Kauzalita se uplatní jen tam, kam dohlédneme
Kauzalita je příčinná souvislost. Je to souvislé řetězení několika dějů charakterizované vztahem příčina - účinek. Právě kauzální řetězení, je významným článkem našich poznávacích aktivit. Každodenní praxe vyžaduje vysvětlení, jejichž základním stavebním kamenem je princip kauzality. Ptáme se proč se stalo to či ono, proč musíme jíst, chodit do škol, proč navštěvujeme divadla, proč padá kámen směrem k Zemi? Odpovíme na otázku proč a příčina je na světě.
Otázka však zní kde všude se uplatní princip kauzality a kde nikoli, pojato ještě radikálněji: jde o otázku platnosti tohoto základního „vidění“ dějů a událostí. Děje lze „vidět“, událostem lze rozumět z několika možných směrů. Pojímat děje kauzálně, přistupovat k nim pod zorným úhlem příčinnosti je dědictvím západního myšlení. Model kauzálního přístupu k realitě je vědecký, analytický, z čehož plyne jakási opozičnost vůči analyzované a prozkoumávané realitě. Z reality je nutno vystoupit a z tohoto místa „mimo“ je teprve možno pozorovat, zkoumat, rozebírat a analyzovat. Je to myšlení skeptické, reflexivní, opatrné a obezřetné.
Děje a události lze však „vidět“ i jinak než vědecky se zvednutým prstem kauzality. Existuje myšlení, které splývá s prožíváním. Věci jsou prožívány, děje se prostě dějí a nejsou následovány pretencí vysvětlující. Prvořadým úkolem není poznat, nýbrž prožít. Imperativ „poznat!“ nepohltil realitu, do popředí vystoupil imperativ „prožít!“. I když tato věta sama spadá do prvního imperativu, do analytizujícího záměru, přesto chce odhalit ambivalenci, dvojakost.
Z této pozice odpovězme na otázku po uplatnění kauzality jakožto principu uspořádáváni reality, jejího vidění. Lidé jsou umístěni v určité myšlenkové oblasti, myšlenkovém podnebí, přičemž různá podnebí si mohou být natolik vzdálená, že si navzájem nerozumí, nechápou se. Způsoby vidění a přístupu k realitě jsou si natolik vzdáleny, že není vůbec jednoduché a snadné mezi nimi přebíhat a realizovat je. My, jakožto obyvatelé západního podnebí dohlédneme na okraj našich schémat, přístupů, rozumění a myšlení; do jiných myšlenkových systémů nevidíme. Pochopíme-li zároveň kauzalitu jako jednu ze základních charakteristik západního způsobu uvažování, pak nám vychází tento závěr: ano, kauzalita se uplatní jen tam, kam dohlédneme.
Problém platnosti kauzality může být a je problémem i v rámci jednoho způsobu myšlení. I Západ je rozpolcený - probíhá mezi dvěma základními liniemi. Srovnej např. Husserl - Heidegger nebo osvícenství - romantismus atd.