Jan Evangelista Purkyně

* 18. 12. 1787 Libochovice

† 28. 7. 1869 Praha

Narodil se v rodině správce dietrichštejnského panství. Po studiích na piaristických školách v Mikulově (1804) absolvoval piaristický noviciát ve Staré Vodě, kde také složil řeholní slib. V l. 1805–06 učil na piaristickém gymnáziu ve Strážnici, 1806–07 v Litomyšli, kde se seznámil s „novější německou literaturou“ – s I. Kantem, J. G. Fichtem, F. L. Novalisem, F. W. J. Schellingem. Četba německých filozofů, zvláště Fichtových přednášek „živými slovy líčících povolání pravého učence ve společnosti lidské, určení ducha lidského k svobodě duševní neobmezitelné“, podpořila jeho úmysl vystoupit z řádu (učinil tak v září r. 1807) a věnovat se nejen dráze pedagogické, ale i vědecké. (Silně na P. zapůsobila i Novalisova báseň o „učedlnícich saiských“: dlouho se vracel k myšlence zřídit a vést dětský „vychovávací ústav“.) Po studiích na pražské FF (1807–09) byl vychovatelem v šlechtických rodinách, nejdéle v Blatné, kde učil matematiku a přírodní vědy syna barona Hildprandta. V l. 1812–18 studoval v Praze na LF; jeho dizertace z r. 1818 Beiträge zur Kenntnis des Sehens in subjektiver Hinsicht byla vědeckými kruhy přijata s velkým uznáním (ocenil ji i J. W. Goethe). Další čtyři roky byl v Praze „asistentem u profesur z anatomie a fyziologie“, poté (1823–49) profesorem anatomie a fyziologie na univerzitě ve Vratislavi, kde v r. 1839 založil fyziologický ústav, první experimentální pracoviště svého druhu. Do vratislavského období spadá akmé P. vědecké činnosti: stal se tvůrcem mikroskopické anatomie, spoluzakladatelem embryologie a především autorem buněčné teorie (o jejích základních myšlenkách mluvil 18. 9. 1837 v Praze na sjezdu přírodovědců v rámci přednášky O stavbě žaludečních žlázek a o povaze trávicího procesu, tj. dva roky před tím, než svůj objev buňky zveřejnil Theodor Schwann). Šíři P. badatelského zájmu dokládají i jeho slavistické studie a pátrání po českých památkách ve slezských a polských archivech. V r. 1850 se mu konečně podařilo dostat místo profesora fyziologie na LF pražské univerzity; 4. 5. poprvé přednášel česky (o některých částech fyziologie). Pokračoval zde ve vědecké práci (1851 založil fyziologický ústav), zároveň se však snažil veřejnou činností (přednáškovou, organizační i politickou) co nejvíce přispět k rozvoji českého národního života. Podílel se na ustavení (1852) Sboru přírodnického při Společnosti Českého muzea, 1854 se stal členem a pak i funkcionářem Jednoty k povznesení průmyslu v Čechách, 1857–59 byl prvním ředitelem české průmyslové školy, založené při Průmyslové jednotě, 1862 byl zvolen prvním předsedou Spolku lékařů českých, 1864 se podílel na zřízení Komitétu pro přírodovědecký výzkum Čech; byl zakládajícím členem spolků Hlahol (1861), Svatobor (1862), Umělecké besedy (1863), Matice lidu (1867), dělnického spolku Oul (1867), podporoval činnost Sokola (M. Tyrš byl jeho žákem). Na počátku 60. let vypracoval ideu české akademie věd, jako vědeckovýzkumné organizace úzce spjaté s potřebami české společnosti (Akademie, O zřízení české národní akademie vědecké ve spojení s Českým museem). Přes období bachovského absolutismu se mu podařilo udržet časopis Živa, který založil v r. 1853 a redigoval do r. 1864. (Živa navázala na tradici Kroku, který – z podnětu P., bratří Preslových, J. Jungmanna ad. – měl být „náhradou“ za zatím neuskutečnitelnou českou encyklopedii.) V červnu 1848 se účastnil Slovanského sjezdu v Praze, v l. 1861–66 byl poslancem českého zemského sněmu. Ve spise Austria polyglotta (1867) se zabýval národnostní otázkou v Rakousku-Uhersku. – S manželkou Julií, rozenou Rudolphiovou (dcerou fyziologa C. A. Rudolphia, který pomáhal P. získat vratislavskou profesuru) měl čtyři děti: dcery zemřely v r. 1832 za cholerové epidemie, Emanuel se stal botanikem a Karel (1834–68) předním českým malířem 19. století.

Důraz na potřebu experimentovat v přírodních vědách P. spojoval s oceňováním abstraktního filozofického myšlení (filozofie ostatně ovlivnila jeho rozhodnutí pro vědeckou kariéru). Svůj vztah k filozofii projevil bezprostředně např. v několika úvahách v Živě a zejména v práci Papierstreifen aus dem Portefeuille eines verstorbenen Naturforscher (vydané ve Vratislavi 1850); téma „P. a filozofie“ znali proto už jeho současníci, např. Sofie Podlipská. E. Rádl ve stati o české přírodní filozofii (ČM 1900) srovnával P. snahu „pochopit svět, přírodu z jednotného stanoviska“ s pokusem A. Smetany o „filozofickou encyklopedií“ v práci Vznik a zánik ducha. Jádrem P. naturfilozofie je pojetí skutečnosti jako jednoty vnitřně polarizované do dvou základních modů: hmotného a duchovního (projevujících se i v polaritě nevědomého a vědomého, pasivního a aktivního). Empirický dualismus hmoty a ducha, k němuž vede „pozorování vesmíru z našeho pozemského hlediska“, je jevovou formou metafyzického monismu: Principem vesmíru je duchovní podstata-Všeduch, jež prostřednictvím hierarchie duchů (např. Zeměducha, lidských duší) ovládá hmotnou přírodu „ve všech jejích jednotlivých oblastech, útvarech a pochodech“, zajišťujíc tak i její „dynamickou jednotu“ a účelnost přírodního dění. Organický život je jednotou ducha a hmoty i prostředníkem mezi nimi: jím duch poznává hmotu i sebe sama (odtud P. odvozoval i postavení fyziologie jako královny mezi vědami). „Tělesně-psychický organismus člověka“ chápal P. jako „odraz velikého vesmíru v konečném omezení individua“. Jednota světa a lidského organismu zakládá i jednotu složek procesu poznání – apriorní (závislé na duchu) a empirické (zívislé na těle); „nadlidský génius“ by byl s to poznávat samotným bezprostředním zřením duševním, ovšem historicky podmíněný člověk bez zřetele k obsahu smyslové zkušenosti jen „splétá a sleduje prázdné předivo“. Po vzoru Kantova „transcendentálního subjektu“ spojoval P. apriorní prvky (předpoklady) poznání s Duchem země. Demonstroval, jak se na základě smyslových dat vytváří např. zkušenost „věcného a předmětného prostoru“, ten však pokládal toliko za obraz prostoru „myslného, samosobného, prostobytného“, tj. názoru prostoru „původního našemu duchu“ (uplatňujícího se ovšem jen v souvislosti se smyslovým vnímáním). Apriorní názory prostoru a času spojoval P. skrze lidského ducha s Duchem země, a toho zase s epochami geologického vývoje Země. Byl přesvědčen, že duševno nelze vyložit z hmoty, z jejích procesů; ideu jeho substanciální nezávislosti na hmotě hájil i odkazováním na harmoničnost a účelnost přírodního dějství.

Bibliografie:
◦ Sebrané spisy I–XIII, 1919–85;
◦ Útržky ze zápisníku zemřelého přírodovědce (př. Papierstreifen...), ed. E. Rádl, 1910, ed. J. Loužil, 1987, také in J. E. P.: Sebrané spisy IV, 1942;
◦ Korespondence I–II, ed. J. Jedlička, 1920–25;
◦ Písemná pozůstalost, ed. K. Bílek, D. Oulehlová, 1985;
◦ Nitky z mého života, ed. F. X. Halas, 1987.

Literatura:
◦ E. Rádl: Česká přírodní filosofie, ČM 1900;
◦ E. Rádl: Dějiny vývojových teorií XIX. století, 1909;
◦ Marie z Purkyní: Vzpomínky na J. E. P., 1910;
◦ E. Rádl: Věda P. a Masarykova, Nové Atheneum 1920;
◦ K. Chodounský: J. E. P. Působení jeho pro rozvoj české kultury, 1927;
◦ F. Mareš: Fysiologie smyslů, 1929;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ Album J. E. P., ed. P. Vavroušek, 1937;
◦ J. E. P. 1787–1937, ed. F. Páta, J. Psotníčková, F. K. Studnička, 1937;
◦ F. Krause: Goethovec J. E. P., př. B. Jiránková, 1937;
◦ P. Brosz: Svetový a životný názor J. E. P., Časopis Národního musea 1938 (a také jako zvláštní otisk);
◦ M. Matoušek: Život J. E. P., 1948;
◦ M. Teich: J. E. P., 1950;
◦ O. Matoušek: Lékaři a přírodovědci doby Purkyňovy, 1954;
◦ J. Psotníčková: J. E. P., 1955;
◦ J. E. P. Badatel – národní buditel, ed. B. Němec, O. Matoušek, 1955;
◦ E. Rozsívalová: Život a dílo J. E. P., 1956;
◦ J. Beneš: P. odkaz ve vědě a filosofii, 1957;
◦ V. Ruml: Komentář k P. filosofickým článkům, in J. E. P.: Sebrané spisy VII, 1958;
◦ J. E. P. (sb.), 1962;
◦ Dějiny exaktních věd v českých zemích, ed. L. Nový, 1962;
◦ J. Beneš: P., Berkeley a Kant o prostoru, Sb. k 60. narozeninám prof. PhDr. Ludvíka Svobody, 1963;
◦ Antologie, 1963;
◦ I. Dubský: Hegel a Československo, FČ 1964;
◦ V. Kruta: G. W. F. Hegel a J. E. P., FČ 1965;
◦ V. Kruta: Básník a vědec. J. W. Goethe a J. E. P., 1968;
◦ L. Toellner: Přírodně filozofické prvky v myšlení J. E. P., FČ 1969;
◦ J. E. P. 1869–1969, ed. V. Kruta, 1969;
◦ Antologie I, 1981;
◦ V. Žáček: J. E. P., 1987;
◦ J. Haubelt: J. E. P., 1987;
◦ J. E. P. in science and culture I–II. Scientific conference Prague 1987, ed. J. Purš, 1988 (mj. J. Loužil: J. E. P. a romantická naturfilosofie);
◦ J. Loužil: J. E. P. – přírodovědec a naturfilozof, in J. E. P.: Útržky ze zápisníku zemřelého přírodovědce, 1987;
◦ J. Gabriel: Místo J. E. P. v dějinách českého filozofického myšlení, SPFFBU 1989–90, B 36–37;
◦ J. Loužil: J. E. Purkyněs Z eugungsbegriff im naturphilosophischen Kontext , SPFFBU 1989–90, B 36–37;
◦ J. Loužil: Purkyněs concept of generation within the frame of romantics Naturphilosophy, Folia Mendeliana 24–25, 1989–90.

jg