského, prvního zpracovatele Zbraslavské kroniky (Chronicon Aulae Regiae), převzal P. jeho rozpracované dílo. Otovy kapitoly částečně doplnil, zřejmě i přepracoval a navázal na něj dokončením první knihy, v níž zachytil události do r. 1316. V dalších dvou knihách pak dovedl děj do r. 1338 a dovršil tak Otovu práci, přičemž výrazně rozšířil jeho autorský záměr a učinil z původního oslavného díla českého krále Václava II. rozsáhlé historické dílo, které je důležitým pramenem nejen k dějinám národním, ale i středoevropským, které je však současně dílem vysoké literární hodnoty, v němž je prozaický text v hojné míře proložen verši (na 4 tisíce převážně leoninských hexametrů). Z tohoto důvodu se liší i hodnocení díla z pozic historiků a literárních historiků. Historikové zdůrazňují P. záměr vytvořit kroniku, dílo skutečně historické, které sepsal nejen na základě vlastních bohatých zážitků a informací od významných politických činitelů své doby (mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu) či od sítě svých vlastních zpravodajů, ale v němž shromáždil i množství autentických dokumentů. Tím mohl postihnout všechny aspekty a motivy, jak vyžaduje historické poznání. Jako Ota i P. byl zastáncem silné centralistické vlády v zemi, která je s to zajistit život v míru a hospodářské prosperitě; své naděje po vymření Přemyslovců přenesl na Jana Lucemburského (jednání o Janův nástup na český trůn se osobně účastnil) a po zklamání, jehož se mu Janovou vládou dostalo, pak na mladého markraběte Karla. P. sympatie jsou ale také na straně všech těch, kteří tuto vládu podporují. Dokázal však vystupovat i značně kriticky, jak to vyjadřují pasáže o zrušení templářského řádu, finančních praktikách avignonské kurie i způsobu vlády krále Jana. Ve srovnání s patriotickým zaměřením Kroniky tak řečeného Dalimila je pozoruhodná rovněž P. tolerance, a to nejen ve vztahu k Čechům a Němcům, ale také k Židům. Na toto P. dílo pak navázali kronikáři doby Karlovy; zejména Františku Pražskému sloužila jako hlavní předloha pro jeho kroniku. Na straně druhé se však mezi literárními historiky projevil názor, který Zbraslavskou kroniku hodnotí jako poučné dílo s jasnou výchovnou tendencí, jež je vyjádřena i P. slovy jako „norma vivendi“. Obrací se tedy k soudobému čtenáři, aby mu dala morální ponaučení pro příkladný křesťanský život. Toto didaktické zaměření vykazuje i P. teologická báseň Formula domini Petri, abbatis Aulae Regiae, composita in aedificationem fratris et monachi devoti, v níž dává mladému řeholníkovi návod k životu v klášteře. Do 2. knihy Zbraslavské kroniky vložil P. také část svého dalšího díla Liber secretorum Aulae Regiae, pojednávajícího o zázracích, jež se udály ve zbraslavském klášteře od jeho založení až po P. dobu. Nevydány zůstaly dvě knihy P. kázání Sermones in festivitatibus summis secundum ordinem Cysterciensem in capitulis faciendi s připojenými exhortacemi, v nichž využívá zejména alegorickou metodu. V literatuře občas se objevující názory o P. autorství Malogranata, rozsáhlého mystického spisu zbraslavské provenience, jsou z chronologických i uměleckých důvodů vyloučeny. P. se také zasloužil o vznik sbírky zbraslavských listin – zbraslavského diplomatáře.

Bibliografie:
◦ Formula domini Petri, ed. J. Loserth: Ein religiößes Gedicht Peters von Zittau, Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 1873;
◦ Chronicon Aulae Regiae, edice in Die Königsaaler Geschichtsquellen mit den Zusätzen und der Fortsetzung des Domherrn Franz von Prag, ed. J. Loserth, Wien 1875 (Fontes rerum Austriacarum, Scriptores 8), in Prameny dějin českých (Fontes rerum Bohemicarum) 4, ed. J. Emler, 1884;
◦ Kronika zbraslavská, př. J. V. Novák, úvod a pozn. V. Novotný, 1905;
◦ Kronika zbraslavská, př. F. Heřmanský, verše A. Pavlů, R. Mertlík, úvod Z. Fiala, 1952, 2. opr. vyd. Zbraslavská kronika, 1976.

Literatura:
◦ J. Loserth: Die geistlichen Schriften Peters von Zittau, Sitzungsberichte der philosophisch-historische Classe der Kaiserlichen Akademie der Wissenschaften 98, 1881;
◦ T. Hoschek: Der Abt von Königsaal und die Königin Elisabeth von Böhmen (1310–1330), 1900;
◦ A. Pražák: Peter von Zittau als Dichter, Slavische Rundschau 10, 1938;
◦ E. Petrů: Der literarische Wert des Chronicon Aulae Regiae, Zeitschrift für Slawistik 7, 1962 (E. Petrů: Vzdálené hlasy, 1996);
◦ R. Heck: Z problematyki ideologicznej „Kroniki Zbraslawskiej“. Studia z dziejów kultury i ideologii ofiarowane E. Małeczynskiej w 50 rocznicy pracy dydaktycznej i naukowej, Wrocław – Warszawa – Kraków 1968;
◦ J. B. Schneyer: Repertorium der lateinischen Sermones des Mittelalters 4, Münster 1972;
◦ J. Tříška: Studie a soupisy k starší pražské univerzitě, 1980. I. Hlaváček: Kronika zbraslavská, listiny a diplomatika, AUC – PhH, Studia historica, 1981;
◦ M. Gerwing: Malogranatum oder der dreifache Weg zur Vollkommenheit, München 1986. Úvody a doslovy k edicím a překladům Zbraslavské kroniky.

hk