Při výkladu bych se chtěl držet pojmové dvojice řád - chaos, která je východiskem ontologických koncepcí mýtického výkladu světa, stejně jako prvních koncepcí filosofických. Dále bych chtěl blíže zkoumat rozhraní mýtus - logos a to jak v dějinné posloupnosti, tak v prožitkové sféře jedince.

1. Každému ontologickému výkladu předchází potřeba člověka

nějak se vyznat ve svém okolí, orientovat se v prostředí. Slovy Aristotela : ,,Každý člověk od přirozenosti touží po vědění,,.To ale implikuje otázky:vyznat se v čem a vědět o čem.Můžeme si toto něco, v čem se chce člověk vyznat pojmenovat svět nebo skutečnost. Prozatím.

Čteme-li mýty,pak máme před sebou zdánlivě nepřehlednou změť příběhů. Můžeme ovšem vysledovat některé obecné principy. Jedním z nich je líčení vzniku světa, které většinou stojí na ontologickém rozlišení chaos - řád. Řád, který je nyní, vznikl z nějakého ne-řádu buď vlastní dynamikou chaosu nebo za přispění nějaké jiné síly. Obecně shrnuto:něco vzniká z něčeho za pomoci něčeho jiného.

Toto základní vymezení je patrné ještě u přírodních filosofů, jejichž arché má vždy charakter podobný chaosu. Podle některých vykladačů byl Thales ovlivněn mýty, které udávají jako prvopočátek vodu, jakýsi praoceán, ze kterého vzniklo vše ostatní.Ovšem výklady se různí. Podle Aristotelova výkladu viděl Thales počátek v podobě vody-hmoty a tuto domněnku snad čerpal z pozorování přírody, kde se vše živí vlhkem. Podle Nietzscheho je teze, že vše je voda, vyjádřením myšlenky, že vše je jedno.

Máme tedy dva způsoby vzniku ontologické teorie. Buď vlivem tradice, čímž myslím mýty nebo předchozí výklady světa nebo z vlastního pozorování. Je ale otázka, můžeme-li vůbec o nějakých dvou oddělených vlivech mluvit. Vždyť to, co člověk vidí, je nějak ovlivněno tím, co člověk o tom kterém předmětu pozorování ví. Každé vidění a pochopení světa je závislé na tom, čemu říká Foucault epistémé, totiž na souvislosti pravd, cílů, východisek, věrouk a hodnot té které doby. Pak je ale otázka, jak se vůbec může vynořit nějaké nové vidění, nějaká nová ontologická koncepce. Jak se člověk osvobozuje k vidění?

Čili jinými slovy otázka, jak se člověk vymanil z mýtu. Historicky je to vykládáno vlivem rostoucích obchodních aktivit a tím střetu jednotlivých kultur a výkladů světa (Rádl doporučuje filosofům cestovat), vzestupem městského státu a tím růstu vlivu neosobních zákonů atd. Zde se nabízí analogie chaosu a řádu. Dokud trval jeden řád, nikoho nenapadlo ho měnit. Pokud je zde množství řádů (výkladů), pak nastane nový chaos, který znovu vyvolává potřebu vyznat se v tom. Toto je první krok k vytvoření vlastní ontologické koncepce, ke snaze nově založit řád. Analogickou strukturu můžeme vidět v prožitkové sféře. Nejprve je jakýsi počitkový chaos nebo chaos pojmů a pak snaha zachytit, porozumět, pochopit. Vzniká ptaní po tom, co je ve změně trvalého.

Onu prožitkovou sféru rozebírá Kratochvíl, když mluví o tzv. mýtopoetické zkušenosti. Říká, že mýtus zdaleka nekončí své působení v vi.století př.n.l., ale že žije dál, stále nějak působí a je nějak základem naší bezprostřední zkušenosti. Pokus přistihnout filosofii ve stavu zrodu, je nejen pokusem o sledování historických okolností, ale také toho, jak se z našeho přímého prožívání vynořuje pochopení. Jedna dělící čára, jako přechod od mýtu k logu, by šla vyznačit na časové ose, konkrétně v šestém století a ta druhá, imaginární, v našem prožívání. Archaická moudrost, jak se s ní můžeme setkat ve zlomcích textů starověkých myslitelů, není jen něčím vzdáleným a cizím, jakožto minulost naší kultury, ale je také tím, co předchází každé naší přesné myšlence - ať už tím předchůdným rozumíme zkušenost, inspiraci, přirozenost nebo vlastní dětství.(Lyotard napsal, že je třeba kdekoliv hledat vlastní dětství, třeba i mimo dětství. Jisté podobnosti najdeme i v Patočkově koncepci existence jako pohybu.První pohyb souvisí s tělem, zemí a jeho časovou dimenzí je minulost - setrvávání u toho, co je již zde. Tento pohyb je splýváním, prožíváním dynamiky, ovšem toto prožívání je netematické, neví o sobě. Tento pohled na sebe je již dalším pohybem, reflexí, vystoupením ze sebe.atd.) Dali by se jistě najít další analogie, ale to není naším úkolem.

Důležitým aspektem mýtopoetické zkušenosti je to, že je výsledkem předlogického formování přirozené zkušenosti, formování obřadem a vyprávěním.(mýtus\pohádka) Toto formování zakládá lidskou možnost vyznat se ve své vlastní zkušenosti, zakládá tvar a konkrétní podoby této zkušenosti, zakládá orientaci vůči societě i způsob čtení okolního světa. Mýtus je zvětší části neuvědomělou, spontánně žitou podobou toho, co je tématem zkušeností, o co se opírá veškerá naše aktivita, co může být zpětně uvědoměno a uchopeno jako Foucaultova epistémé.Mýtopoetická zkušenost je něčím, co překračuje hranice kultur, neboť je projevem lidského způsobu bytí na světě.

Kratochvíl tedy upozorňuje na tuto jakousi antropologickou konstantu, něco společného všem lidem a zakládajícího každou možnost ontologie. Ale ani zde se neodpovídá na to, kde se v člověku bere schopnost vykročit z této původní a zakládající zkušenosti. Vyslovili jsme hypotézu, že příčinou toho je přemíra výkladů, které se vzájemně vyvrací a odporují si. Pak zřejmě vzniká cosi jako mýtopoetická zkušenost chaosu. A z ní pak vyplývající potřeba nového řádu a následně jeho vytvoření.

Mohli bychom se pokusit o jakýsi hermeneutický výklad, vycházeje z Gadamerovi teze, že porozumět něčemu značí nalézt otázku, ne které je toto "něco" odpovědí. To jsme ovšem ale na stejném místě. Vytvoření ontologie je odpověď na otázku. Ovšem tuto otázku nemůžeme chápat nějak konkrétně jako nějakou otázku vyslovenou. Spíše to byla otázka žitá, vědomí nějakého problému, nesouladu.Snaze porozumět předcházelo nějaké předporozumění, které by se dalo vyjádřit jako:rozumím tomu částečně, trochu to chápu, je mi zčásti jasné, ale něco mi tu stále nehraje, nechápu to, je v tom ještě příliš mnoho temného. Temnota onoho rozumění vyplývá spíše z množství teorií, které zaslepují a vytváří chaos. Odvaha vytvořit vlastní koncepci je odvahou vidět, vidět pokud možno bez ohledu na předcházející teorie.

2. Tedy stojí zde jednotlivé ontologie jako připomínky této odvahy. Nietzsche mluví o velikánech, kteří na sebe volají z vrcholků hor. Opakuji:přechod od mýtu k logu je nejen historickou

záležitostí, ale i něčím stále prožívaným. Ovšem původnější se mi zdá dvojice řád\chaos, neboť můžeme mít mýtopoetickou zkušenost, která je chaotická a na druhé straně, množstvím vysvětlení, výkladů a vůbec všeobecné snaze vytvořit řád vzniká chaos, jakýsi chaos dvě, který provokuje další snahy po uspořádání. Vztah k odlišným koncepcím, k pluralitě, mívá ale často jiné důsledky než jen snahu nově něco vytvořit a to destrukci předchozích teorií. Chaos je zkrátka nesnesitelný. Paradoxně svou touhou po řádu vytváříme také tento chaos dvě. Co tedy dělat? Staří Řekové se ovšem takto nezamýšlejí, ale tvoří. Jejich výpovědi mají charakter:Zde stojím a nemohu jinak.

Jiný interpretační rámec se nám nabízí v pojetí symbolických forem u E. Cassirera. Nazývá tak námi vytvořené intelektuální symboly. Těmito jsou jazyk, vědecké poznání, mýtus, umění a náboženství. Při tvoření symbolů jde o to, přetvořit pasivní svět pouhých dojmů, v jejichž zajetí se duch původně nachází, ve svět ryze duchovního výrazu. Cassirer hovoří přímo o chaosu bezprostředních dojmů, který se pro nás vyjasňuje a uspořádává teprve tím, že jej pojmenováváme. Nejdůležitější duchovní funkcí je podle něj jazykové myšlení a jazykové vyjadřování. Jazyk je základním duchovním prostředkem, pomocí něhož se pro nás uskutečňuje přechod od pouhého světa počitků k světu názoru a představy. Zde se nabízí srovnání - pasivní chaos dojmů jako mýtopoetická zkušenost, tedy něco základního, a vytvořená symbolická forma jako logos.Cassirer také zdůrazňuje, že symbolické formy nejsou pouhými odrazy nějakého vnějšího bytí, ale hovoří o nich jako o světelných zdrojích, podmínkách vidění.

Jsou zde tedy nějaké dojmy a nějaká tvořivá síla, která jim vychází vstříc a označuje, formuje.Stručně řečeno:abychom mohli poznat, musíme nejprve pojmenovat. Cassirer přímo říká, že mýtus, umění, jazyk i věda jsou ražbou do bytí. V tomto procesu se pro nás skutečnost konstituuje. Jistěže si položí také otázku jak je tomu se skutečností o sobě. Hovoří pak o pravdě života, která je dána ve své ryzí bezprostřednosti a všechno uchopování tuto bezprostřednost ohrožovuje. Ale my nemůžeme jinak a tak hovoří o naději, že v obrazech, které si tvoříme, se uchovává alespoň zbytek pravdy bytí.Čím jdeme dále ve směru k symbolickému, tím více se oddělujeme od prazákladu, od původu, od prvotní ryzí intuice. Plnost obrazů zakrývá jakési bezobrazové jedno, jak to nazývá, a jen zrušení veškeré obrazné určitosti nás může přivést k pravému, původnímu a bytostnému základu.Hovoří v této souvislosti o neustálém napětí mezi kulturou a životem. Čím bohatěji a energičtěji se duch tvořivě projevuje, tím více se vzdaluje. Doslova se zamotává do svých vlastních výtvorů - do slov jazyka, do mýtů atd., mluví o závoji, který se kolem něj ovíjí.

Podle něj je úkolem filosofie, ne návrat do nějakého ráje intuitivní bezprostřednosti, před všechny formy, ale uvědomit si základní princip jejich utváření, vmýšlet se do aktivity ducha a symbolické formy chápat jako funkce a energie tvoření. To je to společné všem projevům ducha. Záhadou ovšem zůstává samotný princip tvoření. Ten nám nijak neobjasňuje ani Kratochvíl, ani Cassirer. Lidé si prostě nějak tvoří představy, mají schopnost uspořádávat, přecházet z chaosu k řádu.

Důležité ovšem je, že Cassirer přiznává stejnou hodnotu všem lidským výtvorům. Nikde neříká, že by mýtus byl podřazený, nedokonalý a např. věda dokonalejší. To je v době, kdy toto dílo napsal, pozoruhodné. Srovnáme-li jeho přístup například s Rádlovými Dějinami filosofie, pak vidíme, že u Rádla hraje hierarchie a hodnocení lidkých způsobů poznání velkou roli. Ozývá se u něj Comtovo třídění na dějinná stadia, směřujících od nedokonalého k stále dokonalejšímu. Myslím, že tento pohled má stále ještě jistý vliv. Pro někoho je pak jistě nepřijatelné přijmout tvrzení, že mýtus, nebo něco, co se nazývá mýtopoetická zkušenost, je základem a podmínkou zkušenosti vůbec. Můžeme si to však nazvat jinak. Na pojmu nijak nesejde. Chtěl jsem pouze ukázat, že každé jasné a pevně zformulované myšlence předchází něco nepevného a temného a zpřesňování a uchopování můžeme spolu s Cassirerem říkat tvorba. Jde mi stále o to, že přechod od chaosu k řádu, jak to můžeme nazvat, je patrný i na půdě prožívání.

Jak se tedy dívat na první ontologické pokusy? Nabízí se pojmout je jako symbolické formy, jako pokus o nějaké uspořádání zkušenosti. Zkušenost je vnímána jako neuspořádaná směs dojmů a nepřeberná, nekonečná rozmanitost. Tento stav jakoby přímo vybízel k činu, k uspořádání. Najít něco pevného, nějaký základ, je hlavním motivem řecké filosofie a vzdělanosti vůbec. U prvních myslitelů se jako základní prostřídají všechny prvky. U Thaleta je to voda, u Anaxiména vzduch, u Xenofana země a u Herakleita oheň. U Anaximandra není první látka blíže určena,

je jí jakési neomezené, apeiron. U těchto koncepcí je patrný cyklický charakter světa. Z čeho co vzniká, do toho i zaniká. Ještě je tam často přítomen jakýsi regulativní prvek - nutnost, logos atd.

3. Míléťané

Dragúň nazývá myšlení mílétských filosofů archeická ontologie.Předkládá nám její základní východiska:

l. Základ, označený jako arché, je počátkem všeho a sám už nemá počátek. Jeho bytí není odvozeno z něčeho původnějšího.Arché je věčné, nevzniká ani nezaniká.

ii. Počátek je jen jeden a z něj vznikají nejrozmanitější jednotliviny, které se od sebe kvalitativně liší, mění se a zanikají. Jednotliviny vznikají tak, že se z počátku vymaní (nějak) části a nabudou určitou kvalitativní určenost. A tak je počátek v nějaké přeměněné podobě obsažen v každé jednotlivině. Jednotliviny zanikají tak, že ztrácejí svoji kvalitativní určenost a tento proces je návratem této jednotliviny do počátku. Každé jsoucno je jen rozmanitým stavem počátku.Počátek se účastní existence těchto jsoucen.(Zde je vhodné připomenout, že arché neznamená pouze počátek, ale také vládu.) Každé arché je možné považovat za nekonečnou potencionalitu

iii. Dynamický aspekt. Arché se věčně pohybuje, což není vlastnost, která by se k němu nějak přidružovala zvenčí, ale je jeho bytostným stavem.

Dalo by se říci, že jednotlivina je počátek plus kvalitativní určení.Vzhledem k povaze tohoto počátku není možné nalézt prvek, který by byl totožný s počátkem.Protože každý prvek je kvalitativně určený a počátek je právě absence všech určení, nekonečná možnost. I když myslitelé mluví o vodě nebo vzduchu, tak vždy ukazují tento princip, totiž že to jsou látky, které na sebe mohou brát různé formy. Aby ovšem mohli tento princip vyjádřit musí zvolit nějaké "něco", na kterém to mohou ukázat.

Lze vidět určitou podobnost arché a chaosu. V mýtech můžeme číst o chaosu, který je amorfním absolutním počátkem všeho. Chaos ze sebe produkuje bohy (nějak) a bozi potom produkují další jsoucna. Chaos je pak již jen pasivní záležitostí a je kosmickými činiteli formován do určité podoby nějakých jsoucen, které pak tvoří sféru vlivu bohů.V mýtech je tedy tvůrců více a v ontologiích Míléťanů jen jeden. Zajímavý je i onen mezistupeň, který tvoří bozi. Vidíme posloupnost tvoření chaos - bozi - jsoucna. U filosofů pak počátek - jsoucna.V mýtech počátek zaniká, ve výkladech prvních filosofů je věčný.

Arché nepodléhá času, jeho existence je časově neomezená. Ale zároveň nějak z časem souvisí, čas je částí arché, imanentní součástí věčnosti, jakoby vznikal až z kvalitativně určeným jsoucnem. Čas, podle Anaximandrova výroku, se zdá být činitelem, který navenek prezentuje počátek, jako koordinující síla procesů, které se uskutečňují metamorfózou nekonečné potencionality arché, jako faktor prezentující nesmírnou bohatost této podstaty.(Patočka vyslovuje hypotézu, že raná řecká filosofie vzniká jako reflexe na prafenomén času - poznámka) Čas se nám ukazuje jako to, co věcem vládne a přitom nemůžeme říci, co je čas o sobě.

Filosofie tak postihuje za odhaleností, neskrytostí, čili za sférou jsoucna, sféru skrytosti. Obě tyto sféry jsou v nedělitelné jednotě. Arché v tomto ontologickém pojetí je skrytost projevující se ve svých stavech, ve své individualizaci. Vzhledem na svou nevyčerpatelnost, je tato potencionalita (skrytost) úplně postupně odhalovaná, individualizovaná. A právě časovost je, kromě jiného, vyjádřením tohoto neustálého napětí, které usilujeme filosoficky co nejadekvátněji postihovat.(Toto neustálé napětí skrytosti a neskrytosti by se dalo také převést do sféry prožívání, kde máme nejprve mýtopoetickou zkušenost, změť dojmů nebo jak to nazveme a její uchopení, vyjádření. Obdobně to souvisí i s Cassirerovým pojetím. Prostě každé tematizaci něco předchází, něco ji zakládá a její pozadí tvoří netematické, horizont...)

Arché je neustále přítomný horizont nevyčerpatelného zdroje. Horizont, který je ve vztahu ke každé své individualizaci jak minulostí, tak i budoucností. Arché se neustále individualizuje, vstupuje do sféry neskrytosti jakožto "něco", bez toho, že by se jeho nekonečná potencionalita nějak vyčerpávala. Věčným pohybem se vylučují protiklady, jak stojí ve zlomku. Arché je živé, věčně v pohybu. Je existence věcí jen jakýmsi "odpadem" tohoto pohybu, nezamýšleným důsledkem jednání?

Svět je skutečnost, která v sobě obsahuje jak arché jako

nekonečnou potencionalitu, tak i sféru nekonečného množství

jeho individualizací.V jednotlivinách se částečně odkrývá.

Absolutně úplná odkrytost, realizovatelnost tohoto určujícího

je podle těchto myslitelů nemožná. Distributivní silou v procesu individuální prezentace

arché je čas a pohyb. Čas a pohyb začali být chápany také jako

určující znaky geneze a existence jednotlivých jsoucen v jejich

nesmírné rozmanitosti.

Shrnutí

Jde o to ukázat nejen ontologii samu jako určitý systém tvrzení o skutečnosti, ale také ukázat to, co každé takové

ontologii, každému takovému uspořádání předchází. Vytvořenému řádu předchází potřeba jej vytvořit. Nejprve člověk žije v mýtu, v nějakém řádu, který se stává nedostatečným. Obrazy táhnou samozřejmě, bez nějakých pochybností naší myslí. Později, snad přemírou různých příběhů vzniká pocit nesouladu a zmatku. Objeví se pochybnosti o dosavadních výkladech a potřeba se vyznat. Již nedostačují příběhy o bozích, které vítězstvím nad chaosem vybojovali řád. Končí příměří s tím, co jest, jak říká Patočka, a chaos se stává něčím spolupřítomným.

Chaos je patrný jako přítomnost nepřítomného, jako celek, který nás obklopuje, objímá a který se, jakožto celek, nemůže nikdy stát předmětem. Zmocňuje se nás údiv nad celkem jsoucího, nebo spíše údiv je způsob, kterým se nás zmocňuje celek jsoucího a stav, kdy pocítíme vlastní bezmocnost vůči tomuto celku. Stav, kdy nemůžeme učinit předmětem a tedy ani být mocni. Z tohoto stavu se snažíme vykročit - vidět, vědět, být mocni. Filosofie jako odpověď na údiv, jako snaha "něco s tím dělat".

Použitá literatura:

1. Dragún, E., Základy skutočnosti v predsokratovskej filozofii,

VSP Nitra 1995

2. Cassirer, E., Filosofie symbolických forem I, II, Oikoymenh,

Praha 1996

3. Hussey, E. Presokratici, Rezek, Praha 1997

4. Kratochvíl, z., Bouzek, J., Od mýtu k logu, Herrmann a syno-

vé, Praha 1994

5. Patočka, J., Nejstarší řecká filosofie