Milan Sobotka

* 23. 7. 1927 Olomouc
† 22. 3. 2024 Praha

Po maturitě na gymnáziu v Prostějově (1946) studoval filozofii a psychologii na FF UP v Olomouci; titulu PhDr. dosáhl v r. 1951. V l. 1950–54 působil na katedře filozofie FF UP v Olomouci, od r. 1954 na katedře dějin filozofie FF UK v Praze, po jejím zrušení na oddělení dějin filozofie na katedře filozofie FF UK. V r. 1965 se habilitoval a v r. 1990 byl jmenován profesorem dějin filozofie. V r. 1992 odešel do důchodu. 23.–24. 7. 2010 se v Praze konal seminář Theorien der Subjektivität zu Ehren von Prof. PhDr. M. S., DrSc.

Společenský převrat v listopadu 1989 otevřel filozofii možnosti svobodného zastávání různých filozofických názorů a svobodného bádání a podstatně rozšířil přístup k literatuře. Práce, které u nás měly ve své době jistou kladnou hodnotu už tím, že nebyly založeny na apriorních tezích a hodnoceních, nýbrž snažily se vycházet z textů a eventuálně rozšiřovaly okruh témat považovaných za legitimní, se dnes vedle mnohem hodnotnější západní produkce z téže doby jeví jako druhořadé. Nicméně nelze zapomínat, že některé z nich saturovaly aspoň do určité míry potřebu filozofie, která se ve společnosti vždy projevuje. Této potřebě vycházela v 70. a 80. l. vstříc ineditní literatura a bytové semináře. V 60. l. plnila tuto funkci část oficiálně vydávané filozofické literatury. Reprezentativní pro tuto funkci jsou především spisy Dialektika konkrétního K. Kosíka (1964) a Aristotelés, jeho předchůdci a dědicové J. Patočky (1963) – první jako výraz nedogmatického marxistického myšlení, druhý jako výraz toho, že se ve filozofii prosadilo opět právo na nezaujaté historické bádání. Ve skromnější míře sem patří rovněž S. monografie Člověk a práce v německé filosofii (1964), která rozšiřovala tehdejší úzký obzor představ o německé filozofii klasického období o témata žádostivosti, práce, tvorby dějin, v druhém vydání i umění, hry a etiky. Kniha byla připravena časopiseckými články o Hegelovi (FČ 1956), předmluvou k českému překladu Hegelovy Fenomenologie ducha (1960) a předmluvou k českému vydání jeho Dějin filosofie I (1961). Polský historik filozofie Marek J. Siemek jí věnoval kapitolu nazvanou Czlowiek, praca i samowiedze ve svém díle W kręgu filozofóv (Warszawa 1984). V dokonalejší podobě a pod názvem Člověk, práce a sebevědomí vyšla v r. 1969. V r. 1966 k Hegelovskému kongresu v Praze vyšlo německé číslo FČ se S. článkem Freiheit und Eigentum in Hegels Rechtsphilosophie. Po r. 1969, resp. 1970, se snažil prohlubovat odborný charakter svých prací. Některé články, které uveřejňoval ve FČ, byly přípravou na monografii Světonázorový význam Descartovy přírodní filosofie (1977), na níž se podílel L. Major. Jiné články byly pojaty do monografie Schelling a Hegel (1987). Spolu s L. Majorem je S. i autorem populárně naučné monografie G. W. F. Hegel (1979) a s V. Čechákem a J. Susem rovněž populárně pojaté práce Co víte o novověké filosofii (1984; do ní přispěl oddílem Německá klasická filosofie). Z jeho odborných článků jsou významnější ty, které vyšly, nebo zároveň vyšly na Západě nebo v polském Archiwum historii filozofii, jediném filozofickém časopise ze socialistických zemí, který měl úroveň srovnatelnou se západními časopisy. V edici Filozofické dědictví, která začala vycházet v nakladatelství Svoboda v r. 1970 a pokračuje dosud, S. opatřil předmluvami a poznámkami 17 spisů filozofických klasiků (od Descarta po Schellinga). Po listopadu 1989 ze svých dříve publikovaných prací sestavil učebnici Dějiny filosofie od Descarta po Hegela (s M. Znojem a J. Mouralem, 1993), která vyšla v poněkud pozměněné podobě znovu v r. 1994, a dále monografii Stati k Hegelově Fenomenologii ducha a Filosofii práva, v níž rozvíjí, pokud jde o Hegelovo pojetí společnosti, interpretační linii J. Rittera. V jeho posledních pracích je patrný vliv křesťanské tradice.

Bibliografie (z dalších, v hesle dosud necitovaných prací):
◦ Studie k německé klasické filosofii, 2001;
◦ Fichtova teorie sebevědomí II. (s R. Zikou, M. Vrabcem, J. Karáskem, 2009;
◦ J. J. Rousseau: od „Rozpravy o původu nerovnosti“ ke „Společenské smlouvě“, 2015.

Sborníky:
◦ G. W. F. Hegels Kritik der „moralischen Weltanschauung“ Kants, Überlieferung und Aufgabe, ed. H. Nagl-Docekal, Wien 1982;
◦ „Womit muss der Anfang der Wissenschaft gemacht werden“, Letzbegründung als System? ed. H.-D. Klein, Bonn 1994;
◦ Der „tote“ und der „lebendige“ Gott bei Hegel, Rozum jest wolny, wolnosc – rozumna, eds. R. Marszalek, E. Nowak-Juchacz, Warszawa 2002;
◦ Der bömische Anteil am slawischen Hegelianismus, Jahrbuch für Hegelforschung, Sankt Augustin 2004;
◦ Hegels „Einleitung“ zur Phänomenologie des Geistes, Hegels Einleitung zur Phänomenologie des Geistes, Würzburg 2006;
◦ Schiller und die Griechen, Schiller und Europa, Heidelberg 2007.

Časopisecké příspěvky:
◦ Die philosophische Idee von Schillers Wallenstein, Wiener Jahrbuch für Philosophie (WJF) 1972;
◦ Proces vzdělávání vědomí v Hegelově Fenomenologii ducha, FČ 1973;
◦ Die Auffassung des Gegenstandes in Hegels Phänomenologie des Geistes, WJF 1975;
◦ Wpływ Schellinga na Hegla podczas ich współpracy v Kritische Journal der Philosophie, Archiwum historii filozofii (AHF) 1979;
◦ Przemiany ujęcia natury w filozofii identycznosti Schellinga, AHF 1984;
◦ Der Untergang der Metaphysik und die Entstehung der Philosophie der Praxis, WJF 1992;
◦ Fr. Schiller als Philosoph des Selbstbewusstseins und der Stimmung, AHF 1995;
◦ Hegels Manuskripte aus der Berner Zeit, Jahrbuch für Hegelforschung, ed. H. Schneider, St. Augustin 1996;
◦ Descartes a metafyzické myšlení, FČ 1996.

Předmluvy:
◦ Úvodní studie, G. W. F. Hegel, Fenomenologie ducha, 1960;
◦ Úvodní studie, J. Locke, Esej o lidském rozumu, 1984;
◦ M. S. et al.: Dvě stě let od smrti Immanuela Kanta, ed. M. Loužek, 2004;
◦ P. Zika, M. Vrabec, J. Karásek, M. S.: Fichtova teorie sebevědomí, 2009.
Kompletní seznam české i zahraniční bibliografie M. S.: http://ufar.ff.cuni.cz/sites/default/files/u24/sobotka_bibliografie.pdf.

Literatura:
◦ Hegelovskou stopou. K poctě prof. M. S., ed. M. Znoj, AUCPhH 1999, 2003.

a