Vypracoval: Rudolf Dvořák

FF MU v Brně

11. června 2000

Počet znaků: 8 092

 

 

BUDDHISTICKÁ ONTOLOGIE

 

 

Nástin problému

Snahou snad každého velkého náboženského či filosofického systému bylo a je ukázat na skutečnou, pravou povahu toho, co je. Co je skutečně existující, nepodmíněné a trvalé. Jde o snahu ukázat na podstatné nepodléhající změně v toku času nebo na pravou povahu jsoucna jakožto jsoucího právě uprostřed jeho proměn. Další možností však je zříci se otázky „po podstaném“ nebo alespoň odpovědi na ni. I tento způsob „netázání“ a neodpovídání může být do jisté míry relevantní. Záleží na výchozí pozici, s níž k dané problematice ten který přistupuje.

Siddhártha Gautama, zvaný po svém probuzení Buddha, zvolil obojí přístup. Ve svém učení ukázal na nepodstatnost světa, věcí a lidí v něm. Odhalil je v souladu s tehdejší indickou tradicí jako klamné, nestálé, rozpadavé a tedy vlastně nejsoucí. Naproti tomu odkázal k nirváně jako jedině skutečnému, o jejíž povaze „nemá být řeč“.

Jeho „ontologická“ nauka je úzce spjata s jeho etickým učením. Víme jaká je povaha jsoucna a právě od této neskutečné povahy je třeba se osvobodit. Protože, co je neskutečné, nestálé, proměnlivé a klamné, právě to je příčinou veškerého utrpení. Jinak řečeno, utrpení rovná se ulpívání na nezachytitelném, nestálém a tedy nejsoucím. A právě zde se nám objevuje třetí rozměr buddhistické doktríny, gnoseologická problematika. Tedy schopnost poznání nebo odhalení pravé povahy bytí, nebo spíše „nebytí bytí“. Je nemožné spoléhat na smysly a skrze ně získané vjemy, stejně jako na pouhé rozumové úvahy. Je nutné získat hlubší vhled – pravé poznání.

Sám Buddha a jeho učení došlo celé řady interpretací u různých buddhistických škol. Některé se snažily o věrné zachování sytému, který Buddha rozpracoval i s tím, že na otázky, na něž ani Buddha neodpověděl, položily stín mlčení. Jiné školy šly dál. Tathágatou nezodpovězené otázky rozpracovaly a došly k nejrozmanitějším a nejparadoxnějším odpovědím, které však nejsou pro myšlení východu nijak atypické. Takže například dokázaly nirvánu oproti původnímu, jen náznakovému, negativnímu vymezení, popsat pozitivně nebo dokonce ztotožnit se sansárovým procesem.

My se na těchto stránkách pokusíme poodhalit pouze původní Buddhův, či jemu připsaný, ale do značné míry nezpochybnitelný, náhled na tento svět, na existenci jsoucího a na jediné skutečné. To však neznamená, že bychom rozkrývali jednotlivé vrstvy tradice a chtěli dospět k čistému Buddhovu učení, ale že se omezíme jen na učení jak je pojala théraváda nebo též hínajána, tedy nejstarší směr buddhismu.

 

Buddha odhalující nereálný svět

 

Pro Buddhu a jeho následovníky je svět (sa. lóka)*, a všechny sféry existence (sa. gati) v něm, nereálný. A to alespoň do té míry, že podléhá nejen změně, vzniku a zániku, je tedy pomíjivý (sa. anittja), ale také nemá žádnou podstatnost (sa. anátman), jež by se mu a v něm existujícímu, dala připsat.

Přesto lze tuto jevovou povahu světa, světa jako zdání (sa. mája) a světa jako snu (sa. svapna), rozčlenit do různých sfér. Základní dělení světa na tři oblasti (sa. trilóka), odpovídá vždy několika skupinám či stupňům existence.

Jde o sféru žádosti (sa. kámalóka), ve které existují různé druhy bytostí od nejvíce trpících na úrovni pekel, přes zvířata a hladové duchy, přes víceméně neutrální sféru pobytu v lidské podobě, až po sféry blaženství titánů a božstev.

Další sférou je oblast tvarového bytí (sa. rúpalóka), v níž se nacházejí více blažení bohové a bohyně a ve které není už není žádosti, nýbrž pouze zakoušení forem.

Poslední, třetí sférou je oblast bezforemného bytí (sa. arúpalóka), která je určena pro jedince, kteří ještě nedosáhli pravé, nejzazší skutečnosti, ale dokázali se již odpoutat od světa žádostí a tvarů prostřednictvím meditativní jógové praxe.

 

Z hlediska ontologie nás však ani tolik nezajímá dělení světa do jednotlivých sfér a oblastí, jako spíše složení a povaha jsoucího – empirického bytí.

Svět, nebo chceme-li naše hmotná skutečnost, která má dynamickou povahu už jen z hlediska své pomíjivosti, je tvořena čtyřmi „velkými živly“. Mezi tyto velké živly (sa. mahábhúta) náleží: země (sa. prthiví), voda (sa. ap), vzduch (sa. váju) a oheň (sa. agni). Ty jako pevný, tekutý, hybný a hřejivý element vytváří veškerou tělesnou skutečnost. Právě pro

jejich nestálost (sa. anitja), je všechno z nich složené (sa. sanskrta), pomíjivé. Jejich existence je možná pouze díky spojení s vědomím (sa. vidžňána), které je pojímáno též jako prvek. K nim se pojí pátý základní element – prostor (sa. ákáša). Jemu připisuje vědomí vlastnost nekonečnosti. Důležitější však je, že žádnému z těchto elementů, nelze připsat jakoukoli substanciální skutečnost. Tyto elementy jsou tedy ve skutečnosti, stejně jako vše ostatní jevové, založeny v prázdnotě (sa. šúnjatá).

Tato prázdnota je v hínajánové vrstvě vztažena sama k sobě. Pokud tedy neponechává realitu existence věcem, ponechává alespoň nějakou realitu jejich jevům.

Bhava je sanskrtský termín, který označuje způsob bytí a zároveň vznikání a to ve sféře jakékoli existence (sa. trilóka). Je desátým článkem řetězce závislého vznikání (sa. pratítjasamutpáda). Vše viditelné nebo jinak poznatelné našimi smysly vzniká v důsledku našeho podmíněného uchopování. Dalo by se tedy s jistou mírou nadsázky říci, že pro buddhismus být na tomto světě a být vnímán je totéž.

Již jsme se zmínili, že pro buddhismus, má realita tohoto světa, pokud zde můžeme vůbec o nějaké (vždy podmíněné a závislé) realitě mluvit, dynamický a nikoli statický charakter. Vše jsoucí tohoto světa vzniká z žizně (sa. tršná), která, ačkoli je sama nepodstatná, touží zmnožovat bezpodstatné jsoucna. Zmnožuje je, aby dosáhla svého ukojení, ale právě pro svou pomíjivost a bezpodstatnost tyto jsoucna, která jsou jen mentálními výtvory, ba dokonce přeludy (idola mentis), uspokojit nemohou. Zakládá se v oblasti dotyku smyslů s fenomenálním světem.

Žízeň je základní hnací silou „globálního světového procesu“ (sa. sansára). Je to žízeň jednotlivých individuí po smyslovém ukojení (sa. kámatršná), po bytí (sa. bhavatršná) a po rozvinutí tohoto bytí (sa. vibhavatršná).

 

Prostor a čas v pomíjivém světě

Prostor (sa. ákáša) je chápán ve dvojím smyslu. Buďto jako prostor, který je omezen tělesností, nebo jako prostor neomezený, který takto nahlíží naše vědomí. Prostor je prázdný, neměnný, nesmísitelný, nepomíjivý (z důvodu vlastní ireality) a nepopsatelný.

Čas (sa. kála) je chápán shodně spolu s prostorem. Není sice jedním z šesti elementů, ale také on je pouze jistou „kategorií“ nazírání a představování si jevového světa. Protože je nereálný, je bez jakéhokoli počátku a bez jakéhokoli konce. Neodpovídá mu lineární, nýbrž spíše cyklické pojetí a to ve smyslu koloběhu stále znovuzrozované a pomíjivé existence. Čas je bezpočátečný. Prostor s časem tedy tvoří jakési nahlížecí receptákula. Nejdou oddělit od věcí a jevů, které v nich a skrze ně jsou.

Každé trvání v čase sestává z nulových bodových okamžiků (sa. kšana), které vznikají v následnosti jeden za druhým. Každé šíření a rozsah v prostoru sestává z bodových okamžiků vznikajících ve stále hustší řadě a zároveň. Stejně tak je pohyb výsledkem těchto bodových okamžiků a jejich následnosti. Protože se jedná o nulové body, není mimo ně ani čas, ani prostor, ani pohyb.

Tato nereálnost času a prostoru má své důsledky pro historii, jak světa tak každého jednotlivého člověka. Dá se jít, postupovat proti proudu času (sa. pratilóman – doslova proti srsti, tedy proti jeho toku a plynutí), počátku však stejně nemůžeme dohlédnout. Jsme schopni se rozpomenout na tisíce světových cyklů (sa. kalp), kdy se každá člení do čtyř fází a to svého vzniku, trvání, zániku a následného chaosu, kterými prostupují naše jednotlivé existence, jejichž způsob bytí určují jejich zákony (sa. dharmy). Počátek našeho bytí, které je též bezpodstatné (sa. anátman), neuzříme. To však netvoří závažný gnoseologický problém, protože není důležité poznat prapočátek veškerého jevového bytí, ale naopak je důležité poznat, jak z tohoto jevového bytí prostoupeného utrpením (sa. duhkha) vyváznout, jakým způsobem se vymanit z koloběhu existencí a z pout tohoto zdánlivého světa.

Fenomenální svět, náš svět jevů, a to jak tělesných tak duchovních, je pouze chvilkový. Okamžiky trvání, jež jsou bez jakékoli reality, nejsou ve skutečnosti ani spojitelné, ani objektivně měřitelné. Chvilkovou dobu trvání jednotlivých jevů určuje vědomí (sa. vidžňána). Pokud trvá vědomí, trvá jejich bytí. Když vědomí zaniká (sa. marana), zaniká i náš jevový svět.

 

Pravá povaha reality

Buddha ví, že o povaze jediné skutečné reality se nedá vypovědět nic pozitivního, že jedinou možností jak poukázat na její skutečnost je, podat v náznacích její negativní vymezení. K tomuto negativními vymezení pravé skutečnosti se uchylují i jeho nejranější následovníci, i když již u nich dochází k rozvinutí úvah o její povaze.

Vyvanutí, vyhasnutí (sa. nirvána) označuje nejen osvobození z pout sansárového dění a řetězce činů (sa. karma) a jejich plodů (sa. phala), ale především naprosto odlišný způsob existence. Nirvána je nepodmíněná (sa. asanskrta) a netvoří ji žádná z „druhotných příčin“ utrpení (vznik, zánik, změna, trvání). Je přesažná, transcendentní, nadpozemská a zejména protikladná tomuto pomíjivému světu. Je místem osvobození. Nejpozitivnějším výrokem o její povaze je, že nirvána je ne-nebytí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Použitá literatura:

Werner, K.: Náboženství jižní a východní Asie. Brno: FF MU 1995.

Eliade, M.: Jóga, nesmrtelnost a svoboda. Praha: Argo 1999.

Miltner, V.: Malá encyklopedie buddhismu. Praha: Práce 1997.

Conze, E.: Stručné dějiny buddhismu. Brno: Jota 1997.

 

Lexikon východní moudrosti. Olomouc – Praha: Votobia – Victoria publishing 1996.