Bohuslav Vrbenský

* 30. 3. 1882 Opočnice u Poděbrad

† 25. 11. 1944 Moskva

Vystudoval medicínu v Praze; MUDr. 1909. V l. 1904–06 byl předsedou Svazu českého studentstva v Praze. Účast v antiklerikálním hnutí a aktivní militarismus ho přivedly k anarchismu. Již v r. 1907 působil v anarchistické Agitační komisi, která měla organizovat agitaci zaměřenou proti iluzím o všeobecném hlasovacím právu. Spolupracoval s redakcemi anarchistických časopisů Komuna (1907), Přímá akce (1907), Zádruha (1909–14). V r. 1909 stál v čele Federační komise jako vrcholného koordinačního orgánu anarchistických skupin. Ve snaze přetvořit hnutí ve výraznou politickou sílu koncipoval program strany českých anarchistů-komunistů (1914), který byl po rozsáhlé diskuzi v hnutí akceptován anarchistickým sjezdem (1914). Od září 1914 do amnestie r. 1917 byl internován. Od ledna 1918 se aktivně účastnil na sloučení Federace českých anarchistů komunistů s národními socialisty v Československé straně socialistické, jež se tehdy anarchistům jevila jako jediná odpovídající revoluční síla; anarchisté tvořili její relativně samostatné levé křídlo. V l. 1918–20 členem Revolučního národního shromáždění, od r. 1920 poslancem Národního shromáždění. V prvních vládách ČSR byl třikrát ministrem (1918–19). V čele levé frakce strany soustřeďující anarchisty stál do r. 1923, kdy byl vyloučen a založil Nezávislou socialistickou stranu, jež se opírala o stávající anarchisty. Od r. 1923 vydával list Socialista. V čele Nezávislé socialistické strany se postupně myšlenkově i prakticko-politicky sbližoval s komunisty, s nimiž r. 1925 dospěl ke sloučení své strany. Jako člen Komunistické strany prosazoval spolupráci se SSSR (od r. 1934 byl předsedou Svazu přátel SSSR). R. 1939 odešel do moskevské emigrace a účastnil se zahraničního odboje. R. 1944 jej prezident Beneš jmenoval členem Československé státní rady v Londýně. R. 1943 spoluzaložil a redigoval Československé listy v Moskvě.

Myšlenková báze anarchokomunismu byla pro V. půdou k prosazování radikálních idejí společenské emancipace. K dosavadnímu individualismu hnutí a jeho skupinové roztříštěnosti přistoupil s potřebou politického akcentu. Proti koncepci hnutí jako „širokého citového, myšlenkového proudu“, jako „morálního spojenectví“ (Kácha) přišel s alternativou sjednocujícího prakticko-politického směřování v podobě „politické strany svérázné“. Opíral se o názory soudobých anarchistických osobností (P. Kropotkin, E. Malatesta, J. Grave) a formuloval (1914) programový cíl: „Anarchistický komunismus, čili uspořádání společnosti bez formace státní, kde hospodářským základem mají být venkovské zemědělské komuny a organizovaná tělesa ostatních oborů lidské užitečné práce a politickým základem smlouvy mezi nejrůznějšími odbory, organizace národa dle principů anarcho-komunistických. K cíli strana spěje prostředky revolučními, tj. převratem myslí, získáváním lidu pro myšlenku všeobecné stávky hospodářské a pro myšlenku důsledného antimilitarismu. Evoluce musí nutně přejít v revoluci.“ Národnostní otázku pojal v kontextu anarchistického cíle: „Program národní splývá úplně s naším anarchistickým cílem politicko-hospodářským, chce připravit organizaci svého národa v duchu anarchistického komunismu.“ Postavil se za kulturně-národnostní autonomii budoucí emancipace národů v Rakousku, „proti historickému právu českému“. V. pokus nalézt spojováním „důvodů zásadních“ a „důvodů praktických“ východisko pro anarchismus jako účinnou politickou sílu se postupně stával rozporem mezi anarchismem a jeho popřením. Diskuze v hnutí podpořila pak V. koncepci, jež se již nestačila před válkou realizovat. Poválečná zkušenost anarchismu přála praktickým důvodům a vedla nejen u V. k úplnému revidování zásad. Pouze ateismus a antiklerikalismus zachovaly kontinuitu v jeho názorech, zatímco ostatní vzešly z jejich popření. Od představy spolupráce socialistických stran „od nejpravějších po nejlevější ... cestou zákona uskutečňovat postupnou přeměnu řádů společenských“ (České slovo 25. 12. 1920) přešel až k orientaci na „společnost socialistickou“ (Socialista 5. 7. 1924), ke spolupráci s Komunistickou stranou a k přijetí leninské ideologie zcela popírající anarchismus (1925). – V dějinách českého anarchismu přelomu 19. a 20. století V. reprezentoval mladší generaci nejen v jeho hnutí, ale i v jeho myšlenkových a prakticko-politických přístupech. Jeho myšlenkový přínos a význam kulminoval pokusem koncipovat a prosadit anarchokomunismus jako reálnou politickou sílu v českých zemích, kdy se jeho principy staly předmětem široké diskuze a sebereflexe hnutí.

Bibliografie:
◦ Vývoj otázky znárodnění a socializace dolů, 1922.

Sborníky:
◦ Borkova puma a prvé dny v kriminále, 25 let práce Čs. strany socialistické I, 1922.

Časopisecké příspěvky:
◦ Zádruha (1909–14), České slovo (1920), Československý socialista (1923), Socialista (1923–25).

Literatura:
◦ R. Wohlgemuthová: Příspěvek k dějinám českého anarchistického hnutí v letech 1900–1914, 1971;
◦ J. Tůma: Na cestě ke komunistické straně, 1975;
◦ V. Hudečková: B. V. 1882–1944, Ateizmus 1982;
◦ V. Tomek: Ideologie českého anarchismu, 1988;
◦ Antologie, 1989;
◦ V. Tomek: Český anarchismus. Antologie z dějin českého anarchismu konce 19. a počátku 20. století, 1995.

vt