David Schüch
FF MU : filozofie - religionistika
I. ročník

Vidžňánaváda - buddhistický idealismus

Rád bych svým referátem navázal na kolegyni Lucii Hrubou a její výklad o mahájáně. Mým tématem je buddhistický idealismus, který se označuje buď jako vidžňánaváda - “učení o vědomí” nebo také vidžňáptimátrata - “učení pouze o vědomí” nebo v krajním případě jako jógačára- “škola těch, kteří pěstují jógu”.

Poslední název zastupuje fakt, že se jedná o učení, u kterého se předpokládá pochopení na základě jógových koncentrací a meditací. Je to skutečnost, kterou je nutné si zapamatovat.

O myšlenkách vidžňánavády tu budu pojednávat chronologicky, tak, jak se vyvíjely pod vedením celé řady filozofů.

Vidžňánaváda se rozvíjela přibližně od poloviny 3. stol. n. l. až do počátku 9. stol. n. l. nejen v Indii, ale i v Číně, Tibetu, Mongolsku a Japonsku, zvláště v kombinaci s taoismem, a to zejména jako reakce na mahájánové učení o šunjavádě - “o prázdnotě”. Navíc naplnila potřebu abstraktnějšího filozofického aparátu.

Hlavní myšlenkou celé vidžňánavády je ta, že nejvyšší ontologickou realitou je vědomí. Tímto tvrzením vždy byla na mezní hranici vlastního buddhistického učení, které bylo jasně nesubstanční.

Jakýsi přestupeň k pravému učení vidžňánavády tvoří dva filozofové, kteří v indickém myšlení nacházejí novou cestu. Jsou to Ašvaghóša a Sarámati. A právě Sarámati nás z této dvojice bude zajímat nejvíce. Sarámati žil někdy kolem roku 250 n. l. a jeho nejdůležitější spis se nazývá Uttaratantra - “vynikající učení”. Pro Sarámatiho je nejdůležitější ontologickou kategorií “zářící a neposkvrněný duch” (čitta).

Někdy jej označuje také buddhistickým pojmem tatháta - “takost” nebo dháta - “prvek”, “živel”, “element”. O tomto posledním termínu mluví podle okolností buď jako o buddhadhátu - “buddhistickém prvku” nebo o dharmadhátu- “prvku či živlu dharem”.

(Na tomto místě by bylo možná dobré se pozastavit a vysvětlit pojem dharma a s ním spojený pojem karma. Samozřejmě, že velice stručně, možná za cenu zkreslení. Dharmu můžeme chápat jako konečný zákon všech věcí, to, co určuje správnost a nesprávnost činů nebo jako věci vůbec. Karma nebo přesněji řečeno karman je zásada, že každý čin má své kladné nebo záporné důsledky pro tento i příští život putující duše.Jedná se o jakýsi kauzální zákon příčiny a účinku.)

Co se týče pojmu tatháta, jeho obdobu nacházíme ve středověké scholastice, jmenovitě u Tomáše Akvinského, který používá latinské quidditas.

Ale ať použijeme jakýkoliv Sarámatiho pojem, vždy se dostaneme k tomu, že jeho nejvyšší ontologická kategorie je prostě Bytí, které je “neposkvrněné”, “neproněnné”, “nezapříčiněné”, “zářící”, je to “sama pravda”. Nabízí se tu podobnost s vlastnostmi boha v chápání křesťanské teologie. Tuto souvislost lze snadno pochopit, když si uvědomíme, že nejen vidžňánaváda podléhá silnému náboženskému smýšlení, které prahlo po vykoupení, jež je dílem bodhisattvů a buddhů. (Bodhisattva je lidská bytost, která upustila od vstupu do nirvány, než tohoto cíle dosáhnou i ostatní bytosti. Svým způsobem se upsala tomu, aby tyto bytosti vedla a učila .)

Naštěstí tady se filozofie zcela podmanit nenechala a považuje Buddhu za “jediného”, “za kosmickou veličinu”, “za nejvyšší ontologickou kategorii”. Lidová víra však zapomíná, že takovýto Buddha není bůh.

Sarámati určuje, že jeho nejvyšší bytí je základem celého jevového světa a že všechny bytosti mají v sobě jeho zárodek, zárodek spasení.

Toto nejvyšší bytí je všudypřítomné a vytváří svět. Karmické skutky vznikají pak z “chybného pojímání” skutečnosti, z jakéhosi “falešného vidění” světa. To je v prvé řadě rozlišení na subjekt a objekt. Ale ani sebevětší karmické skutky nemohou nejvyšší bytost poskvrnit.

Mezi skutečnosti, které připravovaly půdu vlastní vidžňánavádě, patří i anonymní díla několika generací pod názvy Jógačárabhúmišástra a Sandhinirmóčanasútra - “vysvětlení tajného smyslu”. Nejstarší část výše prvně zmiňovaného díla se týká nejen ontologie, ale i gnozeologie. Rozlišuje dvě překážky na cestě k vykoupení. První je zábrana daná neřestmi a bludem Já. Druhá zábrana vychází z poznání. Vše, co poznáváme, je jenom klam, přelud nebo představa. Tento druhý bod je pro nás východiskem. Mahájanové učení o šunjavádě tvrdí, že věci jsou prázdné, ale my jim prostřednictvím našich představ dáváme nějaký obsah nebo charakter. Věci v tomto případě byly prázdné a naše představy neskutečné. Teď jsou samy věci prohlášeny za představy, tudíž vůbec neexistují. Zdrojem přeludu je “nejvyšší bytost”, která se projevuje ve všech věcech a jejich základech, jako jakási věc, která se vyjadřuje pojmem vastumátra - “prostě věc”. Je ve všem a za vším. Nacházíme tady jakousi nedvojnost skutečnosti (nerealita věcí vs. ontologická duchovní substance) respektující buddhistickou střední cestu. Klam vzniká slovním pojmenováním, kterého se zbavíme až v jógové meditaci.

Podobný obsah má i druhé zmiňované dílo, které navíc zastupuje učení o trojím vidu (lakšana), které má pomoci rozlišit to, jak se nám věci jeví a jaké skutečně jsou.

1) vid představy - pouhé slovo,které se vydává ve vědomí za předmět, ale vůbec jím není

2) odvislý vid - nejdůležitější proces pro poznávání

3) dokonalý vid - žádný objekt ani ve formě představ

Vlastní zakladatel vidžňánavády je Maitréjanátha, který žil kolem roku 300 n. l. Moje pojednání o něm bude vcelku stručné, protože představuje především syntézu předcházejících názorů, kterým se snažil dát pevnější filozofickou půdu. Vychází ze Sáramatiho pojmu “nejvyššího ducha”, ale sám používá i termínů mahátman - “velká duše” nebo šuddhátmá - “čistá duše”. Dává mu tak stejně jako jeho předchůdce množství božských přívlastků, které obohacuje tvrzení, že nejvyšší duch má charakter oživujícího principu, který vše činně proniká konající lásku a milosrdenství. Jeho duch je dokonalou substancí všeho a nic nemůže existovat bez něj a mimo něj.

Na tohoto muže navázali bratři Asanga a Vasubandhu. Asanga žil přibližně v letech 315 - 390 n. l. a vytvořil ucelený vidžňánavádový systém. Velká část jeho díla (Abhidharmasamuččaja - “soubor dogmatik” a Mahájanásangraha - “hnutí mahájany”) je věnována gnozologii, v níž rozvíjí celou řadu druhů poznání.

Co se jeho ontologických názorů týče, říká, že neexistuje nic než vědomí, které spojuje s kategorií alajavidžňána - “vědomí - skladiště”, který se obrací k problému kontinuity osobnosti. Podle něj existuje zvláštní druh vědomí (v dnešní terminologii bychom použili spíše slova podvědomí), které trvá bez přerušení po celý koloběh inkarnací a nese v sobě karmické stopy.

To ho vedlo k myšlence, že existuje “univerzální”, “kosmické” nebo “přímo ontologické vědomí”, které skladuje vše, co kdy bylo předmětem vědomí a jednání. Je to celý svět a vše, co se kdy na světě vyskytlo. Je to také příčina všeho vyzařující také do individuálního vědomí. Jedná se o vyvrcholení názoru, že nejvyšší substance je vědomí.

Poslední postavou, o které se zmíním, je jeho bratr Vasuhandhua, jehož myšlení ještě více připomíná Jungův model kolektivního a individuálního nevědomí. Důležitější je však zaměřit se na jeho dokazování neskutečného vnějšího světa. Říká, že neexistují atomy, a proto nemůže existovat nic. Kdyby atom měl nějaké části, pak není atom a my ho musíme dělit dál, a nebo části nemá a tak se dostaneme k nědelitelnému bodu, který je vlastně bezrozměrným bodem matematickým a z jehož uspořádání nemůže nic vzejít. Tudíž nic materiálního, žádný vnější objekt ani subjekt neexistuje. Vše je jen ve vědomí. Ono jediné má ontologickou reálnost.

Tímto tvrzením bych svůj referát zakončil, protože právě ono shrnuje celou moji úvahu a vede k závěru,že vidžňánaváda považuje za nejvyšší ontologickou realitu vědomí (bez rozdílu na pojetí u různých myslitelů), které je “nejvyšší nevyjádřitelným a neuchopitelným Bytím” majíce nárok na všechny “božské atributy”.

Použitá literatura:

Bondy, E. : Indická filozofie. Vokno. Praha. 1997.
Lesný, V. : Buddhismus. Votobia. Olomouc. 1996.
Miltner, V. : Malá encyklopedie buddhismu. Práce. Praha. 1997.
Störig, J. H. : Malé dějiny filozofie. Zvon. Praha. 1990.