Pověst o Faustovi ve filosofii Jana Patočky

Vítězslav Bican

 

Mýty a pověsti, staré příběhy a vyprávění nejsou tradičními tématy filosofického uvažování, přestože v sobě skrývají nepřeberné množství námětů a podnětů pro filosofickou reflexi. Přesto se v dějinách filosofie již stalo, že se někteří filosofové takového tématu ujali a pokusili se s ním vypořádat. Jedním z nich je i český filosof Jan Patočka, který si za svůj námět vzal starou pověst o smlouvě s ďáblem a zaprodání vlastní duše. Mýtus o doktoru Faustovi, který uzavřel ze zištných důvodů smlouvu s ďáblem a posléze za to musel krutě zaplatit, je možná jednou z nejznámějších pověstí v oblasti střední Evropy. Je to původně pověst staroněmecká, ale rozšířená i na našem území do té míry, že ji i český národ přijal za svou a vypráví ji ve své vlastní verzi, čímž se stala součástí jeho kulturního dědictví. Pověst vypráví o postavě jménem Jan Faust, což byl učenec, jenž se kvůli neuspokojenosti s vědou rozhodl zaklínat duchy. Pověst mluví o jeho prostopášném a neřádném životě, o jeho vyvolání ďábla a smlouvě, kterou s ním na dobu dvaceti čtyř let sepsal. Mefistofeles, zástupce ďáblův, si klade podmínky, za kterých má Faustovi sloužit, mezi nimiž je například odvržení Boha, kněžstva, svátostí i manželství. Faust služeb Mefistofelových zpočátku používá pro dosažení bohatství, později pro smyslové požitky (ať již to jsou pitky a neřestný život, cestování vzduchem nebo kouzlení pro špás a povyražení). Faust se sice chce obrátit na dobrou cestu, ale ďábel mu v tom zabrání, před vypršením smlouvy se chce dokonce kát, ale není toho schopen. Po vypršení času smlouvy si pro Fausta ďábel přijde a jeho život končí hrůznou smrtí.

V českém prostředí se pověst ujala a byla přijata jako součást českého bájesloví. Některé Faustovy kouzelnické kousky jsou téměř beze změny přijaty do německé tradice z pověsti o kouzelníku krále Václava IV. Žitovi. Stejně jako Žito i Faust přičarovává svým nepřátelům parohy nebo je polyká. Žito proměňuje víchy slámy ve vepře, aby ti se po namočení opět proměnili ve slámu, Faust dělá totéž s koněm. Oba si poté nechají od rozčilených kupců utrhnout nohu a zaplatit si bolestné. Alois Jirásek dokonce má ve svých Pověstech poznámku, že se Žito ke konci života nechal zapsat satanáši, který si jej odnesl s tělem i duší. Součástí Jiráskových Pověstí je také historie nazvaná Faustův dům, která pojednává o studentovi, který se zabydlel v opuštěném domě, ve kterém v Praze (!) žil doktor Faust a odkud si jej také odnesl ďábel. Student prožívá podobný příběh, i když neuvědoměle, a po prohýření peněz, které stále nachází ve Faustově knihovně, končí stejně jako Faust sám hroznou smrtí. Těchto několik odkazů je příkladem toho, že pověst o Faustovi se v českém prostředí vyvíjela téměř paralelně s pověstí německou.

Jako všechny pověsti a mýty prošel i tento během několika staletí značnými proměnami. Nejde pouze o to, že jeho původní podání bylo ústní, protože písemné bylo po rozšíření knihtiskařské techniky na světskou literaturu otázkou pouze krátké doby, ale o to, že každý autor modifikoval celou podstatu Faustovy osobnosti. Nejprve byl proto pouhým kouzelníkem a černokněžníkem, který sloužil církvi jako odstrašující příklad spolčení s ďáblem. Poté se však stávala předmětem zájmu spíše jeho osobnost než jeho známé kouzelnické kousky. Stává se proto učencem a posléze dokonce filosofem, který smlouvu podepíše především kvůli neuspokojenosti filosofií a magií. Nakonec (u T. Manna) je tragickou postavou hudebního skladatele, který do spolku s peklem upadne víceméně nechtěně a až poté zjistí, jak jej lze využit.

Pověst o Faustovi by se nikdy nestala mýtem, kdyby nebyla v průběhu několika minulých století tak často a jedinečně literárně zpracovávána. Pakt s ďáblem se po vydání a zpopularizování anonymní Historie doktora Jana Fausta velepověstného kouzedlníka a černokněžníka stal oblíbeným tématem uměleckých děl, zejména samozřejmě literárních. Třemi hlavními neanonymními zpracováními, která jsou ukázková pro vývoj celého mýtu, jsou ta, jež srovnává a popisuje Jan Patočka ve své stati Smysl mýtu o paktu s ďáblem, které se zdechci hlavně věnovat. Je to jednak hra anglického dramatika přelomu 16. a 17. století Christophera Marlowa Tragická historie doktora Fausta, dále drama německého básníka Johanna Wolfganga Goetha Faust a nakonec román jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století Thomase Manna nazvané Doktor Faustus, s podtitulem Život německého hudebního skladatele Adriana Leverkühna, vyprávěný jeho přítelem. Kromě těchto nejvýznačnějších děl, které nejvíce přispěly k vytvoření mýtu jako takového, však existuje mnoho dalších románů, dramat, básní nebo hudebních skladeb, které tak či onak, menší nebo větší měrou do sebe faustovský motiv pojímají, a přispívají tak k rozvíjení pověsti v mýtus. Kromě autorů, které jmenuje Jan Patočka, existuje ještě celá řada dalších, kteří se též zpracováním pověsti zabývali. Ještě před Goethem se o zpracování tématu pokoušel Gotthold Ephraim Lessing, scénu z Goethova dramatu zbásnil v ruštině Puškin. Dalším autorem po Goethovi je Nicolaus Lenau, jehož „Faustem“ se zabývá i T. G. Masaryk ve spise Moderní člověk a náboženství v kapitole o umělcích, kteří se zabývali titanismem a faustismem v Německu po Goethovi (Wagner, Berlioz, Gounod). Právě tyto méně slavné, možná méně významné a přesto dostatečně uznávané práce, přispívají významnou měrou k rozšiřování a další mýtizaci naší pověsti. Nelze však opomenout ani práce sekundární, výkladové, bez nichž by nebylo možné pochopit celou problematiku a hloubku literárních zpracování mýtu.

Pro Jana Patočku jako nejvýznamnějšího z českých filosofů, který se faustovskou problematikou zabýval je charakteristické, že se ji snažil podřadit pod svůj systém filosofie dějin. Pověst o Faustovi, pověst o prodeji lidské duše ďáblu, o smlouvě s ďáblem je mu totiž součástí dějin evropské civilizace, ale navíc je ztělesněním toho, jak si současná (technická) civilizace váží své duchovnosti a kulturnosti, která je v částečném protikladu s její stále větší technickostí a materiálností. Jan Patočka přesahuje oblast literárního zpracovávání pověsti a pokouší se dostat k mýtu samotnému. Činí tak ve své stati Smysl mýtu o paktu s ďáblem z roku 1973, kde se zabývá jak důvodem vzniku pověsti jako takové, tak jednotlivými zpracováními, která analyzuje a porovnává právě na základě jejich uchopení mýtu. Nejprve je však nutné se alespoň v krátkosti zajímat o to, jak Patočka smýšlí o mýtu obecně, abychom mohli pochopit, jakého významu nabývá mýtus o Faustovi v soudobé evropské civilizaci. Mýtus je podle něj kolektivní paměť skutečných i fantastických příběhů, příběhů, které mají charakter první reflexe žitého světa. Uchovává si ráz danosti, protože má odpověď na každou otázku, je výkladem jakékoli problematiky. Tuto odpověď a tento výklad má podle Patočky již před položením otázky a tím také všechno tázání potlačuje. Mýtus je totiž především příběh, který skrze vyprávění dostává punc historické události, která se již vymyká jakémukoli zásahu. Tato historie se má v současné době opakovat, ale na nové rovině. Na nové rovině naší přítomnosti a našeho současného vnímání se má odehrávat starý mýtický a historický příběh, který se pouze proměňuje, neodumírá. Tato syntéza potom vede k uvědomění člověka o tom, co jej přesahuje, a o tom, čemu se musí chtíc nechtíc podřídit. Ani filosofie ani věda nedokáží mýty překonat a nastoupit na jejich místo, naopak je často dále utvářejí.

Pověst o Faustovi je pro Patočku příkladem toho, jak obtížné je zjistit, kdo je původcem mýtů. Její námět po dlouhou dobu bloudil po Evropě v ústním podání, ale mýtickou se stala, až když přišel tiskař a zachoval pověst v jedné z jejích forem tak, aby bylo možné jí podávat dále. Tento způsob zachování pověsti ale ještě nebyl způsobilý z ní dostat skutečně to, co v sobě plně obsahovala. Toho byli schopni až (jak říká Patočka) básníci, kteří teprve dokázali vykřesat intenzívní životní obsah, který tam v zárodku doutnal. Básníci jsou nejdůležitějšími „ztvárňovateli“ (nikoli tvůrci) mýtů, protože jen oni jsou právi toho, aby hledali onu otázku, která je v mýtu ukryta, a aby ji formulovali a zpracovávali. Stejně tak básníky vždy uchvacovala pověst o Faustovi, a proto se stala tak oblíbeným a nad jiné vyhledávaným námětem literárních děl. Patočka se ptá (a je to základní otázka, kterou se chce zabývat, je to ústřední téma celé stati), jaká je to otázka, která je ukryta v hloubi pověsti o paktu s ďáblem. Uvědomuje si, že pokusem o nalezení jediného motivu bude oklestěna mnohovrstevnatost, rozmanitost a živost mýtu, přesto se chce o takový výklad pokusit.. Hlavní úlohou jeho stati je pokus o definování problematiky paktu s ďáblem v obecné rovině.

Podstatou Patočkova pokusu je to, že se snaží vyložit problematiku takového paktu jako problematiku prodeje nesmrtelné duše. Ptá se, jak je možné dávat do spojení prodej a něco tak nepředmětného, jako je duše. Duše je podle něj již od dob Platónových jednou z nejvyšších hodnot, které jsou dány evropskému člověku, ale to pouze tehdy, je-li nesmrtelnost přijímána jako aktivní vztah ke světu, jako přetrvávání žití za empirické meze, kdy však je člověk schopný dát přednost nebytí před zkázou duše. Patočka rozlišuje mezi pravou a nepravou nesmrtelností, kdy první je pro něj taková, když člověk dává přednost neexistenci před ztrátou vlastní pravosti, kdy obavu z tělesné smrti překoná strachem z negativní existence sebe sama, a druhá je, když propadá vitalitě a není schopen vzdát se sám sebe. Taková volba stála podle Patočky například před Sókratem ve vězení, před Faustem však - říká - již stojí volba jiná. Faust se podle něj buď může vydat cestou tradice, která povede k věčné blaženosti, anebo může volit cestu dočasného vystupňování bytí a následujícího věčného pádu. Volba, kterou provádí Faust, připadá Patočkovi zprvu protismyslná, ale postupně ji začíná chápat jako Faustovu snahu po změně stupně bytí. Pověst si může zachovat svou hloubku pouze tehdy, jestliže ve Faustovi nebudeme vidět pouhou oběť, ale skutečně toho, kdo si svůj úděl vyvolil, vědom si jeho konečných důsledků. Faust usiluje o to, aby se alespoň v tomto krátkém časovém úseku mohl projevit jako samostatná osobnost, aby se nyní mohl realizovat, protože ve stálém pasivním přijímání by mu to nemohlo být umožněno. Podle Patočky není Faust oklamán v samotném aktu volby, protože možnost opravdového vystupňování bytí tu skutečně byla, ale je oklamán po volbě, protože je ve skutečnosti příliš slabý na to, aby mohl dosáhnout tohoto vyššího způsobu existence. Nestane se tak vyšším stupněm bytí, čistou inteligentností, ale pouhým kouzelníkem. Faust se tak zklamává ve svém očekávání, ale v průběhu děje na toto své zklamání zapomíná a využívá svých nově získaných prostředků vrchovatou měrou k tomu, aby si dopřál opak čisté inteligence, smyslovou rozkoš.

Literární zpracování pověsti přecházející v mýtus jsou pro Jana Patočku příklady toho, jak se jednotný motiv prodeje nesmrtelné duše odráží v různých obdobích vývoje lidských dějin a jak se zároveň s tím proměňuje i celkové vyznění mýtu. Věnuje se třem základním zpracováním, která jsou ukázkami tohoto vývoje. Prvním je původní zpracování ústní pověsti tiskem a Marlowovo drama, které vyšlo nedlouho poté. Dále se přirozeně zaobírá Goethovou dramatickou básní a nakonec románem Thomase Manna. Ve všech těchto hlavních příkladech ztvárnění faustovského mýtu v literatuře se Patočka na prvním místě pokouší postihnout situaci, která byla v Evropě v době toho kterého sepsání. Jde o situaci společenskou, politickou i kulturní a jde o situaci především v německém prostoru střední Evropy. Patočka chápe totiž legendu jako typicky německou a chce postihnout vliv doby a situace na německém území na vývoj pověsti, zejména na ty její aspekty, které se mění zároveň s proměňováním historické situace.

První písemné zpracování Historie doktora Jana Fausta velepověstného kouzedlníka a černokněžníka z roku 1587 a Marlowova Tragická historie doktora Fausta z roku 1604 jsou situovány do stavu rozpadající se jednoty evropského křesťanstva a požadavků nezávislosti zejména západních zemí na duchovní autoritě papežství. Patočka se zde snaží poprvé aplikovat svůj model mýtu o paktu s ďáblem jako otázku prodeje nesmrtelné duše. Popisuje rozporuplnost vykořenění ze starých způsobů organizace politického i duchovního života Evropy, které je na jedné straně provázeno emancipovaností od papežství, na druhé straně je však toto usilování o odpoutání se od Říma znakem toho, že vázanost na staré centrum dění trvá i nadále. Patočka odhaluje, že prodej duše se na tomto základě odehrává jako výměna za nové světské možnosti, které byly původně především univerzalisticky motivovány, možnosti nové nesmrtelné (ovšem zřejmě v jiném smyslu nesmrtelnosti než duše) skutečnosti. Ohrožení původního řádu vyvolalo obavu o schopnosti světa být uspořádán a zplodilo legendu o prodeji nesmrtelné duše.

Patočka se zároveň musí ptát, zda v tomto případě jde o prodej nesmrtelné duše v její pravé, nebo již v její úpadkové podobě. Celkový úpadek společnosti způsobený odklonem od idejí, na kterých byla založena, vede totiž velice pravděpodobně i k úpadku lidské duše. Patočka však v tomto případě nekalkuluje s individuální duší jednotlivce, ale uvažuje o prodeji jako o prodeji souhrnné, celkové, společné duše lidstva. Nikde v těchto fázích přímo nevyslovuje, že je prodávána již úpadková forma duše, ale vyplývá to z toho, že k nutnosti prodeje dochází právě až po odklonění se od původních idejí univerzalistického uspořádání. Toto (jak je nazývá Patočka) „zplanění“ znamená ztrátu přesvědčivosti původní autority, proto člověk (i když by se na tomto místě hodilo říci spíše lidstvo jako celek) hledá prodejem své nesmrtelné duše novou záruku, novou autoritu, novou nesmrtelnost. Patočka říká, že společensko-politickým výrazem a vyjádřením nesmrtelné duše je myšlenka duchovní moci, což lze pochopit jako prohlášení o analogii těchto dvou entit v osobním a společenském světě a životě. Faustovský mýtus v tuto chvíli není pojímán jako osobní smlouva a prodej osobní duše, ale jako společenská otázka, kterou je nutné řešit po úpadku starých univerzalistických duchovních struktur. Prodej se pro lidstvo stává jednou z možností, jak nalézt novou autoritativní a všezahrnující záruku své pozemské každodenní existence.

Stejně jako původní zpracování pověsti chápe Patočka i Goethovo drama Faust především v rámci jeho zasazení do situace Německa a Evropy jeho doby. Odhaluje, že postavení německých zemí je podobné jako v prvním případě, protože i zde existuje nebo vzniká nové impérium a německá oblast (není ještě vhodné mluvit o Německu jako o celku) se má stát jednou z jeho hlavních součástí. Podle Patočky je Goethovo drama pokusem vyložit nový rozvoj německého duchovního života, zejména v oblasti básnictví a „myslitelství“, jako příznak všeobecného zduchovění doby. Hledá se cesta do nitra, která byla zapomenuta osvícenským příklonem k vnějškovosti, a touto cestou má být právě zduchovění. Patočka zde do značné míry mění svou tezi, že se ve faustovské legendě jedná o prodej nesmrtelné duše, a říká, že u Goetha nejde o prodej, nýbrž o sázku. Tato jeho interpretace je dost neobvyklá, neboť mluví o sázce mezi Faustem a Mefistofelem. Tato interpretace i do značné míry nepřesná, protože Faust ve skutečnosti svou duši opravdu prodává stejně jako například u Marlowa, ale rozdíl je v tom, jak je určena časová lhůta jeho konce. O Faustovu duši se sází Mefistofeles s Hospodinem, nikoli s Faustem samotným. Patočka ve svém výkladu vychází především z toho, že Faust se může o svou duši vsadit, protože ta si je jako nesmrtelná jista sama sebou, nemůže být ztracena, nanejvýš může zemdlít, nechat se zaujmout a uspat věcmi, které stojí níže než ona. Sázka se týká zdejšího světa, protože věčnost je jistá, a zároveň je sázka a vina, kterou na sebe člověk bere touto sázkou, zárukou toho, že neupadne do nevázané životní bezprostřednosti.

Vina se s Faustem táhne již od počátečních fází dramatu, již od vyvolání ducha země. Tato vina pak je nutná k tomu, aby si Faust při svém „hnání se světem“ uvědomoval, co je skryto za oním zdáním bezstarostnosti. Patočka toto pozadí nazývá jako „to, co jest a co platí“. Vědomí viny je výsledkem života, kde se smyslový aspekt střetává s mravním. Faust se podle Patočkova názoru nechce smířit s touto svou nutností a tento jeho vzdor je překonán až Markétčiným odmítnutím záchrany z vězení, jejím převzetím viny na sebe. Markétka ale přebírá pouze část viny, druhá zůstává na Faustovi a stává se (pro něj samotného neuvědoměle) hybnou silou jeho putování ve druhém dílu dramatu. Tímto aktivním životem Faust provádí svou očistu. Patočka se v tomto bodě své interpretace Goethova díla dostává do blízkosti chápání F. T. Bratránka i T. G. Masaryka, dalších myslitelů, kteří se pověstí zabývali, když říká, že Faustovou podstatou je, zejména ve II. dílu, nutnost neustálého směřování a bouřlivého postupu vpřed. Není to ale způsobeno touhou po vyjádření své niternosti ani neuspokojeností světem, ale právě vinou, kterou způsobuje svým přistoupením na smlouvu-sázku. Právě tento motiv byl podle Patočky pomíjen, když byl Faust přijímán jako obraz energického člověka, nadčlověka. Nesmrtelná duše u Goetha nemůže být prodána, protože nemůže nedojít k závěrečnému smíření. Faust se sice může vsadit, ale výsledek je předem dán. Nikoli Faustovi s Mefistofelem, ale zcela jistě Hospodinovi a čtenáři. Předem je zřejmé, že smlouva mezi oběma souputníky na cestách „malým a velkým“ světem nebude naplněna.

Posledním ztvárněním mýtu o paktu s ďáblem je román německého spisovatele Thomase Manna Doktor Faustus. Patočka si na prvním místě všímá opět politické a společenské situace doby, kdy je román napsán. Opět vidí jistý způsob „německé říše“, která je však zcela jiná, než říše předchozí. Již úplně vyprchala veškerá duchovnost, která byla ústředním rysem obou předchozích útvarů, a pouze málo duchovně založených lidí se neúspěšně snaží vrátit se k době Goethově. Faustovská otázka se zčásti vrací k původní podobě prodeje nesmrtelné duše, ovšem zčásti ještě stále zůstává při sázce. Smysl obchodu je však opačný. „Člověk se vzdává sebe sama, aby získal nesmrtelnou duši“, cituje Patočka. Adrian Leverkühn, hlavní postava románu, Faust 20. století, se však snaží veškerou okolní skutečnost první světové války a bídy Německa meziválečného období nechat za sebou a pominout. Podstatou činnosti hudebního skladatele je vůle vytvořit vrcholné a nepřekonatelné umělecké dílo v nuzné době, která se po umělecké stránce zdá být zcela vyčerpána a nové prostředky musí být teprve vytvořeny. Patočka správně poznává, že Adrian je do koloběhu tohoto konání vlákán, spíše než aby tam dobrovolně vstoupil. Je to podle něj umožněno tím, že světové zlo disponuje vším náhodným a pomocí ovládnutí náhody směruje umělcův život před i po uzavření „smlouvy“ ke svému cíli.

Leverkühn je však jako umělec také sám schopný hledat a najít pravdu a mít vlastní cíl. Tuto pravdu nezná podat v abstraktně pojmovém sdělení, ale může odhalovat svět pomocí svého umění. Leverkühn musí rezignovat na výpověď pomocí slov, ale je schopen nechat k sobě svět přijít, proměnit se v médium a nechat svět promlouvat skrze sebe. Přitom před ním podle Patočky vposledku svět vyvstává jako celek, což je umožněno jeho osamoceností a vytržeností ze všech lidských vztahů. Tyto podmínky, které mu pokládá sám ďábel jako součást jejich smlouvy, vedou poněkud kontraproduktivně k odhalování podstaty světa samého. Ani to však Adriana nezachrání a ďábel dosahuje svého cíle a dostává svou kořist. Osamocení a nespolečenskost, které mohly být zprvu chápány jako pýcha, se stávají nutnou podmínkou toho, aby se skladatel mohl ujmout úkolu sloužit pravdě. Patočka díky tomu již nechápe Leverkühnův konec jako zatracení spojené s utrpením, ale jako nezbytnou podmínku dosažení pravdy. Tím, že skladatel v samotě a „nelidském chladu“ tvoří skutečné umělecké dílo, nesmrtelná duše v jeho nitru opět ožívá a stává se znovu nesmrtelnou, protože je svou službou pravdě vázána k tomu, co je též nesmrtelné, ke světu jako takovému.

Při celkovém hodnocení toho, jak Jan Patočka postihuje smysl mýtu o paktu s ďáblem a odlišnosti jeho jednotlivých zpracování, je na první pohled zřetelné, že jeho pohled je určován dvěma základními směry. Jednak chce každé ztvárnění mýtu prvně zasadit do celkové, zejména politické, ale i duchovní situace doby (doby děje i doby sepsání díla), a jednak se ve všech třech případech snaží aplikovat své chápání mýtu jako otázky prodeje nesmrtelné duše. I on si tak, stejně jako Bratránek a Masaryk, vytváří osnovu, podle níž bude mýtus vykládat. Je však ochoten svůj pohled změnit, vidí-li, že neodpovídá skutečnosti. Právě u Goetha potom zaznamenává posun od prodeje duše k sázce mezi oběma smluvními stranami. Patočkovi samozřejmě nejde primárně o prodej duše, ale o to, že se prodává duše nesmrtelná. Tato nesmrtelnost je pak důvodem toho, že se nejedná o obyčejnou kupní smlouvu, ale o zcela zvláštní pakt, který má dalekosáhlé důsledky nejen pro Fausta jako jednotlivce. Právě tyto důsledky (ale před tím i příčiny, které k uzavření paktu vedou) se Patočka pokouší odhalovat při zasazování mýtu do oněch širších poměrů, které se ve zpracováních pověsti a vzniku mýtu odrážejí. Svůj výklad potom může zasadit do svého chápání filosofie dějin a učinit jej jeho součástí.

 

 

Literatura:

Goethe, J. W., Faust, Praha 1957.

Jirásek, A., Staré pověsti české, Praha 1953.

Mann, T., Doktor Faustus, Praha 1961.

Marlowe, C., Doktor Faustus, Kladno 1925.

Masaryk, T. G., Moderní člověk a náboženství, Praha 1934.

Patočka, J., Evropa a doba poevropská, Praha 1992.

Patočka, J., Kacířské eseje o filosofii dějin, Praha 1990.

Patočka, J., Smysl mýtu o paktu s ďáblem, Praha 1997.

Život činy a uvržení do pekelné propasti doktora Jana Fausta, po světě daleko široko rozhlášeného kouzedlníka a černokněžníka, J. Hradec (asi 1880).