Masarykova univerzita
Filozofická fakulta
Katedra filosofie
R E F E R Á T
NÁČRT ARISTOTELOVY FYZIKY A METAFYZIKY
vypracoval: Otto Bohuš BRNO, 2000
- 2 -
ÚVOD:
Za nejdůležitější, alespoň z pohledu dějin filosofie, jsou označovány Aristotelovy spisy, souhrnně nazvané Metafyzika. V nich se autor mj. pokouší nalézt základ všeho jsoucího, odpovědět na otázku "co je bytí". Jde tedy o učení o bytí, které je zkoumáno (respektive jeho projevy) prostřednictvím rozumové spekulace. Naproti tomu přírodovědné bádání, které zkoumá jednostranné přírodní jevy, tak činí prostřednictvím zkušenosti.
Oba zmíněné okruhy Aristotelova zájmu - fyzika i metafyzika - jsou nepochybně velmi rozsáhlé a tato práce si neklade za cíl zmapovat je v celé jejich šíři. Pokud přijmeme tezi, že jednou z ústředních otázek Aristotelovy filosofie je otázka pohybu, můžeme právě na problému pohybu vysvětlit (alespoň v obrysech) Aristotelovu fyziku a metafyziku. Tak se snad nebude jednat o nepřípustné zjednodušení jeho nauky a některé otázky, v obecných formulacích ne zcela srozumitelné, se konkrétním příkladem jistě ozřejmí.
- 3 -
ARISTOTELOVA FYZIKA
Aristotelovo přemítání nad pohybem se výrazně odlišuje od přístupu ostatních filosofů v antice. Zatímco pojetí pohybu u ostatních (HÉRAKLEITOS, PARMENIDÉS, DÉMOKRITOS aj.) by se dalo označit za ´všeobecné vznikání a zanikání v kosmu´, Aristotelés se zaměřil na jednotlivé dílčí složky pohybu. Podle něj jsou možné pouze čtyři druhy pohybu:
vznik a zánik
zvětšování (růst) a zmenšování = kvantitativní pohyb
přeměna = kvalitativní pohyb
z místa na místo = mechanický pohyb.
Aristotelés pokládá za hlavní poslední druh pohybu: pohyb v prostoru (z místa na místo). Ten je podmínkou všech dalších a je neredukovatelný na ostatní.
Na otázku ´proč se předměty pohybují´ lze odpovědět dvěma možnými způsoby. Buď jsou tělesa něčím pohybována, nebo je jim pohyb vlastní. Podle Aristotela je věcem vlastní klid, ne pohyb, a proto vybírá první možnost - tělesa jsou něčím pohybována. Co je však touto příčinou? Pro vysvětlení je nutné se zmínit o čtyřech fyzikálních prvcích, které Aristotelés přejal od Empedokla. Jde o tzv. živly: oheň, voda, vzduch a země. Z těchto čtyř prvků jsou předměty poskládány a jim také odpovídají dva druhy pohybů. Pro vzduch a oheň je to pohyb vzhůru (zdola nahoru), pro zemi a vodu pak pohyb směrem dolů (shora dolů). V souvislosti s názorem, že pokud se těleso nachází v místě odpovídajícím jeho podstatě, bude nehybné, pak Aristotelés rozvinul teorii ´přirozeného pohybu´. To je takový pohyb, který vede těleso po vertikální přímce na své přirozené místo v kosmu. Každý ze čtyř živlů se pokouší dostat na své přirozené místo. Tak kus země vyhozený do vzduchu, bude při svém
- 4 -
pohybu padat dolů, k povrchu země, kde je jeho přirozené místo. A naopak oheň, jehož přirozené místo je na okraji vesmíru, se bude snažit dostat od povrchu země směrem vzhůru.
Kam se však má pohybovat Země? Kde je její přirozené místo? Zřejmě v jejím středu, v ní samotné; země je sama živlem, nemá k čemu padat a tvrzením, že Země zaujímá střed vesmíru a je nehybná, tak Aristotelés dal vzniknout svému geocentrickému systému. Ten se pak stal základem středověké křesťanské kosmogonie.
Výše uvedené charakteristiky prvků a těles se však vztahují pouze k těm tělesům, která se pohybují přímočaře. Při svých zkoumáních pohybu v prostoru však Aristotelés definoval kromě přímočarého pohybu ještě pohyb kruhový. Tak se pohybuje např. Měsíc. Vyvstává tedy otázka, jak vysvětlit pohyb těles, která se nepohybují ani shora dolů, ani zdola nahoru, ale po kružnici. Musí tedy existovat ještě další, pátý prvek, který se bude od ostatních čtyř podstatně lišit. Tento prvek nazval Aristotelés éterem. Z něj jsou složena nebeská tělesa a éter také vyplňuje prostor, ve kterém nebeská tělesa obíhají. Základní vlastností éteru je jeho neměnnost, která odpovídá neměnnosti nebe a nebeské sféry.
Fyzika tedy zkoumá pohyb reálně se ukazující v přírodě. Takto však popisuje pouze část skutečného pohybu všeho jsoucího, je limitována svými metodami a způsobem tázání. Fyzika neproblematizuje jsoucno z hlediska toho, že jest, jak to naopak činí metafyzika.
- 5 -
ARISTOTELOVA METAFYZIKA
Na rozdíl od Platóna se Aristotelés domníval, že základ všeho jsoucího lze poznat ze smyslové zkušenosti, a proto není třeba předpokládat samostatný svět idejí. Aristotelés se rozhodl odhalit bytí v pohybu jsoucen, v jejich vzniku a zániku. Zcela namístě je zde hovořit o tzv. ´ontologickém pohybu´; pohyb jako významná kvalita, kterou jsoucna potřebují k tomu, aby se jsoucny mohla stát. Aristotelés ve své první filosofii (jak svou metafyziku nazývá) zavádí důležitý pojem: substance (OUSIÁ), neboli podstata. Touto substancí chápe jedinečné bytí, takové, které existuje samo o sobě.
Při svém hledání podstaty Aristotelés usoudil, že to, co má být dočasně trvalé a neproměnné, může získat svou existenci jen díky něčemu, co sice už v této chvíli netrvá, co je zbaveno přítomnosti, ale přesto není tím, co by ono ´trvající´ potřebovalo ke svému výskytu. Substancí tedy zřejmě nebude jen to, co se pohybuje, ani to, co nehybně trvá, ale jednota obojího. Spojení přítomnosti s nepřítomností. Aristotelés pro podstatu v podobě zbavenosti všeho určitého zavádí termín HÝLÉ (látka), a pro podstatu ve stavu určitosti pojem MORFÉ (tvar, forma). Podstatou všeho jsoucího je pak jednota látky a tvaru. Můžeme použít onoho známého příměru se židlí. Fakt, že přede mnou stojí židle, je výsledkem určitého pohybu. Někde musel vyrůst strom, ze kterého se získal materiál, který někdo použil na výrobu židle, kterou sem někdo musel donést. Strom, ze kterého je židle zhotovena, sice již dávno neexistuje, ale pro bytí židle je stejně důležitý, jako její přítomnost. Látka je tak to, co dostává tvar. Není však žádným pasivním principem; má schopnost tvar přijímat a nabízí mu své možnosti. Pro tuto vlastnost látky Aristotelés vymezil pojem DYNAMIS (možnost). Tvar má pak vlastnost
- 6 -
ENERGEIÁ (uskutečnění možnosti). Jsoucnům tedy uděluje bytí právě tento pohyb - přechodu z možnosti do skutečnosti. Skutečným se tak stane pouze to, co má možnost se stát skutečným.
Tímto popisem se však celá podstata jednotlivých jsoucen zřejmě nevyčerpává. Vždyť mezi podstatné vlastnosti světa patří (kromě výše uvedených) i pohyb a změna. Lze také tyto vlastnosti vysvětlit z principů formy a látky? Tak se dostáváme k Aristotelově učení o čtyřech příčinách: 1. látkové, 2. tvarové, 3. účinné a 4. účelové. Pro vysvětlení si uveďme příklad. Při výrobě prstenu je látkou např. stříbro, tvarem (formou) tvar samotného prstenu, hybnou příčinou (účinkem) zlatník a účelem pak poslání hotového prstenu. Aristotelés dospěl k názoru, že první dvě příčiny - látka a tvar - jsou hlavní a zbývající dvě příčiny lze na ně převést. Také se domnívá, že se lze v pátrání po posledních příčinách dobrat konce. Tak se v případě látkové příčiny dojde k pralátce, v případě tvaru k formě všech forem, v případě hybné příčiny k první příčině a konečně v případě účelu k účelu poslednímu. Aristotelés tak pokládá tento vesmír za konečný (lze v něm někam dojít) a stupňovitý (hierarchický).
V otázce po první účinné příčině odpovídá Aristotelés svou ideou ´věčného hybatele´ světa. Ten je současně i prvním hybatelem, ale sám je nehybný. Je udělovatelem všeho smyslu a účelu a Aristotelés ho nazývá bohem (THEOS). Z nehybnosti tohoto prvního hybatele dále odvozuje jeho netělesnost. Jako nemateriální je však bůh zbaven ´možnosti´, není látkou, ale pouze formou, skutečností, a to nejvyšší skutečností - rozumem (NÚS). Aristotelés dále usuzuje, že bůh existuje jako myšlení. Nejdokonalejší bytost však může myslet pouze sebe, proto je bůh čistým myšlením, jehož předmětem je jeho vlastní myšlenková činnost.
- 7 -
POUŽITÁ LITERATURA
ASMUS, V.F.: Antická filozofie. Praha 1986.
BLECHA, I.: Filosofie (základní problémy). Olomouc 1996.
Kol.: Filosofický slovník. Olomouc 1998.
MACHOVEC, D.: Aristotelovy názory o podstatě. Praha 1963.