Vladimír Úlehla

* 16. 7. 1888 Vídeň
† 3. 7. 1947 Brno

Maturoval na gymnáziu ve Strážnici (1907). Přírodní vědy studoval na FF české univerzity v Praze, kde se stal demonstrátorem u Bohumila Němce, rostlinného fyziologa. Již v r. 1908 pokračoval ve studiu u Ludwiga Josta ve Štrasburku na Akademii Wilhelma II., kde byl také 25. 6. 1911 promován. Po ročním pobytu u Němce se ve šk. r. 1912–13 odebral k W. F. P. Pfefferovi do Lipska na roční stipendijní pobyt. Poté nastoupil vojenskou službu ve Vídni. Začátkem r. 1915, cestou na haličskou frontu, byl zatčen a postaven před vojenský soud; „nebezpečnému panslávovi“ hrozil dokonce trest smrti. V prosinci 1917, soudně rehabilitovaný, složil rigorózum z filozofie na FF v Praze. Po demobilizaci se vrátil jako asistent k B. Němcovi a 20. 12. 1920 obhájil habilitační práci. Již 20. 5. 1920 byl jmenován mimořádným profesorem nově zřízeného Ústavu rostlinné fyziologie na brněnské MU; řádným profesorem se stal v r. 1931. Ústav časem vybudoval jako moderní vědecké pracoviště evropské úrovně užívající nejnovější experimentální metody. Spoluzaložil a propagoval metody sběrného dokumentárního filmu o rostlinách. Absolvoval řadu vědeckých expedic a studijních pobytů, nejdelší z nich v USA (1924–26). Zajímal ho rovněž moravský folklor a lidové tradice. Inicioval národopisné průzkumy na Horňácku, sbíral lidové písně. V r. 1932 realizoval celovečerní etnografický film Mizející svět. Vzhledem k jeho finančnímu neúspěchu byl nucen přijmout ještě večerní zaměstnání redaktora Lidových novin; v mnoha článcích a zprávách popularizoval vědu a přibližoval veřejnosti i problémy ekologické a filozofické. Německá okupace a uzavření vysokých škol pro Ú. odtrhly od experimentální práce. Kromě redaktorské činnosti a národopisu se ve válečné době věnoval filozofii. Po válce se stal děkanem PřF MU a také děkanem nově založené PedF v Olomouci. Účastní se politických diskuzí, organizuje Strážnické folklorní dny, obnovuje Etické hnutí československé mládeže, je činný v sociálně demokratické straně, ve Sdružení kulturních organizací, má spoustu plánů. Všechno přerušila náhlá zhoubná nemoc. – Jeho otec Josef Ú. (1852–1933) patří k významným českým pedagogům; neúnavně prosazoval moderní vyučovací metody, podněcující samostatnost a aktivitu žáků v duchu pedagogických zásad H. Spencera. Měl aprobaci pro přírodovědné předměty a matematiku, hojně publikoval v odborných časopisech a překládal. R. 1903 byl zvolen předsedou Ústředního spolku učitelských jednot moravských. Prosadil vydávání sebraných spisů J. A. Komenského, založil dva časopisy, po vzniku republiky se podílel na přípravě školské reformy.

Své filozofické názory nejsoustavněji vyložil v Zamyšlení nad životem; ostatní jeho práce filozofického charakteru na ně volně navazují. Zaujala ho problematika podstaty života; kolem ní navíjí řetěz přírodně filozofických, ale i ryze filozofických otázek. V souvislosti s noetickými úvahami věnuje závažné pasáže zejména determinismu a kauzalitě. – Přes množství a vnější rozmanitost domněnek o vzniku a podstatě života se od nejstarších dob opakují a obměňují dvě krajní hlediska: První klade důraz na zvláštnost životních dějů a staví život nad materiální svět a jeho zákonitosti; chápe ho jako výsledek tvůrčího aktu božské bytosti. Druhé hledisko přehlíží jedinečnost života a zdůrazňuje jeho přináležitost k neorganickým přírodním jevům. Tento názor koresponduje s domněnkou, že život vznikl přirozeně, jako výsledek souhry určitých přírodních faktorů a zákonitostí. Za nejdůslednějšího představitele prvého přístupu k problematice života považoval Ú. vitalismus a neovitalismus. Poukazuje na jejich negativní postoj k metodologické základně přírodovědeckého výzkumu a neschopnost pozitivně definovat záhadného životního činitele. Usvědčuje vitalisty z primitivního antropomorfismu, dokumentuje jejich úzký vztah k náboženství, zejména v otázce posmrtného života. (Vitalisté uznávají možnost existence životní síly i mimo vazbu na hmotu; např. Hans Driesch vykládá smrt jako odpoutání vědomí celkovosti od hmoty.) Ú. chápe, že vitalismus opírá svou existenci o krizi strojového chápání života, jemuž oponuje. S odvoláním na Ludwiga von Bertalanffyho soudil, že Drieschovo zabsolutnění dvou alternativ chápání života – strojové a vitalistické – není správné, že musí existovat i jiná možnost vysvětlení. V době, kdy Ú. psal kritické řádky na adresu vitalismu, byl i v našich zemích tento filozoficko-biologický směr na ústupu. Na jeho místo nastupoval holismus. Také k holismu měl Ú. velmi kritický vztah, ale ukazoval i jeho kladnou stránku: snahu dopídit se v problematice života teorie, která by „obsáhla celý svět jednotně a která by se vyhnula potížím mechanismu, aniž by propadla nástrahám vitalismu“ (J. Ch. Smuts). Ú. holismus označil za učení dogmatické, což je v jeho slovníku zvlášť těžké odsouzení. Přívětivější slova nalézá pro holistické „ratolesti“ – tzv. racionální neoholismus a "organismismus" (organicismus). Neoholismus spojuje se spisy M. Schlicka, H. Spemana, N. Hartmanna, J. Bělehrádka. Jde vlastně o materialistické pojetí vztahu celku a částí a snahu nalézt substanciálního nositele struktury vědeckou metodou. Ú. však zachoval rezervovaný odstup a význam neoholismu viděl jen v upozornění na problémy tam, kde by je analytická věda mohla přehlédnout. Skepticky se vyjádřil i k přínosu Bertalanffyho organicismu. Mnohé jeho výtky adresované materialismu se ale týkají mechanicismu. Přitom v Zamyšlení nad životem, v podkapitole Materialismus a idealismus, sám upozorňuje na nutnost obě tyto koncepce rozlišovat. Konstatoval, že ještě začátkem 20. století se většina vědců držela mechanismu jako jediného vědeckého pojetí a nejednou zdůraznil metodologický přínos této koncepce. Viděl však i její redukcionistické nebezpečí při vysvětlování složitých biologických jevů. Cestu k překlenutí nedostatků mechanicismu spatřoval v dalším prohloubení fyzikálního a chemického studia života.

Ú. vnímal krizi newtonovské fyziky a teoretických pilířů striktního determinismu. V Zamyšlení rekonstruuje úvahy, kterými fyzikové (E. Schrödinger, L. de Broglie, W. Heisenberg, J. Dirac, P. Jordan ad.) došli až k úplnému akauzalismu. Dovolává se našeho chemika F. Schacherla, že „věda přírodní by přestala být vědou, kdyby opustila svůj základní princip, jímž je představa, že všechno dění je zákonité. Bude úkolem dalšího vývoje fyzikální teorie, aby vědeckou víru ve všeobecnou zákonitost dění podepřela a postavila na základ bezpečnější“. Cestu, která by pomohla vědě vybřednout z teoretických obtíží, spatřuje v kondicionalismu, jehož hlavní teze lze shrnout takto: Účinek je dán působením souboru podmínek. Příčina je ta podmínka, která chybí, aby soubor byl kompletní. Příčina se tedy rovná mezní podmínce. Trvalých příčin není, každá podmínka se může stát meznou. Účinek je jednoznačně určen souborem podmínek. Ú. postřehl, že kondicionalismus „vede k matematickému chápání všeho dění. Neboť pojem podmínky je možno ztotožnit s matematickým pojmem faktoru, činitele. Dění se pak rozkládá v činitele, kteří mezi sebou funkčně souvisejí jako proměnné v matematické rovnici.“ Nevidí v tom však nedostatek, nýbrž přednost. Je přesvědčen, že kondicionalismem je překonán primitivní antropomorfní kauzalismus, a zároveň se jím čelí akauzalismu. – Na poznávání se Ú. díval jako na projev základního orientačního pudu – zvídavosti, jehož neuvědomělým cílem původně bylo zbavit se strachu z tajemna. V otázce poznatelnosti světa je optimistou a odporuje těm, kteří se přidržují hesla „ignoramus et ignorabimus“. Jestliže se někdy sám hlásí k agnosticismu, pak tím zdůrazňuje svůj odpor ke spekulacím a nutnost empirického zkoumání skutečnosti, které jediné pokládá za exaktní. – Ze studia problematiky života plynula i jeho snaha vyrovnat se s otázkami náboženskými. K náboženským systémům, zejména ke katolictví, napsal řadu ostře kritických komentářů. Uznával však, že náboženství hraje ve společnosti významnou úlohu. V osobním vyznání (Záhada smrti, 1945) se přiznává k jakémusi panteismu. Zmiňuje se v této souvislosti o G. Brunovi a podotýká, že na rozdíl od svého vzoru odmítá jít ve víře až k představě Nekonečného, Jediného – zkrátka transcendentního činitele.

Bibliografie:
◦ Zamyšlení nad životem. Úvod do teoretické biologie, 1939, 31946, 1947;
◦ Padesát moravských písní, 1940;
◦ Za oponou života. Domněnky o podstatě života, 1940;
◦ Rok s rostlinami, 1941;
◦ Život vesmírný. Domněnky o původu života, 1944;
◦ Napojme prameny. O utrpení našich lesů, 1944;
◦ Záhada smrti, 1945;
◦ Živá píseň, 1949.

Literatura:
◦ Bibliografie Ú. novinové publicistiky: R. Frecer: Život a dílo V. Ú. (dipl. práce, FF MU), 1984;
◦ Bibliografie Ú. odborných přírodovědných článků: I. Úlehla: V. Ú., 1994;
◦ T. Martinec, V. Rypáček: Dr. V. Ú. Sborník klubu přírodovědeckého, 1946;
◦ J. Babička: Za profesorem V. Ú., Masarykovou stopou 1947;
◦ T. Martinec: Život a dílo univ. prof. PhDr. V. Ú., Věstník Čs. akademie zemědělské 1947;
◦ V. Rypáček, T. Martinec: Univ. prof. Dr. V. Ú., biolog a učitel, Příroda 1947;
◦ J. Calábek: II. valné shromáždění Čs. společnosti pro vědeckou kinematografii při ČSAV věnované památce profesora Dr. V. Ú., Bulletin Čs. společnosti pro vědeckou kinematografii, 1967;
◦ M. Úlehla: Vzpomínky na bratra Vladimíra, Malovaný kraj 1972, 1973;
◦ J. Úlehla: Vzpomínky na profesora V. Ú., O tvořivosti ve vědě, politice a umění III, ed. J. Malina, 1993;
◦ Sb. referátů ze semináře Osobnost a dílo prof. V. Ú., zakladatele Ústavu fyziologie rostlin MU, ed. M. Vicherková, 1993;
◦ I. Úlehla: V. Ú., 1994.

bvl