Otakar Zich

* 25. 3. 1879 Městec Králové

† 9. 7. 1934 Praha

Po absolvování FF UK, kde v l. 1897–1901 zapisoval matematiku a fyziku a také estetiku (byl žákem O. Hostinského), učil na gymnáziích v Domažlicích a v Praze (Žitná ul.). Sbírání a studium chodských písní a tanců, které také – sám hudebník a skladatel – harmonizoval a upravoval, vyústily v jeho publikace hudebně folkloristické. V r. 1911 se na UK habilitoval z estetiky. V l. 1919–23 dojížděl z Prahy do Brna, kde na FF MU zřídil a vedl filozofický seminář a organizoval výuku filozofie, a to jako odborného předmětu pro posluchače filozofie a jako průvodního předmětu pro studující všech dalších oborů. Sám konal přednášky z dějin filozofie, ale především z psychologie (např. psychologie smyslů), estetiky, poetiky. V r. 1921 se jako předseda habilitační komise podílel na habilitaci Vladimíra Helferta z hudební vědy (Helfert pak patřil k nejvýznamnějším osobnostem brněnské FF). V r. 1924 se rád ujal úkolu obnovit a vést estetický seminář na FF UK, protože se tu mohl jako učitel i badatel soustředit na estetiku (jeho nástupcem se stal jeho žák Jan Mukařovský). – Jeho starší syn Otakar se věnoval logice a filozofii, mladší syn Jaroslav (nar. 1912) hudební skladbě a estetice.

Práci v estetice úzce spojoval s látkou uměnovědnou (s hudbou a dramatem) a s problematikou psychologickou a noetickou. Např. r. 1910 se ve studii Estetické vnímání hudby zabýval otázkou empirických metod studia vnímání uměleckých objektů, v tomto případě hudebních skladeb (nebo jejich relativně uzavřených úryvků), tedy nikoli jen jejich „prvků“. Tím „otevřel možnosti ke zkoumání vnitřní vazby ve struktuře díla i aspekty významové, a to v době, kdy se o estetickém strukturalismu ani o umělecké sémantice ještě nehovořilo“ (M. Jůzl, M. Prokop). Zřetel k psychologii (spolu s ohledem na strukturu díla) uplatnil i v pracích K psychologii uměleckého tvoření a O typech básnických (z r. 1918). Uměleckou tvorbu považoval za „vědomou a rozumově ovládanou“, zdůrazňoval však, že „vědecká estetika psychologická žádá indukcí dosažený popis a rozbor jevu uměleckého tvoření“ a že musí být „empirická (Fechnerovo ,von Unten`) a deskriptivní“. Při zkoumání pojmu významové představy vycházel nejen z J. Volkelta („Bedeutungsvorstellung“), ale i – jak ukázal R. Pečman – z Krejčího asociativní teorie. Jeho hlavním dílem se stala rozsáhlá Estetika dramatického umění: Teoretická dramaturgie (1931), jíž už její recenzent J. Mukařovský přisoudil čestné místo v kontextu soudobé vědy o umění, když ukázal její paralely s tendencemi tehdejší funkčně strukturální lingvistiky a vyzdvihl její „veliký a stálý důraz na sémantiku dramatického umění a významovou stránku jeho složek“. Na Mukařovského později navázal Oleg Sus, který analyzoval vliv této Z. práce v 30. a 40. letech, tj. v době „zlatého věku českého myšlení esteticko-uměnovědného“. (Sus v této souvislosti odkazoval i na P. G. Bogatyrova, ruského badatele v oboru funkčně strukturální etnografie, lidového divadla a literatury, jenž v l. 1921–39 žil v ČSR, na Jindřicha Honzla a Jiřího Veltruského.) Podle Suse v Z. chef-d'œuvre bylo uskutečněno „důmyslné scelení struktury uměleckého objektu s její sémantizací, provedené na základě dobově podmíněné teorie významových představ, jíž zasáhla německá estetika (J. Volkelt) do myšlení českého vědce. Estetika dramatického umění“ objevila nové horizonty bádání a uváděla spolu s českým strukturalismem soudobou divadelní vědu na nové cesty. Navíc mu patří místo průkopníka ve vývoji sémantických teorií aplikovaných při rozboru uměleckých děl, a to nejen v dějinách myšlení českého, nýbrž i myšlení evropského, třebaže zůstal po celá desetiletí za hranicemi své vlasti skoro neznám.

Bibliografie:
◦ O typech básnických, 1918;
◦ Sokolstvo z hlediska estetického, 1920;
◦ Symfonické básně B. Smetany, 1924;
◦ Estetika dramatického umění: Teoretická dramaturgie, 1931, 21987;
◦ Estetika hudby, 1981.

Sborníky:
◦ Několik úvah z theorie hudby, Výroční zpráva c.k. vyššího gymnasia v Domažlicích za šk. r. 1903–04 a 1905–06.

Časopisecké příspěvky:
◦ Poznámka k tzv. subjektivním spodním tónům, ČM 1908;
◦ Z posledních let činnosti O. Hostinského, ČM 1910;
◦ Estetické vnímání hudby. Psychologický rozbor na podkladě experimentálním, ČM 1910, VKČSN 1911;
◦ K psychologii uměleckého tvoření. Metodologická úvaha, ČM 1911;
◦ Estetika na školách středních, Estetická příprava mysli, Úkoly české esthetiky, ČM 1919;
◦ Umělecká etika, ČM 1927;
◦ Rozhledy po estetice, ČM 1929.

Literatura:
◦ J. Plavec: O. Z., 1941;
◦ M. Novák: Česká estetika, 1941;
◦ J. Burjanek: O. Z. Studie k vývoji českého muzikologického myšlení, 1966;
◦ J. Mukařovský: O. Z., Studie z estetiky, 1966;
◦ M. Jůzl: Univerzitní přednášky O. Z. o uměleckém myšlení, Estetika 1979;
◦ Vědecký odkaz O. Z., ed. R. Pečman, 1981;
◦ J. Volek: Kapitoly z dějin estetiky I, 1985;
◦ R. Pečman: Některé filozofické aspekty Z. Estetiky dramatického umění, in Česká filozofie ve třicátých letech našeho století, 1989;
◦ O. Sus: Geneze sémantiky hudby a básnictví v moderní české estetice. Dvě studie o O. Z., 1992;
◦ Z. Pavlovský: O Z. „dramatickém umění“, Divadelní revue 1996.

jg