Vojtěch Raňkův z Ježova

* ok. 1320

† 15. 8. 1388

Adalbertus Ranconis de Ericinio. – Pocházel ze zemanské rodiny Raňka z Malého Ježova (okr. Tábor). Studoval na univerzitě v Paříži, r. 1344 zde determinoval a r. 1346 získal gradus mistra svobodných umění. Byl prokurátorem národa anglického a od r. 1352 členem univerzitní koleje Sorbonny. R. 1355 se stal jako první a jediný Čech rektorem pařížské univerzity (inicioval vydání statutu reformujícího univerzitní přednášky). Vedle činnosti na artistické fakultě pokračoval ve studiích na TF, jako bakalář teologie je zmíněn již r. 1363. Pařížské působení přerušil pobyty v Avignonu (zde působil jako papežský penitenciář) a Oxfordu, kde snad navázal přátelství s Richardem Fitzralphem a přivezl si odtud jeho knihy. V. rovněž sdílel Fitzralphovy výhrady vůči mendikantům, proto byl nazýván "secundus Armachanus". R. 1366 se vrátil do Prahy, kde se stal kanovníkem pražské metropolitní kapituly a od r. 1369 jejím scholastikem. Na pražské univerzitě nepůsobil, dostal se však do sporu s pražským mistrem Jindřichem Tottingem z Oyty, kterého obvinil z hereze; spor byl rozhodnut až r. 1373 papežským soudem v Avignonu Jindřichovým očištěním. V. se pro nepřízeň císaře Karla IV. nesměl vrátit do vlasti a odebral se do Paříže. Zde díky hmotné podpoře pozdějšího pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna dovršil své teologické vzdělání doktorátem teologie. Na přelomu let 1374–75 se vrátil do Čech, kde požíval jako jediný pařížský doktor teologie české národnosti patřičné úcty a stal se autoritou tázanou v řadě teologických problémů (otázka blaženého patření na Boha, častého přijímaní laiků, neposkvrněného početí Panny Marie). Proslul zejména svými kázáními, z nichž nejznámější Concio in sepultura Caroli IV. imperatoris pronesl při pohřbu Karla IV. (zde byl poprvé Karel označen jako Pater patriae). Za církevního schismatu se postavil na stranu Urbana VI., projevil však toleranci vůči klimentovcům. Od r. 1386 se dostává do několika teologických sporů s arcibiskupem Jenštejnem (o očistec, svátek Navštívení Panny Marie, odúmrť), přičemž proti Jenštejnovi vystupuje jako zastánce národního státu proti přívrženci papežského univerzalismu. Svá stanoviska objasnil ve spisu Apologia. Třebaže v otázce braní odúmrti hájil jasně negativní společenský jev, vystupoval zde spíše jako „spiritus contradictionis“ (J. Kadlec), jemuž jde zejména o prokázání teoretické teologické zdatnosti. V kázání proneseném ve Würzburku (Collacio facta Herbipoli, před r. 1363) a v synodálním kázání (Sermo synodalis de anno 1385) se projevil jako ostrý kritik některých církevních poměrů a byl i přítelem a podporovatelem představitelů českého reformního hnutí – vedl korespondenci s Konrádem Waldhauserem, blízké přátelství ho pojilo s Milíčem z Kroměříže, který do jeho péče svěřil svůj Jeruzalém. Na pařížských studiích patrně podporoval svého rodáka Matěje z Janova, kterému byl nápomocen i po jeho návratu do Prahy. Kontroloval teologickou stránku spisů Tomáše ze Štítného. Ve své závěti zřídil ze svého jmění nadaci pro podporu chudých českých studentů na studiích teologie a filozofie v Paříži a Oxfordu.

V. mnohostranné dílo je známo jen torzovitě, zejména z jeho pařížských spisů je zachován pouze zlomek. Přesto však dochovaná literární pozůstalost svědčí o jeho hlubokém a rozsáhlém vzdělání. Znal bibli, literaturu antickou i středověkou, filozofickou, teologickou i právnickou. Z období prvního pařížského pobytu pocházejí dvě filozofické a tři teologické incepce. Významnější z filozofických prací je Chvála filosofie – incepce s kvestií Utrum naturalis philosophus per racionem naturalem possit habere noticiam sive scienciam evidentem de aliqua veritate (Zda může přírodní filozof na základě přirozeného důvodu dosáhnout znalosti nebo zřejmého vědění o nějaké pravdě? na téma Philosophia vera docet z r. 1346, kdy se V. stal mistrem svobodných umění. Na základě názorů různých filozofů (Platon, Aristoteles, Seneca, Boethius ad., kriticky se staví k Ockhamovi) rozebírá teorii poznání a přináší přitom svá vlastní řešení, při nichž klade důraz na rozumové poznání. Vedle pojetí vědy Roberta Grosseteste uvádí zde i svou definici: věda je jisté poznání pravdivého, dokázaného a nezbytného. Druhá filozofická kvestie je spíše ukázkou jeho znalosti antických autorů. Tři kvestie teologické mohly být součástí V. stěžejního teologického díla – nedochovaného výkladu na Sentence Petra Lombarda. Z pražských teologických prací je nejznámější De frequenti communione ad plebanum Martinum, jejíž část převzal Matěj z Janova do 3. knihy svého díla Regulae Veteris et Novi Testamenti. V. zde řeší otázku častého přijímání laiků, jež v té době v Čechách nabývala na aktuálnosti, a doporučuje týdenní eucharistii. Nedochovalo se dílo De scismate, vyvolané papežským schismatem, jehož myšlenky jsou známy jen z polemických traktátů Jenštejnových. Církev zde V. pojal jako univerzální shromáždění všech věřících, kteří jsou ve stavu milosti. Její základní hlavou je Kristus, papež je pouze hlavou sekundární, spravující církev bojující. Literatura se rozchází v názoru, zda mu bylo pramenem dílo Viklefovo nebo Ockhamovo. Vedle dalších prací teologických, homiletických a listů je V. autorem básně Carmen sive cantilena De evitatione amoris carnalis. V. literární tvorba byla výhradně latinská, ale není vyloučeno jeho autorství latinsko-českého názvosloví v Prešpurském slovníku. – O V. vážnosti u současníků i následující generace svědčí přívlastky „mistr hrozného rozumu a odivné paměti“, kterým ho obdařil Tomáš Štítný, a „rhetor limpidissimus“, jehož se mu ještě r. 1409 dostalo od Jana Husa.

Bibliografie:
V. dílo vydal J. Kadlec: Leben und Schriften des Prager Magisters Adalbert Ranconis de Ericinio. Aus dem Nachlass von Rudolf Kolinka und Jan Vilikovský, Münster 1971. České př.:
◦ Chvála filozofie, Antologie I, 1981;
◦ Žalně, ach, má loutna nyje, Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, 1957;
◦ Mistrům pražské university, Výbor z české literatury doby husitské I, 1963;
◦ Řeč při pohřbu Karla IV., in J. Vilikovský: Próza z doby Karla IV., 1938.

Literatura:
◦ H. Jireček: Magister Adalbertus Ranconis de Ericinio, ČMKČ 46, 1872;
◦ J. Loserth: Beiträge zur Geschichte der husitischen Bewegung. Nachträgliche Bemerkungen zu dem Magister Adalbertus Ranconis de Ericinio, Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen 17, 1879;
◦ J. Loserth: Beiträge zur Geschichte der husitischen Bewegung II. Der Magister Adalbertus Ranconis de Ericinio, Archiv für österreichische Geschichte 57, 1879;
◦ F. Tadra: Mistr V., professor učení Pařížského a scholastik kostela Pražského, ČMKČ 53, 1879 (Dodatek, ČMKČ 54, 1880);
◦ J. Vilikovský: Latinská poezie v středověkých Čechách. I. Mistr V. R. a jeho komentátor, (revue) Bratislava 1930;
◦ P. Lehmann: Mitteilungen aus Handschriften VII. Albertus Ranconis de Ericinio, Sitzungsberichte der Königlichen Bayrischen Akademie der Wissenschaften, philosoph.-histor. Classe 1942;
◦ F. M. Bartoš: Dva slavní rodáci podblaničtí. M. Matěj z Janova a M. V. R. z Ježova, 1952;
◦ J. Kadlec: Mistr Vojtěch Raňkův z Ježova, 1969;
◦ J. Kadlec: Leben und Schriften, Münster 1971;
◦ P. Spunar: Repertorium, 1985.

hk