Marcela Novotná – 1. ročník
Ontologie I
Mechanický materialismus
ÚVOD
Materialismus má v dějinách filosofie důležité a nezastupitelné místo. V mé seminární práci se budu zabývat nejprve vývojem materialismu od počátku filosofie až do devatenáctého století. Oblast, kterou se budu nejvíce zabývat, je mechanický materialismus sedmnáctého a osmnáctého století. Nejprve ho rozeberu u filosofů britského empirismu a pak u filosofů francouzského osvícenství. V těchto obdobích materialismus totiž prožívá svůj druhý největší rozmach po antice.
Materialismus se v našich dějinách vyskytuje ve dvou vlnách. První vlna materialismu proběhla v době evropské antiky. Tento materialismus se nazývá „tzv. řecký hýlozoismus neboli živelný materialismus“1. Jeho cílem bylo najít pralátku. Nejvyšší formou antického materialismu je atomismus. Současně se západním materialismem se vyvíjel i materialismus ve východních náboženstvích. Druhá vlna materialismu se objevuje na počátku novověku. Tato doba je charakteristická střetem středověkého spiritualismu s novým rozmachem přírodovědeckého bádání a s myšlenkou samostatnosti člověka. Materialismus té doby je často skrytý za označením mechanický materialismus. Jakousi jeho definicí by mohlo být, že „veškeré světové dění redukuje na jednoduché fyzikálně pozorovatelné kauzální působení materiálních těles, jimž podléhá i lidská duše i vývoj společnosti“2. Druhá vlna materialismu pokračuje skrz celé devatenácté století a je dovršena marxismem, který vytváří materialismus historický a dialektický.
Materialismus v době začátku novověku měl vliv hlavně na dvě skupiny filosofů. První skupinou jsou britští empirici, hlavně Francis Bacon a Thomas Hobbes. Druhou skupinu tvoří francouzští osvícenci. Mezi hlavní představitele patří Julien Offray de La Mettrie, Paul Henri von Holbach, Claude Adrien Helvétius a Denis Diderot.
Filosofové britského empirismu byli prvními, kteří se dopracovali k mechanickému materialismu. Není to ještě úplně zřejmé u Bacona, který se nikdy přímo nestavěl k pozici materialismu, ale Hobbes je již za materialistu považován zcela evidentně. Učení Francise Bacona se nachází na pomezí mezi učením středověku a novověku.. Často však bývá Bacon zařazen na začátek novověkého filosofického myšlení jako první filosof, který směřoval k nové filosofické vzdělanosti té doby.
Nejvýznamnější částí Baconovy filosofie je usilování o rozsáhlou obnovu vědy a o změněné pojetí poznání. V prvním případě Bacon vytváří novou klasifikaci věd. V otázce nového poznání jsou pro Bacona důležité tři myšlenky - empirismus, indukce a experiment. Nové poznatky se nedají získat ze starých materiálů, je proto potřeba zkušeností, pravidel indukce, sbírání údajů a jejich zaznamenávání. Cílem nové přírodovědy je její praktické použití a ovládnutí přírody člověkem ke zdokonalování kultury. Tímto požadavkem se Bacon řadí k nové přírodovědě v tom smyslu, že chce, aby starý způsob poznání a vzdělanosti byl překonán.
Druhým filosofem britského empirismu, který byl ovlivněn mechanickým materialismem je Thomas Hobbes. U Hobbese se dá jasně určit, že je materialistou a empirikem, který dosahuje až k sensualismu. Ve svém materialismu není úplně atomistický, ani ateistický. Pro Hobbese je všechno tělesné (jeho základním ontologickým termínem je těleso) a velká část světa má atomární charakter. Duch a bůh mají materiální formu, ale nemají atomární charakter. Hobbes ani jejich materiálnost nezkoumá. Bůh a duch nemají tělesnost, vznik ani zánik, a proto nemohou být záležitostí filosofie, která zkoumá tělesa, jejich vznik a vlastnosti. Kritériem pro měření reality se stává vykazatelnost . Sobotka tvrdí, že „Hobbes je nejvyhraněnějším představitelem naturalistické tendence, která vyplývá z metodologických principů přírodovědy“3. Mechanicismus tak poprvé dospěl ke klasické podobě mechanického materialismu. Charakteristika mechanického materialismu je následující: „celý svět je v pohybu a tento pohyb se děje hmotným působením tělesa na těleso, což platí i pro smyslové vnímání a pro procesy myšlení“4. Hobbes se snažil sblížit lidské a přírodní děje. Živé bytosti považoval za „jemné stroje a fyziologické děje jako čistě mechanické pohyby“5. Hobbes však ve svých úvahách narazil na determinismus a fatalismus, které nutně vyplývají z mechanistického materialismu, pokud je dotažen řádně do konce.
Hobbes se také zajímá o prostor a čas ve vztahu k mechanistickému materialismu. Hobbes nepojímá prostor a čas jako primární kvality, nejsou ničím objektivně reálným. Prostor a čas jsou výpočty naší zkušenosti. Prostor je „ ,phantasma rei existencis´ (fantasma existující věci)“6 a čas je „ ,phantasma motus´ (fantasma pohybu)“7. Každé těleso zabírá prostor, a proto sahá až tam, kam sahají tělesa, což je asi do nekonečnosti. Fantasma času vzniká díky naší paměti, protože pozorujeme pohyb těles z hlediska jejich vzniku, vývoje a zániku. V tomto řešení času a prostoru však můžeme narazit na překážku pro mechanistický materialismus. „Jestliže důkazy pro existenci prostoru a času získáváme pouze ze zkušenosti... zprostředkované smysly, nelze zastavit filosofickou úvahu před dalšími kroky: že totiž může být, že oba fundamentální faktory veškeré zkušenosti jsou opravdu jenom subjektivní konstrukcí. Že tedy prostor a čas neexistují objektivně...“8. Pro Hobbese existuje jen jeden prostor a jeden čas.
Další období dějin, které bylo ovlivněno mechanistickým materialismem je období francouzského osvícenství. Tato doba byla spjata s racionalismem a ateismem, i když styčné body s křesťanstvím bychom určitě našli. Problém boha zůstává však na okraji a ve středu zájmu je svoboda člověka. Rozvinula se důvěra v pokrok vědy, společnosti a mravů. Filosofie a vědy byly propojené a i vědci se snažili přispět k rozvoji filosofie. Jedním z takových vědců je George-Louis Leclere de Buffon. Ve svém bádání dospěl blízko k evoluční teorii a k určitému pojetí samopohybu hmoty a přírody. Vyslovil teorii tzv. organické molekuly, která ovlivnila myšlení některých filosofů osvícenství. „V celém universu jsou rozptýleny takovéto organické částečky, ne nepodobné později objeveným buňkám, z jejichž činnosti povstávají všechny organismy, které známe“9. Je pravda, že zde již mechanicismus ustupuje a na jeho místo se dostává „organistická Příroda“10, ale tato teorie měla v tehdejší době velký význam.
Jedním z francouzských filosofů osvícenství je Bernard de Fontenelle. V jeho filosofii se přesouvá francouzské přírodovědecké myšlení od Descarta ke galileovsko-newtonovské mechanice. Pro osvícence to bylo velmi výhodné. „Newtonovská kosmologie byla daleko méně problematická a velice snadno bylo možno dosadit ji přímo místo ontologie, což osvícenci šmahem také později učinili“11.
Důležitou skupinou filosofů francouzského materialismu byli encyklopedisté. Jejich cílem bylo vydat společné dílo Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel, která měla uspořádat veškeré vědění té doby a veškeré lidské dosažené poznání. Encyklopedie vycházela v letech 1751 až 1780 a měla 35 svazků. Encyklopedie měla být i „ztělesněním a hlasatelkou ideových stanovisek osvícenství“12. Po francouzské revoluci přestala být aktuální, ale její obsah se stal obecným.
Jean d’Alembert byl jedním ze zakladatelů myšlenky o vytvoření Encyklopedie. Napsal tzv. Předběžnou rozpravu, kde vyložil svůj záměr o vzniku Encyklopedie. Jeho vztah k materialismu ale nebyl příliš vstřícný. Tvrdil, že náboženství i materialismus zneužívají pro svoje účely vědecké a filosofické poznání. Poté co se Encyklopedie pod vedením Diderota začala orientovat materialisticky a ateisticky, d’Alembert opustil práci na tomto díle.
Další encyklopedisté, kteří se podíleli na vytváření Encyklopedie, byli již materialisté. Jedním z nich je Paul T. Holbach. Zabýval se ontologickými otázkami a vyvracením náboženství. Holbach napsal knihu Systém přírody, kde podává systematicky rozpracovanou materialistickou metodu. Držel se přísně výsledků novověké vědy a neupadal do skepticismu jako někteří jiní filosofové. Systém přírody byl nazýván biblí materialismu.
Claude Adrien Helvétius je dalším z encyklopedistů. Je to představitel přísně mechanistického materialismu. Redukoval i duševní pochody na kauzálně pozorovatelné vzruchy sensuálního původu. Více se však zabýval etikou.
Posledním z významných encyklopedistů je Denis Diderot. Diderot je zastáncem mechanistického materialismu, ale s určitými dialektickými prvky. Jeho vývoj směřoval od teismu přes pochybování až k materialismu. Jádrem jeho filosofie je hmota, která je složená z elementárních částic v neustáleném pohybu, ale tato hmota se dokáže sama vyvíjet a měnit. Každá hmotná částečka má však schopnost pociťovat a objevuje se základní úvaha, že každá uspořádaná struktura je schopna vlastního pociťování a vývoje. Diderot věděl, že je potřeba, aby věda pracovala a poskytovala potřebná data, ale „základní nejistota zůstává: schopnost vnímat ... je obecná vlastnost hmoty - nebo je to teprve výsledek určitého strukturálního uspořádání inertních hmotných částic“13.
Vedle materialistických filosofů, kteří se podíleli na vydávání Encyklopedie, existovali i filosofové, kteří se zabývali pouze mechanistickým materialismem. Jedním z nich je Julien Offroy de La Mettrie. Mettrie tvrdí, že se nevyskytují dvě substance jsoucna - hmota a duch. Mrtvá hmota neexistuje, jí samé je dán princip její živoucnosti a pohybu, proto je nepotřebuje odnikud jinud. Z toho všeho vyplývá, že bůh jako princip světového pohybu není, Vše se pohybuje samo od sebe. Myšlení nebo lidská duše vznikají pouze z toho, co a jak zakouší tělo. Je to přirozená funkce těla, konkrétní produkt mozku. Člověk je mechanismus, stroj a duše je smrtelná s tělem. La Mettri všeobecné více rozvinul úvahu o důsledcích materialismu.
ZÁVĚR
Je zajímavé, že druhá vlna materialistické filosofie přišla právě po středověkém spiritualismu. Jako by filosofie chtěla vyvážit nepoměr idealistických a materialistických filosofií. Faktem je, že materialismus se objevil, a proto je nutné ho poznávat a zkoumat, protože má velký dopad i na naši současnou dobu. Dalo by se říct, že žijeme víceméně ve velmi materiálním světě. A co jiného by bylo spojené s materiálním světem než ateismus a vědecké zkoumání. Proto si myslím, že úvahy o jakémkoli materialismu jsou dnes velmi aktuální.
CITACE 1 Blecha, Ivan, Radim Brázda, Jan Březina, Karel Floss, Pavel Floss, Břetislav Horyna, Jiří Kučírek, Richard Kula, Josef Matula, Pavel Šaradín, Jan Štěpán, Lubomír Valenta, Josef Zumr. Filosofický slovník. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998. s. 260. 2 Tamtéž, s. 261.
3 Sobotka, Milan, Milan Znoj, Josef Moural. Dějiny novověké filosofie od Descarta po Hegela. Praha: Filosofický ústav AV ČR, 1994. s. 43.
4 Bondy, Egon. Evropská filosofie XVII. a XVIII. století. Praha: Sdružení za podporu vzdávání časopisů edice Vokno, 1996. s. 38.
5 Sobotka, Milan et al. Dějiny novověké filosofie. Praha, 1994. s. 39, 40.
6 Bondy, Egon. Evropská filosofie. Praha, 1996. s. 39.
7 Tamtéž, s. 39.
8 Tamtéž, s. 40.
9 Tamtéž, s. 213.
10 Tamtéž, s. 213.
11 Tamtéž, s. 203.
12 Blecha, Ivan et al. Filosofický slovník. Olomouc, 1998. s. 104.
13 Bondy, Egon. Evropská filosofie. Praha, 1996. s. 231,232.