Čas

Přemýšlím-li o čase, mohu na něj pohlížet z několika úhlů. Mne, jako člověka, který studuje filosofii zajímá čas zcela z jiného úhlu nežli fyzika. Ptám-li se na čas, musím se ptát jako člověk, kterému je na světě dán jistý čas.

Jan Werich kdysi okomentoval čas tímto způsobem, „Čas je něco, co si vymysleli lidé, aby věděli odkdy do kdy a co za to.“

Rád bych se pokusil polédnout na čas poněkud z jiného úhlu, než jak to bývá zvykem, přesto bych rád použil ono Werichovo „od kdy do kdy a co za to“ . Co to tedy pro mne znamená? Znamená to pro mne, že já jako osoba, která žije v jistém obecně uznavaném „časovém“ období, které má své kontinuum a svou interpretaci, však především žiji ve svém vlastním čase. V čase, který je subjektivní, ale přitom pro mě jako osobu, které se tento čes bezprosředně týká, až bolestně objektivní. Vysvětlím co myslím tím bolestně objektivní.

Každý z nás svým vědomím povětšinou žije v tom výše zmíněném historickém konkrétním čase, ale tento čas mě jako člověka, kterého se bezprostředně týká začátek a konec jeho osobního času (bytí), tento konkrétní historický čas zajímat nebude.

Přes nesporný vliv, který na mě historický čas má, si musím uvědomit, že jsem kdysi nebyl a jednou opět nebudu, že to co bylo, je jen jistá interpretace a to co bude, je mi neznámé a mohu to jen více méně přesně předvídat. Troufám si říct, že mým narozením začíná existovat svět a mou smrtí přestává. Nechci zde vystupovat jako solipsista a ani jím nejsem, jde mi jen o to vyjádřit provokativně jistou myšlenku, chci tím říct, že pro mě, jako pro člověka, který musí zemřít, je jedno, jestli tím, že přestanu být, skončím svou existenci já, nebo svět, protože výsledek je pro mě stejný. Avšak nechci a ani to netvrdím ve smyslu „po nás ať příjde potopa“. Mým záměrem je, do centra této mé úvahy postavit svůj osobní čas, čas mého života, který je mi vymezený, který mi ještě zbývá, či který je mi dán.

V této chvíli jde o to, abych si uvědomil, že jsem to právě já, kdo žije, ne někdo jiný, koho nezainteresovaně sleduji - toto uvědomění bych nazval heideggerovským termínem „autentické bytí.“ Nyní stojí mé vědomí před jistou přímkou, která začíná mým narozením a končí mou smrtí, je to jakási hranice, kterou je mé vědoní determinováno a za kterou se nemohu dostat ve svém myšlení, protože celý svět je do této hranice uzavřen. Proto si kladu otázku - Co je to ten můj čas? Ve kterém bodě této přímky právě stojím? Proč vůbec dále pokračovat v životě? Co je to má vědomá faktická přítomnost - ono teď ? Má otázka je otázka po smyslu mého osobního času, po smyslu mé smrti, jekési „radikální“ změny, která se mě bytostně týká. L. Hejdánek k tomuto říká „Je objeven čas jako sféra smysluplnosti ...... čas není uplývající fyzikální fenomén, je kvalifikován jako příhodný či nepříhodný“

Je tedy možné říci, že čas je projev bytí, které se v tomto případě projevuje tak, že existuji já, který si může, ale nemusí klást tyto otázky. Zajímá mě tedy fenomén času, kterým já procházím či prožívám. Chci vědět co se vlastně děje když vzniknu a začnu být „zainteresovný“ va svém životě, proč se snažím tuto přímku napňovat kvalitativně hodnoceným obsahem? Co mě to žene, abych se uskutečňoval jak v historickém tak osobním čase? Proč vůbec jsem já, který se snaží si uvědomit sebe sama? Proč svůj život stále žiji, ač před sebou mám jen perspektivu konce? Proč tváří tvář absurditě světa nerezignuji? Vždyť je falešné domnívat se, že tím když něco zažiji, něco dobrého vykonám, něčemu prospěji.

Náš život a i existence vesmíru je sama o sobě beze smyslu. A člověk, který si uvědomuje svou existenci a to, že žije v určitém časovém úseku je vrcholem této smysluprosté absurdity. Vůči časovému konci jako smysl života neobstojí žádné angažování se pro své či obecné blaho, to je jen náš sebeklam vlastní potřebnosti.

Zde se dostáváme na rozcestí dvou poměrně standardních způsobů řešení tohoto problému - jedno je přiznání, že vše je absurdita, či krutá náhoda, která si s námi takto zahrála a můžeme upadnout v naprostý nihilismus, či začít žít navzdory vší absurditě, prostě jen tak, s přiznáním si své vlastní slabosti se vším skončit, nebo proto že nás život baví, či jiných důvodů - druhé je pro lidi kteří jsou svou náturou slabošští a nejsou schopni vzdorovat absurditě a já se musím přiznat, že mezi ně patřím a kteří si řeknou, že jsme zde kvůli něčemu vyššímu, a proto se náš život budeme snažit kvalitativně napňovat a tak dosáhnout jisté budoucí kvality. Osobně se domnívám, že takovému člověku se může život stát gradací, která vede k vrcholnému okamžiku života, kterým je smrt. Smrt je odpověď všech našich otázek po smyslu života.

Domnívám se, že náš časový úsek, náš život je nán dán k tomu, abychom poznali, poznali tuto absurditu života a jeho času a abychom své poznání směřovali a vykonávali právě jako přípravu na svůj osobní konec, na smrt, která pro nás může být buď koncem všeho, nebo setkáním s pravou příčinou našeho života.