Hypostatické universum Prokla

(Základy theologie a komentář In Parmenidem)

Stručný úvod

Vše co je, se odvozuje z jednoduché první příčiny.

Tento postulát z Proklových Základů theologie (dále ET) je snad možno považovat za základní postulát celého novoplatónismu. Na základě tohoto prvního principu je možno říci, že cílem novoplatónismu je hledání příčin věcí. Jakožto nutné podmínky pak samozřejmě chápeme fakt, že „vše co je, existuje z nějaké příčiny“ (Phil. 26dnn) a že v zájmu uchování „spravedlnosti“ není možné tuto kausalitu vésti ad absurdum. Spojením těchto dvou vstupních podmínek docházíme tedy k onomu 11. postulátu Základů theologie.

Platí nám pak dále, že ona první příčina je monadická, jednoduchá, transcendentní, neparticipovaná, od všeho oddělená, nevýslovná - tedy kromě toho, že je Jedna, je pouze negativně vymezitelná. Ovšem i jakékoliv označení, včetně označení Jedno, je nutně zcela nevhodné. A filosofie, zejm. novoplatónismus, má ukázat, že všechny typy jsoucen jsou nutné důsledky odvozené dle jistých zákonů z jediného a jednotného arché.

K těmto hlavním, metafysickým (tj. pro Prokla vlastně „theologickým“) cílům se druží ještě další - totiž bránit své Mistry před przněním - „Platóna před Aristotelem a Chaldejská logia před Mojžíšem“.

proces participace (ET 1; Prokl. In Parm. IV) a na něj navazující kausální řetězce Syriana, resp. Prokla (ET 21 a 97)

a samozřejmě hypostatické členění universa (na různých místech, např. Prokl. In Parm. IV); kdy v každé hypostazi Proklos rozlišuje tři hladiny - neparticipovanou (monádu dané hladiny), participovanou a participující.

Při stavbě svého hypostatického Universa se Proklos samozřejmě držel v zásadě hlavní kostry Plótínova učení. V čele všeho stojí onen hledaný první princip, který je zván Jedno (hen). Toto Jedna je konečným cílem, zdrojem tvorby, ale zároveň je zcela transcendentní a naprosto přesahuje vše, co je stvořené. Je to Jedno, které je neparticipované. Z této monády vznikají emanací ostatní věci (Proklos často používá termín „vyzařování“).

Mostem mezi Jedním (jakožto pramenem - pégé) a mnohostí jsou v pozdním novoplatónismu henády. Ty jsou participovány a spolu s Jedním naplňují hypostazi hen. Henády mezi sebou mají jakousi hierarchii dle universality - Proklos (In Parm.) přináší jisté náznaky toho, které z nich jsou důležitější - Omezení a Neomezené, Podobnost a Odlišnost, Klid a Pohyb atp. V theologickém jazyce pak sem patří klassičtí bohové (hoi theoi).

Od těchto henád je dále nutno odlišit henády, které stojí v čele jednotlivých hypostazí - tyto jsou henádami vzhledem k Jednomu, ve srovnání s kterým je už vše „mnohé“; ale vzhledem ke své hypostazi jsou to monády.

Toto je tedy první hypostaze. Druhá je Plótínovský Duch (nús). Tu Iamblichos člení na hladinu intelligibilní (kosmos noétos) a hladinu intelektuální (kosmos noeros), a ty opět dále (triadicky) člení. K tomuto Syrianos nebo Proklos přidali prostřední, intelligibilně - intelektuální hladinu (kosmos noétos kai noeros). Jelikož Syrianos tvrdil, že Druhá hypothesa Platónova Parmenida pojednává o nús, byla tato hladina dále členěna dle ní, a to důsledně triadicky: intelligibilní hladina je samozřejmě monádou; intelligibilně - intelektuální obsahuje tři triády bohů; intelektuální pak hebdomádu (2*2*2) bohů. Intelligibilní hladina je nepraticipovaná, zbylé dvě jsou participované - participuje na nich (sama neparticipovaná) Božská Duše.

Ta je nejvyšším členem (monádou) opět další hypostaze - Plótínovské psyché. Participovaným prvkem je zde vnitřní Světová Duše a nejníže stojí jednotlivé duše, dále dělené - andělské, daimonské, hérojské, lidské a nerozumné. Zajímavostí je, že mezi daimonské duše patří i Aristotelés.

Nejníže pak stojí Příroda, fysis, která se samozřejmě dostává spíše na okraj zájmu novoplatóniků. Můžeme ovšem předpokládat, že i ona se dále triadicky člení; jejími tvořivými principy („Ideami“) jsou logoi. Pod Přírodou je pak samozřejmě Hmota, jejíž vymezení odpovídá Plótínovu. Tyto dvě hypostaze jsou však již mimo zájem práce.

In Parm. II,731/2: „Ale chceme-li definovat jejich zvláštní přirozenost srozumitelnějšími termíny, vezměme od logoi v přírodě vlastnost, že jejich skutečné bytí je činí tvůrci toho, co tvoří a od logoi v umělých věcech vlastnost znalosti toho, co tvoří, byť jejich samotná existence ještě nevede k tvorbě; složením těchto dvou vlastností můžeme říci, že Idee jsou zároveň demiurgovské i duchovní příčiny všech věcí, které přirozeně vznikají – jsou založeny jako neměnné a nadřazené proměnlivým, jednoduché a tak nadřazené složeným, oddělené a nadřazené věcem od Hmoty neoddělitelným. Proto o nich Parmenidés mluví, až do konce svých pojednání je nazývá bohy, a tím naznačuje vše, co jsme řekli. A zde Sókratés svým „sama“ a „o sobě“ ukázal jasně jejich společnou vlastnost; a různé způsoby, jimiž jsem vyložil tyto dva termíny jsou jenom různé cesty, jimiž tuto společnou vlastnost ukazuje.“

Na několika místech pak Proklos některé Idee „definuje“, resp. uvádí jejich různé vlastnosti. Nejlépe jsou podány v páté knize, pp.1009 - 1018. Podobnost (homoiotés) je tedy příčinou společenství a sympatií a směsi mezi Ideami, připodobňuje jiné věci duchovním objektům a je tak dárcem participace. Odlišnost (anomoiotés) je příčinou rozlišení jednotlivých věcí a toho, že dostávají Idee, je odlišující příčinou vymezení a dělení v každé věci; díky ní každá věc je tím, čím je a nemísí se s ostatními. Pohyb (kinésis nebo autokinésis) je zdrojem pohybu, tvůrcem života, příčinou pokroku u smyslových věcí, které jsou díky němu aktivní, živé a měnitelné; vůbec je vůdcem účinné síly, života a aktivity. Klid (stasis či autostasis) dává stabilitu, trvalé stavy a zakotvenost v Idei (tvaru); všechny věci omezuje a ovládá. Ze společných vlastností Ideí quá Ideí pak jmenujme: Idea je jednoduchá a jednotná, věčná, tvořivá a transcendentní, čistá, nehybná, neomezená silou a stabilní.

3. Otázka participace (In Parm. IV, 837 - 891). Stručně řečeno, participace je proces (tajemný - dle Plat. Tim. 51a, cit. In Parm. IV,876: „Hmota participuje na Bytí značně tajemným způsobem.“), jímž věci nižší účastní se činnosti Ideí, ale jako nižší a podřízené entity, které nemohou (pro časoprostorový charakter svého bytí) nikdy dosáhnout dokonalosti svých vzorů. Jak bylo řečeno výše, není absolutně nutné, aby všechny věci měly své speciální Idee. Protože však nutně mají příčinu, jsou (kromě zel) zapojeny do řetězce kausality, tvořeného ideální říší. Takový řetězec má každá tvořící Idea, která stojí na jeho počátku a vnáší v něj svůj bytostný charakter. Zlé věci nespadají ani pod tyto řetězce. Jaký by měl být vztah kausálního řetězce a participace ozřejmí snad následující: Zatímco participace zajišťuje pro participanty množství „služeb“ (příčina bytí, zachování existence, soudržnost, dokompletování atp.), kausalita znamená jen uvedení v existenci. Kausalita je tedy podřízený typ, určený jen pro nižší, patrně smyslová jsoucna, která nemají speciální Ideu (na níž by participovala). I tak ale na ně působí důsledky participace, ovšem jaksi zprostředkovaně, skrze vedoucího boha. K tomu i v ET - hlavně prop. 75: Každá příčina převyšuje své následky. Dle Prokla dále (u předchozích autorů tomu tak není) příčina nijak není ve svém následku, je jím neovlivněná. Vše, co je tvořeno nějakou sekundární příčinou, je mnohem více tvořeno příčinou primární, z níž ona sekundární vychází. Na to pak navazuje „zákon kontinuity“ (Prokl. De Prov. IV, 20) - řetězce skutečných jsoucen, mnohem více než je tomu u prostorových těles, nedovolují jakékoliv vakuum, ale všude jsou mezi krajními elementy střední termíny, které jim zajišťují vzájemné spojení. Vše se zároveň vrací ke svým příčinám (jako u Plótína; u Prokla ET, props. 30 - 39). Zároveň je zde možno zmínit i koncept Sympatie, který pochází samozřejmě od Plótína, ale zejm. Iamblichovi a po něm i Proklovi umožnil vytvořit theúrgii. Srov. i např. Proklos: O hieratickém umění Řeků (zl.), kde se říká, že všechny věci je možno nalézt ve všech věcech, první v posledních a naopak, zemské na nebi a nebeské na zemi - a to jednak díky participaci, jednak díky prozřetelnosti (pronoia).

Iamblichos pro participaci zavedl triádu Klid v příčině (moné) - Výstup z ní (proodos) - Návrat k ní (epistrofé). Proklos také upozorňuje, že aktivita musí být na obou stranách, jak na straně příčiny, tak na straně participanta, přičemž míra participace závisí do značné míry na schopnosti participanta. Za příčiny participace pak považuje Dobro, Idee a touhu jednotlivin. Jako první a nejzřejmější z této triady je patrně dlužno jmenovati účinnou sílu Ideí. Pokud by Idee nedisponovaly onou silou, neměly by co předávat jednotlivinám a participace by vůbec nemohla nastat. Neméně důležitá je však i touha jednotlivin obdržet od Ideí onu sílu. Jednotliviny touží po bytí Ideí. Jelikož však ne všechny jednotliviny jsou schopny stejné touhy, nedostávají ono bytí ve stejné míře, což jest důvodem rozrůznění věcí. Kreativita (aktivní příčina participace) je totiž vždy stejná a nebylo-li by odlišení v oblasti touhy a chtění, pak by nebylo důvodu pro vznik rozdílných věcí. Pasivní však příčina, touha věcí po síle Ideí, je u různých věcí, u různých stupňů Jsoucna, různá. Čím výše stojí daná věc, tím větší touhu (resp. receptivitu) má (tím je „uvědomělejší“). Třetí příčinou, řekněme jednotící, je pak Dobro samo. Dobro je principem sjednocení síly Demiurga (či Ideí, což jest prakticky totéž) a touhy věcí. Jde zde vlastně o touhu věcí po Dobru a Dobro nutí Idee vložit své schopnosti ve hmotu.

Každá hypostaze má své participované (methektos) a neparticipované (amethektos) aspekty. Neparticipovaná je monáda, která je „celkem před částmi“ (holotés pro tón merón); participovaný prvek, na němž participují nižší části hypostaze, je „celek částí“ (holotés ek tón merón). Zároveň je zde jistý přesah jednotlivých hypostazí, neboť monáda každé hypostaze je zároveň nejnižším členem nejblíže vyšší hypostaze. Prokl. ET, prop.23 - vše neparticipované ze sebe tvoří participované a všechny participované hladiny jsou napojeny skrze svou neparticipovanou na vyšší hypostaze.

4. Kde sídlí Idee? (In Parm. IV,892nn) Zde se jedná o reakci na Sókratovo umístění Ideí co pomyslů do duše (v Parmenidovi). Idee dle novoplatóniků sídlí v hypostazi nús.

Základní postuláty Základů theologie

Prop.1: Každá mnohost nějak participuje na jednotě.

Prop.57: Každá příčina zároveň koná nadřazeně svým následkům a zároveň dává vzniknout většímu počtu posteriorních termínů.

Náčrt struktury Universa

(In Parmenidem)

Pro Prokla samozřejmě v zásadě platí obecné schéma, které je ovšem příležitostně obměňováno a doplňováno. Zdá se, že pevný pořádek pro jednotlivé členy hypostazí snad ani nebyl. Rozhodně v komentáři In Parmenidem chybí. Proklos si toho mohl být vědom - proto odkazuje na různé „úhly pohledu“ - na hledisko filosofické, theologické, etické atp. V rámci tohoto může „smiřovat“ protivné názory (což ostatně byla charakteristika i jeho učitele Syriana) a hledat tak soulad mezi Chaldejskými logii, Platónem, Aristotelem a jinými s tím, že dle Prokla každý z autorů užívá dané slovo jen s jiným významem.

Základní schéma samozřejmě dodržuje Plótínovo členění na hen - nús - psyché - nižší hypostaze. Tyto ovšem dále rozpracovává. Jednotlivé hypostaze mají ony tři hladiny; nižší hypostaze vzniká vždy tvorbou, která se řídí Podobností; jednotliví členové na stejné hladině vznikají z participovaného člena (?) procesem deklinace.

A: hypostaze hen (Jedna); často ztotožněná s Otcem Chaldejců či s Fanem.

neparticipovaný aspekt Jedno

Postavení jednotlivých členů této hypostaze není v komentáři In Parmenidem zcela jednoznačně určeno; Jsoucí Jedno by mělo být monádou, tedy vůdčím členem této hypostaze (In Parm. V,1027). Jedno je první příčina všech věcí a vše se v posledku odvozuje od něj. Ale samo je samozřejmě nevýslovné, nelze o něm uvažovat, ani činit hypothesy. Jediná možnost, kterou nám Platón ukazuje v první hypothese, je to, že o Jednom uvažujeme skrze negativní vymezení, když mu Parmenidés vychází „z jeho vlastního principu“, tedy od Jsoucího Jedna (Je-li Jedno), o němž již ze vypovídat (vždyť minimálně můžeme říci, že je) a odstraňováním jeho jednotlivých vlastností stoupáme ke skutečnému Jednomu. In Parm. V,1008: Jedno panuje nad mnohými věcmi; jinak je nedělitelné, ne-mnohé, je nadřazeno Bytí, Životu i Vědění a všem ostatním věcem. Je jednotící, kausální a vládnoucí princip mnohých věcí. Často na ně Proklos užívá různé chaldejské termíny jako „vyrvané“, „izolované“, „vytržené“ atp.

Z této první hypostaze vzniká via Totožnost Duch; ten tedy není obrazem, ale je pouze vzorem. Až teprve Duše je obrazem Ducha - vzniká Tvorbou via Podobnost.

B: hypostaze nús (Duch); často ztotožněná s Demiurgem z Tímaia či se Zevem.

intelligibilní (noétos) hladina

monáda; Fanés; Živok o sobě (dle Tímaia); Bytí (z triády Bytí - Život - Duch); iynges Chaldejců (In Parm. IV,941)