Vincenc Zahradník

* 29. 12. 1790 Mladá Boleslav

† 31. 8. 1836 Křešice, okr. Litoměřice

Po maturitě na mladoboleslavském gymnáziu (1807) studoval na biskupském semináři v Litoměřicích; r. 1813 byl vysvěcen na kněze. V l. 1813–16 kaplanoval ve Všejanech a Křinci (obce u Nymburka). R. 1816 ho biskup J. F. Hurdálek povolal do Litoměřic jako svého kaplana, sekretáře a správce biskupské knihovny. R. 1820 byl jmenován profesorem pastorální teologie na litoměřickém ústavu. Jako stoupenec prefekta semináře, bolzanovce M. J. Fesla, obviňovaného z hereze a velezrady, musel však ještě téhož roku z učitelského místa odejít (i když jej teologická komise „v nižádném bludu nestíhala“ a vytkla mu jen „zdání o kněžském bezženství“). Působil potom jako farář v Zubrnicích a od r. 1830 v Křešicích, kde zemřel na tyfus. Zejména po r. 1820 napsal mnoho pojednání z teologie, katechetiky, etiky, logiky, psychologie a pedagogiky. Nejčastěji je posílal do ČKD. (Z. dopisy redaktoru ČKD V. M. Pešinovi dokládají jeho stálé snažení o průbojnější charakter časopisu, který začal vycházet v r. 1828, aby přinášel práce českých katolických myslitelů – teoretiků i praktiků.) Působením cenzury mnoho Z. prací zůstalo neotištěno, řada jich vyšla v neúplné podobě. Měly doložit – podobně jako publikace A. Marka a K. F. Hyny –, že „čeština naše v tom způsobu, v kterémž nám ji staří zůstavili, i k mudrckému umění se hodí, že i o věcech zduchovnělých zřetedlně a ozdobně psáti jsme v stavu“ (z H. dopisu F. M. Klácelovi, 1836).

V r. 1818 publikoval v Nejedlého Hlasateli českém Rozjímání o některých stránkách praktické filosofie, které později V. Šembera označil za první originální české filozofické pojednání z 19. století. Z. zdůrazňoval prakticko-etickou stránku křesťanství, a proto se také etika stala středem jeho odborného zájmu. Ze svých prací si nejvíce cenil Filosofického pojednání o vnitřní a zevnitřní povaze ctnosti (v ČKD vyšla v r. 1836 jen část O vnitřní povaze ctnosti). Etická tematika se často objevuje i v jeho kázáních a bajkách. Mravní cit a svědomí považoval za formy poznávání mravního dobra vštípeného Bohem každému člověku. Novozákonní „Co prospěje člověku, i kdyby celý svět získal, ale ztratil život věčný“ spojoval se svým „Neb co víš koli, marnéť ovšem jest, nečiní-li tě to lepším a blaženějším člověkem“. Za ústřední etický problém měl „nejvyšší pravidlo mravů“, popř. „nejvyšší zákon ctnosti“. Ve Filosofickém pojednání jej formuloval jednak stručněji: „Oblažuj všemi obyčeji jak sebe, tak i jiné lidi“, jednak obšírněji: „Ze všech možných činů ten sobě obírej, kterýž jest nejpříhodnější k obecné blaženosti; hleď sebe a všechny jiné cítící tvory, jakkoli můžeš, oblažiti; rozmnožuj dobré v komkoli a jakkoli můžeš; směřuj všemi smysly a skutky svými k všeobecnému lepšímu.“ Tímto pravidlem se – soudil Z. – řídí i sám Bůh. Lidé mají svobodnou vůli, a proto člověk „alespoň co do úmyslu při činech svých může a má být ctnostný“. („Vniřní povaha ctnosti“ se týká úmyslů, „vnější povaha“ jednání.) Svá vymezení nejvyššího mravního pravidla srovnával s formulacemi objevujícími se od antiky po současnost a zároveň je bránil před možnými námitkami. Z německých filozofů-etiků oceňoval I. Kanta, avšak za „nejvýbornějšího“ označil někdejšího lipského profesora Christiana Garveho (1742–98), stoupence praktické životní filozofie ovlivněné anglickým empirismem, autora pětisvazkového spisu Versuche über verschiedene Gegenstände aus der Moral, Literatur und dem gesellschaftlichen Leben (1792–1802). Vůbec nejmilejším jeho autorem byl však M. Montaigne. Za života Z. zůstaly v rukopise i jeho Meine Gedanken und Meinungen, úvahy z let 1725–27 o různých filozofických a teologických otázkách, i Počátkové umění myslitelství (z let 1833–36). Nedochovala se Psychologie, o níž se Z. zmiňuje v dopisech K. Vinařickému z let 1834 a 1835. K práci o logice byl podnícen jednak „nepovedenou“ Logikou A. Marka, jednak „málo zdařilým“ článkem F. Šíra v Kroku 1831. Základním úkolem logiky-umění myslitelství či „pravomyslu“ je formulovat pravidla k hledání pravdy (u Z. jde např. o pokyny jako „Hleď, co o nějaké věci říkáš!“, „Mysli důvodně!“, atp.). Výklad logiky začíná naukou o soudu – „takovém svázání tří věcí, tj. subjetu, predikátu a spony, že všechny tři spolu jsou jedno“. Následuje hlava o „věcech“-pojmech, protože prostředkem k tvoření pravých soudů je stanovení, určování, výklad, rozbor a vymezování věcí. (Termínu „věc“ dává přednost před „pojmem“, protože prý „pojem bývá spojován s Begriff“, jehož se však užívá nejen „sensu objectivo“, ale i „sensu subjectivo“.) Další dvě hlavy jednají o důkazu a úsudku; rovněž tradiční nauku o sylogismu se snaží vyložit tak, aby nebyla „zbytečným trapidlem hlavy“. Závěrečná část jedná o „rozdílech důkazu“: o zdravém rozumu, cítění pravdy, pozorování, zkušenosti, cizím svědectví atp. R. Jakobson se o Z. zmiňuje, že „jasně vymezuje svět jazykových znaků proti světu předmětnému“.

Bibliografie:
◦ Bájky, 1832;
◦ Bájky i básně, ed. F. Strejček, 1906.
Všechny závažnější Z. filozofické práce vydal F. Čáda (se svými předmluvami a bohatými poznámkami) v pěti svazcích Filosofických spisů V. Z. ve Filosofické bibliotéce České akademie. První svazek (1907) obsahuje Z. Logiku a příspěvky k psychologii, poetice a pedagogice, druhý (1908) pojednání z etiky, třetí (1915) dopisy z let 1831–36 V. Pešinovi, J. Černému a F. M. Klácelovi, čtvrtý (1917) Pojednání o principu etiky (otištěné už v druhém svazku pod názvem Filosofické pojednání o povaze ctnosti) a Aforismy (z let 1834–36), pátý (1918) Meine Gedanken und Meinungen a několik německy psaných bajek. Soupis Z. tištěných prací uveřejnil F. Čáda v 2. svazku Filosofických spisů V. Z., 1908.

Literatura:
◦ A. Hobl: Život a působení P. (pátera) V. Z., 1881;
◦ A. Rybička: Přední křisitelé národa českého I, 1883;
◦ F. Strejček: Úvod ke knize V. Z. Bajky a básně, 1906;
◦ F. Čáda: Z. život, spisy a filosofický názor, Filosofické spisy V. Z. I, 1907 (a úvody a poznámky k dalším svazkům Filosofických spisů V. Z.);
◦ R. Jakobson: O předpokladech pražské lingvistické školy, Index 1934;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ P. Křivský: Literární pozůstalost V. Z. (Památník národního písemnictví), 1974;
◦ K. Mácha: GuV II, 1987.

jg