z nichž tato ontologie vyrůstá, na mýtus. Teorie presokratiků nestojí ve vzduchoprázdnu, ale podobně jako v technice se vývoj ubírá pokrocích, postupných dílčích zdokonaleních, která nakonec ve svém celkovém důsledku mohou vést k novým nevídaným řešením, i vývoj se ubírá cestou postupných posunů, jež mohou vést k novým náhledům. Navíc to „nové“ je nejprve speciální, menšinové, tvoří zvláštní rys na pozadí starého. Tak můžeme říci, že prostředím, ve kterém filosofické myšlení žije, je prostředí mýtické.

Mýtus se vlastně také zabývá ontologií a nacházíme mnohé myšlenkové paralely mezi myšlením presokratiků a myšlením mýtickým, avšak s rysy jistých posunů. Jaan Puhvel rozlišuje v řecké mytologii 3 vrstvy: 1) pelasgicko - egejsko - mínojský substrát, 2) superstrát indoevropských Řeků a 3) adstrát vlivů z Malé Asie a Východu. Jak je vidět, nelze u Řeků

(a možná vůbec) mluvit o jednotné mýtické ontologii, ona klasická mytologie je totiž konstrukt, ale spíše bychom měli mluvit o ontologiích, protože musíme počítat s prolínáním myšlenek, s tím, že lidská mysl je tvůrčí (i ta primitivní). Tím pádem nelze ani zcela stopro- centně určit dělící čáru mezi těmito třemi vrstvami řecké mytologie. Nicméně mýtické myšle- ní obecně vykazuje určité univerzální vlastnosti, které vystupují i v mytologii Řeků. V mýtu ontologie splývá s kosmogonií, základním problémem je problém binární protikladnosti chaosu a řádu. Základní otázkou je otázka po původu řádu, zodpovězením které se objasňuje

i řád samotný a místo člověka v něm. Chaos původ nemá, u Hesioda se říká prostě, že „nejdří-

ve ze všeho byl Chaos“. Řád je teprve tvůrčím činem, vzniká. Podobně předřecký pelasgický mýtus hovoří o Chaosu, z něhož povstala Eurynomé, bohyně všech věcí. Chaos je symbolizo (nebo konkretizován) tmou, nocí, vodou, prázdnotou nebo zející propastí (to je i význam slova chaos, podobně jako germánského ginnungagap) či amorfním stavem látky v kosmickém pravejci, drakem nebo vodní příšerou. proměna chaosu v kosmos je vyjadřována obvykle pře-

chodem od vody k souši, ze tmy do světla, od amorfnosti k tvaru, ke struktuře, tj. od primární jednoty (či jednoduchosti) k diferenciaci, složitosti. Chaos však aktem stvoření není zrušen, částečně je proměněn ve strukturu, částečně je stále přítomný jako pozadí a neustálá hrozba

a konečně je vytlačen jaksi na okraj. Díky negativnímu působení Chaosu je třeba kosmos udržovat, aktualizovat, což je úkolem mýtických hrdinů. Ač Chaos stále narušuje uspořádanost světa, je jaksi zařazen do jeho stavby, neboť lze ukázat, vyložit, kde se nachází

a vyjadřuje se to různými modely kosmu.

Původ kosmu bývá v mytologiích prezentován často jako vývoj z vejce, proměna bohy zabité antropomorfní bytosti, jako řetěz narození bohů modelujících různé přírodní objekty nebo jako série tvůrčích aktů boha stvořitele. V řecké mytologii se setkáváme prakticky se všemi těmito způsoby tvorby kosmu. U Homéra (Il. XIV, 201n) se hovoří o Ókeánu jako „prapůvodu všeho“ a „prapůvodu bohů“. Jeho partnerkou je Téthys, označovaná jako matka. Pradvojice se však již zdržuje plození, neboť jak Homér vysvětluje, rozhněvali se na sebe. Hesiodos v Theogonii podává vývoj světa jako střídání generací bohů a zdá se, že tento mýtus pochází z Východu. U orfiků se setkáváme se vznikem vesmíru z vejce, které snesla Noc.

V pokročilých mytologiích odpovídá kosmogonickým mýtům prostorově strukturovaný model kosmu, který může mít podobu: 1) představy o světě jako o lidském těle, kde jednotlivé části kosmu odpovídají částem lidského těla - je tak demonstrována jednota mikro- a makro-kosmu , 2) zoomorfního modelu - země se podobá např. obrovské losici, 3)rostlinného modelu v podobě kosmického stromu - odráží trojčlennou strukturu vesmíru: 1. nebe, 2. země, 3. pod-

světí. Každá úroveň stromu - vesmíru je spjata obvykle s určitým zvířetem. Na vrcholu nacházíme ptáky (indoevropský orel, egyptský Fénix, sumerský pták Anzu se lví hlavou), pod kořeny sídlí had (skandinávský Nidhögg) a střední úroveň je vyhrazena býložravcům (koza

a sob ožírají větve Yggdrasilu, veverka , která běhá po kmeni a plní úlohu prostředníka mezi horní a dolní úrovní).

i jako podpěra, svorník těchto oblastí a komunikační prostředek.

V řecké literatuře je nejznámějším příkladem modelu světaAchileův štít, který v 18. zpěvu Iliady zhotovuje Héfaistos. Střed štítu tvoří země nebe a moře, přičemž nebe je umístěno do-

prostřed tohoto výjevu. následují čtyři pruhy, z nichž nejkrajnější tvoří lem štítu a je na něm vyobrazen Ókeanos, který tvoří hranici viditelného světa. Toto je můžeme říci, horizontální model kosmu, vertikální nacházíme v 8. zpěvu Iliady, kde se praví, že Tartaros je pod Hádem stejně daleko, jako je vzdáleno nebe od země. Vidíme tedy opět trojčlennou strukturu: nebe, země a podsvětí, kterou nacházíme i u Hesioda. jednotlivým oblastem kosmu vládnou příslušní bohové, synové Krona, jež si svět rozdělili: Zeus vládne nebi, Hádes podsvětí

a Poseidón moři, země patří všem. Na tomto místě však musím připomenout, že Homérovy eposy a Hesiodovo dílo nelze považovat za zcela „čistý“ mýtus. Tato díla sice obsahují různorodé mýty, ale je tu již tendence pojejich systematizaci a historizaci, z mýtu se stává epos.

Tento způsob myšlení se odráží v pohledu na vesmír, v němž je patrný jakýsi řád , zákonitá pravidelnost. Ta je projevem něčeho vyššího, božského, které je samo o sobě nezjevné, ale zjevně se ve světě projevuje. Pozorovatelný světový řád je pro Míléťany ohraničeným systé-mem , který je zákonitý – změny se opakují v denních a ročních cyklech. Tím, co ovládá veškerensto je neomezené. Nachází se jaksi „vně“ a udržuje světový řád na příslušném místě. Je jakousi energetickou zásobárnou vesmíru, palivem , dodává světu dynamiku a nikdy se nevyčerpá. V kontrastu s neomezeným je kosmos konečný v prostoru a čase, lze totiž nakreslit jeho mapu. V době Míléťanů byl zřejmě kosmos, jak ho chápali, speciálním termínem, jež byl však založen na běžném „lidovém“ významu slova jako ozdoby, něčeho krásného. Kosmos však není mrtvý, není hromadou mrtvých součástek, je plný života.

2. V mýtech nacházíme představy o struktuře světa, které mají podobu kosmických modelů.

3. Přechod mezi mýtem a filosofií je plynulý, i když může mít podobu kritiky mýtu.

4. Vývoj od mýtu k logu probíhá formou postupných inovací, které ve svém důsledku

mohou znamenat kvalitativní změnu myšlení.

5. Mýtickému i presokratovskému myšlení jde o totéž: o řád.

6. V mýtu i u presokratiků je fungování světa založeno na principu binárních protikladů.

Posvátné a profánní. Česká křesťanská akademie, Praha 1994.

Graves, R.: Řecké mýty I. a II. Mustang, Plzeň 1996.

Hésiodos: Železný věk. Odeon, Praha 1976.

Homér: Ilias. Laichter, Praha 1926.

Odysseia. Odeon, Praha 1967.

Hussey, E.: Presokratici. Petr Rezek, Praha 1997.

Kessidi, F. Ch.: Od mýtu k logu. Pravda, Bratislava 1976.

Kosmos a živly. PomFil č. 11. OIKOYMENH, Praha 1992.

Kratochvíl, Z.: Studie o křesťanství a řecké filosofii. Česká křesťanská akademie,

Praha 1994.

Patočka, J.: Nejstarší řecká filosofie. Vyšehrad, Praha 1996.

Puhvel, J.: Srovnávací mythologie. NLN, Praha 1997.

Svoboda, K.: Zlomky předsokratovských myslitelů. Česká akademie věd a umění,

Praha 1944.

Šedina, M.: Sparagmos. OIKOYMENH, Praha 1997.

Thomson, G.: První filosofové. Státní nakl. politické literatury, Praha 1958.