Miroslav Tyrš

* 17. 9. 1832 Děčín

† 8. 8. 1884 Oetz (Tyrolsko)

Původně se psal Tirsch. – Narodil se v poněmčelé rodině lékaře, ale po brzké ztrátě rodičů byl vychováván v českém vlasteneckém prostředí. Po absolvování malostranského gymnázia studoval v Praze rok na PF, odkud přestoupil na FF, kde poslouchal přírodní vědy, filozofii a estetiku; 1860 PhDr. Velmi aktivně se účastnil českého kulturního a politického života; od r. 1869 byl volen (jako člen strany svobodomyslné) poslancem zemského sněmu, v r. 1873 i do říšské rady. Původně zamýšlel věnovat se filozofii (do Riegerova slovníku naučného přispíval filozofickými hesly, pracoval na Dějinách filosofie), ale od začátku 70. let u něho převážil zájem o výtvarné umění a estetiku. Stal se předsedou výtvarného výboru Umělecké besedy, podnikl studijní cesty do Německa, Francie, Anglie. V r. 1880 se habilitoval pro dějiny výtvarného umění na pražské České technice (spisem Láokoón, dílo doby římské; toto sousoší charakterizoval jako „patologické“, protože spíše než klasické helénistické tradici odpovídá „římskému kultu krutých představení“) a v r. 1882 byl jmenován mimořádným profesorem na FF české univerzity v Praze. Do české historie se zapsal především jako spoluzakladatel (16. 2. 1862) a vůdčí ideový i organizační činitel Sokola (i jako tvůrce českého tělocvičného názvosloví); byl rovněž iniciátorem prvního všesokolského sletu v r. 1882. Přál si, aby sokolství v duchu starořeckého ideálu kalokagathie pěstováním tělesné zdatnosti a brannosti přispívalo k harmonickému rozvíjení lidské osobnosti a národní kultury. Ve stati Náš úkol, směr a cíl (v 1. čísle časopisu Sokol 1871) mj. napsal, že členem Sokola by se mělo stát co nejvíce příslušníků národa, protože „věc sokolská, jak ke všem stavům a vrstvám se obrací, znamená prozatím tolik, co tělesné a zčásti i mravní vychování všeho národa českoslovanského, odchování jeho k síle, statečnosti, ušlechtilosti a brannosti zvýšené“ (v té době měl Sokol asi 12 tisíc členů). Ideální typus českoslovanského muže a ženy spatřoval v Mánesových ilustracích k Rukopisu královédvorskému. – V srpnu 1884 se T., který nikdy neoplýval tělesnou zdatností, léčil v tyrolských Alpách. 8. srpna byla v Oetzu ohlášena jeho nezvěstnost a třináct dní poté bylo jeho tělo nalezeno v říčce Aaše.– Spoluzakladatelem Sokola (a jeho prvním starostou) byl T. tchán Jindřich Fügner (1822–1864), zpočátku obchodník, potom vedoucí pražské pobočky terstské pojišťovny. Zajímal se také o filozofii, zejména o Feuerbacha, jehož práce měl ve své bohaté knihovně. Do stanov Sokola se promítlo i jeho vlastenecké a demokratické smýšlení. T. manželka Renáta (1854–1937) se zabývala výtvarným uměním a národopisem; Dr.h.c. UK 1931.

Bývá řazen mezi sociální evolucionisty darwinovského typu, ale filozofických vlivů lze u něho nalézt více. Stálou inspirací mu byla antika a německá filozofie. Už v 50. letech 19. století se zabýval Schopenhauerem (Historische Einleitung in die Philosophie A. Schopenhauers), z jehož filozofie mu vyhovovala zejména nauka o vůli, teorie identity těla a duše a etický ideál lásky. Zároveň ho poutal L. Feuerbach svou kritikou náboženství. Na začátku 60. let se seznámil s Darwinovým spisem O vývoji druhů (z r. 1859), přijal jeho přírodovědnou teorii, zejména zákon vývoje, který pak aplikoval na společenost. Darwinův „boj o život“ chápal jako vědecké a filozofické překonání pesimismu a pasivity, v něž ústí Schopenhauerovo učení o vůli k životu, jako předpoklad pokroku, postupného zušlechťování člověka a společnosti, pobídku k činnosti. Měl za to, že „veškeré dějiny jak tvorstva vůbec, tak lidstva zvláště jsou věčný boj `o bytí a trvání`, v němž podlehne a vyhyne, co k životu nadál je neschopno a celku závadno“ a že „každý národ zhynul jen vlastní vinou svojí“; čím menší národ, tím „větší činnost vyvinouti musí, aby byl a zůstal platným a závažným členem lidstva“. – Všechny tyto filozofické vlivy pronikají i do T. úvah o náboženství. Ty se objevují i v uměnovědných pracích, v článcích z r. 1871 a 1881 a zejména ve studii Mohamed a nauka jeho, pojednávající nejen o islámu, ale také o vzniku a podstatě náboženství, náboženských dogmatech, obřadech, mravouce, herezi, politickém pozadí náboženských konfliktů. T. podobně jako Feuerbach předpokládal, že lidé promítají do konceptu boha své vlastnosti a poměry, že národ si podle svého obrazu vytváří „bohy“, kteří vyhovují jeho potřebám. Původní formu náboženství spatřoval v polyteismu, jehož rozmanité podoby vysvětloval geografickými a národními specifiky. Snažil se též vypátrat, jak fungují mechanismy vývoje náboženských útvarů (např. polyteismus se promění v náboženství světové, setřou-li se atributy příznačné jen pro určitou zemi). Na otázku, zda se po islámu, nejmladším ze světových náboženství, může objevit další světové náboženství, jemuž by se podařilo „podrobiti sobě mysli veškeré“, odpovídá, že takové náboženství tu již je, že „je to duch lásky a osvěty“, a že jeho proroky jsou všichni „dobří, vzdělaní a horliví lidé“, kteří chtějí spojit své síly a vymýtit ze světa hmotnou i duševní bídu, ovšem „toliko zbraní mravnou a duševní“. Jako islám i T. „nové náboženství“ stojí na pěti sloupech víry: „vyznáním víry“ je v něm duch lásky a osvěty, „modlitbou“ i „poutí do Mekky“ zřetel na budoucnost lidstva a jeho pokrok, „dodržovat půst“ tu znamená zdržovat se sobectví, „poskytování almužen“ se nahrazuje spojením sil a „rozumnou štědrostí“, jež vymýtí ze světa hmotnou i duchovní nuzotu, „boj proti nevěřícím“ (tzv. džihád) posvátným bojem proti všemu, co se staví na odpor pokroku.

Bibliografie:
◦ Hod olympický, 1968;
◦ Základové tělocviku, 1868–72;
◦ Láokoón. Dílo doby římské, 1873;
◦ O podmínkách vývoje a zdaru činnosti umělecké, 1873;
◦ O slohu gotickém , 1881;
◦ Rozbor estetický, 1881;
◦ Úvahy a řeči Dr. M. T., ed. J. Scheiner, 1894;
◦ Mohamed a nauka jeho (původně Květy 1870), 1925;
◦ Dr. M. T. O umění I–VI, ed. R. Tyršová, 1932–37.

Překlady:
◦ H. Taine: O podstatě díla uměleckého, 1873.

Literatura:
◦ F. A. Soukup: M. T., 1912;
◦ J. Bartoš: M. T., studie kritická, 1916;
◦ Tyršův sborník I, 1920 (J. Tvrdý: Jest filosofie T. positivismem?);
◦ E. Chalupný: Přední tvůrcové národního programu: Jungmann, Havlíček, Tyrš, Masaryk, in Tyršův sborník IV, 1921;
◦ J. Ludvíkovský: Antické myšlenky v T. sokolském a národním programu, 1923;
◦ Tyršův sborník VIII, 1924 (J. Tvrdý: T. filosofie);
◦ R. Tyršová: M. T., jeho osobnost a dílo I–II, 1932;
◦ J. L. Fischer: T. a sokolstvo. Historický rozbor sokolské ideologie, 1932;
◦ J. Král: T. filosofické pokusy, 1932;
◦ L. Jandásek: Dr. M. T., 1932;
◦ E. Šmejkal: T. v politickém zápase českého národa, 1932;
◦ J. Ludvíkovský: T. řecký sen, Umění 1932;
◦ J. Lormanová: O vlivu H. Taina na M. T., Časopis pro moderní filologii 1934–35;
◦ F. Žákavec: Příspěvek k poznání T. vztahu k Tainovi, 1935;
◦ M. Novák: Česká estetika od Palackého po dobu současnou, 1942;
◦ A. Pražák: Dr. M. T., osvobozenecký smysl jeho díla, 1946;
◦ Z. Pospíšil: Sociální filozofie M. T., Estetika 1976;
◦ J. Zumr: Antika a česká filosofie, in J. Ludvíkovský, L. Svoboda (eds): Antika a česká kultura, 1978;
◦ J. Marek, V. Strašicová (eds.), Sborník k 150. výročí narození M. T., 1983;
◦ R. Chadraba: M. T., in Kapitoly z českého dějepisu umění I, 1986;
◦ Antologie, 1989;
◦ B. Hodaň: Sokolství a současnost, 2003;
◦ M. Matúšek: M. T. – „filosofie“ aktivního národního života, in E. Kohák, J. Trnka (eds.) Hledání české filosofie, 2012.

hp, jg